Berchtesgadensko

Nejzazší oblast německého Bavorska tvoří jakýsi poloostrov na rakouském území a pro všechny, kteří se nechají zlákat k jeho návštěvě, bude zcela jistě příjemným překvapením.

Pro nás není Berchtesgádensko žádnou neznámou, už v roce 2006 jsme této oblasti věnovali jednu jarní dovolenou a to nemluvím o mnoha návštěvách ve vyhlášených lázní v Bad Reichenhallu. Po létech se opět oblasti národního parku a jeho okolí podíváme na zoubek pěkně z blízka. K mé velké radosti pojede společně celá naše rodina, i když tak trochu rozdělená. Lenča s Pavlem si půjčili svůj karavan a na cestách nám tak budou v patách ve svém domečku. A bude i druhá změna, a to v našem karavanu. Na pozici řidiče mě vystřídá Jenda a dobyde si tak první řidičské ostruhy s čerstvou řidičskou licencí na vozy nad 3,5 tuny.

Tentokrát jsem přípravu cesty ponechal na poslední chvíli a spoléhal na dříve připravený itinerář, ale i tak mě jeho aktualizace stála „dvě odpolední směny.“ Plán je hotov, bude to hodně aktivní dovolená (jak jinak) s mixem sportu, turistiky a poznání. Myslím, že následujících deset dní, naplníme radostí a zábavou.

První den.

Vlastně nejde o plno hodnotný cestovatelský den, jen o jaký si „postrk“ blíže k cíli. Vyrážíme večer, abychom složili hlavy na odpočívadle před Lincem a udělali si tak malý náskok. Ale netušíc, že tak veliké parkoviště bude praskat ve švech pod náporem parkujících kamionů. Nezbývá, než zase prásknout do koní a pokusit se o to samé až za městem, na dalším odpočívadle. Tady už si místečko nacházíme a hned, jak „uložíme karavany“ ke spánku, bereme do ruky lahev vína a jdeme pogratulovat Pavlovi. Jenže místo prostřeného stolu nás vítá rozlítaný Pavel se svítilnou v ruce a Lenča, která hlásí první poruchu. „Nejde nám elektřina do nástavby, dnes spím u vás.“ „Prosím tě, takových závad jsem už viděl, to bude baterie“, suverénně identifikuji závadu na dálku a hrnu se k Pavlovi. Ten už prošel vše, co je s přívodem proudu do nástavby spojené, pojistky, kabely, kontakty a nic. Tak to je divné! „No nic, tady máš lahev vína a zítra to vyřešíme. Dobrou.“ Odcházíme do našeho karavanu a sobecky si rozsvěcujeme. Nám proud jde!

Druhý den - Predigtstuhl

S budíčkem problémy nemáme, okolo stojící kamiony nás z postelí vytahují poměrně spolehlivě. Nicméně to není na závadu, vždyť chceme být stejně v Bad Reichenhallu co nejdříve. Stanoviště je předem jasné, bude to STLP (oficiální místo pro karavany s přípojkou proudu, vodou a odpadem) kousek od lázní. Pavel se pokouší resuscitovat auto baterii napojením na proud a já telefonicky vyzvídám od kamaráda, jaká že by to mohla být závada. „Baterie, to je jasně baterie.“ Potvrzuje mi moji hypotézu. „Nechte ji dobít a uvidíte.“ Tak to bychom měli, teď rychle do sportovního a vyrážíme na Predigtstuhl (1.613 m n. m), kopec jižně od města. Původně jsem měl v plánu využít pro cestu vzhůru lanovku, ale teď se zdá, že rodina je nakloněna spíše pěšímu výstupu. Tak fajn, tím lépe. Bude to příjemná rozcvička hned první den. K vrcholu vedou dvě cesty, my vybíráme tu jižní 478, která začíná hned u paty hráze Saalachsee. Já i ostatní jsme s dnešní variantou spokojeni, Lenka jí jen akceptovala a mám-li být upřímný, myslím, že si hodně vytrpí. Neví, do čeho jde a já jí to pro klid v rodině ani neříkám. Ono převýšení 1.100 metrů na sedmi kilometrech nebude legrace. A není!

