Okolo jezera Lago di Garda - západní a jižní pobřeží

Nápad objet naší oblíbenou Gardu, nosím v hlavě již dlouhá léta a konečně nadešel čas k jeho realizaci. Naší cestu započneme na jihozápadě a postupně se budeme přesouvat po východním pobřeží, až na sever do Riva del Garda.

Květnové dny již pravidelně patří poznávacím výjezdům, pro letošní rok máme v plánu národní park Berchtesgaden, Německo. S blížícím se termínem odjezdu sleduji s obavami nepříznivou předpověď počasí, která nevěští nic dobrého, teploty okolo sedmi stupňů, déšť, vítr a proti očekávání i sníh na vrcholcích hor. To nejsou věru ideální podmínky pro lezení po kopcích. Nezbývá, než narychlo změnit plány a vsadit na naše oblíbené jezero Lago di Garda. Jistotu počasí i zábavy.

Sobota 3.5.

Původní plán počítal s tím, že vyjedeme již v pátek večer, přespíme v okolí Salzburgu a ráno zbytek cesty pohodlně dorazíme, ale poslední pracovní den byl pro mě natolik náročný, že už mi nezbyla síla k vypravení se na cestu a odjezd byl odsunut na sobotní ráno. Tuhle změnu musím ještě nahlásit i našim spolu cestovatelům Honzovi a Janě, ale není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Honza totiž zásadně nezvedá telefony a je schopen zavolat zpět až za několik dní, takže sdělit mu onu změnu odjezdu prostě nejde. Po třech pokusech se vzdávám a vrhám šipku střemhlav do postele, abych nabral síly na zítřejší cestu. Ráno je fakt hnusně, prší, zima a nás může jen těšit to, že za pár hodin bude lépe. Doufejme… V Č. Budějovicích zkouším znovu kontaktovat Honzu, ale opět bez výsledku, až na podruhé, když už míjíme Innsbruck, se konečně na druhé straně telefonní linky ozývá Honza a informuje mě, že zrovna projel Linzem. I když vím, že má těžkou nohu a rychlost je jeho druhé jméno, je jasné, že nás už dnes nemůže dojet. Proto se tedy domlouváme na tom, že k cíli pojedeme každý sám. A kam že to jedeme? Na jiho-západní pobřeží, do městečka Toscolano – Maderno, odkud bychom se chtěli následující dny pomalu přibližovat po východní straně Lago di Garda, až na sever, do Riva del Garda. Po osmi hodinách jízdy jsme v cíli, ale musíme ustoupit se záměru stát na stellpalze (místo určené pouze pro karavany), který je zavřený. Nezbývá tedy, než zajet do sousedního kempu Camping Promontorio a následující dny se nechat rozmazlovat jeho dokonalým servisem.

Vybírám krásný travnatý plac, rozkládáme karavan do kempingové podoby a můžeme jít k jezeru na zasloužený aperol spritz. Během toho se hlásí i Honza se svojí polohou, která zní slibně, je pouhých 200 km od nás, což jsou slabé dvě hodinky. Co podniknout do té doby? Vzhledem k tomu, jak nám všem kručí v žaludku, je odpověď jasná, jdeme do hospody, která je součástí našeho kempu. Hned u dveří se nás ujímá usměvavá servírka, vybírá stůl a začíná doslova koncert.

Skvělé jídlo i opojné místní víno Lugano nás natolik uchvátilo, že jsme téměř zapomněli na naše přátele a vzhledem k tomu, že tu měli již dávno být, beru telefon do ruky a zkusím zjistit, co se přihodilo. Po krátkém zvonění se do telefonu ozývá ostré: “No co je?“ a hned je jasné, že není všechno, jak má být. A opravdu, důvodem Honzova návalu vzteku je to, že zabloudili. To se ostatně může stát každému, ale to jejich kufrování je opravdu mimořádné. A jak to vše dopadlo, nám vypráví po jedenácti hodinové cestě, když konečně vjíždí do kempu. Teď už usměvavý Honza objednává lahev vína a začíná vyprávět: „První minelou bylo to, že do Toscolana jsme nejeli po západním pobřeží, ale z dálnice se nechali navést rovnou na východní břeh až do Torry del Benaco, kde mi navigace nabídla převoz na druhou stranu jezera! No nejsem vůl, ne, přeci nepojedu na lodi!“ Nevím, kolik místní převoz vezl karavanů, ale troufnu si říct, že by to mohla být premiéra, vstupuji do jeho vyprávění a pozorně posloucháme dál. „Tak jsem na navigaci navolil znovu souřadnice kempu a ono mi to ukázalo dvě hodiny k cíli! Pravda, trochu jsem řval, Jana ani nedutala, ale co mi zbylo, jel jsem dál. A víš, kam mě ta svině dovedla? Do kopců nad jezero! Takže čumíme z výšky na vodu, místo toho, abychom s vámi už dvě hodiny pili víno.  Na řadu přišel pokus číslo tři a máte mě tady!“

Neděle 4.5.

