Výstup na Sněžku trochu jinak...

Přelom roku je pro mě spojen nejen s oslavou Silvestra, ale i s dalším zářezem, na pažbě mé životní cesty. Letošní narozeniny však oslavím trochu netradičně a to na skialpech, kdesi v kopcích pod Sněžkou.

O skialpinismu slyšel snad každý z nás, možná si vybavíte podmanivé záběry kamer na lyžaře, sjíždějícího strmé svahy hor, pokryté panenským prašanem, ve kterém se doslova vznáší a zanechává za sebou dokonale vymodelovanou stopu, připomínající plazícího se hada. Kdo z nás by tuhle lyžařskou nirvánu, nechtěl zažít? Jenže to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Člověk musí mít pořádnou kondici, aby se nejprve dostal k vrcholu a potom skvělou techniku jízdy ve volném terénu, tzv. freeriding, aby se ve zdraví dostal do údolí. A právě tohle jsem se spolu s Jendou, rozhodli otestovat na vlastní kůži na skialpovém kurzu v Krkonoších. Neslibuji si od toho, že po víkendu budu skvělý "freerajder" s vybroušenou skialpovou technikou, ale pochytit základy, poučit se a otestovat svoji kondici, bude jistě užitečné. Je pátek, krátce po obědě a před námi je čtyř hodinová cesta do Pece pod Sněžkou, kde máme u spodní stanice lanovky na Sněžku, sraz s našimi lektory a ostatními kurzisty. Najít naší partičku není nic těžkého, blikající čelovky a hromada lyží, jsou jasným signálem, že jsme tu správně. "Ahoj kluci, tak jsme tady", vítáme se s našimi instruktory a fasujeme "víkendové nádobíčko"-boty, lyže a hole.

Na první pohled se příliš neliší, od toho, co máme doma, ale rozdílů je ve skutečnosti mnoho. Boty jsou výrazně lehčí, měkčí a díky kloubu, umožňují lepší předo-zadní pohyb, což ovšem na druhou stranu vyžaduje vybroušenou lyžařskou techniku, protože "opřít se do jazyků" tu nehrozí. Lyže jsou na první potěžkání znatelně lehčí a pružnější, s vázáním, které musí umožnit nejen sjezd, ale i stoupání, tedy volnou patu. Posledním kouskem výbavy jsou teleskopické hůlky. Mezi tím, než si z batohu vytáhneme čelovky a obujeme boty, se naše skupinka rozrostla. Zdá se, že jsme kompletní a připravení na večerní výšlap k Boudě pod Sněžkou, která bude naší víkendovou základnou. Netrpělivě podupáváme na sněhu a na všech je vidět chuť pustit se vzhůru, proti proudu Úpy, směrem do Obřího dolu. Už, už, jdeme! Jenže nutnou podmínkou je nazutí lyží a nalepení pásů na skluznice, což je pro nás nóvum a chvíli trvá, než vše zvládneme. O záludnostech a úskalích tohoto eskamotérského kousku až později, teď vzhůru za dobrodružstvím.

Ostré kužele světel našich čelovek, se opírají do černé tmy a celá skupinka se začíná šourat vzhůru, teď nejde o techniku, ale jen o to, aby nás oba naši instruktoři Vojta a Martin, úspěšně dostali na boudu. První kontakt se sněhem je zvláštní a nesnese srovnání ani s běžkami, ani se sjezdovkami, byť mi skialp přijde jako kombinace obého, dopředu to nejede, ale při odrazu lyže drží. Po pár stech metrech se zdá, že si budeme rozumět. Sláva. Na boudu to jsou jen tři kilometry, takže víc jak únava, nás "láme" hlad a zejména Jenda se nemůže dočkat, až zasedneme ke stolu. Vlastně ho ani moc nezajímá, kde a jak spíme, rychle bere klíče od našeho mini pokojíku, hází na postel bágl, proletí sprchou a maže do hospody.

