Turecko, výstup na Ararat 5.137 m n.m.

Většina turistů míří do Turecka za mořem a památkami, my vybočíme z řady. Naším cílem je východ země a bájná hora Ararat.

Na této mini expedici bude doprovázet mě a Jendu osvědčená skialpová parta, což je záruka pohody a zábavy zároveň. A my všichni se na sedm dní trvající dobrodružství svěřujeme do rukou Heleny a jejího tureckého kolegy, průvodce Yüksela.

Den první-Van:

Je neděle, lehce po sedmé hodině ranní. Dobrodružství může začít, ale ještě, než nasedneme do letadla, připíjíme (jako obvykle) jiskřivým mokem na zdar naší expedice. Na křídlech Turkis Airlines přistaneme nejprve v Istanbulu a poté v konečné destinaci, městě Van. „Turci“ nás na cestě překvapují, a to hned dvakrát. Máme skvělý catering při letu do Istanbulu, ale odbavení do Vanu je zcela na opačném pólu spokojenosti. Jejich samoobslužný systém je peklo. Na přepážkách stojí desítky bezradných cestujících, marně se snažících odbavit svoje zavazadla a gestikulací přivolávají personál. Chudák slečna neví, kam skočit dřív. Jenže i náš čas se krátí! Letadlo do Vanu nepočká. Proto i my musíme vystrčit lokte a ulítané děvče přitáhnout k nám. Uf, odbaveno.

Van, leží v oblasti tureckého Kurdistánu, daleko na východě země bude naší základnou pro další dva následující dny. Město na břehu stejnojmenného solného jezera bylo prapůvodně osídleno Armény, kteří se stali po roce 1915 cílem genocidy v osmansko-arménsko-ruských bojích. Druhou ranou starobylému městu zasadilo v roce 1976 silné zemětřesení, které dokonalo zkázu už tak poničeného města. Symbolem města je bílá kočka, která se prý nebojí vody a každé z jejích očí má jinou barvu.

Po dvanácti hodinách cestování jsme konečně v hotelu a horkem se nám lepí jazyk k patru. Hm, šiklo by se pivo. Jenže jsme v muslimské zemi, kde alkohol moc nefrčí. „Kluci, támhle naproti přes ulici je obchod s alkoholem, tam budou mít i pivo.“ Božská Helenina slova! V temnu malého obchůdku na nás svítí lednice plné piv. Jenže které vybrat. Nějaké místní, nebo Tuborg? Ale jaký? Otázku směřujeme na drobného Kurda, který zatím dělal, že tu není. „Můžete nám poradit? Jaký je rozdíl, mezi těmi třemi pivy?“  Borec přistupuje k lednici, rukou ukazuje na piva s komentářem: Tuborg, Tuborg, Tuborg. Aha, tak už víme, díky za radu. Bereme první v řadě a spěcháme do pokoje, na veřejnosti se tu popíjet alkohol nesmí.

Na večeři jdeme do místní jídelny, kterou mají Helena a Yüksel vyzkoušenou z minulých výprav. Prý je to tutovka s minimálním rizikem následných potíží. Já na střevní potíže příliš netrpím, ale souhlasím, proč riskovat. Personál nás zahrnuje hromadou jídla a hlavně chlebem, kterého se tu sní tuny. Mezi tím se venku pomalu stmívá a Yükselovi se v očích objevují jiskřivé plamínky: Jdeme na pivo! Za rohem je bar. Od Turka bych tohle pozvání nečekal, ale jak se později ukazuje, jsme „na jedné lodi.“

Den druhý-výstup na mt. Artos (3.537 mn.m.)

Nezbytnou podmínkou úspěšného výstupu na jakýkoli kopec je kvalitní aklimatizace. Tělo si musí pomalu zvykat na odlišné podmínky a zátěž ve vyšších výškových hladinách. Proto se dnes vyšplháme na malý kopec Mt. Artos (3.537 m n.m.) na jihozápadě od Vanu.

