Lechtálské Alpy, Bach.

Pro otevření letošní skialpové sezóny si vybíráme západní kout Rakouska, Lechtálské Alpy s úzkými údolími a strmými vršky kopců, sahající vysoko nad dva tisíce metrů.

Před odjezdem má celá naše vypečená partička jedno přání: Ať už nám konečně vyjde počasí a je tolik sněhu, abychom nebrousili šutry. Role jsou rozdělené jako obvykle. Průvodce, tentokrát Honza „Gula“ si bere na svoje bedra trasy, Marcel počasí a já sníh. To první platí na sto procent a zbylé dva body jsou jen náš vzájemný hec, který jeden na druhého vytahujeme, když je hnusně, nebo málo sněhu. Poslední dva roky se stalo téměř pravidlem, že slunečních dní bychom mohli napočítat na prstech jedné ruky. Takže Marcel zklamal? Ne, je mazaný a vše shazuje na Jirkovi lyže. On jediný (nepočítám-li Kunyho práskačky) má jiné lyže než my ostatní. Tím pádem platí jeho okřídlené rčení: No já se můžu snažit sebe víc, ale ty cik-caky (lyže Zag) prostě nepřetlačím. Tak uvidíme, zda už kletba Jirkových prken nepomine.

Cesta do vesničky Bach je nekonečná. Po dálnici to sviští, ale údolím se vlečeme krokem. My ujíždíme k cíli jižní trasou, kluci přes Mnichov. Je to poprvé za ta léta, co jezdíme spolu, co to mají blíž než my. Ale na nás si nepřijdou. Moje pověstné „spěcháme, nestavíme“ nám i přes tenhle hendikep umožňuje být v penzionu jako první. I tahle malá výhra potěší. Usedáme do hospody a hlad krotíme řízkem velikosti sloního ucha. Sotva polknu poslední hlt „vajcnu“, už stojí zbytek party ve dveřích. Jsme kompletní!

Ráno není z těch nejlehčích, ostatně to se dalo očekávat. Pivo, víno, kořalka, ukázkový pijácký nešvar. Ale na to nemyslíme, naši pozornost strhává počasí. To, co naznačovala předpověď se vyplňuje. Čtyři slunečné dny a prašan. Top podmínky. Den začneme přejezdem do bočního údolí Kaisertal, odkud startuje první lednové šlapání. A to doslova. Přibližně pěti kilometrové táhlé stoupání podél říčky nebere konce. Trochu opruz, jenže stačí popojít za hranu lesa o v tu ránu nám na tváři naskakuje úsměv. „Tak to je pecka chlapy.“ Vysoké skalnaté hřebeny, modrá obloha, jiskřivý prašan. Tak to jsme v Ráji. Na protějším kopci už vidíme vzorně vyšlapaná zetka a na jejich konci dvě malé tečky. Chlapci si museli přivstat. Náš cíl je na opačné straně. Pohled vzhůru ve mě budí trochu rozpaky. Taková boule? To nás Gula podceňuje, ne? A moje reakce na sebe nenechává dlouho čekat: Honzo, nevyběhneme za těma chlapama, nepočmáráme svah a potom budeme pokračovat dál?“ Gula se jen ohlédl, něco zabručel a jde dál. Za to Jenda mi dává jasně najevo, co si o tom myslí: Tati, nech to na Honzovi. OK, už mlčím. Stáčíme se na levou ruku, více na sever a mě začíná mýt jasné, proč mne Gula ignoroval. Jak lusknutím prstu se před námi otvírá široké údolí a z boule je slušnej kopec!

