Srí Lanka - díl 5 finále

Den, který zpětně považuji za největší zážitek mé cesty po Srí Lance, čekají nás Hortonovy pláně - World’s End.

Budím se před pátou ranní  a začínám s balením batohu . Vyrážíme  na  Hortonovy pláně , do Národního parku a chceme stihnout východ slunce. Celý hotel ještě spí, jen my míříme ven, ven, pozdravíme se s nočním vrátným a vyhlížíme našeho řidiče. Je celkem slušná zima , odhaduji tak 5° C , takže doufáme, že přijede včas. K našemu velkému překvapení za okamžik přijíždí jeep a v něm náš řidič s kolegou, oba zachumlaní v čepicích. Z toho, že na World’s End jedeme jeepem, usuzujeme, že cesta nebude dvakrát komfortní. A není, řidič se s tím moc nemazlí a my tři vzadu tu naskakujeme jak pokličky nad hrncem. Cesta nám má trvat asi 90 minut.

Hortonovy pláně, jsou zcela odlišné, než-li ostatní hory na Srí Lance. Jde  o mírně zvlněnou náhorní plošinu, jejíž povrch tvoří převážně travnaté plochy a ostrůvky vlhkého pralesa s neobvyklou vysokohorskou vegetací. V odlehlých zákoutích přežívá mnoho druhů divokých zvířat, např. jelen sambar a levhart. Na okraji tohoto nádherného území ční druhá i třetí nejvyšší hora ostrova - Kirigalpotta (2395 m) a Tatapola (2359 m). Poblíž vesničky Ohiya je Hortonova pláň zakončená strmým sedmiset metrovým srázem, pojmenovaným  Konec světa (World’s End) , cíl naší dnešní cesty.

Blížíme se k bráně do Národního parku a na horizontu začíná vycházet slunce, je to krásný pohled a nezapomenutelný zážitek. Chvíli pozorujeme východ slunce, pořizujeme pár fotografií a pokračujeme dál. Rádi bychom byli u brány první a vše si vychutnali bez dalších turistů. To se daří a my míříme na parkoviště, k výchozímu bodu devítikilometrového treku. Ještě než tam dojedeme, máme neopakovatelnou možnost vidět v dáli  jelena sambaru, jeho silueta ve vycházejícím slunci je strhující.

O pár set metrů dál nás čeká ještě jednou jelen sambar, ale značně domestikovaný. Číhá u silnice a loudí žrádlo. Jsme na místě, slunce se už prodralo vzhůru a neskutečně osvětluje okolní krajinu. Je nádherné světlo na focení a protože jsme tu zatím sami, vše vypadá přímo magicky.

U vstupu nás ochranka upozorní na to, abychom nikde nepohazovali papíry či plasty, strhne nám plastový přebal od lahve s vodou a my se můžeme vydat na cestu. Okruh není nijak náročný  a dá se zvládnout za dvě až tři hodiny.

Jdeme jako první k Malému konci světa (Little World’s End), jsme tu úplně první , takže si vychutnáváme krásné výhledy do údolí a na protější kopce. Po chvíli chůze  nás čeká slavná vyhlídka Konec světa.

Velice často je tato krásná vyhlídka zastíněna mlhou, to nám potvrzuje i náš řidič, proto je zapotřebí sem přijít téměř se svítáním. My máme dnes veliké štěstí a nemůžeme se vynadívat na vše okolo nás. Nenapadají mě slova, která by opsala vše co vidím, to se musí opravdu jen zažít.

Naše další cesta vede k vodopádu Baker. Protože začíná slunce nabírat na síle, přijde nám zchlazení se v ledové vodě vhod. K výchozímu bodu okruhu se vracíme asi po třech hodinách, nasedáme do jeepu a odjíždíme zpět do města. Máme za sebou zážitek, který mi zůstane hluboko v paměti. Po cestě zpět si uvědomuji, že všechny ty cestopisy, které opisují Srí Lanku jako nádhernou zemi, nelžou. Nechci být zbytečně sentimentální, schovám si to na závěr mého vyprávění, ale přeci jenom mě napadá jedno slovo - úchvatné .

Cesta dolů je o něco rychlejší, ale i tak máme zadky slušně naklepané. U hotelu se převlékáme a chceme vyrazit do centra města. Nejprve se ale chceme najíst. První pokus, v nějakém prapodivném domě na okraji města, kam nás dovezl řidič, nevyšel. Bereme vše do vlastních rukou a necháváme se zavést do centra města, kde si chceme hospodu najít sami.

