Nepál-výstup na Mera Peak 6.476 m. Díl první.

Nepál, země opředená tajemnem a mystikou. Neznám jiný kout světa, který by ve mně vyvolával stejné pocity. Odlétám daleko od Evropy, abych alespoň trochu nakoukl do její duše.

Myšlenku navštívit Nepál jsem nosil v hlavě od nepaměti. Moje touha byla posilována čtením nespočtu článků, cestopisů a hltáním televizních dokumentů. Obdivoval jsem ty odvážné chlapy, kteří šplhali na „střechu světa“, a snažil se porozumět obyčejnému životu Nepálců. Ale bylo to abstraktní, neuchopitelné a zprostředkované. Vše se mělo změnit ve chvíli, kdy mi osud do mého života přivál Honzu a Miri. Bylo to před pěti lety, na cyklistickém kempu v Toskánsku, kde jsem oba potkal. Usměvavou, dlouhovlasou Miri a zarostlého chlápka, který si říkal Tráva. Borce, o kterém jsem v té chvíli netušil, že má za sebou výstupy na pět osmitisícovek. Jejich vyprávění o cestách po Nepálu mě strhlo i fascinovalo a poprvé jsem si mohl na to vše, „sáhnout na živo“. Od toho okamžiku bylo jasné, že se do Himalájí vypravím, jen musel přijít ten správný čas.

Je jaro roku 2019 a na dveře mé kanceláře klepe Tráva: „Nazdar kamaráde, jak se máš? A co děláš na podzim?“ „Honzo, vůbec nevím, to je strašně daleko“, odpovídám po pravdě. „Tak já ti to řeknu, pojedeš s námi do Nepálu a vyskočíme si na Mera Peak“. A je to! Na tenhle okamžik jsem čekal celá ta léta. Pokusit se vylézt do 6 476 m n. m. je obrovská výzva a navíc v Honzově společnosti. „No to si se posral, to nedám“, nezastírám svoje obavy. Jenže to už vnitřně vím, že pojedu. Do poslední chvíle před odletem, jsem se poctivě snažil připravit, zdokonaloval svojí techniku skalního lezení, celé léto strávil na ferratách a těsně před odletem zakončil přípravu výstupem na Grossglockner (3 798 m n. m.). Ale tohle všechno může přijít jednoduše vniveč a moje úsilí se zbortí jako hrad z karet. Ten problém, který vše může zhatit, se jmenuje výšková nemoc. Nikdy jsem tak vysoko nebyl a netuším, jak moje tělo zareaguje. Odlétám s očekáváním, ale i s velkou pokorou.

Den první: Káthmándú

Přílet do nepálské metropole jsme si museli „zasloužit” přetrpěním dvaceti šesti hodinové cesty, která nás zavedla až na druhý konec světa do Singapuru a teprve z něj zase zpět na severozápad do Káthmándú. Nic, co bych chtěl opakovat. Ale jsme tady! Nepál nás vítá slunným počasím. Strasti plnou cestu házíme za hlavu a jdeme si vystát frontu na udělení vstupního víza. Padesát dolarů měníme za malý papírek, který stejně skončí někde v koši pod úřednickým stolem, a konečně se můžeme přivítat s Trávou a Miri.

Ti jsou, ostatně, jako vždy, vysmátí a plní optimismu. „Vítejte v Nepálu, namasté”. Další usměvavá tvář v hloučku „vítačů“, patří Onghchu Sherpovi, místnímu průvodci, který nás bude doprovázet po celou dobu našeho treku. Je to on, kdo nám na krk věší květinový náhrdelník a hned vzápětí nás strká do auta a vypravuje směrem k hotelu. Auto kličkuje v dopravní spletí, jsme obklopeni hustou dopravou, všude shon, prach, troubící auta i motorky. Blázinec, který k asijskému životu ve velkých městech patří. Pro někoho by to mohl být skličující pohled, ale nespěchejme s úsudkem, Káthmándú nám svoji krásnou a historií protkanou tvář ještě ukáže.

Hotel je překvapivě komfortní, zelená oáza uprostřed shonu, až se nechce věřit, že je něco takového možné. Konec konců, název hotelu ? Nirvana, vystihuje vše. Do soumraku zbývá ještě pár hodin a ty využijeme pro nákup chybějícího vybavení, jenž budeme potřebovat pro následující dny v horách. U mě je to spacák, teplá bunda a rukavice. Naštěstí jsme ubytovaní ve čtvrti Thámel, kde obchodníci neznají slovíčko nemáme, takže stačí popojít jen pár desítek metrů od hotelu a rušná čtvrť nás doslova nasaje. Očima nestačíme těkat z jedné strany na druhou. Krámky, obchůdky, bistra, pouliční jídelny, shon, motorky a auta, jezdící po levé straně. Doslova blázinec. Tady se ztratím na to šup. Rychle si hledám nějaký orientační bod, ale copak je to tady možné? Nic, přilepím se na Trávu a hotovo.

