Srí lanka - díl 4

Další den na cestách, dnes nás čeká přejezd na jiho - západ ostrova, se zastávkou ve sloním sirotčinci v městečku  Pinnawala.

Na dnešek jsem se moc nevyspal. Petra chytily žaludeční potíže, takže s krátkými přestávkami strávil noc na záchodě. Ráno nevypadá moc dobře a mám obavy, aby zvládl dnešní náročný přejezd.

V devět hodin odjíždíme na jihozápadní pobřeží, k oceánu, do městečka Ahungalla. Je vzdálené 240 km a nám bude cesta trvat asi 6 - 7 hodin. Už jsem si zvykl na styl jízdy našeho řidiče a jako důkaz je můj krátký spánek za jízdy.  Asi v půli cesty zabočujeme z hlavní silnice A6 a míříme do městečka Pinnawala, kde se chceme najíst a prohlédnout si místní sloní sirotčinec. Ten prý vznikl tak, že místní organizace pro záchranu slonů, našla postupně šest opuštěných jedinců a tím vše začalo. Dnešní sloni jsou už jejich potomky a k nim se přidalo pár dalších sirotků. Atrakcí je pravidelné vodění slonů přes město k řece Oya River.

Ale není třeba od sirotčince čekat žádný sofistikovaný útulek, je to jen velký prostor, kde se sloni pohybují a ošetřovatelé vám nabízí za mírný úplatek společné focení nebo pohlazení slona. Skoro bych řekl, že to nestojí za speciální návštěvu, ale pro nás to byla příjemná přestávka po cestě a také nevidět na Srí Lance slony ? To by nešlo ! Při procházení útulku si všímám, že v jednom rohu se něco staví , takže jdu blíž a konečně si mohu vyfotit to, co mě fascinovalo předešlé dni. Šalování stropů s podepřením bambusovými kmeny. Pro nás nevídaná věc, zde naprostá samozřejmost.

A ještě jeden postřeh. V rohu u stavby se krčí u země nenápadný chlapík a pravidelně pohybuje pravou paží. Pomalu se k němu blížím a zírám na něj, jako na zjevení. Sedí u železné traverzy a snaží se jí přeříznout ruční pilkou na železo! Tak to je hustý, jestli takhle dělí všechny překlady na stavbě, tak to tu budou do Soudného dne.

Loučíme se tedy se slony a vyrážíme dál na cestu k oceánu. Přemýšlím, co mi jen jejich písmo připomíná ...... Konečně mi to seplo, jasně jablíčka a prdelky. Jen to umět přečíst.

Cesta ubíhá a krajina za okny nenápadně mění. Začíná tu být čistěji a tu a tam na nás vykoukne i nějaká ta komerce.Čím blíže jihu, tím více se tu projevuje vliv cestovního ruchu. Dokonce tu před několika měsíci otevřeli nový úsek dálnice, který má v budoucnu spojit Kolombo a Galle. Zatím je hotovo jen 50 km, kterých využíváme ke zrychlení přesunu, což nám ušetří dobrou hodinku. Pohodlná dálnice brzo končí a my sjíždíme na přípobřežní cestu, směr Ahungalla.  Podél silnice jsou vidět rozeseté hroby obětí tsunami , ale to je jediné, co tu tuto katastrofu z 2004 připomíná. Po sedmi hodinách jsme dorazili do hotelu, který byl rovněž vlnou zasažen . Pokoj máme v přízemí, proto je snadné si představit, jaké to muselo být peklo, když se sem valila ta masa vody. No raději nemyslet. Jdu se  konečně i vykoupat do oceánu.

Dnes nebude žádné ponocování, jen panáka na dobrou noc  a hurá do postele. Trochu mi trvá , než usnu, protože rozbouřený oceán je slyšet až k nám dovnitř pokoje, ale únava je silnější a za chvíli nevím o světě.