Miluji hotelové snídaně. Jídla, která bych si doma sám nepřipravil mne vždy spolehlivě nakopnou do nového dne. Ale meloun, slaný sýr a ayran (jogurt ředěný vodou)? Tak to bude boj, ještě že s sebou mám nějaké energetické tyčinky. Po „nesnídani“ odjíždíme do městečka Gevas. Tady přesedáme z luxusního Wolksvagenu do Forda, kterému se prý během jízdy po polní cestě s převýšením několik set metrů neuvaří motor. Uvidíme. Už první prašné serpentiny ukazují na správnou volbu. Tranďák pomalu šplhá vzhůru a pod sebou nechává hluboké srázy. To je moc nezdá Marcelovi, jenž s trochou hysterie přebíhá z jednoho boku auta na druhý a vyrovnává zátěž. „Ty vole, sedni si, nejedeš na sajdkáře.“ Vše marné, necháme ho jeho osudu…

Jsme ve 2.600 m n.m. a dál už půjdeme po svých. Slunce začíná pomalu makat, proto si raději přidáváme ještě jednu vrstvu krému a kontrolujeme množství vody v batohu. Po cestě není šance k doplnění. Jsme v pustých horách, prakticky bez žádného zalesnění, jen do okru zbarvené kopce a všude přítomný prach. Tak trochu mi krajina připomíná tu marockou. Cesta k vrcholu je vyšlapaná, a tak si jdeme každý svým tempem. Ano, tušíte správně, zase jsme tak trochu závodili, i když to nikdo z nás nepřiznal. Na začátku dlouhého hřebínku, vedoucího k vrcholu, se do nás začíná se vší silou opírat vítr a jsou okamžiky, kdy nás dokáže i rozhodit v chůzi. Nic příjemného to není. Nicméně se s tím umíme vyrovnat.

Po dvou hodinách jsme s Jendou na vrcholku. U malé cedule s výškopisem a s fantastickým výhledem na okolní hory Kurdistánu a jezero Van, které se mimochodem svou rozlohou blíží ploše libereckého kraje. Teď nechat minimálně půl hodinky pracovat tělo, aby v této výšce nastartovalo tvorbu červených krvinek. Usedáme do závětří, oddychujeme a vítáme přicházející borce. Naše partička je téměř kompletní, ještě Jirka a můžeme sestupovat.

Poslední to má vždy nejtěžší, to je známá věc: Jirko dělej, ať můžeme jít! Ovšem Jirka je na naše špílce zvyklý, proto se nenechává rozhodit a s rozvahou usedá na kámen, aby se i on posilnil. Nahoru to je 1.100 výškových metrů, které teď musíme zase sejít. Bez Jirky, tomu jsou milejší jeho kolena než rychlost sestupu. K našemu nemilému překvapení stojí na parkovišti jen jedno auto a navíc zamčené. Řidiči si asi udělali volníčko na čaj v údolí. Co teď? Čekat u auta na slunci bez kousku stínu je blbost, máme dobrou hodinu náskok před ostatními. Jdeme tedy pěšky dál a třeba po cestě potkáme řidiče, kteří nás stáhnou do údolí. Hele, už jedou, spontánně ukazujeme na malou bílou tečku, blížíce se pomalu k nám. Jsou to oni. „Kluci, stáhnete nás do údolí?“ Atakujeme tři Kurdy, vyskakující z auta. Kývají hlavou a jeden z nich nám slibuje i čas. „Ten minutes.“ a rukama ukazuje betonové plato, kam si máme sednout a koukat na jezero. To se zbláznil, ne? „Jdeme pomalu dál a naberete nás po cestě.“ Dohodnuto. Do té chvíle uplynulo celkem šest deseti minutovek a my máme v nohách 16 kilometrů. Zaprášení od hlavy k patě a žízniví jak velbloudi.  

Den třetí-jezero Van, přejezd do Dogubayazit

Probouzím se před budíkem a v břiše mám vlnobití. Je to tady! A to jsem machroval, že se mě tyhle věci vyhýbají. K snídani bude jen čaj a houska. U stolu jen opatrně sonduji, jak jsou na tom ostatní. Nechci být terčem posměchu. Jirka sedí nezvykle tiše a kouká do dálky…“Jirko, že ty máš ženskou?“ „Volové, ne, mám jen sračku.“ A podobně je na tom téměř celá skupina. Pro tyhle problémy se vžívá sousloví – easy going.

Ranní návrat do Gevas neznamená repete včerejšího výšlapu. Naopak. Tentokrát nezdoláme ani jeden výškový metr, ale necháme se unášet lodí po hladině jezera Van. Tenhle kout Turecka zatím nepatří k turisticky hojně navštěvovaným místům, proto si můžeme vychutnat tohle úžasné místo bez strkanic a tlačenice v davu.

