Stubaiský skialp na ledovci

7. 12. 2018 13:35:26
Stubaiské údolí dlouhé bezmála 35 kilometrů, se ostře zařezává do Stubaiských Alp, jejichž významnou plochu pokrývají ledovce, my míříme na ten nejznámější-Stubai.

Do proslulého lyžařského střediska Stubai Glagier míří většinou příznivci sjezdového lyžování a to nejen amatéři, ale i ti, pro které je lyžování životním sportem. Další skupinou, milující bílé svahy, jsou skialpinisté, pro které jsou okolní tří tisícové vrcholy a všudy přítomná prašan velkým lákadlem. A co s tím vším mám já a Jenda společného? Jsme odkojeni sjezdovým i běžeckým lyžováním, ale v loňském roce jsme si poprvé vyzkoušeli nový fenomén doby-skialpinismus. Náš křest proběhl pouze na domácí půdě v Krkonoších, ale zážitek to byl natolik silný, že jsme „šlapání proti kopci“ zcela propadli a tak když se objevila možnost prožít dva dny s chlupatými lyžemi na ledovci, ani vteřinu jsme neváhali.

V pátek na podvečer vjíždíme do údolí a jen co zaplatíme na mýtnici pár euro, už zabočujeme z hlavní silnice k prvnímu údolnímu městečku Fulpmes, kde máme na následující dva dny zamluvené pokoje ve zcela novém penzionu na statku. Mezitím, co se my posilňujeme v místní pizzerii, pomalu se sjíždí celá parta, bude nás deset a na kopcích nás zajistí dva průvodci, Honza s Martinem, který byl shodou okolností před rokem u našich prvních krůčků na skialpech. Po nafasování všeho potřebného vybavení, následuje malá porada a určení zítřejšího cíle. Tím nebude nic menšího, než zdolání nejvyššího kopce Stubaiských Alp, Zuckerhütl (Cukrový klobouk) 3.509m. Na to, že jsme letos poprvé na sněhu a celkově podruhé na skialpech je to dost ambiciózní plán. Ale my výzvy milujeme!

Usínám plný očekávání, ale spánek nemá dlouhého trvání, nebudím se nějakou nedočkavostí, ale důvodem je obyčejné chrápání, které vychází z protilehlého koutu pokoje, kde si spokojeně pochrupává náš spolu nocležník. Převracím se z levého boku na pravý, potom zase zpět, zkouším si dokonce přikrýt hlavu polštářem, a když už se zdá, že usínám, na nočním stolku se rozeznívá budík. Je pět hodin ráno! Tak to je masakr! Snad mě na nohy postaví ranní káva a do kopců vytlačí adrenalin. V půl osmé se společně potkáváme u lanovky Eisgrat, ale nejsme kompletní, postrádáme tři členy skupiny, takže přichází na řadu malý stres a shánění informací, kde se opozdilci nachází. A jaký byl důvod? Zapomenuté boty! I to se někdy stává. Tím pádem se přirozeně tvoří první skupina, která vyjíždí na Jochdohle, odkud započne naše skialpová túra. Druhou skupinu ponecháváme za sebou a budeme doufat, že nás po cestě dotáhnou. Mezi tím co jsme se nechali vyvést nahoru, se nádherně vyčasilo a zdá se, že naší cestu bude po celý den doprovázet slunce, což je fakt, který v nás všech vyvolává euforii, ale tu vzápětí sráží pěkně k zemi Honza, když nás nabádá, abychom hned na první dobrou sjeli volným terénem dolů pod kopec. Nu což, jdeme na to! Není to tak hrozné, jak se zdálo a ta následující jízda jiskřivou planinou je prostě úžasná.

Na jejím konci nás zastavuje pohled do údolíčka, ke kterému se musíme probít žlabem mezi kameny, je totiž pramálo sněhu a rozbít si hubu při najetí na šutr se nám moc nechce. Jsme dole, za zády máme winterraum Hildesheimer Hütte a nad sebou malé sedýlko, což znamená první „přezbrojení“ lyží. Na skluznice nalepujeme stoupací pásy, upravujeme vázání na výšlap a pochopitelně odhazujeme teplé bundy do batohů, protože zima nám rozhodně nebude.

