Azorské ostrovy

Azorské ostrovy, devět perel navlečených na atlantickém náhrdelníku. Nespoutaná příroda a ráj pro vyznavače outdoorových aktivit. Tak lze krátce charakterizovat autonomní území Portugalska.

Den první – přílet na Sao Miguel

Letiště v Ponta Delgada hlavním městě na jihozápadním pobřeží ostrova zkrápí déšť. Před obraz počasí, které by nás mělo doprovázet po celý týden našeho pobytu. Nicméně nevěšíme hlavu. Dvě třetiny zavazadel zabírá oblečení do deště a už z domova jsme smířeni s tím, že opalovací krém zůstane tentokrát hluboko v batohu. Posouváme si ručičky hodinek o dvě hodiny zpět a za soumraku odjíždíme na hotel. To je pro dnešní den vše. Jdeme se ubytovat a nachystat na zítřejší den.

Den druhý – severovýchod ostrova

Vzhledem k tomu, že z jihu na sever měří Säo Miguel sotva 15 km, máme to do Ribeira Grande co by kamenem dohodil. Toto druhé největší město ostrova je ideálním výchozím místem pro prozkoumávání severní a východní části ostrova. U hotelu naskakuje naše devíti členná skupinka do mikrobusu a nabíráme severní kurz. Místní agentura nám sice poskytla velkorysý vůz, ale v technickém stavu, který nutí řidiče ručně do zavírat dveře a trpělivě startovat motor pokaždé, když mu vypoví poslušnost.

Pobřeží Ribeira Grande omývají bělostné vlny Atlanckého oceánu, které se netříští o vysoká skaliska tak, jako na zbytku ostrova, ale končí svoji pouť na černém sopečném písku, čímž pádem se městečko stává oblíbeným místem surfařů z celého světa. Ti se proti vlnám vydávají buď z centrální pláže Praia de Monte Verde, nebo z té oblíbenější Praia de Santa Bárbara na západě města. A právě u ní parkujeme, abychom se poprvé „seznámili“ s divokým Atlantikem a pozorovali umění borců na prknech. Těch tu sice několik je, ale zatím jen postávají na břehu, srkají pivo a čekají na lepší větrné podmínky. My to balíme, oni zůstávají. Na cestě k západnímu cípu ostrova je nekonečné množství míst nabízející úchvatné pohledy na skalnaté útesy ostrova a tím nejkrásnějším se zdá být Miradouro de Santa Iria. 

Na řadě jsou čajové plantáže Chá Gorreana Tea nad obcí Säo Bras. Keře čaje našly své místo na severních svazích, bezprostředně u hlavní okružní silnice ostrovem. Exotiku uprostřed divoké přírody si lze „osahat“ krátkou procházkou čajovými plantážemi a pochopitelně návštěvou zdejší továrny Gorreana. Nejstarší stále fungující továrnou na zpracování čaje v Evropě. V počasí, které panuje můžeme na nějakou procházku mezi keři zapomenout, ale podívat na rukodělnou výrobu čaje bude fajn. Malá továrnička jede na víkendový turistický mód, takže trochu divadlo, ale i tak jde o milou prohlídku. Navíc zakončenou ochutnávkou černého čaje, koláčků bogangas a likéru. Mimochodem čaj se zde začal pěstovat počátkem 19 století poté, co plíseň zničila doposud dominantní plantáže pomerančů a jak se zdá, byla to správná volba. 

Na západní straně ostrova, nedaleko farnosti Achada v hrabství Nordeste na svazích Serra da Nordeste je další klenot ostrova, který nesmíme vynechat-přírodní park Ribeira dos Caldeiroes. Mimořádná kombinace skanzenu, botanické zahrady a horského údolí v sobě skrývá několik vodopádů a pětici starých vodních mlýnů. Řidič „usazuje svého svěřence“ na parkovišti a otvírá dveře. „A sakra, vezmi si na sebe vše nepromokavé“, udílím rady Lence, protože venku je fakt liják. Sice prší, ale není chladno. Hned první pohled nás nadchne. Park je protkán neuvěřitelně bujnou vegetací rostlin od pestrobarevných hortenzií, přes obří kapradiny, až po stále zelené jehličnany cryptomeria. Necháme se vést cestičkou nad korytem říčky až do míst, odkud je ten nejmalebnější výhled na celý prostor vyplněný zelení, potoky a malými kamennými mlýny. Sakra, kdyby tolik nepršelo, hned bych se tu posadil, z batohu vyndal azorské víno, přikusoval sýr a malinko si užil té atmosféry. Nebo bych se trochu vydováděl na okolních kopcích Serra da Nordeste, kde je nekonečně možností adrenalinového vyžití. Nebude ani jedno, ani druhé. Chčije a program je nabitý. Ale na fotku největšího vodopádu-Nevěstin závoj nám čas ještě vystačí. Cvak a pokračujeme dál.

