Reunion a Mauricius-díl čtvrtý

Loučíme se krásným ostrovem Reunion, který se nám dostal pod kůži. Krásná příroda, skály, vulkány, to vše obklopeno průzračným oceánem. Laťka je vysoko a Mauricius jen hodinu letu...

Den sedmý - St.Pauli, St.Denis

Dneškem končí naše reunionské toulání, loučíme se s Hobitínem a odjíždíme do St. Denis, odkud se letecky přepravíme na Mauricius. Po krátké návštěvě želví stanice jsou na programu trhy v St. Pauli, což ve skutečnosti znamená snad dvou kilometrové pásmo podél oceánu prošpikované nekonečným množstvím stánků, nabízejících vše, na co si vzpomeneš. Holky šly za vanilkou a já za jídlem, o které tu není nouze, jen se v něm vyznat. Dlouhý pult, se snad třiceti podobami něčeho, co je zabalené v lístkovém těstě a opečené na oleji. Dobře, dám si pár kousků a uvidíme. Mezitím, co já baštím, holky nakoupily, co potřebovaly a zbylý čas se společně jen tak potulujeme po tržišti.

Po pobřežní cestě do St. Denis míjíme megalomanskou stavbu dálnice, jejíž pilíře i těleso ční z mořské hladiny. Tato dvanácti kilometrová estakáda má nahradit současnou pří pobřežní silnici, která bývá často zavalena padajícím kamením a tím nastává absolutní dopravní kolaps. Nová stavba má několik rarit, jednak na ní pracuje největší portálový jeřáb světa a také jeho konstrukce musí být natolik odolná, aby obstála před cyklóny a vlnami vysokými až deset metrů. Kdo ví, třeba se po ní ještě někdy svezeme. Na letiště přijíždíme s předstihem, protože kluci musejí odevzdat auta a to se díky náročnému profilu jízd po ostrově, může zkomplikovat. Charakteristickým rysem všech ostrovních aut je množství škrábanců a drobných ranek, kterým se na úzkých silnicích nelze vyvarovat a tak lze předpokládat, že ani dvě naše káry nevyšly s čistým štítem. Jenže my prošli bez ztráty kytičky a můžeme se přesunout k odbavení a následně nasednout do malého vrtulového letadla, s kterým za necelou hodinu, dosedneme na letiště v Port Luis, kde už nás netrpělivě vyhlíží naši řidiči, aby nás bezpečně dovezli na pobřeží Flic en Floc. Zde na Mauriciu odkládáme ambice jezdit po ostrově sami a najímáme si auto i s řidičem, čímž pádem mají oba naši průvodci volněji a konečně si mohou odpočinout od zodpovědnosti z případných průšvihů. Slabá hodinka stačila na to, abychom se z letiště přesunuli o pár desítek kilometrů jižněji k hotelu, ve kterém strávíme všechny dny našeho mauricijského pobytu. Ostrov je stejně, jako Reunion sopečného původu, ale vznikl mnohem dříve, takže je už o poznání méně členitý, což ho předurčuje spíše k relaxaci a koupání. Nejlépe ostrov vystihl Mark Twain, když podotkl, že Bůh nejprve stvořil Mauricius a podle něj poté stvořil ráj. Celý koncept návštěvy Maskarén je koncipován tak, že se první týden nasytíme krás Reunionu a ten druhý si o nich budeme vyprávět na plážích. Já i Lenka vstupujeme podruhé do stejné řeky a tak jen doufáme, že se nám ostrov zapíše do vzpomínek stejně hluboko, jako při první návštěvě. Řidič se s námi zkušeně propletl ostrovem a teď zajíždí do průjezdu našeho hotelu. Pryč je kreolská a koloniální architektura, vítejte ve světě turistů a neonových světel. Náš hotel nemá na svých výložkách příliš hvězdiček, ale na první pohled to nevypadá zle. Recepční nám rozdává klíče a my se postupně, společně s “kufronosičem”, rozprcháváme do svých mini domečků. Náš posluha je věru důsledný, nejprve nám ukazuje postel, pak trezor, aby se následně dostal do koupelny, kde mě při ukázce pouštění teplé vody totálně zlije. I přes to mu patří dík a drobný peníz. Venku se setmělo, což znamená, že je čas večeře. V hotelu nás sice lákají na noblesní menu, ale na to nás příliš neužije, vyrážíme do ulic. Vlastně jenom za roh, do čínské restaurace, která praská ve švech, což je vždy dobré znamení. Nebudu nic zastírat, totálně jsme se přejedli!