Vedle vrchní vrstvy si chci odlehčit i na rukou a tak sahám do batohu po slabých rukavicích, jenže běda. Z nepozornosti jsem si doma nabalil obě levé! Takže zpět k zatepleným rukavicím a vyrážíme vstříc kopci. První desítky minut se pohodlně šoupeme, ale potom přichází první prudší pasáž a s ní otočky, do tzv. zetkového stoupání (stopa jde z leva, doprava, ve tvaru nekonečného písmene Z). Na první pohled by se zdálo, že to není nic složitého, ale tahle technika je vele důležitá pro prudká stoupání a kdo ji nezvládá, zbytečně plýtvá silami, kterých není nikdy na zbyt. Jsme v sedle a při pohledu zpět se nám tají dech, ta scenérie okolo nás je nepopsatelná, ale není času na zbyt, musíme pokračovat dál. Dalším cílem je sedlo Pfaffenjoch, které se před námi skrývá za vysokým horizontem a dlouhou oslněnou planinou. Prožíváme nirvánu, všechno nám hraje do karet, krásné počasí, prachový sníh a motivace, kopec Zuckerhütl, který na nás začíná v dálce vykukovat. Hory nás vtahují do své hry.

Pod sedlem se naše dvě skupiny spojují, ale jen na krátko, k Zuckerhütl jdeme jen v pěti, druhá parta se rozhoduje si odpoledne více užít, nespěchat a zdolat bližší kopec Pfaffenkogel 3.366m. V naší stopě tedy zůstávají chrti a do čela smečky se posouvá Honza s tempem, za které by se i tohle psí plemeno nemuselo stydět. Po dlouhém traverzu jsme pod samotným skalnatým „kloboukem“ a pozorujeme titěrné postavy skialpinistů, plazící se po sněhu, mezi skálami k vrcholovému kříži.

„Mačky na nohy, cepín do ruky“ velí Honza a zdá se, že už není úniku. Navázáni na lano se krok po kroku blížíme k vrcholu a po pravdě řečeno vůbec nemyslím na námahu, ale na to, co by se stalo, kdybychom udělali neopatrný krok. Zažívám podobné pocity, jako když jsem poprvé zdolával ferraty. Jsme na vrcholu! Zaplavuje nás obrovská radost a euforie! Vím, že pro zkušené lezce je to asi jen rozcvička, ale pro nás „zajíce“ se tohle nesmazatelně zapíše do paměti.

Nemůžeme se nasytit výhledů, které se nám otvírají, na jihu Dolomity, vedle Zillertalské i Ötztalské Alpy, prostě snový výhled. Ale tahle idyla má brzy vzít za své, Jenda zjišťuje, že někde pod vrcholem se mu z lyžáku smekla mačka, takže na sestup se bude muset spolehnout jen na jednu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale co s tím? Prostě půjde po jedné mačce, s cepínem v ruce a přicvaklý na laně zkušeného Honzy. Jdeme pomalu a ještě se musíme opatrně vyhýbat stoupajícím lezcům, nic, co bych chtěl zažít podruhé. Jsme dole! Objímám Jendu, padá ze mě obrovský strach a adrenalin se mnou cloumá, jako nikdy. Tak tohle se mi z hlavy nikdy nedostane. Po nás se na kopec vydává ještě druhá dvojice a po jejich návratu je čas se trochu sklouznout. Vracíme se tou samou cestou zpět a kreslíme do nedotčených plání jeden oblouk za druhým, ale i tady je potřeba být ve střehu. V ledovci jsou mohutné praskliny, překryté jen slabou vrstvou sněhu a nikdo nestojí o to se propadnout na jejich dno. Jsou tři hodiny a my jsme zpět pod Hildesheimer Hütte, takže se teď musíme vyšplhat zpět ke stanici lanovky a doufat, že poslední úsek stoupání nám pomůže zdolat kotva. Chyba lávky, nejezdí! Jendova nálada klesla k bodu mrazu, nemluví, což je jasné znamení, že ho musím nechat být. Poslušně šlapu za ním, mlčím a očima přitahuji horní stanici lanovky. Po slabé hodince už máme na dohled cíl, po naší levé ruce míjíme i druhou skupinku, která míří stejným směrem, ale po vrstevnici, kdežto my si to šněrujeme pod kotvou a jsme těsně pod závěrečným, asi dvaceti metrovým stoupákem. Pásy smekají, sil ubývá, je to normální „boj o život“. Nic delšího jsem v životě nešel! Ještě krátký sjezd ke stanici lanovky a je to za námi. Večer se chlubím na facebook naším výkonem a slova, která na svoji zeď píšu, den popisují zcela přesně: Bylo to famózní, krásné i bolavé.

