Řecko-Meteory, Chalkidiki.

Jsme v polovině naší cesty po východním pobřeží Řecka a před námi jsou bájné Meteory a poloostrovy na Chalkidiki.

Den devátý-sobota

Ráno se probouzíme brzo, kláštery otvírají v devět hodin a my se chceme vyhnout jednak návalu turistů a hlavně úmornému vedru, které zde v těchto dnech vládne. Otvírám dveře karavanu a s němým úžasem zůstanu chvíli stát jako opařený. Parkujeme na malé plošině, sotva 100 m2, okolo nás příkrý sráz dolů a přes strž kláštery Geat a Varlaan. Těžko říct, z čeho mi jde víc husí kůže po těle. Jestli z myšlenky, co se mohlo večer stát, nebo z toho fascinujícího pohledu na kláštery. 

V meteorských jeskyních žili poustevníci už od 11 st. ve 14 st. Mniši, hledali klidnější místo a nepřístupné skály byly ideálním řešením. Do prvních klášterů, postavených na samých vrcholech skal, se z počátku dostávali po žebřících a až později využívali košů a sítí, které tahali vzhůru přes kladky a trámy, umístěné v oknech klášterů. Tento způsob dopravy se u některých klášterů zachoval až do dnešních dnů. Kláštery se dají obejít i pěšky (je jich přístupných šest), ale to je na celý den. My volíme variantu přejezdu auty, a i tak to bude pro děti "náročné". Jako první vybíráme Great, je největší a stojíme hned vedle něj. U vstupů je nekompromisní kontrola vhodného oblečení, žádné výjimky se netolerují. Muži musí mít dlouhé kalhoty a ženy zahalená ramena a sukni pod kolena. První okamžiky jsou vždy ty nejsilnější a je tomu tak i zde. Představa asketismu, života v osamění a duchovní rozjímání na vrcholu skály je podmanivá.

Jako druhý byl na řadě Varlaan. Je o poznání menší, za to nabízí  nevšední možnost setkání se s mnichy, kteří v tomto klášteře žijí. Čas utíká jako voda, blíží se třináctá hodina, kdy se kláštery na dvě hodiny uzavírají, proto si zbylé čtyři kláštery stihneme prohlídnout jen z vnějšku a řešíme jak dál. Buď zde zůstaneme a zkusíme si projít celé okolí pěšky, nebo nasměrujeme naše karavany na sever k Chalkidiki. To hlavní z Meteor jsme viděli a před námi je ještě nespočet dalších zážitků, jedeme na sever. Začíná druhá etapa naší  "Tour de Grece". Po cestě míjíme jezero Aliakmona, které nás už z dálky láká až nepřirozeně čistou vodou, což má na svědomí okolní vápenec.  Tady by stálo za to zůstat přes noc, bleskne mi hlavou. Vysílačkou se domlouvám s Martinem a hledáme vhodný sjezd k vodě. Ale marně, a když přeci jen nějaký uvidíme, není vhodný pro naše karavany.

Loučíme se tedy s možností vykoupání se v jezeře a bereme za vděk komerčnější podobě v nedalekém hotelovém bazénu.  Osvěženi koupelí pokračujeme směr Tessaloniki. Rádi bychom se na Chalkidiki napojili od východu, tedy od poloostrova Athos. Cedule s nápisem Chalkidiki nás vedou a my jim věříme, až pozdě zjišťujeme, že dálnice nás dovede nikoli k Athosu, ale ke Kassandře.  Nezbývá, než se obrnit trpělivostí, na nejbližším místě se otočit a najít tu správnou cestu do Stavrosu.  Zde bychom rádi přespali, mám tu vytipované i nějaké místečko, nicméně je sobota a to dává tušit, že nás mohou čekat problémy. Do města vjíždíme za tmy a potvrzují se naše obavy. Město je plné turistů a doporučovaná pláž s parkovištěm pro karavany praská ve švech. Přes to se nám daří najít dvě místa, ale netrvá dlouho a vyjíždíme zpět na silnici. Kempující Řekové nám svými pohledy dávali jasně najevo, co si o naší přítomnosti myslí. Není třeba provokovat. Ani v Olimbias nám pšenka nepokvete, naší poslední šancí je Stratoni. Konečně! Parkujeme na mole, na samém konci města. Je půlnoc a máme toho plné kecky. Na tachometru ujetých 3.000 km.

 Den desátý-neděle

Ráno se rozkoukáváme, kde jsme to vlastně zaparkovali. U pláže vidíme krásné travnaté místo na kemp, ale je mi divné, že ostatní obytné vozy parkují přes silnici na fotbalovém hřišti. No nevadí, zkusíme to a uvidíme.