Opouštíme stín, nastupujeme do stěny a pod slunečnými paprsky křižujeme zasněžený kopec. Nádhera. Tempo je slušné a konec se rychle blíží. Za skalnatou hranou je konec? Kdepak! Jen malý hřebínek a dalších tři sta výškových metrů. Dobrá hodinka. Svah nabírá „na síle“ a zetka slušně houstnou. Tak to je škola techniky otáček ve strmém svahu, jak se patří. Navíc ztížená o tvrdý podklad z malé lavinky, navíc zorané skialpinisty, kteří tu byli před námi. Pot se nám všem řine po zádech, ale do sedla jsme se úspěšně vyškrábali. Ke kříži je to už jen pár desítek výškových metrů. To dáme na botách. A je to! Po vyšlapání 1. 300 výškových metrů jsme na vrcholu Alpes Pleisspitze Nordgipfel (2 655 m. n m.). Výhledy po skalnatých obzorech se dají jen těžko popsat. Ta trocha námahy za to stála. A co víc! Teď nás čeká odměna! Sjezd prašanovou peřinou až do údolí. No, nejdřív trocha šoupání po ledové oranici, ale potom už to opravdové svezení. Den jak korálek. Doufám, že zítra navlečeme na šňůrku další.

Druhý alpský den a za okny se opět klube modrá obloha. Okna našich aut jsou pokryta mrazivou záclonou a to znamená, že „peří“ by na kopcích mělo vydržet. Za dnešní zábavou přejíždíme do Bschlabertalslého údolí. Auta parkujeme na konci vesničky Boden, nandáváme pásy a šlapeme údolím podél říčky Angerlebach. Okolní úbočí skal jsou protkané mnoha stopami, „zetka vzhůru, eska dolů.“ Už se těšíme, až i my pokreslíme nějakou lahůdkovou strminu. Vysoké štíty nás drží ve stínu, aby se po více jak hodině rozestoupily a my mohli vstoupit na prosluněné kopce. Ideální podmínky uvádí Marcela do stavu extáze, která vyústila ve větu, kterou mu budeme po zbytek dne připomínat: Kluci, to je nádhera. Dáme si to potom ještě jednou. První stovky výškových metrů jsou na pohodu, pozvolné stoupání s dlouhými nástupy. To druhá polovina je už veselejší. Tedy jak pro koho. Opět je to škola otoček. Stopa míří do úzkého hrdla před sedlem a její stabilita je na pováženou. Lyže se boří a stopa povoluje. Gula, já i Jenda jsme v sedle. Za to Marcel se na poslední otočce trápí natolik, že raději pokládá zpocené tělo do stopy, než aby riskoval pád. Gula je v klidu, s foťákem v ruce uděluje rady a doufá v Mackovu schopnost se postavit zpět na prkna. Marně! Spouští se tedy o pár metrů níž, aby mu prošlápl novou stopu. „Záchranná akce“ se podařila. Je čas si trochu odfrknout a vyhřát se na slunci. Saháme do batohů pro tyčky a srkáme horký čaj. Pssst. Známý zvuk nám proletěl kolem uší. Jasně, Jirka si načal plechovkové pivo! „Jsem suchej, jak přejetej zajíc na Bochovským kopci“ komentuje svůj první pivní lok. Je to chlap! Další výšková stovečka je zadarmo až na malou skalní plošinu. Úžasné místo, které Gula zachycuje na fotoaparát zrovna ve chvíli, kdy se na skále ocitá Kuny. Tak to je profilovka!

Ke kříži na vrchol Kögelseespitze (2.647 m n.m.) je to už jen co by mačkami dohodil. Pásy ze skluznic mizí do batohů a nastává čas odměny. Nádhera. Pod kopcem nastává náš okamžik. Vzpomínáte na Marcelova slova? „Tak co, Macku, jdeme ještě jednou nahoru?“ „Seru vám na to.“ Jasná odpověď a zároveň pokyn pokračovat dál do údolí. I dnes jsme se neflákali-1.370 výškových metrů nebylo zadarmo.

