Grossglockner trochu jinak...

Nejvyšší horu Rakouska není třeba dlouze představovat. Na jejím vrcholu jsem stanul v roce 2019, tehdy v plné lezecké výzbroji. Tentokrát to celé bude trochu jiné…

Moje vyprávění začíná 24.12.2022 ve sváteční den, těsně po štědrovečerní večeři. Stromeček je obsypán dárky, na kterých je vesměs napsáno jméno naší Áti, ale i my ostatní nezůstaneme neobdarováni. Pro „děti“ a vnučku se to nakupuje, horší je to naopak. My staříci máme vše, co potřebujeme, a tak našim jediným přáním je radost z rodiny a zdraví. Je to klišé, já vím, ale opravdu to tak je! Jen počkejte vy mladí, až budete v našem věku…Ale zpět k dárkům. Já i Lenka očekáváme nějaký zážitkový balíček, bačkor a svetrů máme už štosy. Jenže můj šestý smyls mi napovídá, že se mnou to nebude jen tak. Jendovy narážky a vzpomínky na loňský dárek (Stubai ultra trail-67 km s 5 km převýšením) mne utvrzují v tom, že dostanu „opravdový zážitek.“ Sahám po obálce velikosti A5 a otázkou mířím na Jendu: Nezabije mě to? „Ne, neboj, to přeskáčeme jako nic.“ A je jasno, místo fine dining v restauraci při svíčkách, budu vláčet svoje tělo po kopcích. Jen doufám, že mě synek šetřil. Hm, nešetřil…na konci července poběžíme Grossglockner ultra-trail. Extrémní běžecký závod ve vysokohorském terénu v délce 57 km a převýšením 3,5 km. „Blázen, ty jsi fakt blázen“, taková je moje děkovná řeč. Ale v koutku duše jsem nadšený, tohle prostě miluju. Kousnout se a nepustit! Motivace se dostat do formy bude jako dobře promazaný motor, už se těším. A jako bonus k mému dárku je tu další potěšení. Jenda obdaroval stejnou úchylárnou i našeho společného kamaráda Marcela. O tom, jakou měl z dárku radost svědčí jeho štědrovečerní SMS: Debilové! Vše je, jak má být, vzhůru do přípravy. Pokusím se zopakovat loňský model, který mne přivedl do cíle Stubai ultra trail, tedy zimní objem na běžkách a jarní hltání běžeckých kilometrů.

S příchodem nového roku 2023 začínalo moje těšení se na sníh. Vyhlížel jsem předpovědi počasí, šmíroval web kamery, ale můj počáteční optimismus přetekl do deprese. Takovou zimu jsem dlouho nezažil! Doslova katastrofa. Žádný sníh a když napadl, tak způsobil svým množstvím kalamitu, aby se po dvou týdnech převlékl za vodu a zmizel v Teplé Vltavě. Takže můj konečný účet naběhaných kilometrů v bílé stopě byl 100 km, tedy osm krát méně než v roce minulém. Kompenzací mi tedy byl běžecký pás. Neskutečný opruz, ke kterému jsem se musel doslova dokopávat. Nic nepomáhalo, televize, hudba, prostě broušení gumy mě nebavilo. Proto jsem vždy rozkvetl, když jsme společně s partou kamarádů, kam patří i obdarovaný Marcel, vypadli na ski alpy do zasněžených Alp, nebo Dolomit. Právě tam došlo k malé korekci Marcelovi tratě na 35 km a jako podmínku si navrch vydupal účast mého zetě Pavla. Dohodnuto!

