Středa 22. ledna 2020, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 22. ledna 2020 Slavomír

Nepál-výstup na Mera Peak 6.476 m. Díl třetí.

9. 12. 2019 7:00:00
Jsme šťastní! Stanuli jsme na vrcholu Mera Peak a splnili si tak svůj sen. Ale dramatickým okamžikům není zdaleka konec.

Den čtrnáctý: Z Kongme Dingma do Seto Pokhari (5 035 m n. m.)

Jasně žlutá barva stanu mi hned po úsvitu rozlepuje oči. Ovšem to neznamená, že se na nás venku směje slunce, ba naopak. Když sahám po láhvi, abych si vyčistil zuby, s hrůzou zjišťuji, že je zamrzlá. Aha, tak proto mi byla v noci kosa.

A s rozedněním přichází špatná zpráva. Jarda je bídný a k němu se přidává i Dalibor, kterému je již pátý den mizerně a vše co sní, vzápětí zvrátí. „Jak si na tom? Chceš tu ještě být?“ To je zásadní otázka pro Dalibora, která odstartuje následující události. „Jsem slabej jako moucha, raději bych odletěl”. Tím je vše rozhodnuto. Jarda by ještě bojoval, ale posílat za námi ve dvou dnech dva vrtulníky je nemožné. „Kluci připravte se na odlet, volám vrtulník”, velí Tráva a zahajuje záchrannou akci. Asi za hodinu se nad údolím rozezní zvuk stroje a na plochu za osadou dosedá vrtulník. Do jeho útrob naskakují oba kluci a za okamžik už míří do nemocnice v Káthmándú. Držíme palce! Snad vše vyjde a oba nám po ošetření v nemocnici půjdou z Lukly naproti. Smutný začátek dne, mám zalité oči slzami, je mi to líto! Zároveň smekám před profesionalitou, s jakou to Trávův tým vyřešil.

Loučíme se z Kongme Dingma, kouzelného místa, které pravděpodobně bylo před miliony let dnem ledovcového jezera a poputujeme dál údolím proti proudu řeky Hunku Drangka. Ocitáme se v opuštěném území, kam kroky trekařů míří zřídka kdy. Ta syrovost míst je fascinující. Celé údolí je opuštěné a ožívá až po období monzunů, kdy stráně rozkvetou tisíci květy a bylinami, které sem přichází trhat místní obyvatelé. O tom svědčí několik skalních bivaků i malé políčko, na kterém si pěstují zeleninu na nutnou obživu.

Postupujeme dál, pozorně posloucháme zasvěcené Jankovo vyprávění o ledovcích a tvorbě údolí a to až do chvíle, kdy se jako střihem mění počasí. Z nebe se na nás valí zmrzlý déšť a zdá se, že špatná předpověď počasí se naplňuje. Lidské stopy v písečném břehu jezera Hunku Drangka jsou pokryt vrstvou drobných krystalů sněhu a místo romantického fotografování u blankytné hladiny jezera spěcháme do stanů na jeho severním okraji. Rychle ukrýváme vaky a batohy do útrob žlutých příbytků a spěcháme na česnekovou polévku do kamenného stavení. Tady je polní kuchyně i noclehárna pro nosiče zároveň. Kuchař, který nám vařil už v Kongme Dingma, rozehrává svůj další koncert. Po česnečce, která je mimochodem prevencí na výškovou nemoc, nám přináší dal bat, smaženou rýži i brambory se zeleninou. V mezidobí se všichni šikujeme na dlouhou lavici za kuchyní, sledováni nosiči, zachumlanými v dekách, popíjíme čaj s rumem a vzpomínáme na kluky. „Tak je to fajn”, čte Tráva zprávu ze satelitního telefonu, „kluci píší, že jsou v pořádku. Jarda pobude den v nemocnici, Dalibor na něj počká na hotelu a potom nám půjdou společně naproti”. Skvělá zpráva. Co už ale není povzbudivé, je počasí. Na plachtu, která tvoří střechu domu, dopadá zmrzlý déšť a podle informací od agentury to nebude po další tři dny lepší. Uléhám do stanu zabalen do všeho teplého, co jsem si přivezl, do kapes u bundy ukládám mobil, baterii od fotáku a power banku, abych vše ochránil od chladu. Zdá se, že nás čeká další dramatická část výpravy.

