Reunion a Mauricius- poslední dny na ostrově

Je tu loučení s ostrovem, ale před tím, než se naše letadlo odlepí od země, musíme pokořit nejvyšší horu ostrova a vykoupat se u ostrova Benitier, vedle ikony ostrova, Crystal rock.

Den jedenáctý - Mont Piton

Dnes vstávám s veselou, dočkal jsem se po dlouhých dnech lenošení i nějakého toho pohybu v přírodě a navíc spojeného s výšlapem na nejvyšší kopec ostrova, 828 metrů vysoký Mont Piton. Ano je to takový krtinec, ale prý je z jeho vrcholu krásný výhled na ostrov. Chtěli jsme vyjet v osm hodin ráno a tak při znalosti dochvilnosti našeho řidiče, posouváme virtuálně čas o půl hodiny dříve, aby měl Buba rezervu. A jeho čas příjezdu? Patnáct minut po osmé, tedy čtyřicet pět minut zpoždění. Zešílím, na to se nedá zvyknout. František si nastudoval nástupní místo na trek a ukazuje ho na telefonu řidiči, který vyráží z hotelu jako namydlený blesk, snad aby tak dohnal časovou ztrátu. V ten okamžik si všichni zapínáme pásy a modlíme se, aby to chlapec s tou rychlostí nepřehnal. Trochu klimbám a tak mě budí až poskakování dodávky po rozbité cestě, která končí malým parkovištěm, kde zastavujeme, a já slyším z předních sedaček hlasité dohadování. “Co se děje?” ptám se. “Představ si, že nás ten vůl zavezl úplně jinam. Odsud je to k vrcholu dobrých dvacet kilometrů”. Mezitím, co se radíme mezi sebou, Bubu jde pro radu k chlapovi, který tu má na starosti čistotu toalet. A dost! “Tady máš tečku na mapě a tam nás vyklop”, dostává jasné instrukce a po hodině toulání se po ostrově, jsme konečně tam, kde jsme chtěli být. Můžeme vyrazit na vrchol, podle některých informací by měla cesta trvat tak devadesát minut, takže nás nečeká nic dlouhého. Stezka vede prakticky stále vysokým porostem a je pohodlně schůdná, pravdou ovšem zůstává, že kdyby zapršelo, bude z ní kluziště, ale to se nás naštěstí netýká. Do čela skupinky se na nominoval Jenda a začíná kvapík, protahuje krok, což jsou prakticky moje dva a tak za ním plápolám jak červené trenýrky na Pražském hradě. To vše má za následek, že na vrcholu jsme za padesát minut. Nebýt posledního úseku, kdy jsme se škrábali vzhůru pomocí nataženého lana a trochu u toho blbnuli, mohlo to být ještě o fous rychlejší. I přes vysoký tep stačíme vnímat tu neobyčejnou krásu, která se před námi otvírá. Na jedné straně blankytně modré moře a rif, o který se tříští vlny, na té druhé River Black, v celé své svěží kráse. Je krásná viditelnost, v dálce se leskne vodní nádrž Mare aux Vacoas a nad stromy vyčnívá socha Mangal Mahadev nad jezerem Grand Bassin. Jsem rád, že jsem do těchto míst zavítal, protože mi pohled z výšky, trochu poopravil názor na ostrov. Není to ani zdaleka Reunion, ale při troše dobré vůle se i tady dá najít krásná příroda.

Díky rekordně krátkému času, si pohráváme z myšlenkou se ještě vyškrábat na La Morne, ale k naší smůle dochází Františkovi data na telefonu, čímž pádem nápad padá pod stůl, protože jet na blint se nám příliš nechce, zvláště když máme tak spolehlivého řidiče. Místo dalšího výšlapu tedy volíme oběd a máme chuť na indickou kuchyni. Nevím proč, snad jen díky opojení z výšlapu, Bubovi odpouštíme ranní minelu a svěřujeme se mu znovu do rukou. “Jasně, znám jednu restauraci, má ji moje příbuzná a tam si pochutnáte”, už tahle věta nás měla varovat. Před restaurací stojí jen taxi a uvnitř sedí pouze turisté, což většinou nevěstí nic autentického, přes to si sedáme a nahlížíme do jídelníčku. No to si dělá prdel? Kam nás to zase přivezl! Jídlo okolo 2.000 MUR je zhruba trojnásobek toho, co jsme platili u Merilin. Vstáváme a odcházíme! Ale kde je řidič? Zašil se do kuchyně, kde vyčkával svých brebend a teď, když jsme ho odvolali je fakt naštvaný.Odpoledne se přidáváme k plážové skupině, a když se jim svěřujeme s našimi trampotami okolo jídla, vytahují trumf. Petr objevil gastro bombu. Hned naproti hotelu je malá plechová bouda, velikosti stánku s novinami a v něm, mimo jiné, vaří skvělou kreolskou knedlíčkovou polévku za 60 MUR. Od téhle chvíle jsou z nás stálí zákazníci.