Na řadě je Lagoa das Furnas, třetí ze sopečných jezer na ostrově charakteristické temně zelenou vodou. O tom se můžeme nejlépe přesvědčit pohledem shora. Takže svěže za zážitky na Miradouro Pico do Ferro. A co vidíme? Prd. Jen bílou tmu. Nezbývá než si na telefonu vyguglit fotografii za slunného počasí, natáhnout ruku před sebe do mlhy a představit si tu krásu, co je tam někde pod námi.

Tak to je smutné…A co zažene smutek a chmury? Dobré jídlo a pití. V našem případě zcela mimořádný a lokální pokrm cozido. To na nás čeká v městečku Furnas. Stejnojmenné údolí je součástí jedné ze tří sopek, ale dnes se o své bezpečí bát nemusíme, jde o vyhaslý starovulkán chrlící lávu naposledy v roce 1630. Vulkánové dědictví ovšem nezůstalo ležet ladem a město se od 18. století stalo lázeňským letoviskem. A termální lázně lákají dodnes. I na ty dojde. Ale postupně. Parkujeme u sopečných výduchů Fumarols Lagoa das Furmas a jdeme se podívat do přírodní kuchyně, kde se připravuje cozido. Celá oblast je protkána horkými vřídly a kouřícími fumarolami, ze kterých neustále vychází pára. A právě tady jsou v zemi uschovány obrovské hrnce s masem, ve kterých se pokrm vaří až osm hodin. Místo je veřejně přístupné a slouží jak místním, tak i majitelům jídelen. Ti si sem ráno přivezou každý svůj hrnec a pak jen stačí počkat a servírovat turistům. Už se mi sbíhají sliny. My obědváme v Restaurante Tony’s společně s dalším davem hladových turistů. Na první pohled trochu depka, ale chmury jsou brzy pryč. Hbití číšníci před nás skládají víno, pivo, nealko a hned upozorňují, že stačí jen zamávat a vše doplní. Poprvé ochutnám azorské víno. Hm, to půjde. Už se těším na ostrov Pico, kde budeme přímo v centru vinařské produkce. Oběd je na stole. Na nerezovém tácu se na nás směje obrovská porce jídla. Vepřové, hovězí, kuřecí maso, kousek klobásy a jelítka. K tomu brambory, rýže, vařená zelenina. Jedním slovem obžerství.

Od rodičů jsem za mlada slýchával: Nekoupej se hned po jídle, utopíš se. Nikdy jsem toho nedbal až dnes. Jenže to nebude proto, že se bojím o život, ale do termálních pramenů Caldeiras das Furnas se mi zrovna nechce. Místo toho se půjdeme projít do městečka. K naší smůle stále prší, proto je procházka dost svižná a rychle bereme za vděk malou kavárničkou. Pro Lenku kávu a já si dám bílé azorské víno. Objednávání je trochu kovbojka, slečna neumí anglicky a já portugalsky, nicméně jsme si úsměvy stvrdili, že jsme oba spokojeni. Po chvilce sklízím svoje lingvistické úspěchy. Lenka má kafe a já víno, jenže celou lahev. Prý nerozlévají …To bude pěkné odpoledne.

Naší poslední zastávkou okruhu je Vila Franca do Campo. Malebná osada s romantickým nádechem starobylého města, kde mají mimochodem hned nad přístavem luxusní sladkosti zvané queijadas. A co navíc, mraky jsme nechali za zády a na obloze se usadilo slunce. No vida, pak že to nepůjde. Naše první kroky míří do maríny, jejíž betonové bloky jsou zkrášleny mnoha malbami, které tu po sobě zanechávají jachtaři. Tak trochu kopie zvyku z Horty na ostrově Faial. Uvidíme, které z míst na tom bude lépe. Hned za touto přírodní galerií, vystupuje z vodní hladiny obrys ostrůvku Ilhéu da Vila, jenž je pozůstatkem bývalé sopečné kaldery s tvarem připomínající otevřený prstenec. A právě do něj v sezóně vplouvají turisté na lodích, aby si dopřáli klidu na pláži a teplé vody ostrůvku. Je to bezesporu největší turistické lákadlo. Nám musí stačit jen pohled, ostatně na koupání to opravdu není. Druhým místem, které nesmí chybět na našem „play listu“ je poutní místo Ermida de Nossa Senhora da Paz, tedy kaple Panny Marie míru vypínající své bělostné fasády kaskádových teras vysoko nad městem. K naší smůle je zahalena do mlhy. Píšu si do poznámek: Při volném dni sem znovu zajet. Cestu po jižním pobřeží zpět do Ponta Delgada zvládá náš řidič svižně, proto nám zbývá ještě čas na krátký oddych a prohlídku přístavu se skvělou večeří. Já si dávám lapas, kuželnatky na česneku s chlebem a Lenka domácí sýr. Na první den máme zážitků plnou nůši.