Nástup jara se táhl jako turecký med v létě. Sakra pomalu. Mraky, déšť, chladno. Jako by nás někdo tam nahoře zkoušel z trpělivosti a stále nořil do deprese. Nezbylo, než prásknout do koní a odletět hltat kilometry na Mallorku. Bylo to skvělé a odvezl jsme si do republiky desítky naběhaných kilometrů a skvělou náladu. Na rozdíl od jiného, pozdějšího výletu. To jsem si jako suvenýr z cest přitáhl Covid. Zrovna v okamžiku, kdy jsem cítil, že pomalu nabírám vítr do plachet. Nedalo se nic dělat. Tělo jsme na dva týdny zhybernoval a doufal v rychlý restart. Jsem netrpělivý, to o mě každý ví, proto mě rodina brzdila v nástupu do zátěže. Jenže marně. Už jsem zase lítal podél Lužnice a testoval kapacitu plic a vytrvalost současně. Výsledek nebyl tak hrozný a moje mysl se zase mohla upnout k sezónnímu cíli. Ale to bych nebyl já, aby se mi všechno zase nezamotalo. Asi po čtrnácti dnech tréninku jsem pociťoval bolest na levé straně hrudníku. Jasně, že první myšlenka mířila na následky po té bestii, ale hned jsem je vytěsnil a svěřil se do rukou masérovi. „Jo, to by mohly být mezi žeberní svaly“ slova, která mi nalila optimismu do žil. Párkrát se mnou švihnul na lehátku, přisál nekonečné množství baněk a vypustil do světa. „A kdyby to nezabralo, dojdi si na vyšetření srdce“ křičel na mě mezi dveřmi na rozloučenou. To jsem „jako“ neslyšel. Kromě netrpělivosti trpím totiž i připosraností z doktorů. Zase běhám. Bolest neustupuje, za to obava narůstá. Co když je to fakt srdce? A při těch mých trénincích to může být vážně fatální. Musel jsem s pravdou ven a svěřil své malé tajemství Jendovi, a to jen proto, aby mne mohl během tréninku sledovat prostřednictvím telefonu. Pro jistotu!

Bolest na žebrech se nelepšila a nezbylo než postoupit o jeden medicínský stupínek výš. Na řadě je Eva, fyzioterapeutka, která zná moje tělo lépe než já sám. „Jasně, mrknu na to, ale doporučuji vyšetření srdce.“ Co sakra všichni s tím vyšetřením mají? Zlaté ruce zase zafungovaly, ale vyhráno nebylo. Odvahu Petře, odvahu. „Ahoj Jarko, mohla bys mne prosím prohnat přes EKG?“ Blbá jedna věta a já se k ní odhodlával měsíc. A abych to dlouho neokecával: Zdráv! Skvělá zpráva! Ještě několik rehabilitací a všechno je v cajku.

Je čtvrtek, dva dny do startu a celá běžecká klaka se vydává na cestu do Kaprunu, kde na nás čeká útulné ubytování v centru městečka, jen pár stovek metrů od cíle závodu. Zítra ráno startuje Pavel s Marcelem na trati dlouhé 35 km a my s Jendou se do alpských kopců zakousneme den na to, v sobotu. Dnešek věnujeme krátkému protažení, večeři, a hlavně prezentaci na oba závody. Zkusíme odbavit nejen nás, ale i Marcela, který pod grossglocknerský ledovec dorazí až po dva a dvacáté hodině. Ale nebude to tak snadné, jak jsme si představovali. Prezentace je na rozdíl od loňské Stubaie dvoj stupňová. Před vydáním čísla musí závodník nejprve projít důkladnou kontrolou vybavení a teprve až poté dostane startovní číslo. Tím pádem je dnes Marcel mimo hru a prezentaci si odbude před startem. Do fronty na číslo se tedy řadíme jen my tři obtěžkáni běžeckým batohem plným věcí, bez kterých bychom nebyli vpuštěni na trať: Větrovka, dlouhý rukáv, čepice, rukavice, píšťalka, lékárnička, 1,5l vody, sáček na obaly a kelímek na vodu. K našemu překvapení si komisař všechny věci důkladně prohlíží a jeho pevný pohled svědčí o tom, že nesleví ani o píď, respektive o sáček: Kde máš sáček na obaly? No ty vole, snad nebudeš řešit takovou kravinu, říkám si v duchu, ale z úst mi pokorně vylítne slib, že na startu už bude vše v pořádku. S barevným páskem na zápěstí jsem vypuštěn do druhé sekce k výdeji čísla. Uf, tak to byla dřina. Zasloužil bych si jednoho „vajcna“, ale musím opatrně, přeci jenom mám před závodem. Doporučení, kterého se jako jediný z party nemusí držet Jirka, náš doprovod. A tak si pohodlně usazuje do hotelové lobby a čas do Marcelova příjezdu si krátí otvíráním jednoho piva za druhým. Ten se má! Já si šetřím dvojku bílého až do okamžiku, kdy se otvírají dveře a do nich vstupuje unavený, ale vysmátý Marcel. „Nazdar, máte pro mne číslo a jídlo na závod?“ Ředitel se nezapře! „Neboj, všechno je zařízené, dej si jedno na uklidnění a jdeme na pokoj, tam dostaneš všechny instrukce.“ Připadám si jako pan Lorenc: A mám si brát teplé triko? A co ponožky? Gely! Kolik jich mám sníst? Prostě Marcel…