Den patnáctý: Ze Seto Pokhari do základního tábora Amphu Lapcha z jihu (5 845 m n. m.)

Oproti očekávání jsem nezmrznul, ba naopak, v průběhu noci jsem ze sebe svlékal jednu vrstvu za druhou a dospával noc jen ve funkčním prádle. A to díky zatažené obloze, která nás ochránila před třeskutým mrazem, ale tento komfort je vykoupen deseti centimetry čerstvě napadaného sněhu. Naše osada je zahalena do bělostné peřiny. Ještě než vylezu z vyhřátého spacáku, budí mě zvuk záchranné helikoptéry, která přistává těsně za našimi stany a nakládá na palubu dva trekaře. Naštěstí nejsou z naší skupiny.

U snídaně nevládne příliš optimismu, přeci jenom nás sníh všechny překvapil. A aby toho nebylo málo, slovo si bere Tráva a „polévá nás kýblem špatných zpráv”. „Volal jsem s agenturou a nevypadá to dobře. Má ještě sněžit, a kdyby bylo sedlo Amphu Labtsa pass neprůchodné, musíme se vrátit zpět. To by znamenalo čtyři dny jít minimálně deset hodin denně. Jinak se do Lukly nedostaneme”. Super, všichni sedíme vedle sebe jako opaření a nikdo z nás si tuhle situaci nedokážeme představit. Budeme věřit a doufat, že k této krajní situaci nedojde.

Pořádně navlečeni do teplých věcí pokračujeme dál údolím Hunku proti proudu stejnojmenné řeky. Jen co naše kroky vstoupí na rozsáhlou planinu, na nebi začíná nelítostný souboj mezi sluncem a mraky. Je jasné, komu všichni držíme palce. Žlutí do toho! Že by se nás usmálo štěstí? A opravdu. S přibývajícím časem se mraky stahují k ústupu a slunce nesměle nasvěcuje sněhem pokryté příkré svahy hor. Rozehrává se další díl krásné přírodní scény. Postupujeme po levém břehu řeky, míjíme několik na sebe navazujících jezer, kráčíme někdy po pastvinách, jindy klopýtáme po obrovských balvanech či hřebenu ledovcové morény. Je nádherně, sníh se třpytí v paprscích slunce a my se nestačíme divit, jak krásnou scenérií jdeme.

Na rozhraní ledovcové brány, odkud pramení Hunku Drangka, uhýbáme prudce do leva. A je tu opět malé sedýlko, které dost bolí. Všichni funíme a očima přitahujeme hřeben. Jsme nahoře a v tom okamžiku koukáme všichni jako omámení Na náhorní planině se ve svitu slunce leskne hladina jezera, na pozadí strmé skály oblečené do bílých šatů a na protější straně strmý hřeben hor. Nemáme slov. Všichni si sedáme na balvany a jen tak mlčky hledíme na tu fascinující krásu. Je to bezesporu nejkrásnější místo, které jsme za těch čtrnáct dni v Nepálu viděli. A za to může ten zpropadený sníh, který nám po ránu tolik ležel v žaludku. Právě bílá peřina přidává tomuto místu na kouzlu.

Daleko před námi vidíme místo, kde pro dnešní den rozbijeme tábor, těsně pod Amphu Labtsa pass., který v nás budí v nás respekt. Od Trávy a Miri víme, že může být zrádný a netřeba ho ani v nejmenším podceňovat. Mezitím, než se my doplazíme na místo, nosiči už staví stany a nastává chvíle, po které jsme od rána toužili. Nebe je bez mráčků, do žlutých stanů i celé plošiny, kde stojí, se opírá slunce a nás zaplavuje radost. Všichni fotí tu úžasnou scenérii, pojídají nudlovou polévku připravenou kuchařem, který vyšel už hodinu před námi a nastává božská hodina nirvány. Jenže stačí, aby se slunce schovalo za horizont a je tu zpět mrazivý podvečer.

Mezitím, co my v kamenném objektu, zabaleni do péřových bund čekáme na jídlo, nosiči a Dandu jdou prozkoumat stav Amphu Labtsa pass. K naší radosti přináší dobré zprávy, pas je schůdný i s nataženými fixními lany a stezka je prošlápnutá.