Den dvanáctý - ostrov Benitier

Už jsme zkusili za těch jedenáct dní všechno, jediné co nám zbývá si odškrtnout, je šnorchlování. Jednak pro krásu zdejším korálům a hlavně kvůli Petrově rodině, kterým polovinu kufrů zabraly ploutve a šnorchly s brýlemi. Proto se nám zdá ideální nabídka šnorchlování, potápění se s delfíny a závěrečná návštěva ostrova Benitier s grilováním a nekončícím přísunem piva a rumu. No, uznejte sami, kdo by tomu odolal. V přístavu nasedáme na speed boat, loď obsazuje naše skupinka a další mezinárodní, ti se narvali na špici lodi a na nás tím pádem zbývá místo na zádi. Nevadí, alespoň to s námi nebude tak házet, horší je, že se kazí počasí a dokonce začíná i drobně pršet. Nevadí, jsme optimisté. Loď se rozjíždí na sever a my se nemůžeme dočkat, až se ponoříme do průzračné vody plné hravých delfínů. Kdo ví, třeba se nám podaří se jich i dotknout. Jak pošetilá je to myšlenky, ukazují následující minuty. Loď zpomaluje a blížíme se ke shluku lodí na horizontu, pravděpodobně se jim chceme vyhnout, říkám si v duchu, ale opak je pravdou, míříme k nim. Ocitáme se mezi dalšími padesáti loděmi a konečně nám dochází proč, mezi nimi se ve vodě prohání hejno delfínů a kapitáni okolo nich krouží, aby své zákazníky shodili do vody co nejblíže u nich.

Tiše stojíme na palubě a nevěříme svým očím! Masakr! Tak toto se účastnit nebudeme! Půl hodiny kroužíme dokola a čekáme, až se dvě Francouzsky z naší lodi dostatečně nachlastají vody, abychom mohli zvednout kotvy a jet ke korálům. Tady se snad nedá nic zkazit. Kotvíme za rifem, kapitán vytahuje tvrdou housku a začíná lákat podvodní havěť blíž k lodi, mezitím co my skáčeme do vody. První potopení mi stačí k tomu, abych si uvědomil, že jsme naskočili na špek, respektive se připojili k turistické “holírně”. Pod vodou je totálně mrtvo, nic ani sasanka, jen pár rybek, mlsajících pečivo a zoufalí Asiaté, kteří se pokouší potopit s plovací vestou na těle. Vylézáme na loď totálně nasraní a zároveň bezmocní. Kapitán se nás ptá na zážitek, a když vidí naše kyselé ksichty, obrací se raději na přední palubu, kde slyší hýkající Němce. Odrážíme od korálů, ale než zakotvíme u ostrova, je před námi druhá ikona ostrova (vedle 7 Coloured Earth) - Crystal rock. Velký korál téměř levitující nad křišťálově průzračnou vodou.

Chvíli stavíme, aby se nasytil náš fotografický apetit a mezi tím, co cvakají spouště, kapitánův pomocník nahazuje udici, aby vzápětí vytáhl na palubu sépii. Objektivy se přesunují z korálu na živočicha a nám v hlavách uzrává myšlenka, že si nás touto dobrotou chce posádka člunu udobřit. K ostrovu je to sotva půl kilometru, ale díky odlivu je tak málo vody, že jsme společně s dalšími loděmi uvízli na písku. Nedá se nic dělat, kapitán osazenstvo zadní paluby, tedy nás, posílá do vody a nabádá k vytlačení lodě z písku. To se daří, ale místo, aby nás naložil, ujíždí a nechává Čechy dojít na pláž po svých. Když píši v možném čísle myslím všechny, ale vyjma sebe. Chtěl jsem vyfotografovat vyprošťování lodě, ale potom jsem už nevystoupil. Touto cestou se omlouvám svým spolucestovatelům, opravdu to nebylo z vychytralosti.

I přes tuhle chodeckou vložku se zdá, že se vše v dobré obrací. Obloha je už zase bez mraků a kapitán s pomocníkem přistoupili na známou taktiku: opilý turista, veselý turista. Pokládají na stůl orosený rum s džusem a jako gesto usmíření další dvě bedny s pivem a vínem. Není nad čím dlouze přemýšlet, než se frantíci a jejich němečtí přátelé zorientovali, lahev je prázdná. My Vám dáme, nechat se vést, když ostatní šlapou! Vítězství bude naše. Podobně to dopadá i s dvěma lahvemi mauricijského vína. Ne, nejsme alkoholici, vždyť nás je na to sedm. Mezi tím, co si zlepšujeme náladu, někde za naším přístřeškem se pro nás griluje oběd-kuře, klobása, ryba s sladký banán, jen ta oliheň chybí.

