Jak jsem nevylezl na Mont Blanc...

Střecha Evropy Mont Blanc (4.808 m n. m.) láká každoročně tisíce lezců a já nebyl výjimkou. Ale ne všichni mají to štěstí stanout na vrcholu.

Všechno začalo nenápadně. Loňskými výstupu na Grossglockner (3.798 m n. m.) a Mera Peak (6.500 m.n.m), jsem si splnil své sny a slezení dalších velkých kopců jsem nechal na osudu. Chci se dál bavit ferratami a trekovými výšlapy. To by tu ovšem nesměl být „kurvavir“. Bohužel se situace v Evropě i ve zbytku světě nevyvíjí dobře. Zdá se, že smyčka se opět trochu zatahuje a mě hlavou letí myšlenka: Rychle někam ujeď, dokud to jde. Vytahuji ze šuplíku všechny nápady a podle předpokladu zbyl ten nejambiciozní-vylést na Mont Blanc (4.808 m.n.m.). Sonduji tedy možnosti s kým na střechu Evropy vylézt a k mému překvapení se nabízí Martin. Horský vůdce, s kterým už několik let vyrážíme v zimě na skialpy. Má volno a stejně, jako já se rád “vyvětrá”. I nezbytná podmínka, mít dobré počasí, vypadá slibně. Není tedy nad čím přemýšlet, vyrážíme!

Program sestavujeme narychlo, ale jeho kostra je více, než jasná. Strávit pár dní aklimatizací, a když k nám osud bude přívětivý, vydrží zdraví i počasí, vyskočíme na Mont Blanc. Aklimatizační základnou bude ledovec Glacier du Egánt, vysoko nad italským střediskem Courmayeur.

Ale cesta do údolí Aosty bude věru zarubaná. Jedenáct hodin jízdy přes čtyři země-Německo, Rakouskou, Francie a Itálie. Připravme se to očistec!

První den-přesun do Courmayeru

Z Tábora odjíždíme lehce po šesté ranní, abychom protnuli hranice města Chamonix v pozdním odpoledni. Tady, v Mecce milovníků vysoko horské turistiky, chceme vyzpovídat Martinova kolegu, horského vůdce, který má čerstvé informace o stavu ledovce a průchodnosti cest. Zprávy to nejsou špatné, ale jeden škraloup předci jenom mají. V pátek, kdy jsme plánovali vrcholový den, se má nad oblastí zkazit počasí a hrozí silné bouřky. Nic veselého, ale nebudeme truchlit, až další dny ukážou, co nám situace přinese. Teď je nejvyšší čas nakoupit víno se sýry a s tímto kontrabandem projet pod tunelem masivu Mont Blanc na italské území nejvýše položeným tunelem v Evropě, jenž byl zbudován v roce 1965. Za poplatek 45 EUR, jsme vpuštěni do dvanáct kilometrů dlouhého tubusu, abychom se na jeho konci vynořili v Courmayeru. Tady složíme hlavu v malém, příjemném pensionu, na jehož terase si pochutnáváme na nakoupených dobrotách. Mezi tím, co zapíjím uleželý sýr silným, červeným vínem, se Martin ujímá slova a předestírá mi plány na následující dny. Nebýt toho vína, polykám na sucho. Tři dny na patě ledovce, v bezpečí chaty Torino (3.371 m n. m.), má v plánu tři zabijácké výstupy. Neusíná se mi snadno…

Druhý den-Aiguille d Entréves (3.604 m n.m.)

U snídaně nám opět ukazuje svoje „zuby kurvavir.” Roušky a obezřetnost! Místo, abychom si ze široké nabídky jídla svobodně vybrali, tak jak bývalo zvykem, musíme usednout ke stolu a slovně instruovat obsluhu, co nám má z nabízeného jídla přinést. Divné, je to fakt divné. Kromě toho, že se necítím v téhle situaci komfortně, mě na mysl opět vytanou vzpomínky na restrikce a hlavu mi zaplavují starosti. Co když se zase vrátí ta šílená doba? Ne, nic, žádné krabaté čelo. Pěkně s optimismem. Odjíždíme na parkoviště pod lanovku a panoramatická kabina nás vyváží až k Point Helbronner (3.462 m n. m.), odkud se krátkým tunelem dostáváme k chatě Torino. Z báglů taháme oblečení, boty, výstroj a vyrážíme na první túru. Po ledovci Glacier du Egánt na levou ruku, až pod severní hřeben Aiguille d Entréves (3.604 m n. m.)Ten přejdeme na jeho druhý konec a vrátíme se zpět na chatu. První kroky po sněhové pláni bolí, jsme ve výšce 3.500 m n. m. A tělo si teprve na tuhle výšku musí zvyknout. Ledovec jsme přešli poměrně snadno a já po očku pokukuji po hřebeni, který je nyní „na řadě.”