Teď je to už jen na nás. Nebude to žádná legrace, dokonce prý půjde o náročnější výstup, než na Mera Peak. Mám z toho husí kůži a při odchodu do stanu mířím pohledem vzhůru a prosím všechny bohy, aby i tentokrát stáli při nás. Je jiskrná mrazivá noc.

Den šestnáctý: Přes sedlo Amphu Labtsa pass do Chukungu (4 700 m n. m.)

Nad ránem se do stanu opírá ostrý vítr a nejde si nevzpomenout na včerejší Trávův katastrofický scénář. Jestli bude stát počasí za starou bačkoru a my se budeme muset vrátit stejnou cestou zpět, asi mě raní mrtvice. A nejen mě. No uvidíme, do budíčku schází ještě pár hodin, tak budu doufat, že se počasí do té doby umoudří. Zachumlávám se do teplého spacáku, z kterého mi kouká jen nos, a zkouším ještě zabrat.

Je pět hodin a melodie budíku mě tahá z postele. Před námi je poslední zkouška naší fyzické kondice, sedlo Amphu Labtsa pass. Než spořádám snídani, pouští se do mě zima a u čaje se klepu jako osika. Sakra, pojďme už, popoháním ostatní a na záda nahazuji batoh. Jsme téměř pod sedlem, takže k nástupu je to jen pár minut. Hole se boří do čerstvě napadaného sněhu a celá skupina začíná ukusovat výškové metry.

Nejde se mi blbě, jen mám pocit, že mi mrznou palce u nohou. Okamžitě mě naskakuje Jardův příběh a do hlavy se mi vkrádá obava. Já vůl si vzal jen jedny ponožky a teď tu omrznu. „Kluci, nemáte někdo ponožky na půjčení”, obracím se směrem k mužské části výpravy. „Mám, jen nejsou z nejčistějších”, odpovídá Kuba a loví z batohu pár teplých ponožek. Super, kdo by teď hleděl na hygienu. Přes rozeklanou skálu ohraničující ledovcové varhany jsme v místě, kde na řadu přichází mačky. Dál to bez nich nepůjde. Karabinu zasekávám na ocelové lano a šplhám vzhůru. Ne, že bych nepálským autorům zajištěné cesty nevěřil, ale k jistotě to má daleko.

Za dvě hodiny stojíme na úzkém hřebeni Amphu Labtsa pass a po ocelových fixních lanech se spouštíme na druhou stranu do údolí. Lépe řečeno na jeho kraj. Dál už si cestu musíme prošlapávat sami. Sutiště a kamenné pole je pokryto sněhem a každý krok znamená nebezpečí vymknutého kotníku nebo pádu na kámen. To co já tak intenzivně řeším, musí naši nosiči zvládnout se zátěží na zádech. Navíc v botách, které si já beru, když jdu na náměstí na pivo. Sedlo je za námi. Odkládáme si batohy na kámen, dojídáme energetické tyčinky a s uspokojením hledíme vysoko nad nás do míst, kde jsme před dvěma hodinami téměř vypustili duši. A je tu ještě jedna věc, která nás doprovází. Tou je přízeň himalájských bohů. Opět jsou na naší straně a dovolují nám proklouznout přes tohle nebezpečné místo. Prakticky vzápětí, co scházíme do údolí, se nebe mračí a začíná sněžit. Děkujeme!

Cesta pokračuje dál až k jezeru Imja Tsho, jenž je nechvalně známé nestabilitou své hráze a kontinuálním nebezpečím jejího protržení. Proto je místo neustále monitorováno a nebezpečí není prý bráno na lehkou váhu. Cesta do Chukhungu je nekonečná. Proplétáme se sněhovými vločkami a toužebně vyhlížíme cíl, když v tom některá z děvčat ucítila dým. Jsme u cíle. Ve sněhovém oparu se zjevuje Chukungu a může nastat naše rozmazlování.

Pokoj s kobercem, měkká matrace, teplá sprcha (tu jsem nestihl), vyhřátá společná místnost a jídelníček, z kterého přechází zrak. Po pravdě se mi už místní kuchyně začíná zajídat, a tak pizza se sýrem působí jako zjevení. Druhotným jevem tohoto komfortu je, že jsme se dnešním dnem napojili na Everest trek a naše samota bere za své.