Mladí před námi poskakují po stezce jako kamzíci, srší humorem a já mlčky kryju Lence záda. „Odpočiň si, napij se, jdi svým tempem“, radím co chvíli manželce a vím, že ani sebelepší rada jí na kopec nepomůže. Ale s obdivem sleduji, jak bojuje. Asi hodinu pod vrcholem přichází krize, Lenka usedá do stínu, srká vodu z láhve a šeptá: To nedám, fakt, to nedám. Dala! Po třech hodinách chůze proti kopci, pod rozpáleným sluncem se vynořujeme u hospody Schlegelalm! Na Lence je vidět obrovská úleva, která se projevuje tím, jak rychle do sebe naházela gulášovku.

Teď už jen káva, relax a lanovkou dolů. První dvě věci jsou splněny, ta třetí, dost zásadní tak na půl. Dolů jet můžeme, ale až poslední kabinou a to za dvě hodiny. Covid opatření v praxi! Vše omezeno na polovic, tedy i kapacity lanovky. Co teď? Dáváme hlavy dohromady a nejlépe nám vychází pěší sestup. Jsem ve věci rozhodování pasivní, abych nebyl později předhozen lvům, ale respektuji rozhodnutí většiny (stejně to schytám).  Dolů jdeme východní stezkou 477 a její první úsek je doslova božský. Sestupujeme rozeklaným údolím po žebřících, kamenných schodech a lávkách. Všichni jsou nadšení až na hranici lesa, tady začíná ta nudnější pasáž sestupu, která je nekonečná.

Ke karavanům jsme se došmajdali po dvou a půl hodinách a popadali do židlí. Parádní, ale náročný výšlap. Večer se jako vždy hodnotí uplynulý den a poučeni z dnešní zkušenosti si raději na další aktivity zamluvíme on-line vstupenky.  První na řadě je Orlí hnízdo. Zavřeno, rekonstrukce. Prima, to nám to pěkně začíná. Solné doly v Berchtesgadenu fungují, ale nejde rezervační systém. Jdeme raději do postelí a zítra to zkusíme znovu.

Třetí den – soutěska Almbachklamm

Než stačíme posnídat a vypít ranní kávu, Pavel s Lenčou odjíždí do nedalekého servisu pro pomoc s odhalením záhadné závady. V servisu jim sice nepomohli, prý z nedostatku času, ale náhoda tomu chtěla, že pouhým pohmatem či hýbáním dráty se proud „našel“. No vida, všechno má řešení. Balíme a vyrážíme o pár kilometrů dál, k přírodnímu koupališti Naturbad Aschauerweiher. Je to můj tajný tip na relax a také na přespání. To první klapne, ale s přespáním to bude horší. Je tu zákazová cedule. Uvidíme, když karavany strčíme někam do kouta, tak tu asi jednu noc vydržíme bez průšvihu. Ale na to je čas. Teď je na řadě soutěska Almbachklamm. Přesedáme k Pavlovi a odjíždíme s nadějí, že náš karavan někam upíchneme. Je to o fous, ale místečko jsme si našli. Soutěsku vymodeloval po tisíciletí proud říčky Almbach, podél které dnes vede asi tří kilometrová, pohodlná stezka, protkaná lávkami, mosty a pohledy na dravou říčku.

