Hinterstoder-Wurzelalm, Rakousko

Navštívit Tauplitz a projít se okolo jezer na největší jezerní náhorní plošiny v Evropě, mám v plánu jíž dlouho a zdá se, že právě teď nadešel ten správný čas k jeho návštěvě. Ale ne vždy vše vyjde podle plánu... 

V pátek v podvečer jsme s lehkou nervozitou, kterou Lenka čas od času při odjezdech mívá, naložili karavan, zamkli bránu a chtěli vyrazit. Ale ouha. Při zadávání souřadnic parkoviště na Tauplitz zjišťuji, že mi při aktualizaci nových map do navigace, jaksi pozapomněli natáhnout i Rakousko a místo, aby se mi na displeji zobrazil cíl cesty, hledím na bílou plochu s nápisem No data. Vzhledem k tomu, že moje erudice v oboru IT, dosahuje téměř nulové hodnoty, šance, že si sám stáhnu chybějící podklady je nulová, zbývá mi tedy jen tištěná mapa Alp v měřítku 1:500.000 a to není věru ideální podklad pro cestování. Měníme tedy plán a odjíždíme na Hinterstoder, kde počkáme na Krajícovi, kteří za námi dorazí v sobotu dopoledne a na Tauplitz pojedeme společně.

Ráno mžourám ospalýma očima z okna a je to příjemný pohled, obloha jako šmolka a na ní žlutý terč, pomalu nabírající na síle. Dobu, než dorazí Míra s rodinou, vyplníme krátkou procházkou proti proudu řeky Steyer, k romantickému jezeru Schiederweiher see a dál k chatě Polsterstuberl, kde si chceme dát oběd.

Je nádherně, čemuž bohužel odpovídá i hustota turistů, proto není divu, že hospoda praská ve švech a naše plány o jídle se tím pádem ruší, musíme se spokojit jen s chlazeným pivem a nějaké to jídlo si chytíme v karavanu.

Ostatně je nejvyšší čas na návrat, protože se blíží třináctá hodina, čas, kdy by měl dorazit Míra. Žmouláme v puse chleba s paštikou, což má být náhrada za dnešní oběd a mezi tím se mi na mobilním telefonu objevuje zpráva: Máme hodinu sekeru, sorry. Míra. Trochu váháme co dál, ležet v karavanu se nám nechce a tak jdeme na obchůzku městečka, které známe jen z našich zimních návštěv, a v letním hávu vypadá o poznání romantičtěji. Navíc se zdá, že se tu chystá veselice spojená s loučením s létem, dodělává se pódium, staví se stánky a začíná to tu nebezpečně vonět pečenými klobásami. Tím se naplno projevuje Pavlovův reflex, který nás neomylně nasměroval do hospody Na Poště.

Nedá se nic dělat, chleba s paštikou je zapotřebí zajíst něčím hodnotnějším a to se nám daří. Hodiny na kostele ukazují ohlášený čas dojezdu našich přátel a světe div se, oni opravdu přijíždí na čas. Jsme tedy kompletní a můžeme vyrazit na Tauplitz. Ale chce se nám v tomhle vedru někam jet? Není lepší tu zůstat a večer si zpestřit návštěvou slavností? Mnoho otázek, na které je ovšem jednoduchá odpověď, zůstáváme. Přemýšlíme, co s načatým dnem, do večera je ještě daleko a na delší výšlap už máme zase málo času. Ideální bude, vyvést se lanovkou do mezi stanice k Hutterer Böden - k Medvědovi a vyšlápnout si alespoň malý kousek do kopce. No, není to žádná extrémní túra, ale trochu pohybu nám to přeci jenom dalo.

Zpět u karavanů jsme přesně v osmnáct hodin a se mnou šijí všichni čerti. Cítím se nějak "nevysportovaný" a také chci být chvíli sám, proto přichází na řadu ještě kolo a můj deseti kilometrový výšlap po panoramatické cestě vzhůru k mezistanici lanovek. Přesně to jsem potřeboval, kopec jako prase, čistá hlava, paráda. Bohužel moje nadšení netrvá dlouho, na konci stoupání mě zastihuje smutná sms zpráva, o úmrtí naše dlouholetého rodinného přítele Jardy. Strašné! Oči se mi zalévají slzami a kladu si otázku, proč umírají dobří lidé a hajzlové si dál chodí po světě… Odpovědi se mi nedostává, svět je nespravedlivý. Po zbytek cesty se mi hlavou honí vzpomínky a příhody, spojené s naším kamarádem. Jeho bezprostřednost, dobrota a veselá mysl, mi budou strašně chybět. Jardo R.I.P. ! Mojí záchranou před chmurnými myšlenkami je večerní slavnost se spoustou pochutin a skvělým vínem.
Ráno přejíždíme do nedalekého střediska Wurzeralm, kde jsem před několika lety podnikl krásný trek přes okolní kopce, a zdá se mi, že by to mohl být dobrý tip i pro dnešní den. Abychom ušetřili čas, vyvážíme se na kopec vláčkem a já se ujímám nevděčné role průvodce. Nejprve partičce u panoramatické mapy vykresluji celou trasou, kterou se jim pak snažím promítnout i na protější kopce, ukazuji stoupání i stezku za masiv, stejně jako nezamlčuji náročnost a dobu pěti hodin, která je zapotřebí ke zdolání celého okruhu. Z tváří lze vyčíst lehký úlek, ale chuť nikdo neztrácí, jdeme na to.
Cesta k jezírku Brunnsteiner see je romantická a plná pohody, ale potom to začíná, strmé stoupání kopcem (č. 201) po šotolině a za plné palby poledního slunce. 