První závodní den a ráno jako z partesu. Klukům vyjde počasí, to jim přeju. Dopravu na místo stratu, do Enzingerbodenu zajišťuje Jirka a po zbytek dne bude naší spojkou mezi kluky na trati a námi, co zůstáváme v Kaprunu. Pavel i Marcel běží poprvé takhle dlouhý závod, navíc v těžkém terénu, proto s napětím sledujeme na aplikaci jejich cestu k cíli a čekáme na zprávy od Jirky. Po prvním kopci na Hinterer Schafbichl (2.348 m.n.m.) a následném výšvihu na Kapruner Türl (2.637 m.n.m.) se Marcel zakyselil a chytají ho křeče. Při večerním vyprávění nám prozradil, že to byl okamžik, kdy měl na mále to položit. Naštěstí běží ve dvou, a to je neskutečná síla. Krizi překonává i díky Pavlovi, což mu oplácí při závěrečných deseti kilometrech, kdy pro změnu Pavlovi odešly nohy. Je tu cíl! Kluci protínají cílovou pásku v čase 7.29 minut přesně v polovině startovního pole. Super výkon! Po nezbytné cílové fotografii na podiu přichází na řadu regenerace a každý z borců jí pojímá po svém. Zatím co se Pavel zhroutil do sprchy, Marcel hasí žízeň pivem. Pivy! Jeho játra s ním musí mít svatou trpělivost. Kluci to mají za sebou, jsou v laufu, plni emocí a pevně doufám, že si dnešek uchovají hluboko v paměti. Jsem na ně pyšný!

A co my s Jendou? Opouštíme partu a jdeme se chystat na naše zítřejší „vystoupení“. Batoh, oblečení, jídlo, pití, všechno vyřádkované na stole, abychom se ráno co nejméně zdržovali. Zkusím co nejdříve usnout a nabrat ještě trochu sil, ale jedna věc je přání a druhá skutečnost. Nemohu zabrat. Hlavou se mi honí vzpomínky na loňské závody a cítím na sobě větší nervozitu a tlak, než bych si přál. Na rozdíl od „samotářského“ loňska jsme obklopeni rodinu a kluky, jejichž pozornost se zítra upne na náš výkon. Nechci zklamat je i sám sebe, zahodit půl roku přípravy, tím, že nedoběhnu. Ale stát se může cokoli. Nevyjde počasí, zraním se, jednoduše mi dojdou síly…Ne! Nemysli na to! Ráno vstaneš s čistou hlavou a jediným cílem!