Místo je přímo špičkové, deset metrů do vody, písečná pláž, zkrátka ideál. Od místního rybáře kupujeme ryby na večerní grilování a zbytek dne nabíráme síly na pláži. Stratonie  má jednu pihu na kráse a tou je nedaleký grafitový důl, který zásadně hyzdí krásné okolí. Nicméně je víkend a důl nám ničím nekazí pohodu. Večer máme návštěvu, nejde o sousedské seznámení, ale podsaditý muž se nás přišel zeptat, na jak dlouho jsme se rozhodli zde parkovat. Naše ubezpečení, že ráno zvedáme kotvy ho uspokojilo, popřál nám příjemnou dovolenou a důstojně odkráčel do tmy. 

 Den jedenáctý-pondělí

Je to paradox, ale naším největším nepřítelem se stává vedro. Teploty šplhají nad 30°C a je čím dál tím těžší motivovat děti k nějakým výletům. Po pravdě se jim ani nedivím. A to je důvod, proč vypouštíme návštěvu mnišského státuAgion Oros na poloostrově Atos. Přicházíme o prohlídku chrámů a o ověření pravidla zákazu vstupu žen na území státu. Odjíždíme tedy rovnou na prostřední prstChalkidiki - Sithonia. Je to nejromantičtější kout Chalkidiki, najdete zde spoustu opuštěných pláží, vládne tu pohoda a před hotely tu preferují spíše malé kempy či apartmány. Pomalu projíždíme po pobřeží, vyhlížíme malé pláže za skalami a pochopitelně nesmíme zapomenout ani na zastávku v jedné z mnoha kaváren a dát si místní skvělé frappé, na které jsme si tu vypěstovali závislost. Naše cesta končí za městečkem Sarti, malým letoviskem s pláží dlouhou téměř dva kilometry a s nespočtem malých taveren, kam na podvečer vedou naše kroky. Za dobrým jídlem a pitím.

 Den jedenáctý-úterý

Cesta po Sithonii pokračuje. Dalším místem je Toroni, letovisko s dlouhou pláží, kterou lemují vzrostlé stromy, což je zde na Sithonii vzácností. S hledáním místa není žádný problém, parkujeme na konci města, na opuštěném místě, kde nám společnost dělají další čtyři karavany. Je tu opravdu krásně, beru kolo a vydávám se na prozkoumání okolí. Nad městem Toroni stojí středověký hrad, který kdysi chránil město jakožto nejdůležitější přístav v severním Řecku. Ten nechávám na příště a postačím si jen s pohledem od moře. Více mě lákají opuštěné zátoky a pláže, kterých je tu nespočet. 

 Den dvanáctý-středa

Den plný slunce a válení na pláži. Já po obědě ponechávám rodinu na pospas oddychu a na kole vyrážím na opačnou stranu, než včera. Dnes se mi přilepila smůla na paty. Jsem po zásluze potrestán za moje lajdáctví, když jsem si na výlet nevzal náhradní duši a dokonce ani pumpičku a dobrých 15 km od karavanu jsem píchnul. Co teď? Očima bloudím po okolí a marně hledám podobného blázna, který by v tomhle vedru vyjel na kolo. Moje jediná spása jsou postarší lidé, které zahlédnu v jejich zahradě. Počáteční nadšení chladne, když si uvědomím, jak malou mám šanci, když na ně přes plot budu křičet, jestli nemají pumpičku. Česky! Mám jen jeden pokus. Nasazuji ten nejzoufalejší obličej, co umím a ono to funguje. Dohustil jsem, co jsem mohl a uháněl co nejrychleji zpět. Ke karavanu dojíždím téměř na ráfku, ale klaplo to.Mezi tím se naše karavanistická kolonie rozrostla na devět kusů a to byl asi hlavní důvod, proč nás na podvečer přijela rozprášit policie. Přejíždíme tedy na opačný konec vsi (ke zřícenině), kde není zákaz parkování a tady přespíme. Ještě večer se k nám připojuje Ital a radí nám, abychom vynechali poslední prst poloostrova - Kassandru. Je to prý hrozný komerční masakr a nestojí to za to. Dobrá, zůstaneme ještě den na Sithonii, ale jsme si vědomi toho, že od Porto Carras a Neos Marmaras to bude těžké s hledáním místa.

 Den třináctý-čtvrtek

Dnes je první den, kdy nás slunce nespaluje hned od božího rána, nikdy bych nevěřil, jak moc budu rád za oblačné nebe. Jedeme si prohlédnout městečko Neos Marmaras, jedno z nejoblíbenějších míst na poloostrově. Po tolika dnech, které jsme strávili mimo civilizaci, je pro nás shon a mumraj, který tu vládne, tak trochu léčbou šokem. Továrna na turisty, rychle pryč. Pokračujeme dál na sever, za opuštěnými místy a prázdnými plážemi. Jednu přímo luxusní, nacházíme asi po 20 km jízdy, projíždíme přes rozpadlou strážní budku, připomínající dávné časy ostrahy pláže a parkujeme na malém útesu. Pod námi pláž a výhled na moře jako z pohádky. Jednoznačně nejkrásnější místo z celé naší cesty.