Van je největším jezerem Turecka a pyšní se hned několika zajímavostmi. Díky svému sopečnému původu je jeho hráz nepropustná, nemá tedy žádný přírodní ani umělý odtok, což by mělo mít za důsledek pomalé, ale kontinuální zvyšování jeho hladiny. Skutečnost je bohužel opačná. Díky klimatickým změnám a prodlužujícím se horkým dnům, naopak hladina klesá. Podle Yüksela jsou již tři metry mínus.

Druhá rarita sahá do ranku technických vychytávek. Jde o North Van Lake Railway Line, trajekt pro vlaky. Pro nás Evropany poměrně bizardní představa se zde na východě Turecka zhmotnila. Funguje to jednoduše, ve Van najede po kolejích vlak na loď a ten ji na druhé straně jezera v Tatvanu vyplivne zase zpět na pevninské koleje. A je tu ještě jedna zajímavost, a to zejména pro příznivce tajemna. Zaručené zprávy mluví o tom, že pod hladinou jezera se skrývá obdoba Lochnesské příšery.

Naše loď míří na Akdamar, malý ostrůvek jen pár desítek minut plavby z pevniny, jenž je perlou jezera zejména díky arménskému kostelu sv. Kříže s historií vzniku okolo 10. století. U vstupu nás překvapují zvýšením vstupného a neústupností při vyjednávání hromadné slevy. Ono se vlastně při té hyper inflaci není čemu divit. Je vedro! Jen v útrobách kostela se na krátko ochlazujeme a pak rychle spěcháme ke kamenitému břehu jezera. Snad nás voda alespoň trochu ochrání před paprsky slunce. Hladina je blankytně modrá, krásně průzračná jen slanost vody a její „mastný film“ na těle kazí celkový dojem. Ale to je možná moc přísný soud. Je to fajn osvěžení.

Zábava je za námi, přichází chvíle přesunu na východ. Čtyři hodiny v autě je očistec. Nevím, jak si sednout, břicho se zmítá v křečích a nemohu se dočkat bran města Dogubayazit v podhůří Araratu. Jediné, co mi dělá radost je Jendova kondice. Patří mezi pár vyvolených, které easy going minulo. Po cestě projíždíme několika vojenskými pointy s po zuby ozbrojenými vojáky a na horizontu sledujeme strážní věže propojené ploty na Tutecko-Íránských hranicích. Není se čemu divit, jsme v oblasti Kurdistánu. Místa s nevalnou pověstí plnou atentátů a vražd. Konečně! Na horizontu se objevuje bájná hora Ararat opletená pověstí o přistání Noemovi archy. Její bílá čepice je zabodnutá do modré oblohy a už odsud budí respekt.

Dnes na večeři nejdu, raději zůstanu blízko koupelny a odpočinu si. Kromě easy going jsem jako by mě někdo zmydlil hadicí. Asi důsledek včerejšího sprintu na Mt. Artos. Tak trochu se utápím v depresi. Musím věřit, že ráno to bude už lepší. Běhavku léčím hromadou prášků a únavu růžovou pilulkou.

Den čtvrtý-trek do základního tábora

Po snídani plníme bágly Tranďáka a odjíždíme pod jižní stranu kopce, k výchozímu bodu naší expedice na Ararat (Agri Dagi). Řidič se s tím moc nepárá, na čtyřproudé silnici přejíždí přes středový pás a fikne to rovnou na úzkou asfaltku. Ta se brzy mění v polní cestu mířící přímo k patě hory. Na jednom z rovných úseků zastavujeme, protože zrovna zde se bájná hora ukazuje ve své nejkrásnější podobě. Nádhera, už se těšíme na následující dny. Auto nás ještě popováží nad vesničku Elli Koy, k malému plácku, kde měníme koně plechové, za ty opravdové. Na jejich hřbety koňáci upevňují naše zavazadla přebalená v jutových pytlích a vyráží spolu s námi do základního tábora.

Cesta se nejprve vine malým kaňonem, aby po pár stech výškových metrech navázala na širokou planinu pokrytou snad tisíci vyšlapanými stezkami. Jak vidno, Ararat nebude opuštěnou horou kdesi na východní hranici Turecka, ale ani jsme to nečekali. Po cestě vzhůru míjíme sestupující skupinky trekařů, kteří se pravděpodobně už na vrchol podívali. Jejich role nám připadne za čtyři dny a bude-li při nás stát štěstí, popřejeme hodně zdaru zase my těm, kteří nás budou střídat při cestě vzhůru. Dnes nejde o žádné velké převýšení ani sklon, což je dobře, protože nejsem stále fit. Občasné křeče do břicha mne tu a tam ohnou do předklonu, ale dá se to vydržet. Hlavně, že nemusím odbíhat za keříky. Mezi tím se opět mění terén. Z udusané stezky přecházíme na kamenitý svah s větším sklonem a konečně si trochu přičuchneme k horskému terénu. Idylku trochu kazí všude přítomný prach, připomínající hnědý pudr. Už ho máme snad všude. Asi po čtyřech hodinách a 1.100 výškových metrech se před námi otvírá malá planinka, posetá asi pěti základnami, okolo kterých jsou v různých shlucích postavené stany. Základní tábor Yesil camp v nadmořské výšce 3200 m n.m.

