Řecko-východní pobřeží, Pelion, Delfy.

Řecko, země s nesmírně bohatou historií, krásnou přírodou a blankytným mořem, je cílem naší letní dovolené. Nechceme ji pouze v rychlosti projet, ale hlavně prožít, proto vybírám je část země-východní pobřeží.

Den první-pátek

Je pátek 13 hodin a my vyrážíme vzhůru dobrodružství. Přípravu jsem nepodcenil a plánu cesty věnoval několik týdnů, studoval cestopisy, hledal v mapách a tipoval místa na přespání tak, abychom se po celou dobu pobytu vyhnuli kempům. Chceme jet tzv. na divoko.  Dnes bychom rádi dojeli naMaďarsko-Srbské hranice a tam přespali, protože z nocování někde ve vnitrozemí Srbska máme obavy. Cesta ubíhá bez komplikací až na Maďarsko-Srbské hranice, kde si nás Srbové vychutnávají poctivé dvě hodiny, což znamená, že k první benzinové pumpě za hranicemi, kde chceme přespat, přijíždím, až v 0.30 hod. Máme za sebou 693 km, ale to nejtěžší nás čeká až zítra. Čtrnácti hodinový přejezd Srbska a Makedonie. 

Den druhý-sobota

Noc jsme přečkali v klidu, i když jsem měl díky obavám, hodně slabý spánek. KNovi Sad jedeme po rychlostní silnici, která se za městem napojuje na vytouženou dálnici, po které pohodlně míříme k Bělehradu a k městu Niš, kde pohoda končí. Najíždíme na silnici "okresního formátu" plnou výmolů a také hlídkujících policistů. To znamená sundat nohu z plynu a jet předpisově. Před sedmnáctou hodinou jsme konečně na hranicích s Makedonií. Srbové nás celkem rychle pouštějí dál a my vjíždíme na makedonské území, kde se k našim okénkům ihned vrhají žebráci. Ale spíš než jako chudáci, na nás působí jako obejdové, kteří se snaží přijít snadno k drobným penězům. Zůstáváme neoblomní, ale nevím, jak dlouho to v té šílené frontě, kterou máme před sebou, vydržíme.

Venku je stále ukrutné vedro a nervozita stoupá! Konečně jsme na řadě i my. Místo vřelého přijetí, nám makedonská celnice nastavuje kyselý obličej. To nebude dobré, bleskne mi hlavou. Dáma s make-upem Marfuši z Mrazíka důkladně kontroluje pasy a když prohlíží zelenou kartu, zbystřuje a je na koni. "Máte ji špatně vyplněnou", dozvídám se. Moje argumenty, že jde o doklad oficiální, platící pro celou EU a zatím mě s ní všude pustili, nepomáhá. Moje trpělivost je u konce a mám prakticky jen dvě možnosti. Poslat jí do patřičných míst, čímž riskuji pořádnou šťáru v autě, nebo to spolknu a nechat ji vyřádit si její ego. Zbaběle volím druhou variantu. Sklápím zbraně, nechám ze sebe udělat vola a za okamžik mám pasy v ruce. Popojíždím pár desítek metrů abych mohl upustit přetlak a z úst se mi řine proud sprostých slov….   U mýtné brány nás čeká ještě houf žebrajících dětí a konečně najíždíme na dálnici. Se zapadajícím sluncem projíždíme hranice sŘeckem, míjíme Tessaloniki (Soluň) a míříme na Korinos, kde mám vytipované místo na přespání přímo u moře.  Na parkovišti u pláže je sice zákaz kempinku, ale stojí tu i tři kamiony, takže doufám, že se tu i my můžeme na jednu noc usadit. Večer jdeme ještě na obhlídku pláže a všichni se těšíme na ráno, až se budeme moci vrhnout do moře. Je 22 hod, máme za sebou 1.560 km a je nejvyšší čas na odpočinek.

Den třetí-neděle 

Se vstáváním dnes nebudeme spěchat, po dvou dnech cesty je zapotřebí nabrat trocha sil. Ale z postele nás stejně vyhání sluníčko a hlavně moře, které nám svým šuměním připravilo romantický budíček.Posouváme si hodinky o hodinu kupředu na místní čas, bereme deky a jdeme vstříc dnešnímu relaxu. Počáteční idylka se rychle mění a pláže se zaplnila tak, že si tu málem šlapeme po hlavách. Důvodem toho je blízkost Tessaloniky a probíhající víkend.