Ale než popustíme uzdu nákupní horečce, je potřeba směnit eura za místní rupie. Do směnárny vcházím s pěti bankovkami evropské měny a vycházím s balíkem rupií, které se mi ani nevejdou do peněženky. V tu chvíli si vybavuji legendární postavu Romana Skamene z filmu Bony a klid. Ze svazku bankovek dělám úhlednou roličku, kterou strkám do kapsy, a může se jít utrácet.

Jenže komu by se chtělo do obchodu s prázdným žaludkem? Je čas poprvé vyzkoušet místní kuchyni. Nicméně nebude to žádný pouliční experiment, vsázíme na osvědčenou hospodu s jistotou klidného spánku, bez noční bojovky s odbíháním na záchod. A výsledek? Víc, jak uspokojivý. Pochutnali jsme si na vegetariánské verzi nepálské kuchyně a teď už se můžeme s klidným svědomím pustit do nakupování. Krámek, do kterého nás Tráva a Miri zavedli, je plný všeho, na co si jen vzpomeneš. Od ponožek až po batoh. Pro turisty toužící se doma pochlubit značkovým zbožím, tu jsou jejich věrné kopie, ale my raději sázíme na kvalitu malé privátní značky, která je oběma našimi průvodci léty ověřena. Přičinlivý muž za pultem před nás skládá vše, co si přejeme a to co nemá, do zítra ušije. Servis, jak má být!

Thámel se mezi tím ponořil do tmy a křivolaké uličky, osvícené nekonečnou řadou obchůdků, se plní pouličními prodavači jídla, jejichž vůně doputovala i k našim nosům. „Nemáme hlad“? Obracím se na ostatní s touhou v očích ochutnat něco z rozpálených sporáků, umístěných na bicyklech. „Ne, pojďme na zákusek támhle za roh“, zní Trávův jasný pokyn. Zakončíme tedy den sladkým zákuskem na střeše kavárny, které Tráva a Miri říkají „U Drátů“. Důvod názvu je nabíledni, hned u vstupu je na stožáru navěšeno tolik elektrických kabelů, že by jejich množství vystačilo na celý tunel Blanka a ještě by zbylo. Ostatně tento elektrický mix je tu zcela běžný a chumel drátů se vine po celém městě. Bez ladu a skladu. Alespoň nám to tak přijde. A jaké by to bylo zahájení expedice bez malého přípitku? Na zdar cesty nám do hrdel sklouzl doušek rumu a to bylo maximum možného, na víc už nezbývá sil. Rychle do postelí.

Den druhý: Prohlídka Káthmándú

Vstává se mi překvapivě dobře, čekal jsem větší boj s časovým posunem, ale zdá se, že mě včerejší rum dokonale zaklimatizoval. Dnešní plán je jasný, projedeme si nejvýznamnější památky a nasajeme atmosféru rušného města. A také poprvé poznáváme, co je to „nepali time”.  A co v sobě skrývá tento námi doposud neobjevený zvyk? Ranní sraz je domluven na devátou hodinu, a přesně minutu poté dostává Honza sms zprávu od Onghchu: Platí devět patnáct?  V půl desáté přijíždí Onghchu i průvodce, ale nemáme auto. Žádný problém, na ulici jich stojí spousta. Je deset hodin, můžeme vyrazit. Evropan nevěří, Nepálec se mile usmívá. Zvykejme si.

Prvním zastavením je Swayambhunath, neboli Opičí chrám. Místo opředené dávnou historií a příběhem o vzniku Káthmándú. Vypráví se, že bódhisattva Maňdžušrí rozťal ohnivým mečem horu i lotosový květ v něm rozkvetlý a tekoucí voda zúrodnila údolí a dala tak vzniknout městu. My se necháváme na nejvyšší místo Káthmándú dovést sice autem, ale zbylých 365 schodů k 1 500 let staré stúpě už jdeme po svých. Alespoň máme čas pozorovat rozdováděné opice, které si dokonale podmanily celý prostor, a staly se tak velkou atrakcí pro turisty. Těch je tu ostatně nepočítaně a všichni míří, stejně jako my, vzhůru k vyhlídce na město. To je obklopené čtyřmi horami ? Shivapuri, Phulchowki, Nagarjun a Chandragiri, které se nám sice daří identifikovat, ale jsou to jen odhady.  Náš milý průvodce se nás sice snaží zásobovat informacemi, ale jeho angličtina je spíš nepálštinou, doplněnou několika anglickými výrazy. Zkrátka mu vůbec nerozumíme. Nicméně ho nechceme urazit, a tak souhlasně kýveme hlavou a mručíme na důkaz obdivu ke všemu, co nám popisuje. On je spokojený, že odvádí svoji práci dobře a my mu to nekazíme.