Dnešek měl být pohodový, spánku do sytosti a žádný spěch, ale mě už okolo sedmé hodiny ranní budí  sluníčko, které se ke mě vnucuje střešním oknem. Nejraději bych vyskočil z postele a začal Jendu i Lenku otravovat s budíčkem, ale včera jsem jim ve slabé chvilce slíbil poslušnost a vstávání nejdříve v devět hodin. Tím pádem nemám nárok a budu muset ještě vydržet, ale jen co ručička poskočí na celou, už mě v posteli nic neudrží a vrhám se po konvici na kávu. To už se budí i naši parťáci a spěchají postupně na toaletu, protože jak známo, Honza záchod v karavanu pečetí a může se používat jen v nouzovém režimu. To ovšem v praxi znamená, že prakticky nikdy. Je krásně, modrá obloha a my si užíváme prvního slunného dne u jezera. Chtěli bychom se dnes projet na kole podél pobřeží, až do městečka Sálo, ale nebudou to žádné závody, pojedeme hezky pohodově a bude-li chuť, posedíme u kávy a prosecca.

Všichni hýříme dobrou náladou a zejména Honza dává k dobrému historky, jak zdatný je cyklista a to neměl dělat. V nestřežené chvíli mu do jeho batohu vkládám asi tří kilový kámen a umně ho balím do věcí tak, aby se stal nepostřehnutelným. S touhle zátěží šlape dobré tři kilometry, aniž by cokoli postřehl, jen soustavně nadává Janě „co to kurva zabalila za kraviny“. Až na konci městečka jsme odhaleni, už to nešlo vydržet a náš smích nás prozradil.

Dál už jedeme podle „gastro-relaxačního“ plánu a plníme do puntíku, proto není divu, že v Saló jsme až ve dvě hodiny a zcela v duchu dnešního dne míříme rovnou na nábřežní promenádu k hospůdce, kde nás čekají gastronomické orgie. Černá rýže s krevetami, mix gril mořských plodů, rybí polévka s mušlemi, pizza s ančovičkami a lasagne. Velká paráda! 

Po návratu do kempu se spontánně tvoří dvě skupiny, první, která si chce vychutnat pohody dne do syta a usazuje se v hospůdce na pobřeží a druhá, o poznání trapnější (já a Jenda), která pokračuje dál na kole, prozkoumat údolí řeky Toscalano. Cesta podél řeky je místním turistickým tahákem a je v pravdě romantická, ale nám je její hlavní část zapovězena, protože je určena pouze pro pěší.

Nezbude, než improvizovat a zkusit se nad údolí dostat po turistické stezce, což ve skutečnosti znamená dvaceti minutové tlačení kola do prudkého svahu, za což jsme poté odměněni nádherným traverzem nad kaňonem, který navazuje na stezku ke štítu kopce Monte Castello. Že by další výzva? Jenda není proti a tak se znovu zakusujeme do prudkých svahů, které nás vedou k samotnému vrcholu. Chvíli jedeme, chvíli tlačíme, a když už se zdá, že jsme u konce, otvírají se před námi pohádkové výhledy a posledních pár stovek metrů k vrcholu.

Lákavá vidina zdolání Monte Castello s kolem na zádech se rozplývá ve chvíli, kdy potkáváme proti nám jdoucí turisty, kteří nám naše dobrodružství jednoznačně nedoporučují. Nevadí, i tak to byl krásný zážitek. V kempu mezitím vládne náramná pohoda, Lenka, Jana i Honza si hoví na břehu jezera a popíjejí drinky. A co že si to dávají do trumpety?  Podle Honzovi interpretace je to Propesko a Sperou sprič. Že netušíte, co to je za nápoje?  Přeci prosecco a aperol spritz! Slunce a alkohol někdy dělají divy. A nejen s výslovností, ale i s odhodláním. Honza se nechává slyšet, že zítra s námi vyrazí do kopců…

Pondělí 5.5.

Ráno se s Jendou oblékáme rovnou do cyklistického a po oku pokukujeme po Honzovi, zda dodrží svůj včerejší slib. Překvapuje a s odhodláním se poprat s kopci nad jezerem, se s námi vydává s plnou energií. Šlapeme vzhůru k vesničce Valli a odtud bych rád pokračoval ve včerejších stopách až do údolí řeky Toscolano a podruhé se pokusil zdolat kopec Monte Castello, ale tentokrát z druhé strany.