Shon, křik a mumraj nám mění plány, po patnácté hodině nasedáme do karavanů a vydáváme se hledat jiné, klidnější místo. Snad ve vesničce Stomio? Ne, je to z bláta do louže. Další místem je Kokkino Nero a za ní pří pobřežní silnička, kde musí být nějaké to klidné místečko. Plán dobrý, jen to provedení drhne. Do vesnice i z ní,  vede podle mapy jen jedna silnice, ale my ji ani za čerta nemůžeme najít. Volíme tedy druhou možnost, zkusíme se na pobřeží dostat přes kopce. Začínáme stoupat prudkými serpentinami vzhůru, projíždíme vesničkami, kde se vejdeme na šířku jen tak tak a doufáme v úspěch.

Ten se ovšem nedostavuje a místo u moře se okruhem dostáváme zpět do Stomia! Venku vedro, uvnitř nervozita. Dvě jistoty. Ta třetí, cesta k moři v nenávratnu. Nezbývá, než dojet znovu do Kokkino Nera a pokusit se najít tu původní trasu. Parkujeme před vesnicí a jdeme si vše raději prohlédnout pěšky. A vyplácí se to, konečně nacházíme nenápadnou odbočku, vedoucí k cíli. Sice se tváří, jako cesta k někomu do zahrady, ale to teď neřešíme. Opatrně projíždíme pravoúhlou zatáčku a před námi se, jako mávnutím kouzelného proutku, otvírá široká silnice vedoucí k městečku Paliolivio. Zde končí naše dnešní putování za mořem. Stojíme deset metrů od pláže, pod stromy a hlavně o samotě. Jediné, co mi trochu kalí mysl je cedule se zákazem stání, ale na to máme malý trik. Vždy se snažíme nic nelámat přes koleno a raději se domluvit, proto i teď míříme do blízké hospody, utratit drobné za pivo a trochu se místním ukázat, že z nás nemusí mít obavy. A funguje to. Večer spokojeně grilujeme a oslavujeme nalezení našeho prvního pořádného místa. Doufám, že to příště nezabere pět hodin, jako dnes.

Den čtvrtý - pondělí

Dopoledne oddychujeme a užíváme pohody. Naše včerejší "představení se", přináší své ovoce. Nejen, že nás nikdo nevyhání, ale dokonce dostáváme od místních dárek a to plnou hrst větviček oregana. To oplácíme plechovkou plzeňského a tím si získáváme tyto milé lidi definitivně na svojí stranu. To v praxi znamená, že za pár minut je paní zpět a v náručí má okurky a marmeládu. "Berte, berte", ponouká nás a vše nám strká do rukou. Navíc mě a Martina bere za ruku a spěchá s námi domů, kde si nás pro změnu bere na paškál její muž, a nové přátelství zapíjíme kořalkou. Nebýt toho, že chceme večer pokračovat v cestě, asi by to nedopadlo dobře.

Loučíme se a míříme jižněji, na Pelion, poloostrov se stejnojmenným pohořím vybíhající do Egejského moře. Ten bychom rádi projeli od východu, kde jsou ty nejkrásnější pláže, až na západ. Branou na poloostrov je město Valos, kde zjišťujeme úplnou absenci směrovek a marně se snažíme trefit směr Zagora. Z beznaděje nás, a to doslova, vyvádí až mladík na kole, který vyslyšel naše prosby a šlapajíc před námi nás navádí správným směrem. Z toho bloudění jsme natolik vyhladověli, že za městem stavíme v první hospodě a necháváme se hýčkat místními specialitami, které si sami vybíráme z lednice v kuchyni. Zvláštní zvyk, ale chutnalo nám.

Malá vesnička nad Valosem, zvaná též jako Pelionský balkón, Makrinista, je prý nejkrásnějším místem poloostrova a tak není divu, že se stává i naším cílem. Jsme v horách a tak se není čemu divit, že silnice jsou tu super úzké a tu a tam máme co dělat, abychom se vyhnuli protijedoucím autům. Ale pomalu si zvykáme. Před vesnicí nacházíme místo na zaparkování a jdeme na prohlídku horské vesničky, kde roste pět gigantických platanů a odkud je krásný výhled na Volos a na Pagasitický záliv.  Pro karavanisty - doporučuji ponechat auto pod kopcem u zahradní restaurace (asi ve 2/3 cesty) nebo na asfaltovém parkovišti, které je za restaurací cca 700 m. Rozhodně nedoporučuji parkoviště pro autobusy, z kterého budete hned vykázáni. Před odjezdem doplňujeme do karavanů vodu ze všude přítomných studánek a pokračujeme v cestě přes hory, po úpatí nejvyššího kopce 1.455 m až do vesničky Horeflo, kde máme v plánu najít místo na přespání. Místní kemp nevypadá příliš lákavě a tak parkujeme opět na divoko, bezprostředně u azurového moře.  Na řadu přichází seznamování. Tentokrát se nám první pokus nevydařil, v hospodě narážíme na neochotu a tak si spravujeme náladu ve vedlejším obchůdku, kde kupujeme víno a věci na večerní grilování. Budou souvlaki a gyros.