Obsadili jsme poslední stůl ve společné místnosti. Ti, kteří se stihli vysprchovat, neskonale voní a dávají to na odiv těm, kteří smrdí. Debužírujeme si, upíjíme pivo a s úlevou hodnotíme kliku, která nás doposud provází. Po setmění obchází stoly společné místnosti provozovatel lodžie a vysvětluje, proč budeme pro dnešní podvečer svítit svíčkami. “Omlouvám se, ale už čtyři dny jsme tu neviděli slunce a kapacita baterií je na nule”. Nevadí, kdo by to řešil. Taková malichernost. Přistihuji sám sebe, jak mávám rukou nad věcí, která by mě doma neuvěřitelně rozzlobila. Vytáčel bych všemožné help lines, abych si postěžoval. No vida, jaký posun!

Den sedmnáctý: Z Chhukungu do Tengboche (3 870 m n. m.)

Dnes jsem poprvé použil špunty do uší. Onghchu, můj občasný spolunocležník, se natolik zahloubal do spaní, že výsledkem bylo chrápání hodné mistra světa. Neříkám, že jsem se vyspal do růžova, ale díky dvěma žlutým válečkům, které mi zatarasily zvukovod, jsem alespoň na chvíli zabral.

Svítá. Z druhé strany pokoje se na mě usmívá Onghchu a starostlivě se ptá “Dobré ráno, Peter. Jak ses vyspal? Good?“ Přeci tomu klukovi nebudu po ránu kazit náladu. „Výborně, a ty?“ Ptám se na oplátku. „Já skvěle”, usmívá se a přes úzké štěrbiny v očích vidím jeho spokojený kukuč. Pomalu balím vak a vzhledem k tomu, že venku stále leží sníh, rozhoduji se, v jakých botách odejdu dnešní trasu. V tom samém okamžiku vystrkuje hlavu z pokoje Tráva, čímž si říká o otázku: „Honzo! V čem mám jít?“ „Hele, já nevím, ale asi bych šel v lehkých botách”. V lehkých botách, to je blbost, vždyť je hned promočím, obratem zpochybňuji radu zkušenějšího a na nohy navlékám „šestkové boty”. Ty, v kterých jsem šel na vrchol, zateplené a vážící tolik, jako sobotní nákup. Moje rozhodnutí, moje zodpovědnost.

Cesta dolů do Dingboche je plná turistů a já jsem z této nové situace trochu překvapen, zaskočen a zároveň malinko znechucen. Ale ono se není čemu divit, vždyť jsme si za těch čtrnáct dnů samoty na ruch zcela odvykli. Šlapu z kopce dolů po chodníku a v duchu si říkám, co tu ti lidé hledají? Vždyť ten pravý Nepál je úplně někde jinde! Nerad bych, aby to vyznělo jakkoli pohrdavě, ale tak to cítím. Zároveň si uvědomuji, že kdybych šel některý z hlavních treků, neznaje toho, co nám Honza ukázal, byl bych nadšen a Nepál popisoval svým kamarádům v superlativech.

Blížíme se k Dingboche, městečku v údolí Imja, charakteristickému nespočtem malých políček, ohraničených zdmi z kamenů. Těch kamenů, které místní po staletí odstraňují ze svých políček, a tak je zúrodňují. Procházíme klikatou cestou mezi poli a lodžiemi, všude okolo nás panuje čilý ruch. Míjíme mnoho malých krámků, stejně, jako nepálských „bakery” a právě do jedné z nich se necháme vlákat. Dortík a káva! No vida, najednou mi ten turistický ruch nevadí! Zbabělče!

A právě tady, v úkrytu společenského pokroku, se rozhodujeme jak naložit s druhou polovinou dne. Jedna část půjde dál, po proudu řeky Imja Khola až do Tengboche a ta druhá si brousí zuby na výstup do základního tábora pod Ama Dablam. „Kdo jde se mnou do bejsu, hlaste se”, kontroluje Honza svoji skupinu. „Tři, a co ty”, obrací svojí pozornost k mé maličkosti. „Jo, jdu, ale bude to s těma mýma botama peklo”. Holt sklízím to, co jsem zasel. Pochopitelně měl Honza pravdu, sníh zmizel a já mám na nohou místo bot činky.