Den pokročil a s tím i intenzita dopravy. Řidič umně kličkuje mezi vším, co se mu na silnici postaví do cesty a bezpečně parkuje ve čtvrti Deopatan, na okraji prašné silnice, těsně u třech monumentálních soch Buddhů. Odsud je to už jen pár minut k Pashupatinath, nejvýznamnějšímu hinduistickému chrámovému komplexu kontinentu. Rozlehlý areál se sestává se samotného kláštera, kam mohou vstoupit pouze hinduisté a dalších, menších svatyní a oltářů. Je rozetnut ve dvojí řekou Bagmati, která se stává posledním místem rozloučení se zemřelými. A právě obřad spojený s úmrtím máme možnost sledovat na vlastní oči. Pod svatyní proti proudu řeky dochází před reinkarnací k omytí těla zesnulého v řece a následně je přenášen o pár desítek metrů níže ke kremačním platformám, kde je spálen. Celý obřad trvá tři hodiny a po jeho skončení si zbytky popela ze dřeva i těla nebožtíka odnáší proud řeky. Je to morbidní, zároveň i fascinující a pro nás Evropany těžko pochopitelné.

Posledním místem kam nás průvodce vede, je Budhanath. Středobod všech buddhistů. Rozlehlému náměstí ve tvaru kruhu dominuje monumentální stúpa (stavba sloužící k uchování budhistických relikvií), jež dokonce patří mezi největší na světě. Buddha na nás shlíží ve slunečních paprscích z výšky 36 metrů. Po celém obvodu stúpy jsou rozmístěny modlitební mlýnky, které roztáčí ruce místních i turistů. A ani já si nenechávám utéct možnost roztočením mlýnku oživit mantru Óm mani padme húm a nechat tak odletět modlitbu k milostivému sluchu Buddhy.Ale nejen duchovnem je člověk živ, nastal čas oběda, který si vychutnáme na střeše hospody s panoramatickým výhledem na celé náměstí. A co jiného bychom si měli dát, než klasický národní pokrm Dal Bath, což je polévka z čočky servírovaná s rýží, tarkari a okořeněnou zeleninou s kari. Kromě toho, že skvěle chutná, tak má ještě jednu nespornou výhodu. Strávník si může přidávat tak dlouho, dokud chce. To není můj případ, sotva dojídám to, co mám na talíři. A k jídlu se váže nejen chuť, ale i způsob jezení. Správný Nepálec si na jídle pochutná jedině tehdy, když ho jí rukou. Ale pozor, tou pravou, protože ta levá je považována za nečistou.

Posledním pohledem z výšky se loučíme s Budhanathem a vracíme se do víru města hledat našeho řidiče. Jen co opustíme bránu klidného Budhanathu, ocitáme se doslova v pekle. Obklopují nás hustá mračna prachu, vířeného z rozbité silnice chaosem vozů, motocyklů a náklaďáků. Do toho všeho nás nemilosrdně svírají silné paprsky slunce. Tak takhle si představuji inferno. Dochází mi slova, tohle se musí prožít.

Den pomalu končí a nás čeká balení. Zítra v půl třetí ráno, vyrážíme do Lukly a potom dál do hor. Jenže do snadné a rychlé cesty letadlem, se nám k naší smůle postavila překážka. Rekonstrukce části letiště znemožňuje přímé lety do Lukly, a proto se nejprve musíme přesunout po ose do údolí řeky Sun Kosi a teprve odsud odletět. Namasté Káthmándú, na viděnou za tři týdny.

Den třetí: Let do Lukly, trek do Paiya-Chutok (2 730 m n. m.)

Sotva jsem zavřel oči, už mi do uší zní tklivá melodie mého budíku. Spánek křehký jako motýlí křídla a krátký jak Havlovi kalhoty při inauguraci. To bude den! Ale neklesám na mysli, spánkový deficit doženu během čtyř hodinové cesty na letiště do Ramechhap. Alespoň v to doufám.