Oproti včerejšku je to procházka mechem a kapradím, ovšem všeho do času. Konec soutěsky tvoří šest metrů vysoká a sedmnáct metrů dlouhá hráz Theresienklause, která prý zadrží až 15.000 m3 vody a právě u ní dochází ke zlomu. Pohoda se vytrácí a nastupuje nasupenost. Lenka těžce nese naše rozhodnutí nejít dolů stejnou cestou, ale pokračovat dál okruhem. Marné je vysvětlování, že jde délkově o stejnou trasu, jen s malým stoupání na začátku. Nic platné. Z očí srší blesky a až k hospodě Ettenberg s ní není řeč. Naštěstí stačí teplá polévka a studená voda, aby se pohoda alespoň částečně vrátila zpět. Odpoledne je v plné síle a nás čeká ochlazení v nádherném biotopovém koupališti, jenže před tím zjišťujeme, že Pavlovi zase nejde proud. Kašleme na to, jdeme se koupat. Voda je vskutku osvěžující, plaveme, skáčeme do vody, jako malí kluci a den dozrává do krásy. Ale máme tu k řešení ještě jeden problém, kde přespat. Myšlenka zůstat na parkovišti díky poruše padá a na řadu přichází náhradní řešení a to STLP nad nedalekým Oberau. Tam se „naši mladí“ napojí na proud a necháme se rozmazlovat i servisem nedalekého kempu. Rozmazlovat se nechají holky, já a Pavel lítáme okolo karavanů a Jenda vyndává kolo, aby se jel potrápit na Rossfeld Panorama Strasse. Krásný, desetikilometrový výjezd nad Berchtesgaden mu zkazila blížící se bouřka a liják. „Takhle rychle jsem z kopce nikdy nejel“, hlásí, jen co se úplně promočený vrátil ke karavanu. O večerní zábavu se postarala naše kulturní referentka Lenča. Pár vědomostních her z nás udělalo úplné blbce a my mohli ulehnout do postelí se sebevědomým, sešlapaným, jako plechovka od piva. Zítra už nehraju.

Čtvrtý den – Jenner

K ránu mě budí opakující se sepínání čerpadla, což nikdy nevěstí nic dobrého. Tím je dán ranní program: Odhal závadu. Nejprve jdu po banalitách, jako je přivřená vodovodní baterie, nebo prokapávající sprcha v garáži. Nic. Tato eventualita je tedy vyloučena, nezbývá, než netěsnost hadiček v rozvodu vody. A to může být problém, bude-li netěsný spoj někde za nábytkem. Ale mám kliku, voda uniká na spoji u toalety, což spraví nová objímka a je hotovo. Kdo by to do mě řekl, že budu takový kutil.

Výhodou Berchtesgádenska je, že všechna zajímavá místa jsou „na pětníku“ a dnes to nebude jinak. Přejedeme k jezeru Königsee, u jehož břehů se vypíná hora Jenner (1.874 m n. m.), jejíž vrchol bude dnešním cílem. Na rozdíl od včerejška usazujeme naše karavany s přehledem na rozlehlém asfaltovém parkovišti a můžeme spřádat plány, kudy a jak k vrcholku. My kluci si z mezi stanice k vrcholu vyběhneme a tam na nás počkají obě Lenky, které se vyvezou až k horní stanici. A jak jsme naplánovali, tak se i stalo. U malé skalky Vogelstein se krátce kocháme pohledem do údolí, ale ta hlavní podívaná na nás čeká až na samém vrcholu kopce. Ohromující pohled na nejhlubší jezero Německa, je navíc umocněn vysokými štíty hory Watzmann (2.713 m n. m.).

Za výkon musí přijít odměna a tou je báječné jídlo na prosluněné terase. Sakra, tady je ale pěkně! Ani se nám odsud nechce, nejraději bychom se rozběhli po jednom z mnoha turistických chodníků a křižovali zelené louky sem a tam. Je tu nepočítaně možností, kam se vydat. Ale dnes to nebude, je pozdní odpoledne a na další výšlap už máme málo času (a někteří i chutě). Scházíme tedy alespoň do mezi stanice lanovky. A kde dnes složíme hlavy? Možná bychom mohli zkusit místní kemp, ale když vidíme ceny, protočí se nám panenky a s pokorou se vracíme zpět nad Oberau. Ale před tím ještě ochutnáme trochu „masovky“ procházkou k jezeru a utvrzujeme se v tom, že tohle místo je na nás až příliš komerční. Dnes poprvé grilujeme, i když je to rychlovka, protože se nám nad hlavami stahují mračna a to, že sprchne je více než jisté.