Díky němu máme zapsané první víkendové vítězství, byť jen to "přes žrádlo". Jídelníček je plný dobrot a ještě, než si synek vybere, už vím, co to bude, svíčková! Ale než se nandá na talíř, je zapotřebí do žaludku pustit první vrstvu a tou je chleba se škvarkama. Alespoň vidíte, jak se stravují sportovci. To hlavní, tedy večeře, je za námi, teď jsou na řadě ty méně zajímavé věci, jako je přednáška o lavinách, představení se našich instruktorů a víkendový program. Začnu od konce. Zítra, tedy v sobotu, půjdeme na Výrovku, zkusíme si lavinové vyhledávání a sklouzneme se volným terénem k chatě, v neděli se pokusíme o výstup na Sněžku a následný sjezd na Růžohorky. Lákavé, říkám si v duchu, ale současně mě hned napadá, přihlásit se o slovo a navrhnout změnu pořadí, vždyť v sobotu má být polojasno, kdežto v neděli totální mlha a sněžení. Otáčím hlavu k Jendovi, abych se mu svěřil s mým nápadem, ale jen se nadechnu, slyším jeho rezolutní: "Tati, ne!". Už mě zná, a ví, že mám rád věci pevně v rukou a jen těžce snáším improvizace. Ostatně už při cestě do Pece na to přišla řeč a byl jsem důrazně upozorněn, abych se do ničeho neangažoval a alespoň tenhle víkend dal pokoj, ale je to tak těžké… Dobrá, polykám svůj nápad a sám sobě si slibuji víkendovou poslušnost. A kdo jsou naši průvodci? Vojta, horský vůdce UIAGM a Martin, borec, který vystoupil na osmitisícovku Namáslu a následně ji sjel na lyžích. Za mě dobrý! Není tedy divu, že jejich rady o tom, jak se chovat v ohrožení lavin, byly uvěřitelné, zvlášť když Martin vyprávěl o tom, jak on sám přežil lavinu v Pamíru. Při odchodu na pokoje každý z nás fasuje lopatu, vyhledávací sondu a lavinový vyhledávač tzv. "pípák", tady končí legrace, říkám si a s touhle myšlenkou se mi dvakrát dobře neusíná. Sedmá ranní, budíček, balení a příprava na celodenní túru, konečně je to tu!

Řadíme se před boudou do dvou skupin a sjíždíme podél řeky k odbočce na Modrý důl, odkud začneme stoupat vzhůru, ale k tomu je nezbytné nejprve nalepit stoupací nebo-li tulení pásy. Ne nebojte se, nelepíme si na skluznice kůži nebohých zvířat, jejich slangový název je odvozen od podobnosti povrchu srsti a mohérového materiálu, z kterého je většina pásů vyrobena. Pásy jsou nalepené a můžeme tedy vyrazit, ale moment, ještě jedna kuriozita. Hole. Mají, tak jako všechny lyžařské či trekové hole poutka, ale Vojta nás hned na začátku upozorňuje, že skialpinisté chodí s rukama mimo nich! Tak moment, jak mimo nich? Tak proč tam tedy jsou? S nádechem mířím pohledem na Jendu, ale jeho pohled je výmluvný...polykám na sucho a pokorně se zařazuji na konec skupiny.

Byl jsem Vojtou vybrán jako "konečník". Prima, já, životní soutěživec a mám být celý den poslední? To mi ten den hezky začíná. Našlapujeme do stopy a krok po kroku začínáme stoupat pohodlnou stezkou, aby pak naše mini karavana odbočila do lesa a ve stráni, mezi stromy, začalo nacvičování základní techniky otáčení a "zubování". Tady mi moje pozice posledního, přináší užitek, mohu s pobavením sledovat roztodivné piruety kolegů a kolegyň, zamotané nohy mezi lyže a drobné pády, připomínající želvu otočenou na krunýř. Ovšem jen do doby, než jsem přišel na řadu i já. Taky želva!

Nevím, zda je to učitelem, nebo žáky, ale po půl hodině si již s technikou trochu tykáme a řadíme se mezi skialpové elévy. Tenhle úspěch zapíjíme jedním pivem a to symbolicky v bufetu na Na Výsluní, ve chvíli, kdy se na obloze pevně usazuje slunce.

Posilněni pivem i sebevědomím, pokračujeme až k chatě Děvín, na úpatí Studniční hory, do míst, kde v roce 2015 spadla lavina, kterou pamětníci označují, jako největší, za poslední desetiletí. Očekával bych rychlý přesun na druhou stranu svahu, ale chyba lávky, Vojta velí vzhůru kopcem a prošlapává stopu.

My zelenáči si vyměňujeme vystrašené pohledy, ale poslušně následujeme vůdce ještě o dobrých 100 výškových metrů dál, abychom se dozvěděli, že si za odměnu můžeme svah sjet až k Děvínu! Pardon, o jaké odměně je tu řeč? Podvědomě si sahám pod bundu na svůj pípák a vybízím Jendu k opatrnosti. Vzhledem k tomu, že v minulém týdnu byla obleva a dnes je i zde v 1.250 m mírně nad nulou, kvalita sněhu je bídná a o nějakém prašanu se nám může jenom zdát. To ovšem není omluva pro to, co jsem při sjezdu volným terénem předvedl, doslova katastrofa. Považuji se za docela obstojného lyžaře, ale teď vidím, že před sebou mám ještě kus práce. Dlužno dodat, že jsem v tom nebyl sám… Po "odměně" před sebou máme poslední úsek cesty a to nad Modrou strání, až na Výrovku, kde nás čeká studené pivo a teplý oběd.

