Zimní pohoří Totes Gebirge

12. 02. 2019 7:00:44
Pohoří Totes Gebirge je pokrytou bílou peřinou a jeho svahy křižují milovníci lyžování všech jeho podob, my se vydáváme k jeho vrcholům na skialpových lyžích.

Lyžuji od svého útlého dětství, proto jsem si na vlastní kůži mohl zažít ten obrovský progres tohoto krásného sportu, když jsme od obyčejných práskaček a jízdy s nohama u sebe, s boky vlnícími se jako had, přešli k carvingovým lyžím a dlouhému oblouku. Stejně tak si do dnes pamatuji okamžik, kdy do bílé stopy vstoupil fenomén bruslařského stylu Švéda Gunde Svana a téměř vytlačil eleganci střídavého stylu. Zkrátka si pamatuji už „nebezpečně” mnoho a o to víc si užívám okamžiků mých malých premiér na skialpových lyžích, ke kterým jsem si přičichl teprve před rokem.

Skialp, nebo skitouring, je mix všeho, o čem sní každý lyžařský nadšenec. Spojuje v sobě dřinu, adrenalin, jízdu volným terénem, trochu toho lezení a nad tím vším stojí volnost a svoboda. Z „chlupatých” lyží se pomalu stává fenomén moderní doby a tak si musím pospíšit, než volné stráně zaplaví další milovníci jiskřivého prašanu.

Sněhu je na horách tolik, že s výběrem místa nebude problém a protože se chceme zdokonalit v jízdě volným terénem, volíme středisko Sölden, kde by nad námi měl držet ochrannou ruku Martin, zkušený lyžař a horský vůdce. Ale pozor, nejde o žádnou snobárnu, jak by se na první pohled zdálo, ale o prevenci a bezpečnost. Skialpinismus je nejen krásný, ale i nebezpečný sport. Pohyb ve vysokých horách s sebou nese vysokou míru rizika uvolněných lavin a ten, kdo nemá zkušenosti, může riskovat i svůj život. Plán je tedy hotov, vybavení připraveno a teď jen zbývá, aby nám přálo i počasí. S blížícím se termínem se naše natěšenost stupňuje, já i Jenda se už vidíme v záplavě prašanu, jenže do plánů nám nečekaně vstupuje osud a na čtyři dny v Söldnu musíme zapomenout. Co s tím? Nevymyslíme alespoň dvou denní skialp někde poblíž? A co naše domovské Totesky? Rychle sháníme informace, studujeme možné trasy a zdá se, že pro silné zážitky nemusíme jet daleko, čekají nás dva dny v okolí Hinterstoderu.

Noční přejezdy nejsou zrovna mojí oblíbenou disciplínou, ale tentokrát se nedá nic dělat, úterní večer strávíme přesunem do Hinterstoderu, abychom přesně o půlnoci zaparkovali náš karavan v centru obce, kde vyčkáme Martinova ranního příjezdu. My spíme sladce, na rozdíl od našem parťáka, ten vyjel už ve tři hodiny ráno, aby byl na místě včas a tak ho alespoň pohostíme horkým čajem, než na sebe naházíme oblečení a připravíme výstroj. Kromě standardních věcí, jako jsou záložní bunda, neprofuk, rukavice a jídlo, si na tělo upínáme lavinový vyhledávač a v batohu se musí najít místo i pro lopatu a sondu. Jsme připraveni, můžeme přesednout do Martinova auta a odjet do nedaleké obce Roßleithen, odkud započne náš dnešní výšlap. A kam půjdeme? Cílem bude ostrá špice Rote Wand 1.872 m a bude-li čas a síla, zkusíme ještě nějaký další z vrcholů v okolí. Lyže si nazouváme už po pár stovkách metrů chůze, na cestě, vedoucí proti proudu říčky Pießling, ale než se pustíme do práce, je tu drobné seznámení se s naší novou výzbrojí, lyže i boty voní novotou a tak je potřeba vše seřídit a osahat. A vida, máme tu první malý problém, moje vázání je seřízené na obou lyžích jinak, levá lyže na šedesát a pravá na sedmdesát kilo. Jde o maličkost, která se dá napravit během chvíle, ale nutnou podmínkou je mít šroubovák, což my nemáme, takže nezbývá než věřit ve své schopnosti neupadnout. Další zádrhel nastává při nalepování stoupacího pásu na skluznici, už jejich šíře pod patou mi přijde příliš veliká, a když mi na konci skluznice zbývá ještě deset centimetrů pásu, vlajícího vzduchem, jímá mě hrůza. Tak to jsem skončil brzy! „Ale klid, jen jsme si přehodili pásy”, slyším od Jendy. Mě padá kámen ze srdce a u kluků moje zmatkování vyvolává lehký úsměv na tváři. Začátek je za námi, a vycházíme vstříc více jak 1.100 m převýšení. První třetina cesty vede podél řeky a my se těšíme na teplé sluneční paprsky, které nám jsou zatím skryty za korunami vysokých stromů, ale už u Tommleralm ze sebe svlékáme svrchní vrstvu a nasazujeme sluneční brýle, bude den jako vymalovaný.

