Kvilda a okolí

Zima je v plném proudu, stejně, jako jarní prázdniny a tak není divu, že hory praskají ve švech. Proto je už předem jasné, že sjezdové lyže zůstanou v garáži a naopak opráším běžky. Teď jen kam vyrazit, Schöneben nebo Kvilda?

Obojí je lákavé, počasí na obou místech stejné a tak rozhodne, kdo bude druhým do party. Bude-li to Honza, pojedeme do rakouského areálu, kde můžeme na širokých tratích nahonit nějaké ty tréninkové kilometry.  Naopak s Lenkou zamířím na oblíbenou Kvildu. První „v rozstřelu“ je Honza, ale dostávám košem, prý moc učení…, tudíž je rozhodnuto o obojím – Lenka a Kvilda. Sobě balím skejtové lyže a Lence „šupinky“, jistota, že nepromažu a nezničím nám tak společný víkend. Není nic horšího, než smekající lyže rozzlobené manželky.  Po cestě na Šumavu nám kulisu dělají zelené stráně a po sněhu není ani památky, ale stačí vyjet ke Sloupu a pomalu se noříme do pravé, šumavské zimy. Na spodním parkovišti si vybíráme rovné místečko, kam šikovně parkujeme karavan a jsme zabydleni. Rituály, které máme s Honzou za ta léta naučené, s Lenkou trochu váznou, takže se pro jistotu přesouvá k postelím a já obíhám karavan, abych vše uvedl do kempovací polohy. Kolečko končím u televize, kterou si úmyslně nechávám naposledy, důvodem je správné umístění satelitní karty, které si ne a ne zapamatovat. Ale dnes to bude jiné, na kartu jsem si nakreslil šipku, abych věděl, jakou stranou ji správně zasunout do TV a už mačkám tlačítko satelitu, který se pomalu otáčí a hledá nejlepší příjem. Tak, hotovo, sebevědomě pouštím ČT1 a ono NIC! Jasně, chce to reautorizaci karty, kterou si tedy přes mobilní telefon spouštím a mezitím, než se signál umoudří, vyrážíme do pivovaru na tlačenku a jedno točené.  Po návratu na mě do tmy mžourá ta samá obrazovka, karta nefunguje. Beru tedy opět do ruky mobilní telefon a volám na hot linku poskytovateli služeb a už předem jsem odhodlaný, si to s operátorem „rozdat“. Po pár minutách tlachání automatu a volbě kanálů, jsem konečně live a na druhém konci se ozývá laskavé „Dobrý den, jak Vám mohu pomoci“, sypu ze sebe několik souvislých vět o mém problému, o tom, jak i reautorizace nefunguje a čekám na chvíli, abych zasmečoval. Jenže operátorka zachovává klid a vyzvídá „ČT 24 Vám jde? Ano, odpovídám a kartu máte správně zasunutou? Jistě, že mám, sebevědomě pokračuji. Dobře, teď buďte tak hodný a otočte ji vzhůru nohama“. Teď! Je to tady, přichází moje chvíle, ale než na ni spustím vodopád slov, otáčím kartu podle její rady, jen tak, pro jistotu a mezitím si v hlavě uspořádávám pořadí argumentů, proč mě jejich služby opět nevyhovují. Cvak, obraz naskakuje! Místo abych měl radost, popadá mě panika a nejraději bych přerušovanou řečí, simuloval ztrácející se signál. Taková hanba! Uctivě děkuji, nechávám si popřát pěkný večer a s pokorou přijímám roli pitomce. Ráno není kam spěchat a tak si u okna, s hrnkem kávy, vychutnávám pohled na zasněženou krajinu a pomalu skládám trasu na dnešní den. 

Už předem vím, že to pro mě nedopadne dobře, ono zde nejde vybrat krásnou, bezkopcovitou trať, podél romantických hospůdek, takovou, kterou si přeje většina našich manželek. Na druhou stranu chápu i něžné pokolení, že se netouží plahočit planinou s táhlými kopci a potit krev. Co s tím? Nezbývá, než jít s pravdou ven a Lence pečlivě a bez vytáček, vyklopit trasu: Kvilda-Horská Kvilda-Korýtko-Ptačí nádrž-Černá hora-prameny Vltavy-Kvilda. Snažím se nic neskrývat a po pravdě popsat, že jí nečeká žádná selanka. Jdeme na to! Prvních pár kilometrů jsem za instruktora a Lenka za trpělivou žačku, pomalu bruslím vedle manželky a radím, jak nejlépe využít skluz lyží, dobře se odrazit a zároveň vypadat, že mi to jde. Sám sebe bych asi zabil, ale Lenka je držák.