Bohužel si vybíráme daň za to, že jsme ráno dali přednost delšímu spánku.  Do kopců se chodí ráno, to je jasné, ale nechtěl jsem být za despotu, proto jsem svolil s pozdním budíčkem a to se teď ukazuje jako fatální chyba. Pomalu stoupáme, krok za krokem a při tom marně vyhlížíme alespoň trochu stínu, ve kterém bychom se alespoň na chvíli schovali před nemilosrdnými paprsky slunce.

Hlavně Lenka s Romanou toho mají plné zuby a je vidět, že jsou na hraně svých možností. Mám sice obavy, ale zároveň věřím, že to silou vůle všichni dají.

Úzkou stezkou jsme se vyšplhali pod Rote Wand 1.872 m a mě padá kámen ze srdce, to nejtěžší je za námi. Mezitím co ostatní nabírají síly, já s Jendou si jdeme ještě k vrcholovému kříži pro fotku a společně začínáme sestupovat lesní pěšinou do údolí za masivem.

Nálada se viditelně zlepšila, ale euforie nemá dlouhého trvání. Místo, abychom se točili na pravou ruku, směrem k lanovkám, stále padáme severně do údolí a čím dál tím častěji vidím u ostatních blesky v očích, směřující mým směrem. Jsou to už dva roky, co jsem tudy šel a tenhle úsek cesty mi dokonale vypadl z paměti, nicméně to na sobě nedávám znát a dál okolo sebe šířím optimismus. Asi po hodině se před námi konečně vynořuje chata Dumlerhutte 1.495m a ze mě spadl těžký balvan, tady to už znám a navíc jsou tu i směrovky, ukazující správný směr. Za hrdinství se odměňujeme jídlem a pitím, ale času na zbyt nemáme. Původní plán jít pěšky až na parkoviště, je z pochopitelných důvodů smeten ze stolu a místo šlapání pojedeme dolů vláčkem. Ale i to má svou podmínku, u lanovky musíme být do páté hodiny odpolední, kdy jede poslední vlak. Stačí letmý pohled na hodinky a je jasné, že to bude na knap, před námi je dobrá hodina a půl cesty, což nám dává zhruba deseti minutovou rezervu do odjezdu. Abych ostatním nalil síly do těla a posílil mysl, šířím drobnou lež o tom, že je to sice hodina a půl, ale jen z kopce. Už jsem zamlčel fakt, že se nám do cesty postaví malý hřeben...

Není třeba okolo toho moc přešlapovat, zkrátka jsem se stal nepřítelem číslo jedna, holky šly na morál a Lenka k tomu ještě přestala mluvit, což je vždy známka její nejvyšší nasranosti. Ale i tenhle příběh má dobrý konec, s vypětím všech sil jsme u cíle patnáct minut před odjezdem vláčku a vše končí happy endem. Já si z celého dne odnáším ponaučení, že napříště musím více vážit náročnost v porovnání s fyzickou zdatností ostatních. Původní plán, pokračovat dál do Tauplitz se zhroutil jako domeček z karet. O pondělním patnáctikilometrovém treku okolo šesti jezer, jsem si mohl nechat jenom zdát. V kurzu byl odpočinek a nejlépe u vody. Karavany obracíme zpět do Hinterstoderu, kde je venkovní koupaliště, kam sebou zítra chtějí všichni plácnout. Dnešní večer není příliš veselý, vlastně jediní, kdo se mnou mluví, je Jenda a Míra, u ostatních narážím na bariéru mlčení a tiše doufám, že mi do zítřka odpustí…

Stejně, jako včera, i dnes si trochu přispáváme, ale s tím rozdílem, že pro dnešní lenošení to není na závadu. Všichni se po snídani přesunují k vodě, jen já s Jendou na sebe oblékáme cyklistické dresy, protože bychom rádi vyjeli na kopec pod Klein Priel a dál po vrstevnici až k chatě Polsterstuberl. Takový je plán, ale jak se ukazuje, nebude naplněn. Asi v půlce kopce nás nějaký místní hospodář obrací zpět do údolí s tím, že do lesů je vjezd zakázán. Je mi to divné, protože jedeme po šotolinové cestě, kde se běžně pohybuje technika, ale na diskusi není prostor, vracíme se a měníme trasu. Podél řeky Stayer pojedeme údolím až k chatě Baumschlagerreith, kde je krásné parkoviště a výchozí bod k treku Dolomitensteig.

Pohodový den končíme s ostatnímu u bazénu, bohužel je posledním, který zde strávíme, povinnosti volají.