Šumavský dvojboj-Třístoličník a Velký Javor

Výšlap na šumavské vrcholy Třístoličník a Velký Javor mi do cesty postavil osud a náhoda. Dva dny na různých koncích pohoří se skitouringovými lyžemi na nohou slibují skvělé zážitky.

Je to sotva týden, co jsem se vrátil ze skialpových toulek po Totes Gebirge, uklidil výstroj a naplánoval si běžkařský rodinný výlet. Počasí má být spíše jarní, ale na druhou stranu si s Lenkou užijeme pohody a slunce. Jenže do plánů nám zasáhl osud a Lenky počínající viróza vše otáčí na ruby. Nevadí, alespoň si trochu odpočinu, porovnám bolavá záda a místo ježdění v okolí Kvildy se vydáme na domácí túru okolo Lužnice. Ale i tyto plány berou za své a to když se ve čtvrtek v podvečer potkávám s kamarádem Trávou a domlouváme si společný nedělní výšlap na Velký Javor. Pozor, ještě nejsem u konce! Den na to mi v telefonu zapípala SMS zpráva a v ní stojí: Zítra jdeme na skialpy, Třístoličník a okolí. Přidáš se? Rosťa. Bože, co s tím? Ale nechat si utéct oba výlety by byla strašná škoda a tak mi v hlavě buší permoník, jak to vše skloubit. První rozhodnutí je, že pojedu, jenže to druhé, jak, mi dává zabrat. Mám jet karavanem a ze soboty na neděli přejet z Nové Pece do Železné Rudy? Nebo nechám domeček na kolečkách odpočinout a pojedu jen na otočku osobákem? S těžkým srdcem nakonec volím variantu osobního auta a jdu balit. Víkend je naplánovaný!

Na parkoviště v Novém Peci přijíždím s půlhodinovým předstihem, ale než se převléknu, už u mě stojí parta okolo Rosti a společně vyrážíme na nádraží, odkud nás místní lokálka přepraví do Nového Údolí, zde započne naše šumavské toulání. K mému překvapení je vlak plný milovníků zimních sportů a naše mini partička zabírá poslední volná místa k sezení. Na podlaze mezi sedačkami se mísí běžky se skialpovými lyžemi a z police nad sedačkami na nás vykukují sněžnice, zkrátka takový jeden velký lyžařský mix. V Novém Údolí jsme za slabou půl hodinku a spolu s námi zde vysedá téměř celé osazenstvo lokálky a postupně se rozprchává po okolí. I my máme jasný cíl-Třístoličník (Dreisesselberg) 1.333m vysokou horu, jejíž vrchol leží v Bavorsku, blízko česko-německé hranici. To co po vystoupení z vlaku řešíme, je cesta, jakou se dostaneme k vrcholu. Rosťovi, našemu dnešnímu trasérovi, se zdá ta česká příliš fádní a profláknutá, proto nám nabízí variantu bavorskou, kterou mu schvalujeme (bodejť ne, když to tu neznám) a s lyžemi v ruce se přesouváme za nedalekou hranici, odkud už půjdeme po lyžích. Ještě než vykročíme, předává Rosťa svoje zkušenosti i druhé partičce skialpinistů, kteří přijeli s námi vlakem a jsou na tom podobně jako já, těší se na túru, ale vůbec neví kudy kam. Výsledek je ten, že je máme v patách a evidentně vsázejí na naši prošlápnutou stopu.

Po deseti minutách naskakujeme do lyží a na rozjezd tu máme první stoupání po sjezdovce na okraji Haidmühle, tempa se ujímá Rosťa a podle jeho frekvence a mé výše tepu se zdá, že hned od počátku dochází k obvyklému přeměřování piňďourů, jinými slovy se navzájem testujeme. Jen doufám, že tahle střelba nebude mít dlouhého trvání. Kromě traťové improvizace tu máme jednu jistou a tou je absolutně luxusní počasí, nebe je jako vymetené a slunce pomalu natává napadaný sníh. Slabá půl hodina je za námi a na řadu přichází již anoncovaná improvizace, klukům se zdá prošlápnutá trasa moc nudná a tak nás, druhou pasivní polovinu party, posílají kamsi do lesů.