 Den šestý-středa

Dnes nikam nepřejíždíme, budeme se plně věnovat moři a slunění. Předsevzetí mi ale dlouho nevydrželo, začínám se nudit, bereme tedy s Martinem kola a jedeme na průzkum okolí. Teplota je na 30°C, slunce pálí a my brzo seznali, že to není ten nejlepší nápad. Naštěstí se nám podařilo brzo sjet z kopců do opuštěného zálivu a u piva, ve stínu s výhledem na moře, přečkat to nejhorší vedro. Po návratu se bráníme nařčení našich žen, že jsme blázni a rychle se vrháme do vln, abychom ochladili rozpálené tělo. Večer jdeme do vesnice s jasným cílem, najít hospodu a trochu se přejíst. To se nám podařilo, v tom jsme dobří.

 Den sedmý-čtvrtek

Ráno vyrážíme dále na jih, s cílem dojet až do městečka Platania . Cesta vede nádhernou krajinou a my se kocháme výhledy na smaragdové moře s prudkými srázy, které jsou plné zeleně. Tedy ostatní se kochají, já mám plné ruce práce s volantem, protože tu zatáčka střídá zatáčku. Naše zastávka ve vesnici Tsangarada, jenž je skrytá mezi obrovskými platany, nám přináší i jedno neplánované překvapení. Obsluha hospody kde stavíme, abychom se osvěžili studeným pitím, nám ukazuje cestu na náměstíčko, prý je tam údajně nejstarší platan v Řecku, snad 1.500 let starý s obvodem 14 m. Musím uznat, že je to slušný macek!

Pokračujeme dál, tentokrát za koupáním a to ne lecjakým. Pláž v Mylopotamos, patří mezi top pláže, v celém Řecku.

Po příjezdu na parkoviště nestačíme zírat. Asi sto metrů pod námi je doslova pohádkové místo, průzračná voda, skály roztodivných tvarů, o které se tříští nekonečné vlny a sametová pláž. Dlouho neváháme a jdeme se koupat. Den pomalu plyne a my si pohráváme s myšlenkou tu zůstat. Což o to, místo je to úžasné, ale parkoviště je doslova rozpálené a představa toho vedra, které to s sebou v noci přináší, nás nakonec od myšlenky odvádí a pokračujeme v plánované trase. Před tím než odjedeme, jsme ještě svědky požáru lesa, který propukl před námi na horizontu, a máme možnost sledovat z bezpečné vzdálenosti, jak rychle se šíří a jak nad místo téměř okamžitě začínají nalétávat hasící hydroplány. I když je požár naším směrem, doufáme, že se mu po cestě vyhneme. Ale stačí pár kilometrů a jsme uprostřed míst, kterými se požár musel přehnat před pár dny. Všude okolo nás jsou spálená úbočí, ohořelé domy a zničená auta. 

 Nic příjemného. Na křižovatce, kde se silnice točí na jih vidíme v dálce onen požár a po tom, čeho jsme před chvílí byli svědky, měníme raději plány a otáčíme na sever Pelionu, směr Valos. Tušíme, že bude problém na této straně poloostrova najít nějaké pěkné, klidné místo, protože jsme poměrně blízko Valosu a z průvodce víme, že západní strana poloostrova, je hodně komerční. Zkoušíme tedy postupně jednu odbočku k moři po druhé, ale bez úspěchu. Blíží se večer a moc času k hledání nám nezbývá. Nakonec parkujeme u pobřeží, v zahrádkářské kolonii a Martin zkouší přemluvit nějakého chlápka, zda by nás nepustil přespat na jeho zahradu. Pouští a odměnou mu je plechovkové pivo.  