Den osmý - Port Luis, Pamplemousses

Ke snídaní se postupně trousíme, tak, jak každému vyhovuje, dnes není kam spěchat, protože hlavní město ostrova je jen kousek od hotelu. U tvrdých croissantů a kávy nevalné chutě, si vyprávíme zážitky z první noci. Vítězi jsou Petr s Monikou, kterým bušila diskotéka do oken až do ranních hodin, díky čemuž teď po ránu vypadají jako zombíci a Lenča s Pavlem, které půl hodiny po půlnoci vzbudili dva chlápci s tím, že nutně potřebují jejich přistýlku. Proti nim je naše noční chytání gekona jen slabým odvarem. Je čas odjezdu, do dvora couvá dodávka a usměvavý řidič nám přeje hezké ráno. Sakra, koho nám ten člověk jen připomíná? Jo! Je to celý Bubo z Foresta Gumpa, tím je o jeho přezdívce rozhodnuto. Port Luis je Mekka multikulturismu, najdete tu část Asie, Afriky i pozůstatky koloniálních dob, mísí se zde islám, hinduismus i křesťanství, vše v klidu a míru. Asi největším lákadlem a “značkou” města je Blue Penny Muzeum, jediné místo, kde pohromadě najdete dvě nejvzácnější známky světa: „červený“ a „modrý Mauricius“. Kdo by řekl, že takový malý překlep „Post Office“ místo „Post Paid“ může vyhnat cenu takových kousků papírů do astronomických výšek. Náš první pohled na město je od kostela Marie Reine de la Paix, kam nás Buba zaváží a ukazuje nám město z místa, kam příliš turistů nezavítá, za to na britskou pevnost Adelaide-Citadelu jich míří už davy.

Je čas splynout s davem a kde jinde než na Central Marketu, kam proudí davy lidí a ještě násobné množství je jich uvnitř.

Zaplouváme do první z mnoha tržnic a ocitáme se v tropickém ráji, obklopeni nezměrným množstvím druhů ovoce a zeleniny, že vlastně ani nevíme, na co koukáme a naše počáteční nadšení si něco koupit pomalu mizí. Po ovoci nás dav “nasává” k oblečení a suvenýrům, kde padá moje nákupní chuť zcela na zem. Tolik stánků, hadrů, suvenýrů, šperků a vše v tisíci obměnách, ale nutno přiznat, že atmosféra je skvělá, tak to mám rád. Trhovci nás zvou na prohlídku svého zboží, ukazují jeho pravost a ubezpečují o nejlepší ceně, speciálně pro nás. Přeci odsud neodejdeme bez nějaké drobnosti a nezbytného smlouvání a tak si obě Lenky vybírají kašmírové šály a mě strkají pod nos obchodníkovi, abych usmlouval cenu. Začíná přehazovaná, já nabízím polovinu ceny a muž s černým knírem a obočím ve tvaru vlaštovky se hroutí k zemi. Chvíli hrajeme přetahovanou, a když už to vypadá, že se nedohodneme a naznačuji odchod, strčí mi do ruky šály se slovy, že jeho děti nebudou mít co jíst. Obchod je uzavřen. I Monika by ráda něco koupila: “Péťo, kup mi toho Doda” a ukazuje asi na půl metrovou dřevěnou sošku, bájného ptáka, který je symbolem ostrova: “A kam ho asi tak dáme do letadla?” Kazí Monice radost naprosto lichým argumentem. Lakomec!

Jestli jsme se v předchozích tržnicích příliš nerozšoupli, tak v téhle, kam právě vstupujeme, to nebude jiné. Jsme v obrovské masně spojené s rybím trhem. Asi nemusím popisovat tu vůni, která zaplnila prostory od podlahy ke stropu. Docela síla. Třeba to naproti bude lepší, říkáme si, když otvíráme dveře do prostor, kde už je to o poznání lepší, visí tu klobásky, salámy, maso připravené na zpracování, ale i pár delikates, jako vyvržená střeva či volská oka. Ještě že se obchodníci nechystají k nabízení vzorků…

Je čas změny, z rušného města ujíždíme do botanické zahrady Pamplemousses, jehož největší raritou je 200 let starý Buddhův strom a obří lekníny Viktorie amazonské. Po hodinové procházce mezi uklidňující zelení se vracíme za Bubou, který nás odváží zpět.

V autě si dáváme slib, že na večeři nepůjdeme a odbudeme se jen bagetou se sýrem, proto stavíme u obchoďáku, abychom si nakoupili. Rozlehlý obchod je svým sortimentem téměř k nerozeznání od těch, co známe z domova a připadá mi to dost zvláštní v kontrastu s tím, co vidíme mimo turistické tepny. A když k tomu přičtu i ceny potravin, které jsou vyšší, než v Čechách, nechápu, kdo tu může nakupovat. Košík je plný a navrch jsme si dopřáli i lahvičku vína, kterou si večer vychutnáme v hotelové zahradě.

Díl první:https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676558

Díl druhý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676559

Díl třetí: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676563

Díl pátý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676630