Za Horskou Kvildou nás čeká první stoupání na kopec Pod Sokolem a dlouhé klesání ke Korýtku a zdá se, že se Lenka parádně rozjíždí. Na to, že na běžkách nestála dva roky, si vede dobře. Pomalu se blížíme ke stoupání na Černou horu, na což se snažím Lenku psychicky připravit a zdá se, že se mi to daří, ale stačí, abych špatně „odstínil“ rozcestník, který míjíme a je zle. „Cože, to nás čeká ještě 12 km?“ A je po taktice, nálada klesá na bod mrazu a Lenka mlčky šoupe lyže vzhůru kopcem, mezitím co já jí ze zádu jistím stopu. Sice nemluví, ale bojuje až k vrcholu hory. Za normálních okolností, bych tu chvilku postál a pokochal se výhledy na šumavské kopce, ale dnes to raději nezkouším, jen si trochu proklepeme svaly a jedeme dlouhým sjezdem podél pramenů až ke Kvildě. Na Lence je vidět únava a po pravdě i já toho mám tak akorát, ale čeká nás ještě poslední stoupání nad vleky a potom rychle do pekárky pro nějaké sladkosti a fofrem do vyhřátého karavanu. Z televize nemáme vůbec nic, oba usínáme hned po úvodních titulcích.
Nedělní ráno mělo být slunné, ale zatím to na jasný den nevypadá, což mě mrzí, protože na dnešek jsem naplánoval pohodový výjez na Churáňov. Budeme tedy doufat, že se během dne mraky rozestoupí a stopy zalije slunce. Po včerejšku je rozjezd trochu bolestivý, ale na Horské Kvildě jsme za krátkou chvíli a chystáme se na dlouhý výjezd ke Zlaté Studni a tady dostává můj dnešní plán první trhlinu. Lenka se pro dnešek spokojí jen s krátkou verzí výletu a otáčí se zpět ke Kvildě a mě nechává samotného na pospas bílé stopě. Dál tedy pojedu sám, ale není to úplná selanka, po včerejším vydatném sněžení je stopa pro bruslaře měkká a ubírá hodně sil, přes to si užívám radosti z pohybu  zasněženou Šumavou. Na rozcestí za Zlatou Studní trochu váhám s výběrem trasy, ale tak nějak podvědomně vybírám tu „správnou“ a nořím se hlouběji do lesů, kde mě trasa pomalu zavádí do míst, která ani zdaleka nepřipomínají civilizaci.   Tohle moje bloudění má ale jednu nespornou výhodu, jedu krásnou stopou úplně sám  a to až do doby, kdy se  pomalu ztrácí a jet dál by znamenalo šlapat stopou, což mě moje stejtové lyže moc neumožňují. Rád bych se dozvěděl, kam mě můj orientační smysl dovedl, ale v tištěném plánku tras se ztrácím a baterka na mobilním telefonu ukazuje jen pár procent. Přes to z něj vymáčnu místo, kde se nacházím a nestačím se divit, jsem někde na cestě k Popelné, což je na hony vzdálené místu, kam jsem chtěl dnes dojet. Nezbývá, než se otočit a po vlastní stopě se dostat zpět ke Zlaté Studni a odtud na Kvildu.

Z původního lehkého výjezdu tu mám poctivých 35 kilometrů, která mi daly řádně zabrat. A ponaučení? Neplést si cyklo značení s tím lyžařským a nezapomenout si s sebou na cesty nabalit nabíječku na telefon.
Ještě jedna glosa na závěr. Bylo čirou radostí pozorovat rozmanitost lyžařů, ve stopě jsme potkávali malé i staré, sportovce i ty, kteří se přijeli jen protáhnout na čerstvý vzduch, ale byli tu i tací, které bych už nechtěl potkat. Mluvím o mladé rodině, kterou jsme potkal při cestě na Popelnou. Když jsem rodinku s dvěma dětmi míjel, pozdravil jsem, aniž bych nějak významně očekával opětování pozdravu, ale přeci jenom je to slušnost. Nic, mlčení. Dobrá, říkám si v duchu, třeba měli jiné starosti, než zdravit bláznivého běžkaře, ale po pár metrech jsem narazil na jejich „pozdrav přírodě“. Ve stopě se válely papírky od bombónů. Myslím, že tímhle směrem by výchova dětí jít neměla.