Dolomity a Lago di Garda - předehra I.

Stejně jako minulý rok, tak i letos, se vydáváme s partou cyklistů na podzimní výlet k jezeru Lago di Garda. Tentokrát však kopcům u jezera, předchází jiný kopec a to pořádný, chceme objet masiv Sella Ronda.

Je sobota 22.9.2012 a já vyrážím, je mi jasné, že dnešní den položím na oltář cesty, nedá se nic dělat, je přede mnou sedm hodin za volantem. A kam že to vlastně jedu? Chci zdolat jednu z legendárních etap Giro di Italia, výjezd na Kronplatz , Plan dé Corones. Načetl jsem si pár informací na internetu a vypadá to, jako slušná výzva, navíc znám Kroplatz ze zimního lyžování a láká mě porovnání zimy a léta. Do městečka San Vigilio přijíždím v podvečer, parkuji na krásném místě nad městem hned vedle sjezdovky a užívám si mimořádných pohledů na sluncem zalité hory. Pochopitelně to netrvá dlouho, nad romantikou vítězí přízemní pudy a vyrážím do městečka na pastu a víno.

Po návratu do karavanu se pouštím do opravy odpadu, který je zavzdušněný a proto mi neodtéká voda z dřezu. Zkouším mnoho fíglů, dokonce vyndávám i malý kompresorek a snažím se vzduch z potrubí vytlačit, ale  vše marné. Jediným hmatatelným výsledkem je to, že mi přestal odtékat odpad i z umyvadla. Skvělé! Trochu mě přepadá bezmoc, ale nakonec najdu cestu, jak tu blbou bublinu vypudit z potrubí, takže se mohu spokojeně umýt a jít spát.

Neděle 23.9.  Plan dé Corones  2.275 m  , ujeto 41 Km, výška 1.250 m

Ráno vstávám s obavou, jaké bude počasí, ale vypadá to dobře. Sice není modrá obloha, ale také neprší , takže spokojenost. Včera bylo info centrum zavřené, proto moje první dnešní cesta  tímto směrem. Musím si koupit mapu, abych jel na jistotu. Je stále zavřeno a nevypadá to moc nadějně. Měl bych se vydat vzhůru jen podle chabé mapičky, stáhnuté z webu? Zkouším ještě recepci v místním kempu a tam jsem z časti úspěšný. Recepční mi sice dává jen jakousi orientační mapu s vyznačenými trasami pro turisty, ale zároveň mi i radí cestu vhodnou pro horská kola.

Stojím tedy před rozhodnutím, zda jet  ze San Vigilia ( 1.200 m ) na Furkelpass ( 1.740 m) po silnici a potom vzhůru na Plan dé Corones  ( 2.275m) nebo se držet rady recepčního a jet na Furkelpass terénem. Volím terén a po turistické cestě č 19, začínám stoupat vzhůru. Až k Torpei je to pohoda, ale pak to začíná ! Krpály  jako prase. Jedu  šotolinou, šněruji místy, kde v zimě lyžuji, takže dřinu přebíjejí krásné pocity. Dojíždím k chatě, které v zimě říkáme " V zatáčce " a já podléhám pocitu, že když tu piji rádlera  v zimě, musím si ho dát i nyní. Chyba, hned po pár metrech za hospodou, se mi rozhodnutí vymstilo. Silnice se prudce zvedá, stejně jako tepovka a rádler chce ven. Přeci nevyhodím 2,50 EUR, jen tak bez boje? Zatínám zuby a šlapu co to jde, ono to nějak dopadne. Zvítězil jsem a přijíždím do Furkelpassu .Tady končí legrace a začíná ta pravá dřina.

Cesta z ničeho nic nabírá 20% stoupání,  klikatí se a v každé z dvanácti zatáček na mě vykukuje  cedule s vítězi  jednotlivých ročníků této etapy. Musím říci, že mě to motivuje, takže jsem sám překvapen, že se najednou po mé levé ruce objevuje vysněný vrchol. Ale to netuším, co mě čeká. Na poslední ceduli  pod vrcholem je fotka posledního vítěze, Marca Pantaniho, jednoho z nejlepších vrchařů všech dob. Asi se dá vytušit, co nastalo. Čeká mě poslední kilometr stoupáku se sklonem 24 %.

Asi tu chcípnu, honí se mi hlavou, ale přece to nezabalím nebo neslezu tak těsně před cílem! Doslova se doškrábu ke zvonu na vrcholu kopce a s uspokojením se nechávám fotit jedním turistou. Chce po mě, abych se usmál. Sotva popadám dech, ale nějakou křeč ze sebe dostávám a jdu se odměnit do hospody. Dolů sjíždím jinou cestou, než jsem přijel a náramě si to užívám . Ve vesnici si ještě dávám kafe  a nechávám na svoji mysl působit  všechny zážitky z dnešního dne. Mám za sebou 20 km pekelného stoupání, ale zároveň  i nezapomenutelný zážitek . 
V karavanu ze sebe smyji špínu, trochu zrelaxuji a vydávám se dál. Mým cílem je údolí Alta Badia, městečko La Villa . Navigace mě vede na předem vybrané místo, ale  zjišťuji, že je to blbost, najíždím tedy na druhé, už správné místo. To bude základna, pro následující den.