U recepce se pomalu hromadí naše expediční vaky, ale objednaný autobus nikde. Že by nepali time? Podle Onghchua to tak není. Objednaný autobus prý vůli své výšce nepodjede pod kabely. Myslím, že je to spíš výmluva, ale nic s tím nenaděláme. Bereme na záda vaky s výbavou, batohy navlékáme na břicho, ale než se stačíme rozejít setmělou ulicí naproti autobusu, zpoza rohu se k nám řítí rikša a za jeho řídítky drobný muž plný odhodlání odvést všechen náklad na svém velocipedu. Postupně na nebohý stroj naskládal asi deset zavazadel, odhadem tak 250 kilogramů a teď se marně snaží sešlápnout pedál. Výsledek je jasný už předem, nemá šanci, jenže svého úkolu a odměny za něj se nechce jen tak vzdát, a tak slézá z kola a rikšu tlačí. „Nepali helikopter”, cedí přes bílé zuby a klestí si cestu vpřed. Naštěstí jeho i naše trápení končí za první křižovatkou, kde se potkáváme s naším autobusem.

Tady začíná druhý díl naší dnešní ságy. O tom, jaký autobus na nás čeká, se asi nemusím rozepisovat, ale důležitější než stará rozvrzaná plechovka je její řidič. On bude hrát v následujících hodinách prim. Opouštíme hranice Káthmándú a pomalu míříme ke kopcům, abychom překonali sedlo a po druhé straně údolí dojeli k cíli. Popsat trasu je snadné, ale zažít otřesné. Cesta vedoucí přes hřeben je mlatová, plná děr a výmolů, které řidič překovává v plné rychlosti doslova plavmo. To vše v místech, kde se hluboko pod námi vine řeka Sun Kosi. Stačí málo a je po nás. Ten magor jede jako prase! Předjíždí auta, troubí a s protijedoucími auty to má mnohdy jen o milimetry. Naštěstí je vše zahaleno milosrdnou tmou. Zkrátím to, přežili jsme!

Příběh pokračuje dál, dílem s názvem: Let do Lukly. Řidič splnil svůj úkol a dovezl nás do vesničky Ramechhap, kde se mezi rýžovými poli krčí malé letiště a něco, co má připomínat odletovou halu. Obojí pojmenování je hodně eufemistické. Ruch, zmatek, pobíhající zřízenci, vojáci a zpocení turisté, kterých tu může být tak na tři stovky a všichni svorně touží dostat se do malého letounu, mířícího do Lukly. Boj, který nemá pravidla. Vítězem je ten, kdo má ostré lokty nebo známé. Díky našemu Onghchuovi   máme obojí a po pár desítkách minut držíme v rukou letenky.

Teď ještě odbavit zavazadla a letíme. Jenže tady, v malé místnůstce, se dějí věci. Očekával bych ledabylé mávnutí rukou, ale opak je pravdou. Ostré komando nepálských vojáků si nechává rozbalit každé zavazadlo a pečlivě prohledává jejich útroby. „Zapalovač, máš?“, zní jasná otázka snědého drsoně. „Ne nemám”, odpovídám a očekávanou odpověď doplňuji servilním úsměvem. „Dobře, zapni si to. Další”.

Minutu poté, co poslední z nás prošel celní kontrolou, je naše skupina vyvolávána zřízencem a odváděna přes plochu k letadlu. Malý vrtulák nervózně bručí a netrpělivě čeká, až nastoupí poslední z nás na palubu a jeho kola se budou moci odlepit od rozjezdové dráhy. „Ty vole, ona je tu i letuška”, nestačíme skrývat svoje pobavení. A opravdu, v letadle pro dvacet lidí nás vítá usměvavá slečna a vybízí k usazení. To je panoptikum nevídaných rozměrů. Konečně je to tady, pilot rozjíždí svůj stroj a pomalu s ním stoupá k nebi. Byť jsme obklopeni himalájskými velikány, naše pozornost míří jinam. Všichni netrpělivě čekáme přistání v Lukle, na letišti o délce sotva 500 metrů, kde dráha končí skalní stěnou. A je to tady, motory ubírají na výkonu a čumák letadla míří přímo na skály. Tohle není pohled pro slabé povahy. Spouště fotoaparátů cvakají, mobilní telefony jsou připraveny natočit leteckou katastrofu, ale žádné drama se nekoná, piloti dosedají s absolutní jistotu na dráhu a my si můžeme zhluboka oddychnout.

Tímto okamžikem začíná naše cesta k nepálským velikánům. V Buddha lodge si dopřáváme čaj a čekáme na přílet druhé části našich zavazadel, na které už netrpělivě čeká parta nosičů. K mému překvapení se rekrutují z mladíků téměř školního věku a my usuzujeme, že prací na malých kopcích nabírají zkušenosti pro budoucí doprovod na vyšší horstva. Hotovo, zavazadla jsou kompletní, nosiči připraveni a vyrážíme na jihovýchod do Surke, kde okolo poledne v jedné z mnoha lodžií poobědváme. Po cestě se poprvé setkáváme se zdejším způsobem zásobování osad a domů zde v horách. To zajišťují karavany oslů, jež na svých hřbetech dopravují potraviny, maso i plynové bomby. Vždy je doprovází jeden muž a jejich kroky a tempo koriguje hlasitými pokřiky. Myslím, že pro milovníky zvířat by to nebyl nejhezčí zážitek. Je tu i další věc, které musíme věnovat pozornost, a tou jsou tzv. many zdi. Zdi vystavěné z kamenů a obložené many kameny, na kterých jsou vytesány mantry „Om mani padme húm“. Ty se zásadně obchází tak, aby byly kameny po pravé ruce, po které proudí pozitivní energie. Od téhle chvíle si nikdo z nás nedovolí nerespektovat tenhle zvyk. Vždyť kdo by si chtěl nahněvat božstvo.