Cesta je to věru nádherná, našlapujeme si svoji stopu mezi stromy, vysokou peřinou, která připomíná bílé, jiskřivé písečné duny až do okamžiku, kdy se nám na pásy začíná silně nalepovat sníh. Tím pádem se z našich lehkých lyží stává posilovací zařízení a my musíme mohérovou skluznici impregnovat, abychom byli schopni pokračovat dál až na Špičák 1.021m a po hraniční hlásce na rozlehlou bělostnou planinu, z které se před námi otevírá výhled na Hochstein, před vrchol Třístoličníku. Kloužeme sami pustou krajinou a zpětně vzato, to je ten nejkrásnější úsek dnešní cesty, po něm se opět noříme do lesního porostu, z kterého tu a tam vykoukneme na silnici, kterou musíme dvakrát překonat a tím se přiblížit místu, kde narazíme na trasu z české strany. V okamžicích, kdy překonáváme po čtyřech vysoké bariéry sněhu podél silnice, si vzpomenu na tu nebohou partu, která jde v našich stopách, to musí být sprostých slov…Jsou dvě hodiny po poledni a my zdoláváme poslední výškové metry podél Hochsteinu k hostinci Berggasthof Dreisessel pod Třístoličníkem.

Na to, že je už tak pokročilá hodina, je hospoda plná k prasknutí a my můžeme být rádi, že se nám uvolnil jeden stůl, kterému se střemhlav vrháme, a začíná náš oční kontakt s obsluhou. Nejprve pověřujeme nejmladšího z nás, aby slečnu odlapil, ale marnost, takže zvyšujeme svoji ofenzívu dalšími třemi páry očí, jenže i tak zůstáváme nasuchu. Jazyk už sotva odlepujeme od patra, žaludek nám vyhrává dechovku a přepadá nás zoufalost, my nechcípli na kopci, za to zhyneme v hospodě. Konečně je u nás a už to frčí, pivo, párek a polévka. Slečna odchází a naše oči ji doprovází zalité vděčností, ale ouha, jen je odlepíme od obsluhy, spočívají na známých obličejích. „Hoši, jsou tu ti kluci, co šly v našich stopách“, varuji spolustolovníky. „Ty vole, ty jsou schvácený“. Oči se rychle zabodávají zpět do stolů a děláme, že tu nejsme. I tohle jsme přežili! Posíleni a odpočati naskakujeme zpět do lyží a hbitě překonáváme Vysoký hřeben 1.341m a Trojmeznou 1.361m , abychom se ocitli na hraně svahu a trochu se za tu dnešní námahu odměnili krátkým sjezdem do sedla, z kterého se táhlou rovinou musíme ještě dopracovat na Rakouskou cestu a přes Říjiště do Nové Pece.

Tady končí dnešní skitouring po tomto koutu Šumavy, kluci jdou na pivo a já na parkoviště k autu, abych se za dvě hodiny mohl doma plácnout do postele a nařídit si budíka na zítřejší ráno. Na řadě je druhý kout Šumavy, Železnorudsko.

Nedělní ráno si opravdu představuji jinak, než vstávat v šest hodin a ještě k tomu za tmy. Brrr. Ale co naplat, musím se kousnout s vědomím toho, že nás dnes nemine opět nádherný den a o nic méně vydatné zážitky při skitouringovém výšlapu na nejvyšší hory Šumavy, Velký Javor 1.456m. Spolu se mnou pojede Jenda a tím, komu se pro dnešek svěřujeme do rukou, bude můj kamarád Honza, řečený Tráva. Pozor, jeho přezdívka není odvozena od té zelené rostlinky, ale od jeho příjmení, které je ve světě vysokohorského horolezectví skloňováno s velkou úctou a obdivem. Ten kluk už vyběhl na pět osmitisícovek! Takže uznejte, že do lepších rukou jsme se svěřit nemohli.