Samotné  město Nuwara Eliya leží ve výšce 1.900 mnm  a jsou zde více jak jinde, vidět stopy britského kolonialismu. Nad městem se tyčí malebné koloniální rezidence, v centru města pošta a v okolí až neskutečný pořádek. To vše končí před centrem města, to je již v tradičním duchu. Řidič nám zastavil nedaleko autobusového nádraží a my se motáme uličkami, plnými obchodů se vším možným. Je bezvadné být v centru dění, nemít za sebou průvodce a hordu turistů. Už nám kručí v břiše a máme žízeň. V tom na protější fasádě vidíme nápis The Pub. Hurá, máme vyhráno, napijeme se studeného piva a možná i najíme, říkáme si.

Přicházíme blíž k hospodě a už ten vstup napovídal, že to nebude úplně to, co si myslíme. Přes to, téměř bez váhání vstupujeme. To není hospoda pro turisty, ale klasická, místní nálevna, plná místních, sedících u lahve s pivem.

Bylo vidět, že překvapení je na obou stranách. Přece teď nevycouváme, nejsme měkký, né ? Dáme si pivo a hotovo. Tak se i stalo. Číšník nám otevřel tři studené lahváče a my si vychutnávali realitu, žádná voňavka, ale pořádej lokál. Ale tím naše odvaha skončila, jídlo si dáme jinde. Při placení nás číšník zkusil a za tři piva po 155 rupiích chtěl o něco víc. Honza se  jako starý harcovník nenechal vykolejit a slušně se zeptal ještě jednou na cenu. Napodruhé se už více blížila prostému součtu . Platíme a máváme štamgastům na pozdrav. Přesouváme se do nedalekého hotelu. V restauraci jsme sice sami, ale tady je to obvyklé. Objednáváme si jídlo a Honza po číšníkovi chce pálivou úpravu .

No to jsme si dali! Huby nám hoří jedním ohněm, ale svojí kůži zadarmo nedáme a bojujeme až do konce, tedy do spálení posledních chuťových kalíšků. Myslím, že nás někde za rohem pozorovali kuchaři a smáli se těm bílej ksichtum, co chtěli machrovat.

Nedá se nic dělat, čas se nedá zastavit, k oceánu to máme slušnou dálku, nasedáme do auta a vydáváme se na zpáteční cestu. Žádnému z nás se moc z tohle ráje nechce,  po cestě se ještě zastavíme v jedné z mnoha továren na zpracování čaje a naposledy posedíme u výborného čaje. Je už tma a dost hodin a nás dostihl  hlad,  zastavujeme tedy na okraji silnice a jdeme si koupit do jednoho z mnoha stánků banány.

Postupně ochutnáváme všechny druhy a ten poslední, červený, si dáváme dvakrát. Prý je na potenci, alespoň to říká náš řidič a příjemná mladá prodavačka to se shovívavým úsměvem odsouhlasila. Zpět k oceánu přijíždíme v půl jedenácté večer. Chvíli klábosíme s ostatními, vyprávíme zážitky a okolo půlnoci si jdeme lehnout.

Můj první den u oceánu! Budu si užívat pohodlí a nechávat se rozmazlovat plným servisem, který tu máme k dispozici. Poflakuji se okolo hotelu, koupu se a se zájmem pozoruji místní ženy, jak obratně nabízejí turistům oblečení a další nezbytnosti.

Stačí se na chvíli pozastavit v chůzi k vodě, podívat se jejich směrem a v tu chvíli jsem obsypán deseti, navzájem se překřikujícími ženami a začínají okolo mě rozprostírat desítky šátků, triček a šatů. S úspěchem jsem je odehnal a jdeme spolu s Petrem dál po pláži. Cesta nás stočí pryč od oceánu, na hlavní silnici  a my se dostáváme před bránu hotelu. Tady už postávají majitelé Tut - Tuků a jeden z nich mi píše svoje číslo na papírek, ptá se mě na jméno a říká, že zítra tu na mě počká a odveze kam si budu přát.

Večer jsme měli tu možnost shlédnout taneční představení klasických domorodých tanců, jejichž nezbytnou součástí jsou i tradiční masky.

Jsem už druhý den v nečinnosti a začínám z toho být trochu nevrlý. Dopoledne se koupu v oceánu, popíjím pivo a rozmýšlím, co budu dělat. No, válení to rozhodně nebude. Poobědváme, naplníme batohy vodou, protože to venku slušně peče a vyrážíme na prohlídku městečka Aluthgama. Vycházíme z brány a máme v plánu si najmout tuk-tuk. Jen co vykročíme ven, už slyším Peter, come here! Ano, můj včerejší tuk-tukář tu na mě čeká, dokonce si pamatuje i moje jméno. To přeci nejde s ním nejet! Nasedáme do zeleného stroje a necháváme se odvést do blízké ajurvédské zahrady. Součástí výkladu místního doktora, jak si nechává říkat, je i příjemná masáž a šálek čaje. Po fyzické masáži , přichází i ta obchodní. Pan doktor nám barvitě líčí na co všechno jeho mastě fungují, kdo je u něj kupuje a slibuje goot price. I přes to, že si v duchu říkám, že na to nenaletím, odcházím od doktora s mazáním v batohu. Šikovní chlapci.