Ulehčujeme hřbetům našich čtyřnohých pomocníků, zabydlujeme stany a vydáváme se dál. Tedy spíše výš. Vyjdeme o dalších 200 metrů nad tábor trochu zmnožit červené krvinky. Cestou míjíme krajní základnu, za kterou se nám odkrývá syrový pohled na realitu. Mezi kameny, o ploše asi 30 m2 je spáleniště. Plechovky, plasty, ohořelé papíry, pytle a zbytky všeho možného. Takhle se tu likviduje odpad! Pro nás Evropany nepochopitelné. Vždyť oni sami sobě podřezávají větev. I díky jejich nezodpovědnosti se za několik let zmenšil vrcholový ledovec o stovky čtverečních metrů. Tady podle mého soudu nepomohou restrikce, ale pozitivní motivace. Platba za každý pytel odpadků snesený do údolí. Já vím, suchá teorie…

„Kluci, jdeme k támhle tomu kameni a tam se na půl hodinky posadíme,“ orientuji kluky v terénu nad námi. „K jakému kameni?“ Marcel! Hůlkou ukazuji kamsi mezi záplavu balvanů. Je spokojený. Alespoň na chvíli…

O naše žaludky se tu starají dva borci, kteří vaří regulérní jídla na dvou malých plynových vařičích. A jsou to fakt kouzelníci. Skvělá polévka mercimek a rýže s jehněčím masem. Už u polévky váhám, zda raději nesáhnout po suchém chlebu, ale podléhám atmosféře a suchá rýže už nic nezmění na tom, že noc bude „běhavá“.

Den pátý-druhý výškový tábor

Dnes budeme zase o kousek blíže svému cíli. Půjdeme do výškového tábora 4 200 m n.m. Ostatně máme ho „na dosah“ ruky, alespoň se to zdá odsud, ze základního tábora. Nejprve si to střihneme přes kamenné pole a hned poté cik caky kolmo stěnou vzhůru. Poctivých 900 výškových metrů.

Jdeme pomalu s častými přestávkami, jednak aklimatizujeme a také nikam nespěcháme. Ve výškovém táboře chceme být co nejkratší dobu, je tam o poznání chladněji a prostoru jak na pětníku. Je den jako korálek, slunce, modrá obloha, prostě ideální počasí. Toho využívají k „výletu“ i některé kreatury, mezi kterými je jednoznačnou vítězkou malá Asiatka. Jde proti kopci stylem cupitající čivava a před sluncem se chrání deštníkem. Tak ty se holka k vrcholku nepodíváš. Myslím, že to asi není ani její záměr, jen si popoběhne na den, dva pod stan, vyfotí kopec a svalí se zase dolů, do hotelu.

Po třech hodinách jsme u cíle a jde se na stavění stanů. Na jednu malou platformu se musí vměstnat čtyři. Je to jen tak, tak. Ale ke cateringovému stanu se propracovat umíme. Chce to sice trochu opatrnosti, ale hlady neumřeme. Stejně nás nyní čeká malý aklimatizační výstup asi 200 metrů nad tábor. Slunce se pomalu sklání za rozeklaná skaliska a ke slovu se naopak hlásí vítr. Buší do stanu ze všech stran a poprvé od nástupu na kopec si zapínám spacák až pod bradu. Je takové to příjemné chladno. Po těch horkých dnech si nestěžujeme. Úkol pro následující hodiny je jasný. Rychle zabrat, než nás hodinu po půlnoci vzbudí budíček.

Den šestý-vrcholový den

Spím tak na jedno oko a už od půlnoci hlídám čas. Ale i tak jsem na výstup odpočatý. Je jedna hodina a v táboře začíná být živo. Nahoru se kromě nás chystají asi čtyři skupinky a načasování máme všichni téměř stejné. Můj úkol číslo jedna, než začnu cokoli dalšího, je nasazení kontaktních čoček. Přes den je to pinkačka, ale takhle v noci s čelovkou na hlavě nesnadný úkol. Ještě, že mám asistujícího Jendu. Hotovo a teď už vše běží jako po drátkách. Oblečení, boty, kontrola batohu, snídaně a můžeme vyrazit.