No nevypadá to tak strašně, říkám si v duchu, ale tahle idyla mi vydržela jen do okamžiku, kdy jsme pod skalnatým vrcholem. „Ty vole, to je žiletka”, vyhrknu hned, co se zadívám vzhůru. Ostrý hřeben je jako klín zasazen do bílé peřiny s ostřím, na kterém by se dalo krájet prosciutto. V dálce vidím dva lezce, jak přelézají skalní věže a není pochyb o tom, že mě čeká krutá premiéra. Vždyť já jsem letos ještě nic neslezl! A budoucí minuty mi dávají za pravdu. Vůbec mi to nechutná, trápím se a radost z lezení se ne a ne dostavit. Navíc se těsně před vrcholem cesta ještě více přiostřuje a já balancuji na hřebeni s myšlenkou v hlavě, zda si vůbec mám troufnout na Monc Blanc. „Neblbni, to dáš úplně v pohodě, věř mi”, oponuje Martin mým pesimistickým kecům a vlévá mi zpět do mysli optimismus. Mezi tím se rozestoupily mraky a já poprvé mohu u hůry shlédnout monumentální ledovec Vallé Blanche.

Po necelých dvou hodinách jsme zpět na sněhu a vracíme se okruhem zpět na chatu. Náladu už mám lepší, ale zítra mě čeká další zkouška, jdeme na Dent du Géant-Zub obra (4. 013 m n. m.), ostrý skalní hrot, který ve mě budí nesmírný respekt.

Večer u vína hodnotíme den a studujeme předpověď počasí na další dny. Bohužel se zhoršují predikce a co víc, jedna od druhé se zásadně liší. Tím pádem se nelze spolehnout na to, zda bude pátek opravdu naším vrcholovým dnem. A zítra? Mizérie a reálná možnost odpoledních bouřek, což je pro každý výstup na vrchol tím nejhorším scénářem. Navíc Dent du Géant je svým tvarem doslova magnetem na blesky. Proto Martin nastavuje buzení na čtvrtou hodinu ranní, abychom stihli být na vrcholku dříve, než se z nebe spustí hromobití.

Třetí den-Dent du Géant (4. 013 m n. m.)

Jako vždy jsem měl spánek křehký, jako křídla vážky. Převracel jsem se na posteli a snažil si sám sobě vsugerovat, že jsem unavený. Když už mi konečně spadla víčka, vzbudil mě záblesk světla. Bouřka! Ale o trochu dřív, než jsme si přáli. Byla hodina po půlnoci a za tři hodiny budeme vstávat. Budíček! Ztěžka rozlepujeme oči, házíme na sebe oblečení a spěcháme před chatu zkontrolovat nebe. Nevypadá to tak zle, noční bouření je pryč, tak snad to klapne. Snídaně je peklo. Vločky, hnusný kafe a tvrdá houska. Natlačím do sebe alespoň tu housku, na víc nemám sílu.

Před pátou ranní jsme připraveni a vyrážíme napříč ledovcem Glaciér du Géant pod kopec. Světlo z čelovky vyřezává do tmy ostrý kužel a osvětluje prošláplou stopu sněhem. Po včerejším dni už cítím výrazný rozdíl v aklimatizaci a cesta je i přes brzkou hodinu zábavná. Na rozdíl od počasí, to se výrazně zhoršuje. Hvězdy zakryla mračna a silný vítr nešetří naše tváře. I přes to jsme na konci ledu za slabou hodinku. Hole míří do batohu a místo nich se chopíme cepínů. Nejprve musíme překonat okrajovou trhlinu a hned poté příkrý vysněžený žlab, končící v krátkém sedle. V té chvíli je už nebe prosté tmy a my jsme zahaleni nízkou oblačností. Sice tu a tam nad sebou vidíme onen „Zub obra”, ale cesta k němu, je ve většině času zahalena bílou tmou. Navíc stoupáme nestabilním terénem, plným volných kamenů a suti. „Půjdeme trochu ve šrotu”, slyším od Martina a dávám mu za pravdu. Pod nohama se skála drolí, jako suchý rohlík. Naštěstí jdeme vzhůru první a tím pádem odpadá obava o padající kamení. S přibývající výškou sílí i vítr, zima zalézá za nehty, a šance, že se mračna rozplynou je stejná jako moje výhra ve Sportce.