Po jídle postupujeme dál po svazích Kalo Himal až do malinké vesničky Paiyan, kde pro dnešek končí naše putování. Hlavu složíme v lodžii, což je způsob ubytování, který nás bude doprovázet téměř po celou dobu našeho putování Nepálem. Jde o stavení se společnou místnost pro všechny ubytované, kuchyní a malými nevytápěnými komůrkami s postelemi. Na hygienu se tu moc nehraje, jeden záchod a na umytí mohou trekaři použít vodu tekoucí z hor. Ale kdo by to řešil, jsme v srdci Nepálu a tahle trocha nepohodlí k tomu patří.

Nevyspalí a unavení hned po večeři uléháme do postelí nabrat sil pro další dny. A abych nezapomněl, dnes jsem ochutnal další z místních jídel ? momo, vařené knedlíčky se zeleninovou náplní. Sice na mě mé chuťové pohárky křičely „dej si maso“, ale musím odolat. Lehké riziko střevních potíží tu je a nerad bych si soustem masa zkomplikoval výstup na vrchol Mera Peak. Pojedu tedy na vegetariánské vlně!

Den čtvrtý: Z Paiya do Panggomu (2 846 m n. m.)

Vstávám jako první, moje tělo potřebuji delší čas na rozjetí, a tak dobrovolně přijímám funkci „přípravář kávy a čaje“. Ale nepředstavujte si, že se po ránu vrhnu do kuchyně ke sporáku. Tady je to zařízené trochu jinak. Na stůl se dávají tzv. tato pani ? velké termosky s horkou vodou, do kterých si každý sám vkládá sáčky s čajem nebo zalévá kávu. Pohodlné a praktické.

Úkol mám splněný, čaj je nachystán, díky french pressu mi ze šálku voní káva a já z okna vyhlížím na bílou čepici protějšího kopce. Tělo mi svírá zvláštní pocit, už se nemohu dočkat, až budeme těm velikánům na blízku. Jenže to ještě chvíli potrvá. Kvůli dokonalé aklimatizaci Tráva upustil od rychlejší trasy a místo toho budeme trpělivě stoupat delší cestou a postupně si zvykal na výšku. Doufejme, že si tím otevřeme bránu k vrcholu Mera Peak. Z lodžie vyrážíme v půl deváté a nabíráme směr Panggom. Cesta vede pohodlným chodníkem, který je k mému překvapení lemován mnoha dalšími lodžiemi a také prostými domečky.  Za jejich okny se tísní sladkosti, plechovky od piva i Coca-Cola,  aby tím majitelé nalákaly kolemjdoucí k nákupu. Optika zhýčkaného Evropana říká, že se s tím nemohou uživit, ale místní jsou rádi za každou rupii, byť jen drobnou, kterou zde turisté utratí. Život tu musí být neobyčejně těžký, jedinou obživou jsou malá kamenitá políčka, na kterých si pěstují zeleninu a rýži. Těm majetnějším se na stráni za domkem pase kráva. Tahle řehole a téměř žádná perspektiva je motorem pro mladé, aby opustili své rodiny a odešli do Káthmándú. Opravdu je ve městě čeká „lepší“ život? Ten, který vidí v televizi či na sociálních sítích? Myslím, že až na výjimky ne. Skončí na nuzných okrajích města, pouze ze svými sny.