Budíček. Je pět hodin a venku pomalu svítá. Za patnáct minut máme s Jendou a Barčou, která nás veze na start, společnou snídani. Buď si dáme instantní kaši na pokoji, nebo budeme mít štěstí a najíme se v hotelové kuchyni. Jdeme to zkusit. Jenda klepe na vstupní dveře, ve snaze přivolat obsluhu, aby nás pustila dovnitř. Jednou, podruhé, nic. Třetí pokus připomíná spíše neurvalé bušení na vrata. „Honzo, nemlať do toho,“ peskuje parťáka Barča. A než se Jenda stačí nadechnout k odpovědi, penzionem se rozeznívá siréna. Připomínám, že je lehce po páté ranní. „To jsem udělal já? Vždyť jsem zase tolik na ty dveře nebušil?“ Vyjukaně kroutíme hlavami a hledáme příčinu poplachu. Co se mohlo přihodit? Hoří! Ty vole, to není zabezpečovačka, ale požární hlásič. „Konvice!“ Barča s vytřeštěnýma očima vybíhá schody a letí na pokoj. Snad to není naše rychlovarná konvice na vodu! Uf, není. Sice jsme ze sebe sejmuli vinu, ale situaci to neřeší. Z pokojů vybíhají hosté a houfují se venku před penzionem. K mému překvapení neslyším hasičské sirény. To je divné. A už to chápu! Před dům vybíhá kuchařka a omlouvá se: Promiňte, já jsme opékala slaninu a spustil se hlásič! Viníka máme, můžeme jít na snídani, ještě je čas. Celou tuhle ranní anabázi glosuje celkem trefně Marcel: Tak hele, jestli jste chtěli vyprovodit, tak stačilo říct mě a nemuseli jste budit celý pension. Má pravdu. Odjíždíme na start do Kalsu, což je asi hodina cesty od Kaprunu. Ranní pohodu si fakt představuji trochu jinak. Nervozita mi buší do těla, jak horník kladivem do skály. Všechno mám? Batoh, hůlky, boty…startovní číslo! Já nechal na pokoji číslo! Naštěstí si moje tupá hlava vzpomněla jen pár set metrů za cedulí Kaprunu. Do Kalsu přijíždíme půl hodiny před startem. Dost na těsno. Nervozita a ranní bojovka se projevují tím nejnevhodnějším způsobem-oba musíme na toaletu. Ale ne za keř, chápeš, ne? Super, fronta dlouhá, jako když mají v Kauflandu levné mléko. To nestíháme…asi se po cestě posereme (pardon). Zkrátím to. Pod startovní oblouk dobíháme pět minut před startem v okamžiku, kdy se formuje celý pětisethlavý dav běžců. Naše místo je někde na konci první třetiny, abychom se po startu nedostali do pomalého vláčku běžců a nezkomplikovali si tak začátek závodu. A jak to je vlastně s našimi ambicemi?

Závod bereme s pokorou a primární cíl je doběhnout. Budeme spokojeni s časem mezi 11-12 hodinami. Ale oba jsme soutěživí, poctivě jsme trénovali, zdraví slouží, a tak v myslích míříme někam k deseti hodinám. Start! Jdeme na to a hned zostra. Před sebou máme 10 km s převýšením 1.330 metrů. Zařazujeme se do vláčku běžců a pomalu se prokousáváme kupředu. Tempo je až příliš ostré, jenže vydobytí pozice za to stojí. Ujal jsme se tempa a Jenda mi jistí záda. Běžíme tak dlouho, dokud se pomalu utahující stoupání nezlomí v krpál, což je na parkovišti u Lucknerhausu. Výchozího bodu pro všechny, kteří chtějí zdolat nejvyšší vrchol Rakouska. Tady uhýbáme doprava, nasazujeme hole a začíná to správné horské peklo. Startovní pole se natahuje jako špagát, každý jde za svoje. Žádné závětří, nebo vyvážení se za soupeřem. Hlavu se snažím mít čistou, nezatíženou okolím, ale občas přeci jen zvednu oči, abych si užil krásné horské scenérie probouzející se do slunečného rána. Na horizontu se objevuje střecha Glörer Hütte (2.665 m n.m.), což znamená, že máme první kopec za sebou a můžeme doplnit energii na první občerstvovačce. Dnes pojedu na melounech! První kousky jsou za trest, protože si je bohatě zdobím vrstvou soli. Chutná to strašně, ale dobře funguje jako prevence proti křečím. Vlastně tuhle mňamku nekoušu, jen polknu a rychle zajídám sladším „bratříčkem“.