Loučíme se s první skupinou a vyrážíme dolů pod vesnici k řece, kterou musíme překročit, abychom se napojili na chodník k základnímu táboru. Jenže to se snadno řekne, ale hůř provede. Tráva se snaží najít mostek, co mu jen vzpomínky a síly stačí, jenže marně. Přechod nikde. Od blamáže a návratu zpět jsme vysvobození dvěma chlapci, kteří nás navádí na správné místo, a my se konečně můžeme přes dravou řeku dostat na správnou stranu údolí. V tom okamžiku Honza zařazuje vyšší rychlostní stupeň a pěšinou vysokým podrostem peláší přes kameny jako o závod. Kde se ta síla a vytrvalost v tom klukovi bere! My ostatní za ním visíme jako na gumě a vůbec nestačíme sledovat krásné okolí řeky. Třeba pasoucí se yaky, nebo Tea house s políčky na druhé straně řeky.

V poklusu opouštíme údolí řeky a stoupáme výš k patě hory. S přibývající výškou se nám otvírají neskonale krásné obzory bělostného pohoří s monumentálním Mt. Everestem na jedné straně a ostrým hrotem Taboche (6 495 m n. m.) na straně druhé. Vše podtrženo dominantou a cílem naší cesty Ama Dablam (6 812 m n. m.). Z vyprávění a zaníceného popisu cesty k vrcholu je na Honzovi vidět, jak moc má rád tuhle horu. A po pravdě se mu nedivím, jsme uprostřed „horského kotle” a Amáč, jak hoře přezdívá, je opravdu jedinečný.

Je lehce po patnácté hodině a my překračujeme poslední horský hřebínek, abychom v tom okamžiku zůstali stát s otevřenou pusou. Před námi je nejen samotná hora, ale i obrovská planina, na které stojí minimálně tři sta stanů. Bože, to je ohromující. Tohle předčilo všechna moje očekávání. Mnoho expedic, jejich zázemí, doprovod, to všechno na mě působí zcela jinak, než jak jsem to prostřednictvím televizní obrazovky doposud vnímal.

A právě u jedné expedice, které zázemí zajišťuje naše agentura, se na chvíli zastavujeme, abychom si na krátkou chvíli odpočinuli, posilnili se polévkou a trochu nasáli atmosféry. Stany pro horolezce, zázemí s kuchyní, toalety a vytápěný společenský stan. Připadám si jako v depu F1. Možná bychom v základním táboře ještě vydrželi déle, ale blíží se podvečer a my musíme zpět do údolí. Diskuse na téma kam až se horolezectví za dlouhá léta posunulo, nám vydržela až do setmění, kdy už s čelovkami na hlavě překračujeme řeku a po chodníku spěcháme do Tengboche za druhou polovinou výpravy.

Byť nám na cestu svítí jen úzké kužele světla, nejde nepoznat, jak moc se hlavní trasa k základnímu táboru Mt. Everestu mění. Pryč je úzká stezka lesem, nastupuje pohodlná vydlážděná cesta, usnadňující snadnějšího dosažení cíle. Téma, které rozohnilo Janka i Honzu, znalce místních poměrů. Mě se situace špatně hodnotí, jsem tu poprvé, ale ze znalosti jiných prostředí vím, že tyto úpravy mohou být kontra produktivní. Možná přitáhnou silnější masu turistů, ale zcela jistě odradí pravověrné trekaře, toužící po svobodném pohybu volnou přírodou.

Den osmnáctý: Z Tengboche do Namche Bazaar (3 440 m n. m.)

Naše lodžie se nachází v bezprostřední blízkosti největšího a nejvýznamnějšího kláštera údolí Solo Khumbo a byla by proto velká škoda nevyužít možnosti zúčastnit se ranní modlitby mnichů, žijících v klášteře. Sedíme na zemi, přitištěni zády ke stěně a mlčky sledujeme podmanivý a mrazivý rituál. Z toho všeho, co okolo sebe vidím a slyším, mám pocit velké hloubky a úcty.