Je přesně osm hodin, nakládáme Honzu a vyjíždíme k cíli cesty, na parkoviště pod Groser Arbersee. Cesta ubíhá svižně, Honza nás zásobuje hromadou informací až do doby, kdy vodopád slov nahrazuje silné aroma, jenž beze zbytku zaplňuje celý objem našeho Transportéra. „Kluci, nevadí, když trochu posvačím? Miry mi připravila housku s pivním sýrem“, ozývá se ze zadní sedačky s dovětkem „možná to bude lehce smrdět“. Lehce? Vždyť to je smrad, co by zabil slona! V tom okamžiku mířím pohledem na Jendu, který má od mládí silný odpor k sýrům a teď je jím obklopen, ale než se stačí skroutit sýrovým odérem, sám Tráva uznává sílu své svačiny a ukrývá jí zpět do batohu, pečlivě zabalenou. Prý na potom…

Do stopy, kterých je v okolí Velkého Javoru našlápnuto mnoho, se vydáváme přesně v jedenáct hodin, první dva směry jsou uzavřeny kvůli ochraně nějakého ptáka (Češi tetřev, Němci pěvec, každý máme svoje), proto sledujeme stopu dál na jih a teprve s první možnou odbočkou se konečně naše lyže boří do měkkého sněhu a jejich špičky míří k prvnímu záchytnému bodu-Mittagsplatz 1.340m.

Tráva se s tím nemaže, žádné obvyklé cik-cak po vrstevnici, ale pěkně kolmo, co to jen pásy unesou. První vyhlídka je za námi a s ní i první korekce trasy, kterou nám Honza představuje. Oddaně kýveme hlavou a následujeme jeho stopy až do sedla, z kterého je ohromující výhled na blyštivé pláně a daleký horizont.

Tady přichází ke slovu občerstvení a krátký oddych. Trávova sváča nenadělala na okolní flóře a fauně žádnou škodu a tak můžeme s klidným pocitem pokračovat k Malému Javoru 1.384m. Ale pozor, je tu třetí a čtvrtá varianta trasy, a protože na nás Honza vidí ty nepřítomné pohledy, přistupuje k vizuálnímu vysvětlení. Hůlkou kreslí do sněhu kliky, háky, které mají znázorňovat okolní kopce a když je u konce výkladu, zvedá oči k poslušnému obecenstvu a ptá, se, zda je to OK. Jenže místo pokyvování hlavou sleduje moje a Jendovi široké úsměvy: „Tohle je mapa? No to si děláš prdel. Jak ty jsi mohl vylézt na ty osmy, nechápu“. Všichni společně se výsledné malůvce smějeme, ale to nemění nic na tom, že se jí Honza bude držet. Kdybych nevěděl, že to tu zná jako svoje boty, asi by mě chytila panika. Obava není na místě, Tráva suverénně prošlapává stopu až k vrcholu Malého Javoru.

A je to tady, konečně sjezd za odměnu, sundáváme pásy a rozjíždíme poslední nedotknuté plochy pláně nad Kleiner Abersee. Paráda, která bohužel netrvá věčně, musíme zpět do kopce a přes Chamer Hütte na finální výstup k nejvyššímu bodu Šumavy. A jak jinak, než kolmo! Pod vrcholem mi už „dochází kyslík“, ale musím se těch dvou chrtů udržet! To by bylo keců.

Slunce si pomalu hledá úkryt za horizontem a my zpáteční cestu k parkovišti. Z obavy před neprůjezdným lesem a sněhovou krustou, volíme srabácký sjezd po sjezdovce a následné odpíchání až k autu. Jsme u konce, bylo to super, trasa, počasí, zážitky i Trávovo trasérství.