Po hodině opouštíme frekventovanou cestu a zabočujeme na stezku vedoucí do sedla Kari La. Poprvé se zakusujeme do pořádného kopce a začínáme nabírat na výšce. Onglchu jde první a hlídá tempo. Moc dobře totiž ví, že by se začátek neměl přepálit. Do oběda zbývá slabá hodina cesty a tu strávíme pochodem v rododendronovém lese. Ovšem není rododendron, jako rododendron. Zde v Nepálu dorůstají do výšky statných stromů a bystrý botanik by jich napočítal na dvacet dva druhů. Srdce českého zahrádkáře by zaplesalo. Je tu poledne, čas oběda a kluci nemohli vybrat lepší místo. Jsme v lodžii vysoko nad údolím, pod námi řeka a na protějších stráních se krčí malé domky uprostřed kaskád s rýžovými poli. Boží pohled. Než se uvaří oběd, hledíme před sebe, upíjíme pivo a nemůžeme se nabažit výhledů. Škoda, že tu nemůžeme zůstat. Ještě než se vydáme na cestu, bere si slovo Onglchu a představuje nám jmény naše nosiče a šerpu Dandu, který s námi půjde i na vrchol. Nenápadný klučina s milým úsměvem, který už dovedl výpravy na Mont Everest a Manaslu. A nosiči? Parta mladíků, kteří nám jsou stále v patách a sráží naše sebevědomí tím, že jsou i s tou náloží na zádech rychlejší než my. A ze seznámení vzešlo ještě jedno zjištění, týkající se těchto „dělníků hor”. Všeobecně se vžilo pro nosiče označení šerpa, ale tak to není. Šerpa je jedno z nepálských etnik, stejně jako etnikum Rai. A právě mix těchto dvou etnik nás doprovází. Podle Onghchunga jsou Šerpové lepší lezci, kdežto Rai zase o poznání silnější nosiči.

Neradi, ale musíme pokračovat dál. Poslední dvě a půl hodiny jsou zase do kopce a s příchodem do Panggomu se kazí i počasí. Mraky se snáší níž k zemi a zahalují vše okolo nás. Pryč jsou výhledy, rychle do lodžie a k vyhřátým kamnům. Za těch tisíc nastoupaných metrů si zasloužíme dobré jídlo a kapičku rumu Khukuri, kterému už neřekneme jinak, než Kukura.

Den pátý: Z Panggomu do Ramailo Danda (3 250 m n. m.)

Stejně jako předchozí dny i dnes vstáváme do slunečného dne. To, co bylo včera při příchodu do Panggomu zahaleno pod příkrovem nízké oblačnosti, se nám teď po ránu otvírá ve své plné kráse. Na malé náhorní plošině jsou rozesety domy s malými políčky, lodžie s trekaři a vysoko nad tím vším se v hustém porostu rododendronů skrývá tajuplný klášter. Místo, které naplňuje význam slova genius loci.

I dnes vyrážíme na další část cesty po půl deváté ráno a hned zostra. Chodník se nekompromisně zakusuje do svahu a my krok po kroku stoupáme vzhůru k sedlu, na jehož hřebeni se nám poprvé ukazuje ve své plné kráse Mera Peak. Sluneční paprsky ozařují jeho hřeben a mě poprvé zachvacuje úzkost z té obrovské monumentální výšky. Ani se mi nechce věřit, že mohu vylézt na jeho vrchol. V okamžiku kdy všichni s otevřenými ústy hledíme na cíl naší cesty, vstupuje na scénu Tráva. „No nevím, když vidím ty zasněžené svahy, tak si myslím, že bude zapotřebí dvou cepínů”. Vtip, který nám má naznačit, že výstup na vrchol bude víc jak náročný. „Snad byste mu nevěřili”, kontruje Miri a snaží se tak utlumit vlnu emocí, kterou náš guru svým vtipem vzedmul.

Poledne strávíme v lodžii v Sibujje (2 790 m n. m.), místě vysoko nad řekou Hinku Dranga. Slunce se v plné síle opírá do svahu, naše chuťové buňky si lebedí nad talířem po domácku uvařeného oběda a přímo před námi, vysoko na protějším hřebeni, se v odlesku slunečních paprsků lesknou bílé střechy několika stavení, jež budou cílem dnešní cesty. A nebude to věru žádná procházka. Zdá se, že naše trika budou řádně propocená. Stezka se vine po úbočí a hned potom kolmo svahem. Procházíme vzrostlým lesem připomínající deštný prales, překračujeme říčky padající do údolí a poznáváme Nepál zcela osamoceni, stranou turistického ruchu. Mezitím se mraky snáší blíž k vrcholkům kopců a vše halí do mystické bílé mlhy. Stoupáme k nebesům!

Ve výšce 3 250 m n. m. se z mraků vynořuje naše lodžie, z jejíž komína stoupá dým. Známka, že na nás čeká příjemně vytopená místnost, kde můžeme usušit svoje propocené svršky. I přes to, že se tady o výrobu elektrického proudu starají jen solární panely, mohu si dopřát za 1 000 rupií připojení k Wi-Fi a dát své rodině zprávu o tom, že jsem živ a zdráv. I dnes jsme zdolali tisíc výškových metrů a odměna nás nemine. Večeře v podání majitelů lodžie je excelentní. Skvělá, poctivá domácí kuchyně, ke které neodmyslitelně patří chilli. To se v Nepálu dává do všeho. A asi nejvíc si na místní „koření” navykl Jarda, kterému díky jeho nové lásce říkáme Chilli man.