Po spirituálním začátku dne je potřeba uspokojit i přízemní potřebu, jakou je snídaně. A dnes to není kaše, ani palačinka či polévka sherpa stew, nýbrž kontinentální snídaně. Toust, omeleta, fazole a káva. Jak příjemná změna! Po snídani nás čeká klesání o dobrých 400 výškových metrů k řece Dudh Kosi, kterou překračujeme přes visutý most, abychom se opět opřeli do hůlek a výšku nabrali zpět. Oddychujeme a funíme všichni stejně, zvláště proto, že se blíží poledne a slíbená pekárna je v nedohlednu. Naštěstí v malé osadě Lawi Schyasa narážíme na naše nosiče, kteří si v jednom z domů vaří brambory a s nepředstíranou ochotou se o ně s námi dělí. Stejně jako o po domácku vyrobené chilli. Milí chlapíci, za tu dobu, co s námi chodí, nám už přirostli k srdci. Já mám stále téhož, s kterým si každé ráno vyměníme pozdrav, já mu dám energetickou tyčinku, za což je mi odměnou jeho skromný a nesmělý úsměv. Teď mě napadá, že vlastně ani nevím, jak se ten muž jmenuje. Hned zítra to napravím.

Za nedlouho po tom nás čeká překvapení. Na chodníku se proti nám zjevuje první z marodů, Dalibor. Spolu s Jardou přiletěli vrtulníkem zpět do Namche Bazaaru, aby nám šli naproti a alespoň trochu si ještě užili Nepál. Zatímco Daliborovi stačilo k uzdravení změnit nadmořskou výšku, Jarda na tom byl o poznání hůře. Ale o tom později, teď je na řadě tolik očekávaná pekárna v Kyangjurnu a chvíle odpočinku na slunci. Namche Bazaar, hlavní město Šerpů, je vstupní branou do vysokých Himalájí a pro mnohé turisty slouží jako místo pro aklimatizaci. To ale není náš případ, my si jdeme užít městečka „západního střihu” a dopřát si zde horké sprchy či možnosti si neomezeně dobít telefony a fotoaparáty. Přesně v tomto duchu vypadá i naše lodžie. Na takový komfort jsme si už odvykli.

A kdo že nás to vítá před domem? Jarda. Se zafačovanými palci, úsměv od ucha k uchu nás vítá a blahopřeje k úspěchu. „Ne ty nám, my tobě gratulujeme a jsme rádi, že jsi zpět! Jak to vlastně probíhalo?“ „Vrtulníky nás dopravili do Káthmándú, kde už na nás na letišti čekala sanita a pelášila s námi do nemocnice”, pustil se do vyprávění náš navrátilec. „Mě si tam nechali a po ošetření mi borec v kvádru oznámil, že nehty u palců musí dolů. Znecitlivil mi je a než jsem se nadechl, byly pryč”. „No ty vole”, vyhrknu ze sebe a poslouchám jeho vyprávění dál. „A tím to bylo vyřešené. Na druhý den jsem si nechal převázat palce, spolu s Daliborem pronajali vrtulník a jsem tady. Skvělé, jsme zase kompletní.

Po pozdním obědě vyrážíme do křivolakých uliček plných obchůdků, barů a kaváren. Namche Bazaar má neopakovatelné kouzlo! Génius loci tu funguje na plné obrátky. Koupíš tu vše, na co si vzpomeneš, gurmet se zaraduje nad skvělou kávou i zákuskem, stejně jako milovník piva nad rezavým mokem. Všude okolo ruch, shon, pokřikující Šerpa, honící zaběhlou krávu a příjemní prodavači, připraveni smlouvat při koupi jejich zboží. Tady musím koupit malé dárky i já. To město i lidé si zaslouží, abychom tu nechali pár rupií.

Den devatenáctý: Z Namche Bazzar zpět do Lukly

Poslední den našeho putování Nepálem, povede dál údolím řeky Dudh Kosi (Mléčná řeka) zpět k výchozímu bodu, do Lukly.

Romantika jde stranou, ocitáme na nejfrekventovanějším úseku, kterým prochází všichni trekaři i horolezci, mířící na sever. Ve spleti lidí tak trochu zapomínám, že i tahle část cesty má své kouzlo.

Třeba legendární lanový most přes řeku, který je snad nejfotografovanějším objektem všech, kteří míří k Mt. Everestu. Ale jsou tu i prostá obydlí uprostřed políček a stejně jako jinde i tady platí, že chudoba je všude přítomná. I přesto je na Nepálcích obdivuhodné, s jakou vůlí překonávají úskalí. Vidím úsměvy na tváři žen i mužů, kteří opětují můj pozdrav, a uvědomuji si, že jsem vlastně po celou tu dobu pobytu zde nepocítil ani na vteřinu pocit nepřátelství či nebezpečí. Jsou šťastní. A pochybuji, že by za to mohla jen červená tečka tikka.