Pátý den – Berchtesgaden

Prší! První den, kdy nám nepřeje počasí, ale nijak zvlášť nám to nevadí. Máme v plánu „městský den“. Navštívíme solné doly, pocouráme se městem a nabereme trochu sil do dalších dní. Berchtesgádenské solné doly jsou velkým turistickým tahákem a navíc je tu ten kurvavir, proto objednáváme vstupenky raději on-line a tím pádem máme jistotu vstupu. Před nasednutím na vláček, který nás zaveze hluboko pod zem, fasujeme slušivé mundůry a může začít prohlídkový okruh nazvaný „Cesta do historie soli.“ Asi hodinová komentovaná prohlídka má dvě zásadní atrakce. Asi čtyřicet metrů dlouhou havířskou skluzavku, po které se ladným skluzem dostáváme do další úrovně štol a plavbu po solném jezeře „spiegelsee“, doprovázenou podmanivou hudbou a světelnými efekty. Na konci prohlídky jsme ještě vtaženi multimediální show do světa výroby a distribuce „bílého zlata“ a je tu konec. Pěkně strávené dopoledne korunujeme luxusním obědem v pivovarské hospodě a prohlídkou městečka.

Šestý den – údolí Wimbach

„Dnes si dáme pohodovou turistiku“, informuji rodinu u brzké snídaně. Přivstali jsme si, protože tuším, že může být problém s parkováním a rád bych byl proto na místě co nejdříve. „Půjdeme po pohodlné cestě, ale i tak nasbíráme devět set výškových metrů. Tak šup, dojíst, sbalit a jedeme.“ I přes to, že jsme na parkovišti u soutoku řek Ramsauer Ache a Wimbach před devátou hodinou, nemáme šanci naše dva koráby někam upíchnout. Jediné volné místo je pro autobusy. Není to optimální řešení, ale nic jiného nám nezbývá. Maximálně zaplatíme pokutu…

Pohodlná štěrková cesta vede vzhůru, proti proudu řeky Wimbach a po pár desítkách minut se vynořujeme z lesa a jsme doslova v obklopení horských velikánů. Z leva hřebem Watzmannu a na druhé straně příkré svahy Hochkalteru. Krása horstva nás doprovází až pod chatu Wimbachschloss (937 m n. m.), kde pěšina překračuje široké řečiště a stoupá dál až k Wimbachgreis Hütte (1 327 m n. m.), kterou jsme si vytkli za cíl dnešní cesty.

U oběda sonduji ochotu ostatních jít dál až na konec údolí, ale podle reakcí je to půl, na půl. Raději nebudu riskovat nepohodu a velím na ústup. Je to škoda, ale mě to nemusí mrzet, protože můj plán je sen sem vrátit a přes ferratu přejít celý hřeben Watzmannu.

Před parkovištěm chladíme rozpálená chodidla v proudu ledové řeky a uzavíráme sázky o tom, zda odjedeme s, nebo bez pokuty. No, 10 EUR, je lidský trest! Spíše pro úplnost probádání okolí, než ze zájmu, míříme k jezeru Hintersee. To si z minulé návštěvy pamatuji pod názvem Hali-gali-jezero. Bylo to peklo, stovky aut, násobek lidí, jezero plné atrakcí, malá pouť. A druhý pokus? To samé! Rychle pryč! Útočiště najdeme na nejvyšším místě Rossfeld Panoramastrasse, téměř 16 km dlouhé vyhlídkové trasy, klikatící se nad Berchtesgadenem. Jenda zažívá další dimenzi řízení karavanu, kroutí volantem z leva, doprava a úspěšně nás vyváží až do výšky 1.570m n. m. Tady si v paprscích zapadajícího slunce ogrilujeme nějaké dobroty, vypijeme sklenku vína a usneme osamoceni, vysoko nad městem.