Odmyslím-li si začátek dnešního dne, tak to zase tak špatný výlet není. Co kdybychom sem tedy vzali zítra i holky? Najmeme si loď a program bude jen v našich rukou. Blíží se odjezd z ostrova, teď už za přílivu, proto nás už nečeká žádný pochoďák, jen rychlá cesta k naší pláži a při ní se ukazuje slabina našeho místa na lodi. Stříkající voda od motorů a vítr způsobují to, že se všichni ocitáme pod stálou palbou vodní tříště a zejména Barča s Jendou to mají z první ruky.

Odpoledne věnujeme “plážovému sportu” a než si večer zpříjemníme posezením u vína a polévkou “od naproti”, jdeme si ještě vychutnat poslední západ slunce na pláži. Dnes místní slaví jaký si svátek a tak se veřejná pláž plní stany, přístřešky, židlemi, stoly a grily. Jde o zvyk, který se tu opakuje víkend, co víkend, což mi přijde naprosto úchvatné. Z lidí srší pohoda a uvolnění, což je ostatně charakteristický rys celého bytí na ostrově.

Den třináctý- návrat na Benitier

Říká se, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale také že když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. A to platí i pro náš dnešní program. Díky Františkově neutuchající snaze, se nám podařilo sehnat malou rybářskou loď s dvěma sympatickými kluky, kteří nám budou po celý den plně k dispozici. Nechceme žádné turistické fejky, uděláme si poslední den na Flic en Floc přesně podle našich představ. Je devátá ranní a kluci jsou na smluveném místě (Buba by zíral), ještě naložit zásoby a můžeme odjet na ostrov.

Když kapitán po dvaceti minutách plavby zatáčí do laguny, zbystřujeme v domnění, že dojde na chytání ryb, ale omyl, to si lodivod doma zapomněl sluneční brýle a teď si pro ně jen “přibržďuje”. No, nemají se tu ty ostrované dobře? Stejně, jako včera si děláme malou zastávku u Crystal rock a kluci vytahují prut, aby se pro nás pokusili ulovit oliheň. Prý se drží okolo bójek, kde mají snadnou stravu a tak tím směrem prohazují třpytku. Poprvé, podruhé a zásek. Máme jí! Jedna je už ve vědru a teď ještě druhou, postup se opakuje a my vyzvídáme, jak vědí, kam nahodit. Prý oliheň vidí pod vodou a tak tam zamíří s návnadou. No to mi řekni, ať koukáme, jak koukáme, nic nevidíme, ale oni neomylně bičují vodu. Snaha i touha je veliká, nicméně se od nás odvrací rybářské štěstí a tak se smiřujeme jen s jedním úlovkem a odplouváme na ostrov. Dnes bez tlačení, i když jsem připraven napravit svoji včerejší ulejvárnu, škoda, tohle mi budou asi dlouho vyčítat a dobírat si mě. V našem přístřešku se ještě uklízí, respektive uhrabuje písek, ono to tu má zcela specifický a dobře fungující systém. Na pobřeží je odhadem třicet pestrobarevných plátěných přístřešků, napnutých mezi pokroucené dřevěné kůly, se stoly z fošen a za nimi několik grilů, kde se opékají dobroty. O to vše se stará parta lidí, jenž tak dělá zázemí pro kapitány, kteří na ostrov přivážejí turisty.

Pochopitelně zde nemohou chybět ani stánky a to na zemi i na vodě. Vystupujeme z lodi a sotva si dáme první lok rumu, je u nás obchodník s obrovskou taškou, kterou odkládá na zem a spouští svoje představení. Zpívá, tančí s úsměvem od ucha k uchu a pomalu vykládá své zboží na písek. Hezky si to odpracoval, tak mu dejte šanci a strkáme holky k jeho “výloze”. Výsledkem je výběr šesti vykládaných misek a nastává čas smlouvání. Ovšem nejsme na pevnině, kde je obrovská konkurence, tady platí jiná pravidla. Nechceš, neber a tak si sympaťák balí fidlátka a jde o dům (přístřešek) dál, ale pozor, žádné naštvané obličeje, jen úsměv a popřání pěkného dne.

Nevadí, jsou tu další stánky a tam určitě uspějeme, jenže i tady toho mnoho neusmlouváváme, byť se už blížíme k ceně, která by nás bavila. Dobrá, odkládáme koupi misek na neurčito a svůj apetit uspokojujeme koupí náramků a dalších drobností. Je čas oběda a s ním přichází jako předkrm grilovaná oliheň, která se ještě před pár desítkami minut proháněla ve vodě. Laskomina!

Zbytek hostiny se pomalu kupí na stůl, který se pod tou tíhou neprohýbá jen proto, že leží v písku. Na závěr hostiny přichází i kýžený úspěch s koupí misek. Ty nám až pod nos snáší drobná žena a cena je poloviční, než ta z rána. Je tu krásně, kluci neprudí, nechávají hrát prim nás a jen se starají, aby nám nic nescházelo. Loučení s ostrovem je více, jak symbolické, koupeme se v křišťálové vodě u korálu Crystal rock s modrou oblohou a sluncem nad hlavou. Díky a možná zase příště…

Díl první:https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676558

Díl druhý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676559

Díl třetí: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676563