Do třetice všeho dobrého. To už vypadá podezřele. Zase vše značka: Ideál. Dnes s odjezdem příliš neotálíme, je sobota a parkoviště v Gramais může být plné. Naše očekávání se naplňuje, máme to na těsno. Než se ustrojíme, je plno. Tak to bude po kopcích skialpinistů, jak hořkej hub v lese. Gula si pro nás „připravil“ sedýlko pod Gampensattel (2.132 m. n m.) a i když nestaneme na vrcholku, slibuje kvalitní výškový výkon sahající k 1.300 výškovým metrům. Po krátkém úvodním intermezzu širokou cestou odbočujeme rovnou kolmo na kopec. Trasa je vyšlapaná, takže o směr máme postaráno, ale to neznamená, že jsme bez starostí. Ostražitosti není nikdy dost. Lavina se na nás může vyvalit prakticky kdykoli, a proto je nutné v kritických úsecích dodržovat dostatečné rozestupy a mít v pohotovostním stavu táhlo od lavinového airbagu. Raději na to nemyslím a soustředím se jen na výstup a cíl, který je už téměř na dosah. Ještě třicet výškových metrů pod osluněnou skalku a je to za námi. Ale trochu to bolí. Sklon svahu se blíží čtyřiceti stupňům, sníh je přemrzlý a ledový. Proto je každý posun kupředu a otočka trochu na hraně.

Mezi tím, co se hrabeme za sluncem, tak okolo nás sjíždí dva borci a rovnou do stop. Totálně je rozryli a odskákal to Jirka. Jde poslední v lajně a teď stojí v „hluboké orbě“ a nadává jako špaček. S ostražitostí sledujeme jeho poslední kroky a zhluboka si oddychujeme, když i on se přimyká k vyhřáté skále. Je čas se napít, doplnit cukry a sjet si žlab v plné parádě. „Tak tohle si musíme dát znovu“ zní unisono napříč skupinkou. Jen Jirka trochu hučí. Ale i on se kousnul a nastupuje do stopy s námi. To svezení za to stojí.

Hodinka a jsme zase v sedle. Shazujeme pásy a každý si hledá svoji lajnu v prašanu. Jen já se ne a ne rozjet. Ne, že bych nechtěl, ale nemohu. Pravá bota mi nedrží v patce vázání. Připadám si, jako motocyklový závodník, kterému chcípla motorka a teď prošlapává startovací pedál, jako o život. No nějak jsem to dolů sjel, ale vzteky nevidím. Vydřu kopec nahoru a potom se ani nesklouznu? A to mám fungl nové lyže! Posouváme patku vázání a definitivní opravu ponecháváme na večer. Po cestě zpět do Bachu se mi v hlavě rodí nápad. Co kdybychom se zítra vybodli na skialpy a šli si zaběhat? Celým údolím se vinou nádherně upravené běžecké tratě a už od prvního dne to s námi cuká. Běžky je naše druhá zimní vášeň. Podle očekávání mi Jenda přitakává, stejně, jako Marcel. Dohodnuto. Teď se jen modleme, aby v místní půjčovně lyží měly i ty běžecké. Výsledek je vysoko nad naším očekáváním. Nejen, že mají kompletní sety, ale navrch zcela nové a za pouhých 20 EUR.

Po snídani se rozpadá doposud soudržná parta. Gula a oba Jirkové míří na kopec za penzionem a my do stopy. Teploměr ukazuje pod -10°C. Řešíme, co si obléknout. Jenda i Marcel to mají vyřešené, v taškách něco vyštrachali, za to já jsem nahranej. Nemám co na nohy. Běhat ve skialpových kalhotách se mi nechce, a tak přichází na řadu improvizace. V podvlíkačkách jsem ještě neběhal…První vrstva jde za mnou a s druhou mi pomůže Marcel. Přeci jen jeho spodky vypadají víc „sportovně“. Ale co, nebudu to řešit, stejně se budeme údolím mlátit sami. Nastupujeme do stopy hned za kostelem a frčíme proti proudu řeky Lech. Krásně utažená stopa, nikde, nikdo. Skvělé dopolední

protažení a zakončení prvního letošního skialpu. Za týden hurá do Dolomit.  

Foto Jan Zahula