Večer se hlásí o slovo, za okny se rozhostila tma, v kamnech praská dřevo a snad právě pod vlivem téhle pohody se Vlasta rozvzpomněl, že v Čechách oslavil své čtyřicáté narozeniny příliš skromně, a tak rozjíždí jízdu, která končí vykoupením zásob Khukuri rumu a ochutnávkou Raksi, kořalky vyrobené z rýže nebo pšenice, ohřáté na kamnech. Tohle naše veselí sledují i naši milí nosiči a zdá se, že si při skleničce pálenky k sobě pomalu hledáme cestu. Zatím jsou trochu odtažití, ale věřím, že se vše brzo zlomí.

Den šestý: Z Ramailo Danda do Chhatra Kholy (3 100 m n. m.)

Dnes jsem budíka opravdu nepotřeboval. O probuzení se mi postarali nosiči, kteří spali naproti mě v přízemní lodžie a už od rozednění poletovali okolo domu jako zběsilí. Ještě stále si myslí, že jim naše vaky dáme dříve než v obvyklých sedm třicet. Ale nezlobím se na ně, alespoň mám čas se pokochat úžasným výhledem na okolí, protože mraky jsou ty tam a z našeho „orlího hnízda” je nádherný výhled na celé údolí a pochopitelně i Mera Peak.

Vzhledem k tomu, že dnes by nás měl čekat šesti hodinový přechod bez možnosti oběda, bude potřeba vydatné snídaně a to může zajistit jen polévka sherpa stew. Což je jedno z těch nejklasičtějších jídel, které se zde vaří. Zjednodušeně lze říct, že do polévky kuchař dá vše, co má po ruce, včetně zbytků z předešlého dne. Proto je polévka pokaždé jiná. Ale jedno má vždy společné, stojí v ní lžíce! Tak je hustá. Základ máme dobrý, můžeme vyrazit. Podle Onghchunga by to dnes nemělo být tak dramatické jako včera, jen pár kopečků a jsme u cíle. Onghchung je týpek, který se stále směje a baví nás všechny svou češtinou, z které zná jen pár výrazů, ale v jeho podání jsou roztomilá. Každý den začíná slovy: We are ready, muzeme jit volove?

Ano můžeme. A hned pěkně do kopce na sedlo, z kterého padáme dolů k řece Thamba Khola a v tom okamžiku se ocitáme v ráji. Řeka padá do údolí ze strmých výšek skal a v místě, kde stezka protíná tok řeky je krásné místo plné tůněk. Přesně tohle jsme potřebovali. Po třech dnech se můžeme konečně umýt a přeprat oblečení. A nejsme v tom sami i naši nosiči si perou svršky a suší na vyhřátých kamenech. Voda je ledová, ale skvělá. Po osvěžující koupeli sedíme na kamenech, okolo nás hučí padající voda a my jen tak čučíme do prázdna. Vskutku ráj na zemi. Jenže tahle podoba idyly bere brzy za své. Nejprve si já svojí blbostí nořím obě nohy do vody a hned na to Jenek padá s batohem na zádech hlavou přímo na kameny. On naštěstí vyvázl jen s odřeninami a já s dokonale promočenými botami. Žádná tragédie to není, jen půjdu zbytek cesty v „močálu” a budu doufat, že si je usuším u ohně v lodžii.

Ale než se tak stane, musíme přejít další dvě sedla a poznáváme, jak moc nás Onglchung ráno vodil za nos. Žádná procházka podél řeky, pěkná makačka příkrými svahy s nebezpečnými sestupy. Jenže ta příroda okolo! Trejl vede opuštěným územím, šotolinový chodník střídají kamenné schody, to vše zabaleno do divoké zeleně. Nádhera!

Při sestupu z posledního sedla opět slyšíme hukot řeky, což je neklamné znamení, že se blížíme k cíli. Na rozdíl od včerejší lodžie, která byla vysoko nad údolím, je ta dnešní v naprosté samotě nad hlubokým kaňonem a navíc naprosto naturální. Víc to být ani nemůže. Jedna dřevěná chýše, kde se vaří, bydlí a jí. Pro nás jsou připraveny komůrky nad chatou a jsou obvyklého rázu. Malá místnost s postelí, okénkem ve kterém je místo skla igelit a to je vše. Ale pozor, k tomuto luxusu si mohou přivonět jen vyvolení, my ostatní stoupáme o patro výš, kde se na kaskádě krčí další lodžie. Jak ji jen nejlépe popsat? Malá stodůlka s kamenným štítem, jejíž zadní strana je pokryta modrým tkaným igelitem. Přední strana je otlučená prkny, do kterých jsou fortelně vpasovány dveře s honosným názvem room 1 až 5. Beru za petlici, otvírám dveře mého jednolůžkového pokoje a v tu ránu mi tvář zdobí úsměv. Tohle musím vyfotit. Dřevěné pryčny s molitanem, na zemi udupaná hlína s obrovským kamenem uprostřed a vlněný plech, rozdělující cimry navzájem od sebe. Nepál, jak má být!