V Lukle končí naše dobrodružství. Nosiči se rozešli k rodinám a my zůstali sami v lodžii. Je to nezvyklý pocit. Zítra už nikam nepůjdeme, neuslyšíme Onghchuovo „Jdeme volové“ a k výškám už nás nevynesou naše nohy, ale malé letadlo. Ale ještě než odletíme zpět do Káthmándú, je čas poděkování a loučení s našimi nosiči. Kluci za námi přišli do lodžie a Onghchu jim našim jménem děkuje. Zaslouží si náš obdiv, úctu a dlouhý potlesk.

Den dvacátý: Odlet zpět do Káthmándú

Ranním letem se přesouváme zpátky do Ramechhap, odkud musíme, obrněni trpělivostí, opět protrpět přejezd do Káthmándú. I když tentokrát máme k dispozici dodávku, všichni se modlíme za to, aby už tahle terénní vložka byla za námi. Po více jak čtyřech hodinách jsme v hotelu. Konečně ze sebe můžeme svléknout trekem „unavené“ oblečení, vařící vodou smýt špínu a hupsnout do čistého oblečení, které na nás celých osmnáct dní čekalo v hotelu. U večeře se navzájem zdravíme dobrý den, takovou změnou jsme prošli. Zbylé dva dny do odletu se porůznu potulujeme po Káthmándú, střídáme nákupy s památkami a vyhříváme se v teplých paprscích slunce.

Co napsat na závěr a na nic nezapomenout. Nepál má tolik tváří, že jedna moje návštěva mě ani z daleka neopravňuje k tomu hrdě říkat, že jsem tuhle zemi poznal. Možná jsem si těmi třemi týdny alespoň trochu pootevřel dveře k pochopení země plné kontrastů, barev a vysokých štítů hor.

Autor: Petr Havránek | pondělí 9.12.2019 7:00 | karma článku: 17.23 | přečteno: 486x

Další články blogera

Petr Havránek

Katar a metropole Dohá

Strávit Vánoční svátky doma, v marném očekávání sněhové nadílky, nebo uletět někam za teplem? A když tak kam? Okruh zužujeme na maximálně šest hodin letu a volba padá na Perský záliv s malým, ale ambiciózním emirátem Katar.

13.1.2020 v 7:00 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 467 | Diskuse

Petr Havránek

S lyžemi na vrcholy Ötztálských a Stubaiských Alp

Horské vrcholy i pláně pokryla sněhová pokrývka a nadešel ten pravý čas opět oprášit lyže. Skialpová sezóna může začít.

6.1.2020 v 7:00 | Karma článku: 12.94 | Přečteno: 547 | Diskuse

Petr Havránek

Nepál-výstup na Mera Peak 6.476 m. Díl druhý.

Po první třetině naší cesty, opouštíme odlehlá místa jižně od Lukly a před námi se otvírají pohledy na zasněžené vrcholky hor, mezi kterými je i Mera Peak. Bude nám přát štěstí?

2.12.2019 v 7:00 | Karma článku: 13.63 | Přečteno: 431 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Aleš Gill

Letenky s příběhem

Protože se pořád někdo ptá, sepsal jsem v minulém článku desatero levné letenky a přidal pár příběhů, jak jsem k letenkám přišel, proč jsem je koupil, a co se cestou stalo. A těch příběhů je tolik, že to vydá na samostatný článek.

22.1.2020 v 8:06 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 523 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 3.

Čeká mě cesta z Hpa An do Mawlamyine. Část cesty už mám projetou na motorce, zbytek je velká neznámá.

21.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.16 | Přečteno: 336 | Diskuse

René Flášar

Že života štíplístka - Do roka a do dne

Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. A tak budu určitě rád i štíplístkem, alias průvodčím nebo chcete-li stevardem. Využil jsem totiž nabídky společnosti Arriva vlaky a stal se na DP Č jedním z jejích zaměstnanců.

21.1.2020 v 10:54 | Karma článku: 10.13 | Přečteno: 368 | Diskuse

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 32.90 | Přečteno: 1898 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 15.47 | Přečteno: 429 | Diskuse
Počet článků 198 Celková karma 15.65 Průměrná čtenost 666

Občasný cestovatel, který svými nápady"ničí" dovolené své rodině i přátelům. Moto je : I cesta je cíl".

Najdete na iDNES.cz