Běžíme dál a před sebou máme nejkrásnější úsek závodu. Turistický chodník je krásně houpavý, nahoru, dolů, přes potoky, pastvinami s krátkým výběhem na Salmhütte a až do sedla Stockerscharte (2.465 m n.m.). Cítím se skvěle, běží mi to a poprvé se mi do hlavy vkrádá myšlenka na kvalitní čas. Je to zrádné, vím, a tak se snažím sám sebe krotit.

Za hřebenem sedla se pod námi otvírá famózní pohled na vodní nádrž Stausee Margaritze a hodně těžký seběh o 400 výškových metrů k jeho hladině. Jenda je v sebězích lepší, držím se ho, co mi síly stačí, ale není to ono. Chybí mi technika a bojím se o nohy. Z čehož plyne, že ztrácíme na těžce vydřeném čase. Ti, které jsme v kopci oloupali, nám teď dýchají na záda.

U Glocknerhaus na druhém občerstvení máme v nohách 18 km, teda asi třetinu závodu. Na Jendovi je vidět, že je v pohodě, proto se ujímá tempa před dalším krpálem. Na 6 kilometrech si naložíme 580 metrů. Bodce holí cvakají o kameny, očima sleduji jen úzkou pěšinu přede mnou a spřádám taktiku na další kilometry. „Teď vycvakneme k sedlu, potom dlouhý seběh, což by mohly být kilometry zadarmo a budeme na začátku údolí. Oddychová rovinka, cílový kopec a jsme doma.“ Takhle to zní jednoduše, ale …

Jsme těsně pod sedlem Untere Pfandlscharte (2.660 m n.m.), vedle kovového kříže se tulí skupinka turistů zabalených do zimních bund a mohutně nás povzbuzuje. Možná se to zdá, jako maličkost, ale moc mi to pomáhá, skoro víc, jak ty hnusné gely, co jím každých deset kilometrů. Sedlo! A teď rychle dolů do tepla. Jenže místo pěšiny je pod námi asi dva kilometry dlouhé sněhové pole, parametru kvalitní červené sjezdovky. Stačí se podívat před sebe a je jasné, že tohle bude zábava. Borci před námi volí různé taktiky, ale všechny končí pádem do mokrého sněhu. A buď na něm spočinou a po zadku jedou dolů, nebo se znovu postaví na nohy a znovu spadnou…Po zadku jet nechci ani já, ani Jenda, proto se snažíme s podporou holí „sjezdovat“. Zprvu se zdá, že je to legrace, ale opak je pravdou. Bere to strašně sil. Za sněhovou hranou jsme u konce, říkám si, jenže ouha. Žádný konec, ale 300 metrů dlouhý žlab, který bych i na lyžích jel opatrně. Naštěstí zde pořadatelé natáhli fixní lano, ale i tak jsme na konci „sjezdu“ strašně rozbití.