A teď už míříme do města. Chceme si ho jednak prohlédnout a také koupit nějaké dárky domů. Dáváme se do rukou našeho přítele. To, co jsem si myslel už před tím, se mi nyní potvrdilo. Na Srí Lance všichni dohazují obchody všem. V praxi to znamená, že nás vždy odvezou ke svým známým, od kterých potom pravděpodobně inkasují nějaké drobné. Nemyslí to zle, ani nás nechtějí okrást, tak to tu zkrátka asi chodí .Stejně tak i dnes. Odvezl nás do dvou krámů a čekal, co koupíme. Až když jsme mu trochu důrazněji řekli, že chceme do centra a tam se porozhlédneme, pochopil a vyklopil nás tam, kde jsme si přáli.

Trochu jsme si zasmlouvali o cenu, něco málo koupili, porozhlédli se po městečku a zamířili zpět. Náš řidič nás doprovázel na každém kroku, ale nějak si na to už zvykáme. Den krásně uplynul, zítra se vydáme na opačnou stranu.

Včera jsem jel na sever, dnes prozkoumám jih, městečko Ambalangoda. A jak jinak, než s naším přítelem a zeleným tuk-tukem. Ten na nás čeká u brány, aniž bychom se předem dohodli, podává  nám ruku, popřeje pěkný den a ptá se, kam to dnes bude. Příteli, jedeme do Ambalangoda. Dnes nenecháváme nic na jeho volbě a necháváme se odvést k autobusovému nádraží. Cesta vozítkem je příjemná, ale představa, že s ním pojedu někam dál je trochu sci-fi.

Pouštíme se křivolakými uličkami, hlouběji do města. V tom nás praští ohromný smrad, to je neklamné znamení, že je nedaleko řeznictví nebo rybí trh. Je to rybí trh ! Se zájmem si pozorujeme obrovského tuňáka a další ryby, vystavené na stolech rybářů.

Začínáme si rovněž všímat , že pro místní  jsme asi raritou, mnoho bělochů tady asi často nevidí. Různě po nás pokukují, mávají  a zvou do svých obchůdků, ale chovají se přátelsky, žádná agresivita v tom není. Je to neuvěřitelné, ale stále se na nás smějí. Asi největší zábava byla ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že vstoupíme do nějakého velkoobchodu s rýží  a trochu se tam porozhlédneme. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, okamžitě na sebe nechtěně poutáme pozornost. Přestane se obchodovat a všechny oči se upírají na nás. Jdu k pultu a říkám, že bych si rád koupil kilo oříšků kešu. Koupil ? Kešu ? Na tváři obchodníka je vidět značný údiv. Vezme balení oříšků  a s nataženou rukou vzhůru, běží k pokladně. Vypadá jak běžec s olympijským ohněm. Oči nakupujících těkají mezi ním a námi a doprovázejí nás k pokladně. Platím a vycházím ven. Za zády mám smějící se a mávající Srílančany. Je to neuvěřitelně přátelský národ !

Petr našel parádní krám s oblečením, nakupujeme tedy poslední dárky a jako odměnou nám je, že nás obsluhuje Miss Srí Lanka. Pravda je, že titul získala před několika lety, ale komu se to poštěstí. Jen tak mezi námi, od té doby trochu přibrala ...

Na zpáteční cestě si povídám trochu víc s naším přítelem, dozvídám se, že i jeho rodina byla postižena tsunami, ale má již nový dům, který pořídil za 2.000 USD. Trochu roztaje, když mi vypráví o své těhotné ženě a synovi. Dokonce mě zve i k němu domů, ale už nás tlačí čas, za dvě hodiny odjíždíme na letiště, takže musím odmítnout, ale mrzí mě to. Při loučení u hotelu si podáváme ruce a říká mi, že jsem jeho přítelem do konce života. Možná to říká všem turistům , ale mě to potěšilo , snad i dojalo.

Tak to je konec mé cesty po ostrově Srí Lanka. Přijížděl jsem s obavami, ale  odlétám se zážitky, které ve mě nadlouho zůstanou. Možná se sem už nikdy nepodívám, ale ostrov mi opravdu učaroval.

Ale mám tu ještě spoustu dluhů. Návštěvu domu mého přítele tuk-tukáře, výšlap na Adam´s Peak a  Mihintale, probádání západní části ostrova ….. Zkrátka NASHLEDANOU !