Hallstattské jezero a okolí

Hallstattské jezero 8.8.-9.8. 2019 Starobylé město Hallstatt a jeho okolí, praská v letních měsících pod náporem turistů ve švech. Já se pokusím tomu mravenčení utéct vysoko nad jezero.

Do hornického města, ležícího na břehu Halštatského jezera, se nevracím jen tak, chci odčinit dluh, který jsme tu v minulém roce s Jendou zanechali. Díky mizernému počasí se nám nepodařilo vylézt na jednu z nejobtížnějších ferrat v Rakousku, na Seewand. Nadešel čas odplaty, vzhůru na Salcbursko. Do klání s ferratou se pustím sám, můj apel na čest a slávu, zůstal nevyslyšen. Jenda dává přednost MTB závodům a tím pádem pojedu k chladným vodám ledovcového jezera singl. Vím, nemělo by se na ferraty lézt sólo. Slibuji rodině, že budu více jak jindy ostražitý a pokusím se k někomu přilepit. Mám tedy zelenou a mohu vyrazit. Z paměti lovím krásné parkoviště na jihu jezera, na kterém jsme stáli minulý rok, a jeho souřadnice zadávám do navigace. „Cíl je vzdálený tři a půl hodiny“, dostává se mi informace od chytré krabičky.

A sedí to téměř přesně. Něco po dvacáté hodině projíždím Hallstattem a už sám sebe vidím na prostorném parkovišti u jezera. Zaparkuji si pěkně u trávy, vyndám křeslo a budu koukat na klidnou hladinu jezera. Jenže prd velebnosti! Vjezd je opatřen bradlem s podjezdovou výškou 2,2 metru. Takže bacil “nemámrádkaravany” dorazil i sem. Naštěstí vím, že po kilometru je malé odpočívadlo, kam se jistě vejdu. Zachovávám klid a opět řadím vyšší rychlostní stupeň. Bum! Odpočívadlo je plné karavanů a aut. Tak to už není legrace, jiné místo, kam bych svůj, více jak sedm metrů dlouhý karavan, zaparkoval, už není. Naštěstí je tu ještě naproti odpočívadlu malý záliv a na něm poslední flek. Tak to je síla. Místo romantiky u jezera, teď stojím bezprostředně u silnice a s každým projíždějícím autem trnu strachy, že to do mě napere. Ale nestěžuji si, mohlo to dopadnout mnohem hůře, vždyť z tohoto místa je to k nástupu na ferratu jen patnáct minut. Navíc se provoz s přibývajícím časem uklidňuje a s tím pomalu odchází i můj stres. Uléhám s vědomím, že mě zítra čeká velká věc.

Venku se sotva rozednívá a mobilní telefon mi do ucha vyhrává tu nejhorší melodii co znám. Pomalu zahýbu palcem u nohy, jestli se mi to jen nezdá. Nezdá. Sakra. Musím vstávat. Čert vem ten můj ranní rituál. Snídám jako obvykle u okna a pozoruji cvrkot na protějším odpočívadle, kde se k životu pomalu probouzí ti, kteří přijeli osobními vozy a přespali na pláži pod širákem. Mimochodem jsou to z valné většiny Češi.

Ale dost lelkování, dobaluji si batoh a vyrážím k parkovišti, od něhož začíná stezka ke skále. U informační cedule ještě kontroluji topo zajištěné cesty a ukládám si do hlavy obtížnosti jednotlivých úseků. Když půjdu s rozvahou a na jistotu, měl bych být na konci ferraty za tři a půl hodiny. Tedy lehce před polednem. Stoupám klikatou stezkou vzhůru lesem a v duchu vzpomínám na to, jak jsme minulý rok netrefili odbočku a trochu tu bloudili. To se mi dnes rozhodně nestane. Bedlivě vyhlížím místo, o kterém si myslím, že je tím bludným kamenem a neomylně, na jistotu scházím ze značené cesty, abych se začal drápat kolmo vzhůru sutištěm. Stopy tu jsou, ale jen do chvíle, než se drobný štěrk, mění v balvany. Začínám lehce pochybovat o správnosti mé volby. Neměl jsem jít ještě dál? A hele, pode mnou se z lesa vynořuje dvojice a míří vzhůru. Tak to je tutovka, jdu dobře. Jenže než se stačím podruhé otočit, jsou fuč. A je vymalováno: Stojím tu sám, uprostřed kamení a teď už vím, že zcela jistě mimo trasu. Nezbývá, než potupně zapnout mapy na telefonu a nechat se přes rokli dovést na správné místo.

Kluci, kteří byli před chvílí pode mnou, už visí na laně. “Ahoj, grüss dich”, zdravím je světácky, tak aby bylo z mého projevu jasně poznat, že ta minela byla plánovaná. Ale i tohle má své plus, alespoň nepůjdu sám. Rychle na sebe házím vybavení, kontroluji úvazky a už strkám svůj zadek na skálu. Člověče, to je dost ostrý začátek, letím mi hlavou, ale co se divím, vždyť Seewand je v kategorii C\D. Na jistotu postupuji výš a výš a při tom si po očku kontroluji dvojici lezců nade mnou. Když se mi asi po půl hodině oba ztrácí z dohledu za skalní výběžky, konejším se tím, že ještě stále slyším jejich cvakání karabin. Ale všeho do času. Ticho. Natahuji uši, ale jediné, co slyším, jsou ptáci a šum větru, opírající se do větví stromů. Jsem tu úplně sám. Ten pocit, tady vysoko nad jezerem je omamný a zvláštní, zároveň si v tom samém okamžiku ale uvědomuji i to nebezpečí, které z toho plyne. Potichu, polohlasně, sám pro sebe si promlouvám do duše, abych neblbnul a dál postupoval se vší zodpovědností: Hele ty vole, uklidni se, nejanči, vychutnej si ty chvíle a jdi s rozvahou. Pravda, není kam spěchat, vždyť ten pohled na jezero a Hallstattsee, je přímo fascinující.