Pohled vzhůru na „kolonu“ čelovek nám napovídá, že do skály nastupujeme poslední. Yüksel nasazuje tempo a následujeme jeho kroky. Sakra, jdeme nějak pomalu, mručím si pod fousy, nespokojen s rychlostí. Ale zůstávám v klidu, vždyť ten kluk byl nahoře tolikrát, že určitě ví, co má dělat. První část výstupu je prudkým svahem s „tekoucími“ kameny, která se po dvou stovkách výškových metrů mění v těžký terén plný velkých balvanů. Ty zásadně ztěžují orientaci, ale my jdeme na jistotu.

Krok střídá krok a už se lepíme na paty první skupině. Pak druhé, třetí…a na hraně ledovce, ve 4.900 metrech máme všechny skupiny za zády. Tedy až na dva borce, které vidíme šlapat na ledovci sotva stovku výškových metrů nad námi. Svítání klepe na dveře, nebe se pomalu nadechuje a my všichni dychtivě očekáváme teplé paprsky slunce. Fouká silný vítr, který pocitovou hodnotu chladu posunuje někam k -20°C. Kosa je slušná, ještě, že máme kvalitní výstroj ze skialpů. Ledovec je na první pohled dost rozsekaný, proto zatím můžeme ponechat mačky v batohu a opatrně stoupat ledovcem k vrcholu.

Posledních 250 metrů. Na to, že jdeme po ledu docela letíme. Yüksel nasál dvojici před námi, jako vysavač smetí a touží po prvenství. Je to remíze. Po 3 hodinách a 40 minutách (asi hodinu pod průměrným časem) jsme nahoře!  Obklopuje nás úžasná scenérie hor zalitá ranním sluncem a stín ve tvaru pyramidy, který vrhá Ararat na mračna pod námi. Úžasná chvíle, pro kterou se vyplatilo trochu trpět. Navzájem se objímáme, fotíme na vrcholku a ukládáme si tuhle parádní chvíli hluboko do paměti. Jedinou kaňkou na ideálním ránu je bouřlivý vítr. Nebýt jeho, ještě bychom se na vrcholku chvíli plácali, ale takhle není na co čekat, rychle dolů, do závětří. Cesta to není snadná, technicky náročný sestup si vybírá malou daň na Marcelovi, který v jednom z úseků podkluzuje a láme hůl. Lepší hůl, než noha…Při tom všichni velebíme načasování výstupu za tmy, člověk není ničím rozptylován, soustředí se sám na sebe a benefitem je čas, kdy máte vrchol sám pro sebe. A když už mluvíme o tom vrcholu, mám tu jednu reklamaci. Žádné molo pro Noemovu archu tam není! Ale pssst, nikomu to neřeknu, nechám všechny v nevědomí.

Před osmou hodinou ranní jsme zpět ve výškovém táboře. Teď rychle do spacáku, trochu oddáchnout a počkat na ostatní, z druhé skupiny. Válíme se v peří, zavalení sluncem a skvělým pocitem, že jsme se mohli podívat až nahoru. Jsme kompletní. Boříme stany, uklízíme a je tu druhý díl sestupu až do základního tábor. Tedy dvoj boj 1.100 m + 1.000 m. Je to hnus, velebnosti. Nekonečná cesta a ty bílé tečky pod námi se ne a ne přiblížit. Nohy plné „hnědého pudru“ a sucho v krku. Dole máme schováno pár piv na oslavu, což je jediná motivace, která popohání naše unavené nohy do údolí. To bych nevěřil, jak může chutnat Tuborg z plechu! Na zdraví nás všech! Večer se nese v dobré náladě umocněné skvělým jídlem (poprvé po třech dnech večeřím) a pivem a zbytky domácí pálenky.

Den sedmý – Sestup, Dogubayazit

Dalších tisíc metrů dolů, to je první na co pomyslím, když vylézám ze spacáku. Už abychom byli v Dogubayazitu…hotel, sprcha, postel. Po třech hodinách je tu finále. Na konci stezky na nás čekají auta a cesta do města. Nastává kompletní očista těla a ducha.

Odlétáme, máme za sebou sedm „plno tučných“ dní, plných poučení, adrenalinu, poznání i pokory. Díky všem, s kterými jsem mohl tyto dny sdílet.