Po necelých dvou hodinách jsme u první zastávky, na chalupě Dümlerhütte, kterou si pamatuji z našeho letního trekování po okolí, kdy byla doslova obležena turisty, za to dnes jsme tu my a tři lidé na sněžnicích. Sundáváme lyže z nohou a je čas na krátký oddych a občerstvení, během něhož zkoumáme lavinovou situaci na protilehlém hřebenu Stofferrinne a zkoušíme plánovat zpáteční cestu. Vypadá to nadějně, ale rozhodnutí kudy jít učiníme až podle momentální situace a času, teď je před námi Rote Wand, ke kterému se pomalu prokousáváme lesem a po přechodu sluncem zalité planiny je tu poslední stoupací úsek, na jehož konci jsme u vrcholového kříže!

Viditelnost je přímo skvostná a tak se výhledů po okolních kopcích nemůžeme nabažit. Ten pocit, kdy člověk dosáhne kýženého cíle a je jedno jakého, je vždy opojný a já se ho opakovaně nemohu nasytit. Plácnutím do dlaní si navzájem gratulujeme a zároveň nastává druhá fáze skialpu a to sjezd do údolí. My si tento okamžik ještě trochu oddálíme tím, že sjedeme jen do žlabu pod námi a zkusíme vyšplhat co nejvýše na protější Stofferrinne. Na hřebenovku to dnes díky pokročilému času nevypadá, ale rádi bychom nabrali ještě nějaký ten výškový metr, díky čemuž si užijeme sjezdu na plné pecky. První metry jízdy do žlabu nejsou z mé strany příliš jisté, slabá sněhová krusta mi dělá potíže a navíc se ozývá bolest na patě, což je neklamné znamení, že mi nové boty příliš nesedly. A skutečně je to tak, na pravé patě mám stržený puchýř velikosti deseti koruny a pálí jako čert. Snad mi pomůže gelová náplast, kterou si lepím na postižené místo. Hotovo, rychle se obout a vzhůru pod hřeben!

Asi v polovině cesty si vystavujeme konečnou, dál to už nepůjde, sice nás láká dobýt druhý vrchol, ale zároveň jsme na časovém limitu. Musíme tedy sejmout pásy ze skluznic a sjet k chatě, což se snadno řekne, ale hůř provede. Nevím proč, ale nasazování bot do lyží mi stále dělá problémy, kluci už nedočkavě přešlapují a já si stále ne a ne lyže nasadit. Jsem neskutečnej dřevák! No konečně! Omluvným gestem dávám znamení, že i já jsem konečně ready. Martin projíždí stopu a za ním já i Jenda, oba po kolena v prachovém sněhu, kreslíme do jiskřivé pláně jedno esíčko za druhým. Bože to je nádhera! Sníh tiše sviští o holeně, lyže drží v oblouku jako přikované a celá pláň je jen pro nás.

