Je čtvrteční odpoledne, vracím se z cest domů a někde za Brnem mi zvoní telefon, volá kamarád Michal: "Ahoj jak se máš a co děláte s Honzou tento víkend "? Touhle větou, začíná celý příběh.
Když po pravdě odpovídám, že nic zásadního, je mi Michalem program určen. Pojedeme v sobotu dvaceti čtyř hodinový nonstop závod na kolech. Potřebují prý doplnit čtyřčlenný tým o dva blázny a tak si vzpomněl na mě. Nevím, zda jde o mojí charakteristiku nebo o důvěru. Vybírám to druhé a nechávám si den na rozmyšlenou. Mezitím sháním informace od těch, kteří tuhle adrenalinovou záležitost absolvovali a zjišťuji, že to vůbec nemusí být legrace, jak se na první pohled může zdát. Čtyři cyklisté, celý den kroužení po trati, nevyspalost, tma, záludný terén, únava a nulová zkušenost s podobným závodem. Ale výzvy se neodmítají, jdeme do toho!
Přistavuji dodávku k domu a začíná stěhování-dně matrace, spacáky, osm sad dresů, termo prádlo, čtyři svítilny, nabíječky a spousta jídla. Ale má to ještě jeden háček, pozvánka na páteční oslavu padesátin, kterou mám v kalendáři několik měsíců. Kombinace, která nemusí dopadnout dobře. Proto večerní oslavu trochu "šidím" s vědomím, že vstávám ráno v sedm hodin a vydáváme se s Honzou do místa závodu, do Jihlavy. Rozbíjíme zázemí na travnatém placu, bezprostředně u zóny pro střídání a jdeme si ještě na poslední chvíli projet trať " ať víme, do čeho jdeme", jak praví jedna kultovní filmová hláška.
Hned po startu je největší krpál a stoupá se prakticky nepřetržitě na polovině tratě, zbytek je už příjemně houpavý. Trasa je namotaná v bezprostřední vzdálenosti centra města, v lesích, parku a poslední část nás vede přímo na náměstí. A zde je v pravé poledne i start. Jedna věc je samotné šlapání a druhá, neméně důležitá, je taktika. Jde o to, jak nastavit střídání, v jakém intervalu a pořadí. Okruh měří 8km a strávíme na něm asi 23 minut, proto jdeme do střídání vždy po kole a zkusíme každý z nás jet na plno s tím, že na regeneraci máme asi 50 minut.
První kolo rozjíždí Martin výborně, Honza umístění svou jízdou potvrzuje a jsem na řadě já. První výjezd do kopce se povedl a pomalu chytám správné tempo. Po trati jsou i diváci, kteří motivují potleskem, ale největší koncentrace je na zahrádce hospody, která bezprostředně sousedí se schody, které sjíždíme. Poslední stovky metrů a jsem v cíli, vyráží Michal. V tomhle tempu jedeme až do setmění, najíždíme si trať, vrýváme si její záludnosti do paměti, protože v noci se nám každý detail bude hodit.
Slunce zapadá za les a my se pomalu chystáme na noční etapu, montujeme na řídítka svítilny, na přilby čelovky, oblékáme teplejší bundy a měníme taktiku. Do půlnoci pojedeme stejně, ale potom dáme každý z nás dvě kola, aby si mohli ostatní více odpočinout a zregenerovat.
První jízda za tmy je zážitek, kužel světla určuje směr jízdy, tu a tam vidím červené koncové světlo jiného závodníka, jinak tma tmoucí. Půlnoc je tady, Michal jede jako první double a my se zachumláváme do spacáků. Ale taktika se hroutí hned na začátku, Martin, který má střídat zaspává a Michal musí ještě na jeden okruh, z něhož se vrací v hantýrce cyklistů, úplně prošitý. Na noční jízdě je nejhorší vylézt z vyhřátého spacáku, navléknout si mokré a studené věci a v té zimě jít na trať. Na mě vychází třetí ranní, klepu se jak osika, ani zimní bunda nepomáhá. Na trati jsem skoro sám a únava se hlásí o slovo. Ale ani pátá ranní není o nic lepší, sice se již rozednívám, ale tělo se začíná vzpouzet.
Po dojetí si uvědomuji, že jsme již ve dvou třetinách maratonu, slunce začíná hřát a s vědomím blížícího se konce, se nám vlévá nová energie do žil. Výkony sice nedosahují kvalit předešlého dne, ale stále jedeme výborně a držíme se dokonce v popředí pelotonu. Máme před sebou každý z nás poslední dva okruhy, mačkáme ze sebe všechno, co v nás zbývá.
Celý maraton bych rozdělil do třech fází. První, do setmění, je o výkonu, závod jak má být, hledí se na ujetý čas a pořadí, setmění s sebou přináší nový pohled na věc, opatrnost, únavu a jede se na morál, rozednění a nový den, znamená sáhnout si na dno sil a pokusit tam najít poslední jejich zbytky.
Je tu můj poslední okruh a po něm poledne, zvládli jsme to! Máme za sebou 440 Km s celkovým převýšením více jak 2 Km. Únava je ta tam, převládá pocit, pro který jsme to všichni podstoupili, překonat sám sebe a posunout hranici svých možností zase o kousek dál.