Jsme na sněhovém poli, těsně pod ostrou špicí „zubu”. Pod neprofuk navlékám ještě péřovku a ruce chráním dvěma páry rukavic. I přes to se klepu zimou. Zakláním hlavu, abych dohlédl ke špici žulového bloku. Marně. Mraky se drží nízko a okolo vrcholu letí jako splašené. „Ten vítr je fakt děsnej”, sděluji Martinovi něco, co sám vidí, „asi to nedám, je mi strašná kosa a mrznou mi ruce.” „Pojď, zkusíme to, je to jen 150 výškových metrů, ve směs zajištěných konopným lanem s jistícími body, a když to nepůjde, trochu tě povytáhnu”, zkouší Martin resuscitovat moje odhodlání. OK, poklepávám si tělo a snažím se vyhnat chlad z těla ven. „Jdeme na to.” Přes krátké sněhové pole až k římse to jde, zkouším první metry ve stěně, ale nápor větru nepolevuje. Ba naopak. Necítím prsty na rukou a hlava mi vypíná. Ne! Balím to! Lezení je pro mě zábavou a tady cítím, že bych šel za hranu. Za pěkného počasí bych se o vrchol popral, ale dnes to nebude.

Při sestupu mlčím, jsem naštvaný sám na sebe, na počasí a ani nevnímám jeho změnu. Místo očekávaného zhoršení se nebe protrhává a ostrá špice Dent du Géant se zabodla do modré oblohy. Do prdele! Smůla! V poledne už sedíme na terase chaty, upíjíme pivo a smiřujeme se s osudem. Kdybychom vyšli později, možná bych si mohl sáhnout na vrchol, ale to jsou jen kdyby…

Po večeři nastává okamžik rozhodnutí, zda nás počasí pustí na Mont Blanc. Martin kontroluje aplikace, porovnává různé modely předpovědí a výsledek je mizerný. Zítra sice bude krásně, ale v pátek se mají podmínky opět zhoršit. To znamená konec nadějím. My bychom potřebovali opačný scénář. Zítra ve špatném počasí vyjít na chatu Gonella a v pátek hodinu po půlnoci, vyrazit na deseti hodinový výstup k vrcholu. Tím je rozhodnuto. Zůstáváme ještě jeden den zde na ledovci.

Čtvrtý den-Aiguille du Midi (3.842 m n. m.)

Jsou čtyři hodiny ráno a my se pokoušíme vstát. Dnes není viníkem drastického budíčku počasí, ale touha být na hřebeni Cosmiques, který vede k Midi, jako první. Balíme batohy a odcházíme na snídani, která je na chlup stejná, jako ta včerejší. Zase půjdu hladový…

U chalupy nasazujeme za svitu čelovek mačky a vycházíme vstříc ledovci Vallé Blanche. Půjdeme skrz ledovou pláň, až pod hřeben. Asi hodinu po odchodu, kdy nám svítilny pomáhají najít správnou trasu, se začíná rozednívat a přímo před námi se zjevují ostré hroty žulových skal-Le Grand a Le Petit Capucina. Slunce pomalu vykresluje zářivými barvami obrazce na Mont Blanc du Tacul. Naše mačky se boří do vrstvy sněhu, zakrývající ledovcové trhliny. Jsme v místě, kde bude snadné do některé z nich spadnout. Ale zatím jsme bez obav, je brzo ráno a ledová krusta je dostatečně pevná. Už za svitu slunce zastavujeme pod Couloir Gervasutti, úzkým žlebem, vyhledávaným místem extrémních lyžařů. Jak bych vám tuhle hrůzu popsal? Možná, jako pomačkanou, lehce sklopenou kolmici, o šířce jen několika metrů. Běs, který sjedou jen ti nejlepší, mezi něž patří i Martin. To jen pro pořádek, abyste si udělali obrázek o tom, jakému šílenci jsem se svěřil do rukou.