Tak to opravdu stálo za to, hodnotíme už s pivem v ruce předešlé okamžiky na Dümlerhütte a vychutnáváme si poslední hřejivé paprsky slunce, které se pomalu sklání za hřeben. Zbylé výškové metry se pokusíme také sjet, ale víme, že s ubývající výškou to bude trochu boj o život, protože kvalita sněhu je bídná a cesta plná nerovností a ledových ploten. Ještě první úsek pod nákladní lanovkou je parádní, jenže tím to končí, dál už musíme po cestě. První i druhá serpentina je za námi, ale s Martinem šijí čerti. „Hele kluci, tady to střihneme lesem. Jedu první.” A než jsme stačili říct, že je to kravina, mizí za hranou cesty. Pomalu se nasouvám za ním na okraj cesty, abych viděl tu zkratku, a stačí mi okamžik, abych to vyhodnotil: „Ty vole, to je samej led a boule”, křičím za svištícím Martinem. „Ne, je to dobrý” slyším z díry pode mnou, ale než dořekl větu, prásknul s sebou do lesa. „Dobrý?”, kontrolujeme Martinovo zdraví, „jo, ale lyže je v hajzlu, vytrhlo se mi vázání”. Tak to není dobrá zpráva, k autu to máme poctivou hodinku a navíc je ohrožen i zítřejší den. První obavu řeší Martin po svém, rozbitou lyži upíná na batoh a dolů se spouští jen po jedné lyži a to takovou rychlostí, že mu sotva stačíme. A tu druhou snad vyřešíme v servisu na Hinterstoderu. Parádní den je za námi, zítra nás čeká další výzva, Groser Priel.

Čtvrteční ráno nás vítá dvěma dobrými zprávami, počasí bude opět jako z partesu a Martinovi lyže jsou spraveny. Jedna dostačující a druhá nutná podmínka k tomu, abychom mohli vyrazit na Groser Priel. Přejíždíme na parkoviště za Hinterstoder a z něj se vydáváme pěšky až k rozcestníku, který nás posílá vzhůru k chatě Prielschutzhaus. Dnes mi nazouvání do lyží jde jako po másle a tak se s tím hned chlubím klukům, jaký že to jsem šikula a popoháním oba k rychlosti. Já jsem připraven, stejně, jako Jenda, ale Martin se stále pere s lyží. „Je to blbý”, dozvídáme se z jeho úst, „sice mi posunuli přední vázání, ale na patu se vykašlali a já tam nedostanu nohu”. To znamená se vrátit zpět do servisu a současně s tím zapomenout na Groser Priel, protože na tak náročnou túru budeme mít málo času. Nedá se nic dělat, vracíme se zpět do obce, kde si Martin nechává ještě jednou doopravit lyže a současně s tím přehodnocujeme dnešní cíl, půjdeme na Schrocken 2.281m, což je kopec vypínající se nad místními sjezdovkami. Abychom nahnali ztracený čas, necháváme se lanovkou vyvést do mezistanice a teprve odtud začíná naše dnešní skialpové dobrodružství. Po okraji sjezdovky šlapeme až k lanovce na vrchol Schafkögel 1.990m a není to věru žádná romantika, okolo nás fičí jeden sjezdař, za druhým a podle výrazu v jejich tvářích usuzuji, že si myslí něco o bláznech, kteří nemají prachy na ski pas. Pravdou je, že i tohle mučení s sebou přináší jedno nepoznané. Po těchto sjezdovkách se proháním více jak deset let a nikdy mě nenapadlo, jak fyzicky obtížné, je se vyšplhat po svých až sem, na vrchol. Nyní si při každém pohodlném svezení lanovkou vzpomenu na tuhle dnešní makačku. Jsme na vrcholu Schafkökelu, tady se trochu přioblékneme, najíme a jdeme za hlavním cílem dnešního dne.