Jak jsem si mohl dát tak pitomou melodii na budíka, to jsou první myšlenky, které mě napadají, když sahám po telefonu, abych vypnul ranní buzení. Zase vstávám v pět hodin. Odšourávám se do kuchyňky na kávu a snídani, tupě zírám do zdi a čekám, až se ve dveřích objeví Jenda. A hele, už je tu, nejdřív vidím rozcuchanou blonďatou hlavu a až potom dlouhé tělo mého synka, který místo pozdravu cedí přes zuby: „Ty vole, ten dneska ze se řval”. Myslí tím našeho spolunocležníka a téma k snídani je dané. Dnešní ráno se od včerejšího liší dost zásadně, už od božího rána je hnusně, mraky jsou proklatě nízko, jako revolvery zkušeného kovboje a k tomu všemu začíná sněžit. Všem nám je jasné, že dobytí vrcholu Daunkopf 3.225m, bude téměř nemožné, ale nestahujme kalhoty před brodem. Na zlepšení nálady si dáváme v horní stanici kávičku a posíleni kofeinem jdeme na to. První vyráží Honza a ...jde sám. Zdá se, že se pro dnešek výkonnostní skupina stala pouze jedno mužnou, ostatní se tak trochu šouráme a děláme, že naše tempo je to správné. Jasně, že nám to dlouho nevydrželo, za chvíli se opět poslušně řadíme za sebe a jdeme vstříc vrcholu.

Už odsud je však vidět, že cíle dnes opravdu nedosáhneme a to nejen díky počasí, ale hlavně kvůli nedostatku sněhu, kterého je v horních partiích fakt poskrovnu. Po prvním traverzu pod sjezdovkou a krátkém popotažení pod skálu se ocitáme v širokém a svažitém žlebu, který se pro následující dvě hodiny stane naší “školou otáček”. Na sněhu se za námi tvoří klikatice, my pomalu ukrajujeme výšku a bojujeme nejen se silným větrem, ale i s ledovatým povrchem, který je čím dál tím více dominantní. A navíc se na sněhu vytvořila sněhová krusta, která nám dá při cestě zpět pořádně zabrat, kde že je ten včerejší prašan. Vzhledem k tomu, že moje levé koleno stojí už dlouhá léta za prd, dostávám strach z toho, zda se dostanu z ledové hory nějak obstojně dolů a začínám být lehce vzteklý. To se projevuje tím, že stále brblám a nadávám si pod fousy, což neuniklo Jendovi a jeho komentář trefně popisuje situaci: „To jsem tati rád, že se v té nasranosti střídáme”. Jsme pod skálou, u konce stoupání, dál už to nejde. Sundáváme si lyže a se soucitem pozorujeme zbytek party, jak se pere s posledními ledovatými metry kopce, aby si i oni po lítém boji dostali za námi.

Vítr nabírá na síle, tváře nám masíruje ledovou krupičkou a já pomalu cítím, jak se do mě pouští zima. Bohužel se nám přes noc vůbec nevysušily boty a tak se teď teplý pot, začíná rychle měnit v mrazák. Během zkoušky stability sněhu, na které nám kluci ukazují nebezpečí lavin, se už třesu jako čerstvý sulc a v duchu se modlím, abychom to ukončili a mohli sjet do závětří. Ani si na to moje bolavé koleno nevzpomenu, když konečně začínám krájet oblouky, tak se těším dolů. Nakonec ta krusta nebyla tak zlá a zbylou část sjezdu si už zase užívám. Tím končí naše skialpové dobrodružství, víc toho už nestihneme. Pochopitelně je nám líto dnešního dne, ale i tak to byl nezapomenutelný víkend.

Zde je krátké video:

https://www.youtube.com/watch?feature=share&v=ZoQh_udJTmA&app=desktop

Autor: Petr Havránek | pátek 7.12.2018 13:35 | karma článku: 11.28 | přečteno: 457x

Další články blogera

Petr Havránek

Přírodní park Fanes-Sennes

Sotva nám stačily oschnout stoupací pásy a už míříme na další zastávku naší skialpové tour. Tentokrát to bude jihotyrolská část Dolomit, přírodní park Fanes.

13.2.2024 v 6:12 | Karma článku: 8.28 | Přečteno: 163 | Diskuse

Petr Havránek

Lechtálské Alpy, Bach.

Pro otevření letošní skialpové sezóny si vybíráme západní kout Rakouska, Lechtálské Alpy s úzkými údolími a strmými vršky kopců, sahající vysoko nad dva tisíce metrů.

27.1.2024 v 6:00 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 160 | Diskuse

Petr Havránek

Turecko, výstup na Ararat 5.137 m n.m.

Většina turistů míří do Turecka za mořem a památkami, my vybočíme z řady. Naším cílem je východ země a bájná hora Ararat.

5.9.2023 v 6:00 | Karma článku: 22.41 | Přečteno: 690 | Diskuse

Petr Havránek

Grossglockner trochu jinak...

Nejvyšší horu Rakouska není třeba dlouze představovat. Na jejím vrcholu jsem stanul v roce 2019, tehdy v plné lezecké výzbroji. Tentokrát to celé bude trochu jiné...

6.8.2023 v 8:00 | Karma článku: 17.43 | Přečteno: 681 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 478 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 232 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 221 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 728

Občasný cestovatel, který svými nápady"ničí" dovolené své rodině i přátelům. Moto je : I cesta je cíl".

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...