Z okna karavanu vidím Národní park Fanes – Sennes – Prags, pod jehož úpatí zítra pojedu. Město je o poznání větší než San Vigilio, ale stejně jako tam , i tady  jsem nestihl otevřené info centrum, musím to stihnout ráno. Večer si zpříjemňuji v útulné hospůdce porcí spaghetti carbonara a sklenkou savignonu.

Pondělí 24.9.   Kostel svatého Kříže , pod La Crusc 2.045 m  , ujeto 61 km , výška 754 m

Ráno se mi moc nechce z postele, oknem zírám na oblohu a dnes to opravdu nebude přehlídka modrých barev. Temné mraky nevěstí nic dobrého, ale nebudu stahovat kalhoty před brodem. 
Po snídani jedu do infocentra a konečně kupuji vytouženou mapu, dokonce speciální, s dvanácti okruhy pro horská kola po celém okolí města. Vybírám, ale nemohu se rozhodnout, nakonec se mi nejvíce zalíbil červený okruh, který měl jako svůj cíl, vrchol poutní Kostel svatého Kříže , pod vrcholem  La Crusc 2.045 m .

Cesta začíná z Badie 1.320 m,  sjíždím dolů a hledám červenou barvu, která by mě navedla na okruh. Ovšem chyba lávky, nic takového tu není, bloumám po kopcích asi půl hodiny, než se konečně zorientuji , najdu správný směr a pochopím, že o červenou směrovku nezavadím. Stoupám po úzké asfaltce a všude okolo mě jsou parádní výhledy, počasí drží , takže šplhám do kopce, byť na ten nejlehčí převod. Asi po 10 km, dělám chybu a sjíždím z cesty, ta nová mě neomylně dovede k obrovskému stoupáku, plnému šotoliny. Je mi jasné, že tohle 25% stoupání nemohu dát, přesto to zkouším, kola mi podkluzují a teprve s prvním pádem na zem, si uvědomuji, že tudy cesta fakt nevede. Otáčím se a  nacházím správný směr cesty. Jedu mezi statky, po dvoře a před brankou do domu vidím malou stezku! Tak to fakt na poprvé nešlo najít, uklidňuji sám sebe a valím to traversem dál.

Po pár kilometrech dojíždím  na místo, kde mě ukazovatel jasně směřuje kolmo na vrstevnice, začíná ostré stoupání. Pomalu šplhám do kopce, zatáčka střídá zatáčku a šotolina asfalt. Konečně jsem na náhorní planině a krásnými hlupáky se blížím k cíly. Je to asi 7 kilometrů, ale nádherných. Po levé ruce se nade mnou pne masiv Sas dla Crusc a vpravo údolí Alta Badia , nádhera. Konečně v dálce vidím  hospodu a kostelíček, jehož zvony se rozeznívají zrovna v okamžiku mého příjezdu, hotová romantika. Kopec mi dal co proto, takže se hrnu do hospody načerpat síly.

 Bohužel polévka nebyla z nejpovedenějších, takže si dávám ještě kafe na spravení chuti a nastává čas návratu. Venku zjišťuji, že se mraky semkly v jeden černý pytel a začíná pršet. Mapa mi říká, že se dolů mám vrhnout po trase č.13 , raději se ptám místního horala  a ten zase říká, že mám jet po 15 . Tak se v tom vyznej ! Raději se držím doporučení mapy a pouštím se prudkou stezkou po kamenech a kořenech dolů. Jedu fakt opatrně a nadávám si, že jsem neposlechl toho chlápka.

Déšť mezitím zesílel a  je z něj slejvák, ke karavanu přijíždím kompletně durch a rychle se běžím zahřát do sprchy. I přes toto martýrium, to byla paráda a pomalu si tohle místo s nesčetnými možnostmi výletů, začínám ukládat do paměti. Sem se jednou ještě musím vrátit. Zítra se ke mě mají připojit Fíša, Maki, Zuzana a Honza. Máme sraz ráno před kempem Colfonsco, v nedaleké Corvaře. Původně jsem chtěl přejet do kempu ještě dnes, ale déšť neustává, ba naopak a mě se nechce v téhle čině nikam jet. Volím tedy variantu ranního přejezdu. Pevně doufám, že se ráno probudím do lepšího počasí. Čeká nás totiž zdolání masivu Sella Ronda, respektive jeho objetí přes passo Gardena, Sella, Pordoi a Campolongo.