Po dvou hodinách jsme u paty hřebene, usedáme na batohy, abychom si oddychli, snědli housku a odlehčili batohu vypitím pár deci vody. První cíl je splněný. Jsme tu sami. Obloha je jako vymetená, dnes si lezení opravu užijeme. Tím spíše, že půjde o mojí zásadní premiéru lezení v mixu. Tedy stoupání přes sníh a skálu v mačkách. Asi si každý dokáže představit ostré mačky zapíchnuté v ledu či sněhu, ale co s nimi na holé skále? „Neboj se, uvolni kotník, opři se do předních hrotů a udělej stoj z dřepu”, tak takhle jednoduše zní rada z úst zkušeného lezce. Už nějakou malou zkušenost mám, proto jsou moje první kroky jistější, než ty nováčkovské, ale i tak je to parádní zkušenost. Pomalu postupujeme vzhůru a já si libuji. Nádhera. Dnes je to fakt nádhera. Přeskakujeme z jedné strany hřebenu na druhý, slézáme díry po spadlých lavicích a před námi je poslední, nejtěžší úsek. Jehla, na jejíž vrcholek vede cesta po holé skále, která nabízí ke svému zdolání jen malou spáru. A právě v téhle exponované chvíli, kdy se musím pekelně soustředit, se na mě zezadu doslova nalepil francouzský vůdce. Cvakl se na stejnou karabinu, dýchá mi za ucho a povzbuzuje svého kolegu, který je pár metrů pod námi. Debil je to nejjemnější slovo, které si polohlasně říkám a šplhám dál za Martinem. „Nerozčiluj se, to je tu normální, každý z těch vůdců to má nachozené a tak ty svoje ovečky tlačí co nejrychleji”, vysvětluje mi Martin důvod Francouzovi přítulnosti. Že já se nechám vždycky tak vytočit…

Po dvou hodinách jsme u cíle. Skála končí těsně pod vyhlídkovou terasou, na kterou šplháme po žebříku za dohledu mnoha turistů, vystoupivších z lanovky. Bylo to skvělé! Vyšlo vše, co mělo. Pro návrat se nám nabízí dvě cesty. Ta první ledovcem zpět ve stopách ranního přechodu s palčivým sluncem nad hlavou a adrenalinem při přeskakování trhlin. Nebo masňácká varianta. Ta je jednoduchá, stačí si koupit lístky na lanovku, které se říká „bonbóny” a jí se nechat pohodlně převést přes Glacier du Geant až do stanice Pointe Helbronner (3.462 m n. m.) na italské straně masívu. Původní plán přechodu ledovce zpět padá jako shnilá hruška ze stromu, když se Martin rozpovídal o tom, že do těch trhlin se stejně někdo dříve, či později propadne. „Počkej, a co se s nim jako stane? Nic, zabijou se…“ Jedem lanovkou!

Je pravé poledne a my opouštíme chatu Torino s bágly na zádech. Jsem vděčný za to, že jsem tu polykal zážitky plnými doušky, ale smutný zároveň. Mont Blanc mi zůstal odepřen. Možná jsem to chtěl až moc a osud mi řekl: Ne chlapče, příště více pokory.

Den je ve své polovině a jít hned do pensionu se nám v tak krásném dni nechce. Pojedeme domů? Projdeme si město? Budeme se poflakovat? „Mám nápad”, Martinovi se rozsvítili oči. „Nepůjdeme si zaběhat někam do kopců?” Aby bylo jasno, tuhle větu říká kluk, který běhal ultramatarony a s ním si mám jít zaběhat? Jenže jsem dost praštěný na to, abych mu na to kývl. „Dobře vyber trasu.” Souhlasím a s obavami čekám, s čím tenhle vytáhlý a šlachovitý multi sportovec přijde. „Pojedeme na západ od Courmayeru, tam kde končí silnice a poběžíme proti proudu řeky Dora di Veny ve stopách Tour du Mont Blanc až do sedla. „Plán je na stole! Auto parkujeme u břehu řeky a vybíháme, ovšem každý za své. Martinova záda se mi brzo ztrácí a já se musím sám prokousat přes odporný asfaltový úsek, abych za to byl záhy odměněn. Přede mnou se otvírá malebné údolí lemované vysokými štíty a ledovci. Úchvatná scenérie mi dává zapomenout na únavu a těším se na chatu Elizabeth, kde si dám pivo a počkám na Martina, který běžel dál. Sedm kilometrů s převýšením šest set metrů mám za sebou a tlačím se k baru, objednat si pěnivý mok. A tak jak jsem rychle přišel, zase odcházím. Nedá se platit kartou a hotovost nemám. Obracím se na kramfleku a vybíhám zpět k parkovišti. Od jazyku se mi práší víc, než od kol auta odjíždějícího z parkoviště, ale na vodu si musím počkat až do města. Tím opravdu končí den, už jen sprcha, večeře a spravedlivý spánek.