Vše klape jak má a před námi je závěrečný krpál k vrcholu kopce, jehož sklon budí respekt, a když k tomu přičtu kamenitý povrch, je jasné, že nás nečeká žádná pohodová cesta. Honzovi na patě kopce udílíme rady kudy jet, protože tady pojede každý za své. Stačí pár desítek metrů a je jasné, že tohle Honza na kole, které má, nemůže vyjet. Jeho plečka se hodí maximálně tak na promenádní popojíždění po pobřeží a nákup ranního pečiva. Takže i druhý pokus o zdolání Monte Castello  je neúspěšný, obracíme se a potupně sjíždíme zpět do kempu, kde na nás čekají ženy, které ovšem místo vaření oběda, sedí na břehu jezera se sklenkou prosecca a vyhřívají se na slunci. „Co je tohle za pořádky?“, na oko se rozčilujeme. „Klídek hoši, vše je hotovo“. Na oběd máme domácí nakládané maso“. Tak to je jiná, s tím se už souhlasit dá. Oběd nám dal víc zabrat, než dopolední výšlap a chvíli bude trvat, než nám „lehké, letní jídlo“ slehne. Mezidobí využíváme k tomu, abychom naplánovali dnešní přejezd, loučíme se s Toscolano – Maderno a míříme na jih jezera, do městečka Sirmione, jehož historický střed města, leží na konci čtyř kilometrové pevninské výspy, vystupujícím do jezera Lago di Garda. Pro parkování si můžeme vybrat buď  STLP přímo před branami hradu Castello Scaligero, mimochodem jednoho z nejlépe dochovaných hradů z celé Itálie, nebo zvolit variantu klidného STLP přímo u jezera, vzdáleného k centru města asi tři kilometry. Vzhledem k tomu, jaké vládne počasí, volíme raději vzdálenější místo-Teffela, kde se můžeme před sluncem skrýt pod stromy a večer bezstarostně grilovat.

Souřadnice jsou zadány, ještě kontrola dojezdu a můžeme vyrazit. Moje navigace ukazuje 35 kilometrů, Honzova 95 kilometrů, to je její definitivní konec! Do Teffela, předměstí Sirmione, přijíždíme okolo šesté hodiny a hned, jak schováme svoje miláčky do stínu stromů, měníme volant za řídítka a uháníme podél pobřeží do Sirmione. Už se těšíme na neopakovatelnou atmosféru starého města, ochutnáme skvělou zmrzlinu, vypijeme kafe na nábřeží a zajdeme na samý konec výspy k Grotte di Catullo (Catullovy jeskyně), odkud je krásný výhled na jezero. Naše romantické představy však dostávají záhy trhliny, u brány, před sklápěcím mostem nás nekompromisně zastavuje policista a jasnými gesty naznačuje, že do starého města se s koly nesmí! Co to je za blbost, jsem tu už po několikáté a nikdy nás takhle nešikanovali! Zkouším všechno možné, od smutných očí, přes prosík až k vyhrožování, nic na plat. Jediným řešením je úschovna kol, ke které nás nekompromisní strážce pořádku směřuje. Dobrá, říkáme si, necháme tam kola a půjdeme pěšky, nakonec je to i pro nás pohodlnější. Jenže z úschovny kol se vyklubal nějaký bazar či zastavárna a ponechat tam kola, znamená o ně přijít, tak do toho nejdeme. Z blbé nálady nás může dostat jen několik kopečků gelata a aperol spritz na terásce u břehu jezera. Sice to není úplně ono, ale funguje to, už zase máme radost z krásného dne. A nebyl by to Honza, aby nám nepřipravil nějaký veselý zážitek. Je čas návratu a Honza by rád zaplatil, proto se významně zadívá na číšníka, zakrouží zdviženým prstem ve vzduchu a doufá, že mu číšník přinese účet, ale ten je trochu na rozpacích a tak se přes celý lokál non verbálně ujišťuje, že si oba správně rozumí. Odpovědí mu je Honzovo významné pokynutí hlavou. A výsledek? Číšník přinesl na stůl ještě jednou to samé, co při první objednávce, tedy aperoly, nealko a kafe! Ta Honzova lingvistická schopnost, nás jednou zabije. Cestovat s Honzou a Janou s sebou, kromě jiného, nese i jednu jistotu a tou jsou nekončící zásoby jídla, dnes si dopřáváme jelení maso na grilu, které pochopitelně zapíjíme silným rudým vínem. Vlastně se nemáme vůbec špatně.