Z toho co nám říká, je však patrné, že nejde o majitele, ale o nějakého zahradníka -  "kdyby byly problémy, tak stačí říct, že Paolo o tom ví ". Uvidíme, jak se to vyvine. Po těch předchozích dnech rozmazlování, jsme zklamaní, moře je špinavé, okolo neútulno a necítíme se tu vůbec dobře.  Navíc vidíme, že na pozemek vjíždí auto a je jasné, že budeme potřebovat to "kouzelné" Paolo o tom ví.  Za volantem je postarší dáma a hned jak stáhne okénko, sdělujeme jí to domluvené heslo.  Místo toho, aby nás hnala sniňským krokem z pozemku, ukazuje nám s úsměvem kde je voda a jako závdavek dostáváme ještě okurku. Místní pohostinnost snad nebere mezí. Je soumrak, sedíme u karavanu a máme depku, v tom okamžiku k nám přes vodu doplouvá lahodná vůně pečeného masa. Line se z nedaleké taverny, kterou hned bereme útokem a zpět ke karavanům jdeme obtěžkáni souvlaki, tzatziki a nějakými buchty. Blbá nálada je pryč.

Den osmý-pátek

Tím, že nás obava před požárem stočila na sever poloostrova, místo na jih, musíme korigovat i naše plány. Do vnitrozemí odjíždíme o den dříve, před námi jsou Delfy a kláštery v Meteoře. Volíme nejkratší cestu po dálnici, protože nás čeká porce 300 km a chceme být co nejdříve u cíle. Nedaleko Lamia doplňuji naftu a při placení narážím na obsluhu, která by si na mě ráda vylepšila svojí finanční bilanci. Při placení kartou mi slečna sděluje, že nefunguje terminál, tudíž požaduje platbu hotovostí a při vrácení peněz si automaticky bere 1,50 EUR spropitné. To by u platby kartou nešlo, jak prosté. Ale naráží. S kamennou tváří trpělivě čekám s nataženou rukou na nedoplatek a slavím vítězství. Já jsem spokojený, ona evidentně rozhozená. Po 210 km projíždíme Thermopyly, místo kde byla perská armáda zdržena v postupu na Thessalii a kde obránci soutěsky do jednoho muže padli. Představoval jsem si, že zde najdeme nějakou zásadní vzpomínku, ale historii tu ztělesňuje pouze Leónidova socha. Po krátké zastávce pokračujeme v cestě za historií. Na řadě jsou Delfy, pro většinu lidí místo s největším géniem loci ze všech starověkých míst Řecka. Cesta do Delf, které dosáhly zlatého věku již ve 4 st. př.n.l. Začíná v obrovském olivovém háji a vine se vzhůru po klikaté cestě pohořím Parnassu s jedinečným výhledem na celý Korintský záliv. A tady chápeme, proč si  vybrali právě toto místo jako pupek světa.  Prohlídku začneme muzeem a pokračujeme dál k vykopávkám, kde naši pozornost poutají divadlo a stadion.

Ohromuje nás, v jak dobrém stavu jsou obě památky a díky tomu, je naše představa historie o poznání realističtější. Úchvatné! Asi po dvou hodinách končíme s prohlídku a jsme úplně uvaření. Je vedro k zalknutí. Po historii je na řadě koupání a oddych, sjíždíme tedy k pobřeží a snažíme se najít místo, kde bychom se vykoupali a zároveň i přespali do druhého dne. Jako první je Kirra, ale bez valného úspěchu, podobné je to i v Itea, kde nakonec svolíme ke kompromisu a zastavujeme u městské pláže. Než jsem stačil vyndat klíčky ze zapalování, karavan je prázdný a rodina se chladí v moři. To je úděl nás řidičů. 

Děti dovádí ve vodě a my dospělí řešíme co dál. Jedna možnost je přespat na parkovišti v centru (na náplavce) a ráno vyrazit na Meteory, nebo zkusit přejet téměř 250 Km ještě dnes. Rozhodujeme se pro večerní přejezd a děláme dobře, silnice jsou téměř prázdné a teď večer je i teplota snesitelnější. K Meteorám přijíždíme za tmy a čeká nás impozantní přivítání. Kláštery na vysokých skalách jsou osvětleny a v té tmě působí  přímo magicky. Jsme na místě a řešíme, kde přespat. Zda dole ve městě, nebo vyjet vzhůru do skla a počkat do rána na nějakém z parkovišť u kláštera. Volíme druhou variantu a naše karavany se pomalu a obezřetně začínají škrábat uzoučkými serpentinami vzhůru. U prvních ukazatelů se držíme směru Moni Megali ( Great ) Monstery a Moni Varlaan, v naprosté tmě nacházíme náhodně malý plácek, reflektory aut se snažíme proříznout tmu, abychom si ho prohlédli, ale marně. Takovou tmu jsem snad nikdy nezažil, jsme obestřeni tajemnem a všichni se shodujeme na tom, že máme zvláštní, nepopsatelný pocit, s kterým uléháme, abychom se ráno vzbudili v neznámu. Je 23 hodin a dnešní cesta nám trvala nekonečných osm hodin.