Ráno si trochu přispíme a jdeme na snídani až v půl desáté, Petrovi je už lépe, můžeme tedy oba v klidu posnídat a jít se podívat po okolí hotelu. Zde na Srí Lance to není tak, že by u oceánu byl nasázený jeden resort vedle druhého. Odhaduji, že na 10 km může být opravdu pár hotelů, třeba 3 -5 a mezi nimi se odehrává normální, každodenní život. O to víc je to příjemnější, člověk se necítí jako ve zlaté kleci. I když i náš hotel hlídá ochranka, ale to spíše kvůli plážovým prodejcům, aby nepřeháněli svoji aktivitu. Stačilo nám vyjít na pláž a už se k nám tulí malý snědý chlap a nabízí vše, od průvodcovství, návštěvu restaurace i prodej zaručeně pravého značkového oblečení. Zdvořile děkujeme a otáčíme se zpět k hotelu, sluníčko pálí a já pozoruji, jak se postupně plní lehátka slunce chtivých lapačů bronzu. " No to bude pakárna " říkám si v duchu a představuji si dlouhý den na slunci. Naštěstí jsem hned potom potkal podobně frustrované Honzu a Dana. Slovo  dalo slovo a já si běžím balit batoh. Za 20 minut odjíždíme někam do hor .

Před hotelem si najímáme auto s řidičem a vyrážíme. Chceme se dostat do města Nuwara Eliya, tam přespat a ráno vyrazit na Hortonovy pláně .  Asi po hodině jízdy, v městečku, jehož jméno jsem si nezapamatoval, stavíme v hospodě na jídlo. Vypadá to tu celkem čistě, jídlo je za 700 rupií, takže si jdeme nabírat. A ejhle. Místo talířů tu mají plastové tácky, hm , tak to nevím. Na to odvahu nemám a jídlo si nakládám do misky pro polévku a budím tím úsměvy u kuchařů i obsluhy. Mám zkrátka pocit , že ten porcelán se nějak lépe myje a hlavně nechci riskovat potíže a připravit se tak o budoucí zážitky.  Jídlo ani moc nepálí, takže spokojenost. I na místní pivo jsme si už zvykli.

S plnými žaludky nasedáme do auta a náš řidič se ptá, zda má jet po dálnici. Oči mu při tom jiskří a jako by říkaly - prosím, ať tudy jedeme . " No jasně , že jo ! " odpovídáme. Řidič s blaženým úsměvem vyráží, sám by se na dálnici nikdy nepodíval, protože pro místní je to jednak zbytečné a hlavně drahé ( mýtné 700 rupii ).Opouštíme dálnici a po chvíli naše průměrná rychlost klesá na 40 km/hod, zatáčka střídá zatáčku a to je neklamné znamení, že stoupáme do hor.

Okolo nás je zase ta pravá Srí Lanka. Krajina se nám mění před očima a na okolních kopcích vidíme čím dál častěji čajové keříky. Stavíme v jedné ze serpentin, pořizujeme fotky a jdeme si koupi něco k pití do nedaleké hospody.

V hospodě je příjemná mladá paní s dcerou a chlapcem. Vítají nás, jak jinak, širokým úsměvem. Zkoušíme s nimi konverzovat, ale anglicky umí jen chlapec, takže překládá. Zkoušíme jim vysvětlit odkud jsme a po předchozích zkušenostech začínáme Evropou, pak nabízíme Německo, ale tady už narážíme. Stejně tak se setkáváme s rozpačitým úsměvem, když říkáme, že u nás padá sníh a lyžujeme. Inu  i já bych o Srí Lance před týdnem mnoho neřekl. Loučíme se a pokračujeme dál.