Jenže na planině hned pod vrcholem se na nás opět lepí smůla, tentokrát je v tom výstroj a výzbroj nevinně, tím viníkem, který nám znemožní výstup k vrcholu je silný vítr, který v předešlých dnech svál sníh z hřebene hory a prakticky znemožnil výstup na lyžích. O tom nás spravuje i vracející skialpinista, kterého potkáváme po cestě nahoru. Mísí se v nás smutek i vztek, ale takový je život, jedny dveře zavře a ty druhé otevře. A o čem to mluvím? Jen chvilku, brzy se k tomu dostanu. I přes to, že víme o marné snaze se dostat nahoru, jdeme dál k sedlu, abychom se přiblížili, co nejvíce to jen jde. Jenda pořizuje snímky z dronu a Martin jde omrknout stav žlebu, svažujícího se na druhou stranu hřebene, směrem k Mitterberg. Zprvu tomu nepřisuzuji žádný význam, ale jen do doby, než uslyším Martinovo: „To by šlo”. Svraštím obočí a nechápavě se dotazuji, o čem je řeč. „Co jako by šlo? No sjet ten žlab”, dostává se mi odpovědi. Hledím střídavě na Martina a na tu příšernou díru pod sebou, abych se ujistil, že to myslí vážně a jednoznačně tohle šílenství odmítám. Mezi tím k nám doklouzal Jenda a k mému údivu se připojuje k Martinovi. No super, takže jediný posera jsem tu já? Tak to ne! Jedeme to dolů! Povytahuji si kalhoty, urovnávám batoh a jdu o pár kroků dál, abych si ulevil. Nerad bych si totiž během sjezdu krůpnul do slipů.

Martin najíždí stopu, po něm Jenda a na mě je to vše uzavřít. Lyže se pomalu posouvají přes hranu, na moje tělo začíná působit zemská přitažlivost a už padám hlavou dolů. Jeden oblouk, druhý, třetí...super, ono to jde! A to jsou ty dveře, o kterých jsem psal, nikdy bych o sobě neřekl, že v sobě najdu odvahu sjet kopec s takovým sklonem. A dál? Jen nekonečné sjíždění prašanem po loukách a mezi stromy. Úžasné a neopakovatelné. Romantika po hodině končí na okraji panorama strasse a před námi je rozhodnutí co dál. Každopádně to bude už s lyžemi na zádech a to buď dolů do obce, nebo dva kilometry vzhůru k napojení na jednu ze sjezdovek. Dopadlo to podle hesla: Dolů se lyže nenosí. Ve tři odpoledne se u stánku po právu odměňujeme jedním točeným pivem a verbálně se plácáme po ramenou, co že to jsme za borce. A jen tak na okraj, moje slipy zůstaly suché. Loučíme se s Martinem, který odjíždí za povinnostmi, a spěcháme do vyhřátého karavanu.

Ráno mě čeká malý šok. Jenda je vzhůru dřív než já! Marně vzpomínám, kdy se něco podobného přihodilo, ať sahám do své paměti, jak hluboko jen mohu, nevzpomenu si. Že by nedočkavost na dopolední program? Dnes měníme skialpové lyže, za ty běžecké a vyjíždíme do mezi stanice na okruh, kde si chceme několika naběhanými kilometry obohatit červené krvinky. Okruh je báječně upravený a nebýt několika „bezmozků”, kteří je ničí svojí chůzí, bylo by to na jedničku s hvězdičkou. Ukrajujeme jeden okruh za druhým a pomalu se blíží okamžik, který jsem si nepřál. Doposud byl Jenda v běžkách lehce pod mojí sportovní úrovní, ale s vědomím toho, že za to nemohla moje báječná kondice, ale spíše jeho nedokonalá technika. I když kdo ví... Právě tahle moje bláhová představa teď bere za své, když na konci jednoho z okruhů mi Jenda sděluje, že v kopci pojede přede mě, protože mám prý kratší krok. No tak to je snad jasné, když má o čtyřicet výškových centimetrů navrch a rozpětí rukou jako orel skalní. „Jo, jasně, jeď první” odpovídám, jako by se nechumelilo, ale uvnitř mě to vře. Já ti dám kratší krok! Kroužíme srovnáni za sebou, až do okamžiku, kdy se stopa mírně zvedá a začíná ono stoupání. Deset sekund, víc to není a Jenda mi mizí. Do prdele! Tohle byl poslední sport, v němž jsem si dělal ambice předstihnout svého dospělého syna. Teď už mi zbývají jen piškvorky...