Ale euforie rychle mizí s poznáním, že si syn někde zapomněl koupací čepici. Vzhledem k jeho častým zánětům uší, to je katastrofa. Nezbude mi, než sednout na kolo a pokusit se v Nenos Jarmara koupit čepici novou, což se mi daří, ale ujetých 30 km v tomhle vedru ze mě udělalo vyschlou studánku. Není tedy divu, že po návratu zpět letím do plážového baru na jedno chlazené. A vida, mají tu dokonce plzeňské pivo! Zasyčelo do mě na jeden zátah. Už, už si chci dát i do druhé nohy, když si všímám ceny 5 EUR. Tentokrát polykám na sucho. A tak to i zůstalo, vracím se do karavanu a napadám na jednu nohu. S večerem přichází naše obvyklá zábava, grilování. Dnes to má ovšem mimořádné parametry co do rozmanitosti a množství. My dospělí jsme utahaní, odpočíváme v křeslech, hledíme na západ slunce a pomalu upíjíme silné červené víno. Ale klid není, děti prudí s mimořádnou intenzitou. V té chvíli dostávám skvělý nápad, zaměstnáme je výrobou draků. Ze šuplíku vyndávám špulku nití a mikrotenovou tašku. To stačilo, děti běhají po útesu s nafouknutým sáčkem na niti a my si v klidu dopíjíme lahev vína.

 Den čtrnáctý-pátek

Dnešek je posledním dnem, kdy si můžeme užít moře a pláže. Náš čas na řeckém pobřeží, se blíží ke konci. Odpoledne se přesuneme k jeskyním Petralona a poté do vnitrozemí k aquaparku Waterland.  Odpoledne balíme a vyrážíme k jeskyním, které se nachází asi 60 km jihovýchodně od Tessaloniky. Příjezd nám vychází na minuty, je šestá hodina odpolední a my se mezi posledními dostáváme k prohlídce. Jsme namlsáni z jeskyní, které jsme měli možnost vidět letos na Sardinii, ale musím říci, že jsem nebyl vůbec zklamaný, ba naopak.  Kromě množství roztodivných stalagmitů a stalaktitů, je jeskyně zajímavá nálezem lebky a kosti dokazující podle antropologů, že Homo sapiens pochází z Evropy. Kolébkou lidstva podle nich není Afrika. Pozůstatky pocházejí z doby před 700 až 800 tisíci lety. (odešel mi fotoaparát-fotografie je převzatá)

Po prohlídce odjíždíme do aquaparku k městečku Tagarades. Hledání nám dělá malé problémy, ale vše se daří a parkujeme v rohu rozlehlého parkoviště. Dokonce jsme ještě vpuštění dovnitř, abychom, slovy klasika " věděli, do čeho jdeme“. Děti jsou nadšené a nemohou se dočkat rána.  

Den patnáctý-sobota

Dnes je program jasný, do večera na vodních atrakcích, poté přejet k hranicím a ráno vyrazit domů.  Vše beze zbytku splněno. 

Den šestnáctý-neděle

Máme ambiciózní plán, dojet co nejvíce do vnitrozemí Maďarska a spoléhat se na to, že nestrávíme čas zbytečným postáváním na hranicích.  Makedonii projíždíme bez problémů, které přichází až na hranicích. Hodina je pryč. Srbsko je nám nakloněno a hranice s Maďarskem jsou na dohled. Ale místo obávaných Srbů, si na nás schladili žáhu Maďaři. Hodina a půl v trapu a nervy na pochodu. Plán byl vnitrozemí, jedeme. Cesta ubíhá a my si stále posouváme o kousek dál náš cíl, až se po sedmnácti hodinách za volantem blížíme k hranicím se Slovenskem. Jsme doma! Do postelí padáme jak nahnilé hrušky, mám toho pro dnešek opravdu plné zuby. Následující den dorážíme zbytek cesty. Mám celkem jsme najeli 4.780 km, z toho po Řecku 1.800 km.

ZÁVĚREM

Řecko nezklamalo. Viděli jsme krásnou přírodu a moře na Pilionu, máme hluboké zážitky z Meteor i Delf a byli jsme překvapeni vstřícností Řeků. Ale také jsme viděli všude přítomný nepořádek, chudobu i špinavé moře. A to nemluvím o řidičích, pro které neplatí žádné předpisy, a jsem rád, že se nám po celou tu dobu nic nestalo. Rozhodně doporučuji všem navštívit spíše jižní část pevniny než lidnatý sever, i když i na Sithonii jsme našli krásná místa. Ale tam se obyčejný turista s cestovkou těžko podívá. Kapitolou sama pro sebe je cesta. Pravděpodobně bych příště zvažoval trajekt a to hlavně kvůli možným zácpám na hranicích. A nemluvě o nehorázných poplatcích za Srbské dálnice. A co se týče termínu, myslím, že by bylo vhodnější vyrazit o nějakých 14 dní dříve, ale rozhodně ne později, protože v sezóně si to nedovedu představit. Nehledě na to, že mimo sezónu jsou k nám karavanistům policisté více benevolentní. Takže: Chérete Greece.