Sedmý den – Salzburger Hochthorn

Šestá ranní je o dovolené nekřesťanská hodina, ale plán je plán! Holky vyhodíme u Naturbad Aschauerweiher, kde naberou sil a pochytají sluneční paprsky, kdežto my chlapy si půjdeme dát trochu do těla v kopcích nad řekou Berchtesgadener Ache.

První etapa měří šest kilometrů s převýšením tisíc metrů a ne nadarmo se jí říká „Test srdce a krevního oběhu.“ Od řeky musíme vystoupat k chalupě Toni Lenz Hütte a bereme to z gruntu. Místo třech anoncovaných hodin na rozcestníku, jsme nahoře za méně než poloviční čas. Byl to slušný sprint a chladná schiwasser nám přijde vhod.

Slunce je dnes spalující a tak je na pováženou, zda dokončit okruh, nebo se spokojit s výběhem na chatu. „Nejsme z cukru“ zní od kluků unisono a tím je jasná další trasa. Vystoupat na Salzburger Hochthorn (1 853 m n. m.) a za Geiereck (1 805 m n. m.) najít cestu zpět k Toni, nebo ještě lépe, rovnou do údolí. Cesta do sedla Mittagsscharte vede cestou z roku 1934, z části vylámanou do skály, protkanou několika tunely s kolmými žebříky. Beze sporu nejkrásnější úsek cesty končí v nejníže položeném místě Untersbergu a odsud je to k obou vrcholům jen kousek.

Je poledne a jsme přesně v polovině cesty (alespoň v to doufáme), tudíž je nasnadě sejít k Zeppezauerhause a poškádlit žaludek domácím gulášem. Sedíme na dřevěné lavici, usrkáváme pivo a teprve až nyní si uvědomujeme, že naše pohledy z hůry míří přímo na Salzburg. Jsme překvapeni, jak blízko jsme téhle rakouské metropoli, aniž bychom to měly v plánu.

Zvedáme lehce utrápená těla a vyrážíme dál. Jenda se chopil trasování a budiž mu ke cti, že se nebojí zodpovědnosti a vede nás s naprostou jistotou stezkami, u kterých není vůbec jasné, kam nás dovedou. Pěšina je to krásná, klesáme po úbočí hory vytesanými schody, přes suťoviště a „zubujeme“ zase zpět do dalšího sedla Schellenberger sattel, kde se v dáli před námi ukazuje Toni.

Dobrou hodinu by nám zabralo k ní vystoupat, nebo je tu možnost vsadit na nenápadnou stezku vedoucí do údolí. Budeme odvážní a sbíháme rovnou dolů. Téměř u řeky se na Pavlovi projevuje únava a nevolnost. Sotva jde a jen silou vůle se dobelhává ke karavanu. Slunce a vedro ho dokonale skolily. Cestu k Naturbad Aschauerweiher celou prospal a doufáme, že ho koupel v chladných vodách přírodního koupaliště opět postaví na nohy. Stalo se a na Pavlově tváři se opět objevil úsměv. Ale dnešní smůlu si ještě celou nevybral. Na STLP v Bad Reichenhallu, kam jsme na noc přejeli, si k večeři dopřává humusu a tím rozjíždí alergickou reakci. Chudák! Opět zaléhá do postele. Dnes není jeho den. Po společné večerní poradě měníme plány. Místo zítřejšího výletu k jeskyni nad Königsee, zůstaneme zde a vyšlápneme si nějaký okolní kopec.