Víte co je na těhle túrách nejhorší? Rozsedět se! Člověk si říká, že má to nejhorší za sebou, trochu povolí, uvolní se a potom se diví, jak je ztuhlý. A dnes to není jiné, vůbec se mi nechce ven, i když znovu vysvitlo slunce.

Chce to trochu přemlouvání, ale už stojíme na lyžích a následujeme kluky směrem k Zadní Planině, abychom zde dobrou hodinu trénovali vyhledávání v lavině, sondáž a zkoušku tuhosti sněhu.

Všechno je fajn, jen mi dělá starost blížící se čtvrtá hodina a s ní postupné smrákání, zapadající slunce barví ojíněné stromy na protilehlé Luční plání do zlatých šatů a já pomalu vzpomínám, kam jsem si do batohu uložil čelovku. Bez pochyby ji budeme dnes potřebovat.

Konečně je čas návratu, ale k mému překvapení se nepouštíme dolů po Čertových schodech do Pece, ale přišlapujeme výš do svahu ke Kapličce. Prý, abychom si ulehčili sjezd! Po kilometru odbočujeme z tyčí, sundáváme pásy a nasazujeme čelovky, je tu další "odměna". Od té odpolední se liší tím, že sníh přituhl a pojedeme po krustě, přičemž k Děvínu to tentokrát máme sakra daleko. Opouštím pozici "konečníku", tady musí každý sám za sebe, a slepě následuji po úbočí Studniční hody červenou blikačku Vojtovy čelovky.

Nad Děvínem jsme už za regulérní tmy a rozsvícené čelovky na svahu, připomínají hejno zmateně poletujících světlušek, ale pozor, zase taková romantika to není.

Mohl bych dál dlouze popisovat další cestu a moje pocity, ale shrnu to do holé věty: Přežili jsme to. Neděle a je hnusně! Já to říkal! Sněžka je zahalená v mlze a na vrcholu prý slušně fouká. A aby nám Vojta dodal morálních sil, tak při pohledu k vrcholu říká: "Ty vole, tam je ale hnustě, to je výzva!"

Kluci si přehazují družstva a na Sněžku s námi bude šplhat Martin, pro kterého to musí být jarní procházka, nicméně se tváří vážně a nechává nás, si náš zážitek užít naplno. U Kapličky se napojujeme na Kavinovu cestu a po rozbité stopě pomalu ukrajujeme výškové metry a úměrně s tím se pomalu noříme do mlhy. Za normálních okolností by to byla fajn procházka, ale dnes není o co stát, k mlze se přidává vítr a stopa je nejen rozbitá, ale i ledovatá.

V úseku nad Čertovou roklí, kde se pod námi strmě sklání svah do údolí, nemám dvakrát příjemný pocit a hlídám nejen sebe, ale i Jendu, jdoucího za mnou. Asi nejvíc mi zatrnulo, když při překračování Rudného potoka, Jendovi ujela lyže a ocitl se na zemi, naštěstí to zvládl a na Obří sedlo přicházíme zdraví, i když za počasí, o kterém se říká, že by do něj ani psa nevyhnal.

Na Slezské boudě si dáváme krátkou přestávku, oblékáme na sebe vše, co máme s sebou, lyže míří na batoh a my jdeme po svých, podél řetězů k vrcholu. Silný vítr s námi trochu mává, mlha nás pouští maximálně na třicet metrů a my poznáváme další tvář skialpinismu.

Na vrcholu není na co čekat, rychle pár fotek a jdeme dolů, jenže na lyže to moc nevypadá, sice by šlo kličkovat mezi kletí, ale sníh je jako plech, takže raději volíme jistotu chůze.

Lyže nazouváme až pod kopcem, abychom soupaž překonali mírné stoupání s následným sjezdem na Růžohorky a na Děčínskou boudu. Tady má přijít odměna za dnešní den, nadívané kuřátko. Prý porce pro dva, ale Jenda i Martin malého opeřence "nasáli", jako malinu a ani na minutu nepřipustili možnost, že právě snědli jídlo pro dva. Ale jak se říká: Jak jídlu, tak k dílu. Sytí a spokojení sjíždíme poslední úsek na Portášky a po sjezdovce až do Úpy. To je vlastně konec našeho skialpového víkendu, teď jen ski busem do Pece, odevzdat "cajk" a jedeme domů.

Co napsat na závěr? Trochu jsem si čuchnul ke skialpinismu, ochutnal malý drobek obrovského koláče, tohoto krásného sportu, který nedá nic zadarmo a kde si odměnu musíš vždy tvrdě odpracovat. Co vím jistě je, že na ten "velký" skialp nemám, ale po stupínku pod ním, budu pošilhávat.