V botách mám bazén, nohy se mi klepou. „Pojď, už bude jen kopec dolů“ dostává se mi od Jendy povzbuzení. Kameny, potok a krkolomná pěšina plná kamení. Cítím únavu a slyším v zádech hluboké dýchání. Tak to ne, ty mne nepředběhneš! Zvyšuji tempo a nechci prodat svoji kůži lacino. Chyba! Únava a špatná technika mi to spočítaly. Špička nohy mi zůstala za kamenem, ale tělo pokračuje. Za tohle salto by se nestyděl ani cvičený delfín. Jenže on zaboří čumák do vody, kdež to já mezi šutráky. Au! Sice to trvá jen zlomek sekundy, ale hlavou mi běží: Stoč se vole do klubíčka, jinak jsi skončil. Dopad není nic, co bych si chtěl zopakovat. Rychle vstávám. „Jsi dobrej?“ Jo. Běžíme dál. Z palce mi sice teče krev, ale jinak se zdá, že mám kliku. Snad si teď trochu odpočinu. Do Ferleiten je to 15 km z kopce. Chyba lávky. Není kopec, jako kopec. Za hranou krátké rovinky se před námi otvírá údolí, na jehož počátku je chata Trauneralm, ke které vede doslova kozí stezka. Nekonečný seběh! Doleva, doprava, kameny, voda, bahno, kleč a magoři, co letí vzduchem, jako by nevnímali to nebezpečí pádu. Nechápu. Poprvé podléhám hlavě. Celých 35 km se držím a teď mne úplně rozhodilo šest „bezmozků.“  Musím se krotit, myslet dopředu, ale je to dřina. Navíc cítím, že se na mě tenhle seběh podepsal nejen psychicky, ale i fyzicky. Horní partie svalů stehen jsou tvrdé, jako nedělní rohlíky a každý dopad bolí. Modlím se, abychom už byli na rovině. Ferleiten je před námi a s ním i celá naše klaka. Jsou roztroušeni na dvou kilometrech a povzbuzují nás, co jen mohou. Díky za to, strašně mě to nakoplo. Zase pelášíme, dokonce máme tempo 5.30 min/km, což je na 40 kilometr super. S protivětrem se takticky vypořádáváme střídáním se na špici a na Jendovi je vidět, že má svůj den. To mám radost a přeju mu to. Za to se mnou to jde z kopce. Těsně před Fuchs mám první vážnou krizi. Na vině je malá, nevinná pěšinka klesající k řece. Stehna stávkují. Jsou jako skála, snažím se, ale nejde to. Běžím fakt strašně. Vyčítám si, že brzdím Jendu, ale opravdu to rychleji nejde. Těsně za vesničkou probíháme podruhé okolo naší fans zóny. Jsme na 45 kilometru a k cíli vede cesta přes poslední hřeben. Doslova vražda, co ti vysaje poslední síly-7 km s převýšením 670 metrů. Pojď, to dáme!“ Visím na Jendových patách a začínám vnímat bolest žeber na levé straně hrudníku. Ozvěny pádu. Byť se mi zdá, že bych podlehl v rychlosti i šnekovi, asi to není tak hrozné. Po osvěžení v potoce se mi vrací síly a ukazujeme záda pár běžcům. Jsme nahoře! Teď dlouhý traverz, malý dloubák a padáme do cíle. Teď už si věřím! Cíl je blízko. Na hodinkách máme 57 kilometrů, ale Kaprun nikde. Respektive hluboko pod námi. Do prdele! V propozicích je napsáno-trať 57 kilometrů! Já i Jenda nevěřícně kroutíme hlavami a na parťákovi vidím poprvé krizi. Možná se může zdát, že jde jen o dva blbé kilometry, tak co tak pláču. Ale věřte mi, peklo je blízko! A je to tady. Pořadatel nás odklání z cesty do lesa. Pěšina se sklonem bubnu skokanského můstku. Cik, cak lesem střemhlav dolů. To si na závěr nezasloužíme. Jenda peláší a já vlaju. Nesmím povolit! Místo nadávek mi z ničeho nic letí hlavou popěvek, který miluje moje vnučka Áťa: Hlava, ramena, kolena palce, kolena, palce, kolena palce… Asfalt. Bože, jak já miluji asfalt. Na kaprunský rynek je to posledních 800 metrů. Okolo stojící fanoušci nás povzbuzují do posledních metrů. Už si začínám uvědomovat blízkost cíle, v který jsem ráno jen doufal. Atmosféra je skvělá, špalír lidí tleská, píská, mlátí do bariéry a na poslední stovce metrů nás doprovází moderátorovo: Áááá Jan a Peter Havranéééék, go, go, go, finish! Protínáme cílovou pásku a padáme si s Jendou do náruče. Mám slzy v očích! Mlátí s námi emoce, únava posílá do kolen a dojímají gratulace našich nejbližších a kamarádů. A výsledek? Fantazie. Celkový čas 9.29 minut nás řadí na 95, 96 místo z celkového počtu necelých pěti set závodníků. A jako bonus je moje páté místo v „geronto kategorii“. Jen šest minut od bedny…

Větu, kterou chci napsat na závěr, jsem měl na mysli posledních deset kilometrů: K příštím Vánocům chci bačkory a svetr!