Osmý den – okolí Bad Reichenhallu

Snídáme přímo královsky! Lenča nám podstrojila french toast, který si vychutnáváme venku před karavany pod modrou oblohou. „Já s vámi nepůjdu, pojedu na kole někam do kopců,“ cedí Jenda svůj plán přes plnou pusu toustů. „Dobře a vy?“ Mířím otázkou na zbytek rodiny. „My ti na kopce kašleme, půjdeme se projít k Thumsee.“ Co to jako je! Rodina se mi drolí pod rukama! Dobře, každý jdeme sám, ale já plán neměním a půjdu na Zwieselalm (1.350 m n.m.), i když… nepůjdu. „Osedlám“ běžecké boty a k chatě zkusím těch devět set výškových metrů vyběhnout. Cedule říká, že pivo si nahoře dám až za tři a půl hodiny, ale já jsem pod chatou o dvě hodiny dříve. Jenže tím dobré zprávy končí. Chalupa je zavřená! Takže žádné pivo, žádná polévka, jen suchý tyčka a voda z vlastních zásob. I tak spokojeně hledím do údolí. V okamžiku, kdy dojídám „instantní oběd“, mi na mobilu přistávají fotky. Nejprve od Jendy vyfocené kaiserschmarren a poté pohoda s kávou od druhé skupiny. Ně nenaštvete! No trochu, předci jen jo…Odpoledne už trávíme opět společně a to prohlídkou města a pozdním obědem.

Devátý den – Wolfgangsee

Poslední den naší dovolené už strávíme u našich jižních sousedů, v Rakousku a to u turisty vyhledávaného jezera Wofgangsee. A opět to nebude válení u vody. Vyšlápneme si na vrcholek hory Schafeberg (1 780 m n. m). Původní plán přespat v okolí Wolfgang im Salzkammergut, odkud jezdí k vrcholu hory zubatka, se rychle rozplynul, když jsme ještě před odjezdem sondovali volné kempy. Proto míříme na opačnou stranu jezera, do malého kempu v Abersee, odkud se necháme na druhou stranu převést přívozem. Vše klape na jedničku, kemp je volný a tak parkujeme na sametové trávě s výhledem na jezero i horu. Z původního plánu si zbytek dne oddychnout a na kopec jet zítra, jsou jen trosky. Vždyť je teprve dopoledne, tak pojeďme už dnes! „Dobře, souhlasím a jak to uděláme?“ opět otravuji rodinu s dotazem, o kterém je už předem rozhodnuto. „No my pojedeme zubatkou do mezi stanice a zbytek dojdeme. A ty si dělej, co chceš.“ Koho by nelákalo si vyběhnout těch 1.200 výškových metrů? „No nás ne! Pošuku.“ Rodina má jasno, a co Jenda? „Jo, já s tebou jdu“, ale v hlase žádné nadšení neslyším. Však ono se dostaví.

Zatím, co skupina číslo jedna kupuje lístky, my vybíháme vstříc poctivé dřině. Jenda mi „vrací úder“ a jeho tempo znamená, že za ním vlaju, jako fáborek na prvního máje. Tam, kde to jde, běžíme, a když se náhodou pěšina „splaší“ dopomohou k větší frekvenci hole. Od jezera Mönichsee se stezka převrací na severní stranu hřebene a úsek až k vrcholovému kříži je běžeckou nirvánou. Nádhera! Stezka klesá, stoupá, křižuje kamenná pole a k tomu se pod námi třpytí hladiny Attersee a Mondsee. Abych moc nemachroval. Poslední výškové metry mi už dochází síly a poslední úsek jdu na morál. Ale výsledek stojí za to. Místo pěti a půl hodiny, jsme nahoře za necelé dvě. Teď na výhledy nemyslím! Mám tmu a jediný cíl je, si sednout v hospodě a pořádně se našťouchnout. A druhá skupina? Ta dorazila k vrcholu jen pár minut před námi a tím pádem usedáme na terasu hospody společně. Jak já to dělám…

Stůl se v okamžiku mění ve „švédský“ a prohýbá se pod tíhou jídla a pití. Tak a až teď se pojďme bavit o té kráse vůkol. Z vyhlídky je fantastický pohled na pět velkých jezer Solné Komory (Fuschlsee, Mondsee, Attersee, Traunsee a Wolfgangsee) a už chápu, proč je Schafeberg takovým turistickým tahákem.

Dolů už sjíždíme zubatkou a den se zaoblil vydatnou večeří na rozpáleném grilu. Krása!Dovolená je za námi a myslím, že zážitků máme požehnaně.