Protože je naše skupina neobvykle rychlá a vyrovnaná, jsme v cíli už ve dvě hodiny odpoledne, což s sebou nese benefit oběda a ještě večeře. Já volím smaženou rýži a sladké palačinky. To vše vařené na ohni v místnosti, kde okolo ohně kmitá několik mužů a žena. Právě ta, co chvíli zrakem kontroluje deku, zmačkanou v rohu lavice. Co tam může hledat? Nedá mi to a jdu na obhlídku. Dítě! Ono je v té dece schoulené několika měsíční miminko! V těchto podmínkách? Řekl bych, že už si pomalu zvykám na zdejší způsob života, ale tohle mě opravdu dostalo.

Vzhledem k tomu, že se stmívá už v šest hodin, bývá těžké nepodlehnout chuti zahrabat se brzo do teplého spacáku a usnout. Alespoň většina tomuto mámení podléhá. Já mám tu smůlu, že mi trvá dost dlouho, než zaberu, a tak dobu mezi zalehnutím a klimbáním vyplňuji dopisováním deníku.

Den sedmý: Ze Chhatra Kholy do Kothe (3 690 m n. m.)

Takovou noc, jako byla ta dnešní, bych už nerad zažil. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem zabral, a když už mi mysl odešla do věčných lovišť, vzápětí jsem se probudil zpocený a cítil nepříjemné škrábání v krku. Pochopitelně mě popadla panika a obklopen chladem a tmou jsem si představoval ty nejhorší scénáře, které mohou nastat. Nemoc a konec mého snu vylézt na Mera Peak.

Až s východem slunce přichází špetka optimismu, vždyť do dosažení vytouženého vrcholu mi zbývají ještě tři dny a za tu dobu ten bacil z těla vypudím. Po ránu nás na šesti hodinovou cestu vyprovází další z Onghchungových hlášek a to v okamžiku, kdy přichází pár minut po čase odchodu: Na hovho gude! Deme. Takhle napsané to může vyznít vulgárně, ale ve skutečnosti je v jeho podání čeština absolutně roztomilá.

Zcela podle tradice jdeme hned za lodžií do kopce a dál po úbočí zalesněných vysokých skal směrem na sever. Stezkou, která je tu možná staletí. Historie, mystika a úcta. Vše vnímám naplno s vědomím, že tyto místa vidím v této podobě poprvé a možná i naposledy. Turistický ruch si pomalu prošlapuje cestu i sem. Dost truchlení, je na čase představit všechny, kteří se na expedici Mera Peak vydali. Doyeny výpravy jsou Ivo, muž pečlivě vážící každé slovo, se svojí vitální ženou Marcelou, srdnatě bojující s nachlazením a Janek s Pavlou. Pár, kterému Nepál leží hluboko v srdci. Chilli man Jarda a Kuba se stali mými parťáky už od našeho srazu na letišti a zdá se, že nám to společně dobře šlape. Pochopitelně nechybí „oslavenec” Vlasta s usměvavým Daliborem. Vše genderově vyvažuje Kája a Dáša.

Dnes opustíme samotu lesů a napojíme se na hlavní trasu Mera treku. Na jednu stranu je mi to líto, že opouštíme tak krásný kout země, ale vidina treku uprostřed vysokých štítů horských velikánů je silnější. Navíc míříme do nadmořské výšky, která pro mě bude velkou neznámou. Vydržím ve zdraví? Podaří se mi dojít až na vrchol? Otázky, které se ještě více umocňují ve chvíli, kdy sestupujeme ke korytu řeky Hinku Drangka a otvírá se před námi mohutné údolí, na jehož konci se dotýkají nebe himalájské vrcholy. Stezka vede proti proudu dravé řeky až do vesničky Kothe. Pryč je samota z Chhatra Kholy, tady se necháme rozmazlit civilizací. Teplá sprcha, WI-FI připojení a lodžie s vytápěnou jídelnou. A když už jsem u toho rozmazlování, tak toho nám oba naši průvodci dopřávají každý večer měrou vrchovatou. Servírují nám vlhké, prohřáté a voňavé ručníčky. Kam se na ně hrabou Emirates. Díky kluci.

Díl druhý:

https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736437

Díl třetí:

https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736643