Tři krásné dny končí, vracíme se domů doléčit své bolístky a nemoci, abychom zase spřádali další plány, jak zničit svoje těla.

Autor: Petr Havránek | úterý 12.2.2019 7:00 | karma článku: 13.09 | přečteno: 318x

Další články blogera

Petr Havránek

Šumavský dvojboj-Třístoličník a Velký Javor

Výšlap na šumavské vrcholy Třístoličník a Velký Javor mi do cesty postavil osud a náhoda. Dva dny na různých koncích pohoří se skitouringovými lyžemi na nohou slibují skvělé zážitky.

19.2.2019 v 7:00 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 190 | Diskuse

Petr Havránek

Novohradské hory v běžecké stopě.

Naše milované Novohradské hory známe téměř dokonale, vždyť jsme je na kolech projeli křížem krážem, ale ještě nikdy jsme v tomto malebném koutu republiky nebyli v zimě. Budeme stejně nadšeni, jako v létě?

23.1.2019 v 9:20 | Karma článku: 14.49 | Přečteno: 333 | Diskuse

Petr Havránek

Půvab letních i zimních hor...

V loňském roce jsme spolu s přáteli zdolali několik alpských vrcholů a to po svých, na feratách i skialpech. Přijměte pozvání k jejich prohlídce.

9.1.2019 v 17:28 | Karma článku: 12.21 | Přečteno: 315 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Michal Tříska

Drábské světničky

Východně od města Mnichovo Hradiště najdete pozůstatky skalní pevnosti, ze které se vám naskytne nádherný a daleký výhled do okolí.

19.2.2019 v 17:55 | Karma článku: 10.43 | Přečteno: 137 | Diskuse

Petr Havránek

Šumavský dvojboj-Třístoličník a Velký Javor

Výšlap na šumavské vrcholy Třístoličník a Velký Javor mi do cesty postavil osud a náhoda. Dva dny na různých koncích pohoří se skitouringovými lyžemi na nohou slibují skvělé zážitky.

19.2.2019 v 7:00 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 190 | Diskuse

Mirek Matyáš

Tesla by se divil …

... co všechno se dá koupit pod jeho jménem. Gramofony, rádia, žárovky, LEDky, tranzistory, reproduktory, kondenzátory, zabezpečovací systémy, mikrovlnné spoje, střešní tašky, bateriová úložiště, auta a dokonce i energy savery.

18.2.2019 v 9:10 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 2085 | Diskuse

Libor Čermák

Pěší výlet přes Prosecké skály

Současné drobné oteplení mne vyhnalo ven. Vydal jsem se na výlet z Libně přes Prosecké skály do Kobylis. A navštívil přitom jak hezká místa v přírodě, tak i tři významná místa spojená s 2. světovou válkou.

17.2.2019 v 18:34 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 356 |

Michael Pálka

Štrapáce vlakem z Mongolska do socialistické Moskvy, a do socialistického Ćeskoslovenska.

Rusové by řekli"mnogo let tomu nazad", ba pravda. Je to mnoho let, vzpomínky ale, byť poněkud omšelé, zůstávají.

17.2.2019 v 12:03 | Karma článku: 24.11 | Přečteno: 725 | Diskuse
Počet článků 179 Celková karma 12.72 Průměrná čtenost 591

Občasný cestovatel, který svými nápady"ničí" dovolené své rodině i přátelům. Moto je : I cesta je cíl".

Najdete na iDNES.cz