Podle topo, bych měl být za chvíli asi v polovině výstupu, v místě označeném jako Seit 1881. Má to být pohodlná široká lavice, zakrytá skalním převisem, ideální místo pro bezpečný odpočinek a přestávku. Ale než zalovím v batohu pro svačinu, přichází na řadu malé varování v podobě padajícího kaménku. Nejde o nic fatálního, ale ta malá mrcha mi dopadá na předloktí a štípne mě, jako rozzuřená vosa.

Po krátkém oddychu je přede mnou druhá část výstupu a hned první traverz dává tušit, že teprve teď mě čeká ta správná zábava. Krátké přehoupnutí přes vzdušnou římsu a přímo u nosu mám kramli a nad ní další a další, pěkně kolmo vzhůru. Doteď jsem se snažil lézt přes skalní výstupky a chyty, ale tady je to nemožné. Skála je plochá, jako žehlicí prkno. Mé srdce fotografického neumětela pláče, to by byly fotky…Postupně překonávám další skalní radosti a ocitám se na úzké římse pod posledním sto metrovým úsekem obtížnosti E. Podle recenzí, které jsem si načítal, by měl být úsek ostrý, jako žiletka a v kombinaci s časem, doposud stráveným na skále, to bude dost náročně. A skutečnost? Nic jednoduchého, musel jsem opravdu zabrat a s plným soustředěním stoupat metr, po metru. Po dvou a půl hodinách jsem na konci lana. Bylo to parádní lezení se vším všady. Ale jednu vadu na kráse to má. Člověk má chuť se po zdolání takovéto těžké ferraty opřít o vrcholový kříž a nechat pracovat emoce, ale tady nic není. Jen malý skalní hřeben a stezka, pokračující někam na západ. Ach jo.

To hlavní z dnešního dne je za mnou, nyní mě čeká asi hodinový přechod k chatě Gjaidam, oběd na terase a dál se uvidí. Stezka mě vede pod hřebenem Äußerer Schönbühel  (1 783 m n. m.) a hned potom, co vystoupím na jeho hranu, se přede mnou otvírá pohled, na který se nezapomíná. Nad sytě zeleným pozadím, se na rozhraní masivu Dachstein, s blankytně modrou oblohou, třpytí bělostné sněhové pole Hallstattského ledovce. Nejde se nezastavit a chvíli jen tak civět na to krásné přírodní divadlo, které se možná pro další generace nezachová. Každoročně se ledová hora zmenšuje o patnáct metrů své délky, stav, který nelze zastavit.

Po krátkém oddychu a skvělém obědě na chatě Gjaidam, přemýšlím co se zbytkem času. Jít rovnou dolů se mi nechce, jednak mi to přijde škoda a hlavně čtyř hodinová cesta do údolí je úmorná a nudná. Ideální variantou se tedy zdá kombinace toulání po hřebeni a návrat dolů, do Obertraunu lanovkou. Plán je hotov, půjdu od konečné stanice lanovky pěšky na vyhlídku 5 fingers pod kopec Krippenstein a potom se pohodlně sklouznu kabinkou k jezeru. Dost zbabělý plán, co? Skoro se mi chce použít hlášku z filmu Jára Cimrman ležící, spící: A není to málo Antone Pavloviči? Je! Střihnu se tedy po cestě ještě jednu malou ferrátku k vrcholku Niederer Krippenstein (1 989 m n. m.). Není to sice žádné lezecké Eldorádo, ale panoramatický výhled na celý masiv Dachsteinu, je dostatečnou odměnou, za tuhle drobnou zacházku na kopec, jenž z dálky připomíná buřinku.

To byla dnešní poslední kapka adrenalinu a také dávky samoty. U stanice lanovky se nořím do davu turistů a národnostním mixem se proplétám k vyhlídce 5 fingers. Spíš než výhled na jezero, mě zajímá samotná lávka, která z fotografií působí monumentálně, ale skutečnost je trochu jiná. Konstrukce pěti prstů je výrazně subtilnější, než se mi zdálo, ale to nic nemění na faktu, že jde o skvělý nápad i provedení. Ručička hodinek se blíží k půl čtvrté a já stojím před rozhodnutím, zda si ještě nestřihnout zajištěnou cestu Nordwand. Což o to, chuť by byla, ale velkým strašákem je pro mě čas odjezdu poslední kabinky. Když vidím ty davy lidí, co se ještě musí přepravit dolů na parkoviště a riziko, že bych musel jít dolů pěšky, zahazuji nápad za hlavu a vsázím na jistotu. Jsem zpět u svého bydlíku, splavený, ale spokojený. Navíc v čase, ve který jsem vůbec nedoufal. Tím pádem se mi vkrádá do hlavy myšlenka, zda ještě nepřejet ke Gosausee, trochu si nezablbnout na Laserer farratě a zítra vylézt její obtížnější „sestřičku“ Intersport. Ale má to jeden háček a to sobotní počasí. Dopoledne by sice mělo být ještě slunečno, ale po obědě se má nad oblast přihnat studená vlna s deštěm a bouřkami. A to není nic, co bych přál. Vždyť stačí holub v hrsti, než vrabec na střeše. Mávám jezeru na pozdrav a mizím k domovu.