Zdá se nám, že vjíždíme do ráje. Pryč je nepříjemné vedro a všudypřítomný nepořádek. Dýchá na nás koloniální řád z dob anglické nadvlády, ze všech stran nás obklopují nádherné čajové plantáže, které na kopcích tvoří roztodivné tvary a mezi nimi se krčí domky Tamilských sběračů čaje. A právě u jedné skupinky žen stavíme a pořizujeme pár fotografií. Honza chce dát jedné z nich drobné peníze, ale vše hlídá ostražitým zrakem jejich parťák.

Takže nastrkujeme Dana, aby ho  zabavil a Honza obdarovává ženu pár rupiemi. Dozvídáme se také , že ženy mají denní normu - jeden velký pytel, asi 20 kg . Uvědomujeme si, jaká je to vlastě dřina naplnit pytel, když ženy sbírají jen malé lístečky z vrcholků čajových keříků. Po cestě míjíme vodopády Dewon Water Fall , na které máme nádherný výhled z protějšího kopce, na kterém stojí Tea Castle St. Clair (Talawakelle). Je to nová stavba, zainvestovaná místním zpracovatelem čaje,  kontinentálního vzhledu a svou velikostí a vzhledem sem jaksi nepatří. Nicméně si na terase dáváme skvělé čaje, pozorujeme vodopád a západ slunce.

Venku se již ochladilo , takže nasedáme do auta míříme do Nuwara Eliya . Mám trochu obavy z ubytování, jedeme na slepo a já v tomto směru nejsem příliš velký hrdina. Řidič nám doporučil jaký si  hotel Summer Hill Breeze  nedaleko centra. U dveří nás vítá vrátný a dává nám klíče od pokojů. Paráda, moje obavy jsou pryč, dokonce máme i koupelnu na chodbě. Po večeři si chceme dát na zakončení krásného dne lahvičku vína, ale číšník nám sděluje, že nemají žádný alkohol, protože prý hotel nemá na jeho prodej licenci. Ani 500 rupií ho nepřesvědčilo. Ale posílá nás do Rock Hotel, hotelu pod námi. Tam prý tutově uspějeme.

Vstupujeme dovnitř a uvítá nás typický koloniální interiér. Usedáme do křesel a u mladého číšníka objednáváme víno. " Bohužel nemáme ", říká s úsměvem. Měníme objednávku na dvě coly s arakem a gin s tonikem. Číšník si něco zabroukal pod fousy a odběhl. Po chvilce přichází  postarší muž, pravděpodobně majitel, mírně se ukloní a sděluje nám, že ani colu nemají. Nenecháváme se rozhodit a do třetice měníme objednávku na tři gin tonik. Majitel znejistěl a říká , že tonic , mají poslední. Naše trpělivost a chuť si něco dát je nekonečná, volíme tedy dva araky a ten poslední gin s tonicem. Po krátkém čekání si to k nám hrne číšník, pokládá kořalky na stůl a s politováním nám sděluje, že toho posledního tonica nenašel !

S trochou nervozity, které se fakt nikdo nemůže divit, se ptáme, co nám tedy k tomu tonicu mohou nabídnout . "Sodu" , vyhrkne s úlevou číšník " sodu tam určitě jednu mám" . Sláva, na stole se tedy tetelí lahev sody. Ale ouha,  je otevřená a také bublinky, aby člověk pohledal. Zdá se nám to podezřelé , proto vypijeme kořalky, sodu necháme sodou a jdeme spát.

Ještě krátká vzpomínka na cestu. Minuli jsme horu Adams Peak 2.243 m vysokou, legenda křesťanů, jež dala vrcholu své jméno vypráví, že Adam´s Peak bylo prvním místem, na které vkročil Adam po vyhnání z Ráje a má tu svoji stopu, buddhisté stopu přisuzují Buddhovi. Nicméně je to poutní místo všech a já jsem si už před odletem říkal, že bych se na vrchol hory chtěl vypravit . Říká se, že není nic krásnějšího, než pozorovat východ slunce z vrcholu hory.

Bohužel výstup nahoru zabere tři hodiny a tolik času jsme neměli, velká škoda.