Den třetí – přelet na ostrov Faial

Přelétáme na nejzápadnější z azorských ostrovů Faial, přezdívaný též jako Modrý ostrov. Za své druhé jméno vděčí rozsáhlému porostu modře kvetoucích hortenzií, které na ostrově najdete úplně všude. Po slabé hodince letu dosedáme na letiště západně od Horty a můžeme se pustit do kružní jízdy ostrovem, a to jižní stranou, směrem na západ. Azorské ostrovy vznikly díky vulkanické činnosti, proto je z valné části pobřeží ostrovů obklopeno sopečnými vyvřelinami, které tvoří ostré a neprostupné útesy. A právě díky tomu je koupání v oceánu nemožné. Až na výjímky, kterým se tu říká přírodní bazény. Jde o kombinaci organických jezírek uprostřed útesů a betonových van s platy, které zajišťují místním i hostům klidné a bezpečné koupání. U takového jednoho dílka v Porta da Lapa činíme první zastávku, ale bez ambice vyzkoušet funkčnost plovárničky. Možná za lepšího počasí, ale to dnes nehrozí.

„Zase prší“, obracím se na Lenku a lakonicky opisuji skutečnost, kterou se smutkem pozorujeme z okna auta. „Pořádně se obleč až budeme vystupovat“ doplňuji informaci, jako bych vedle sebe měl malé dítě. Lence to je jasné, ale mě se zdá, že bych jí měl díky svým zkušenostem být po ruce radou. Přeci jenom jsem z mých cest „více ošlehán větrem.“ Dokonce jsem jí před odjezdem půjčil jednu ze svých nejlepších větrovek, co mám. Ať je holka pěkně v teplíčku. No a právě na tu bundu nyní myslím, když vypouštím svá moudra. „Péťo, já se ti bojím něco říct.“ Otáčím vyděšeně hlavu směrem k Lence. „Co je? Co se stalo?“ Trochu se bojím odpovědi…“Já jsem nechala tu tvou bundu na pokoji v hotelu.“ A je to! To se musí stát zrovna mě! Moje nejlepší bunda je v trapu. Cloumá mnou naštvání a zmar. Jednak je to lítost, fakt jsem jí měl rád a také starost o Lenku, protože jinou nepromokavou bundu nemá. Ach jo.

Blížíme se k pravděpodobně nejzajímavějšímu místu ostrova na jeho západním cípu – poloostrovu Ponta dos Capelihos, na jehož konci je na útesu vystavěn vysoký maják Farol dos Capelinhos. Celá krajina je šedá, ponurá a trochu ve mě evokuje měsíční krajinu. Skupinka se dělí na chytré hlavy, které se běží ukrýt před běsným větrem do majáku a na magory, kteří si stůj, co stůj chtějí vyšlápnout na vyhlídku nad majákem. Jsme členy té druhé. Pomalu stoupáme sopečným pískem vzhůru, přidržujeme se zábradlí a po očku z poza kapuce pozorujeme, jak daleko je ještě ona vyhlídka. Jsme na místě a ta trocha námahy stála za to. Pod námi je úchvatný výhled na celý výběžek, maják a okolí. Samo o sobě by mohlo jít o tuctové místo, kterých je zde mnoho, nebýt mrazivé historie, která území doprovází. Psal se rok 1957, kdy se na dohled od majáku vzbudila k činnosti dosud spící sopka Capelinhos a z podmořského dna začala chrlit lávu, z které se pomalu začal tvořit ostrůvek. Ten se následující rok díky dalším erupcím natolik zvětšil, že došlo ke spojení s pevninou. Otřesy i tuny lávového prachu zasypaly a zničily okolní domy, jen samotný maják jako zázrakem přežil. Celou tuto historii shrnuje vulkanické muzeum uvnitř majáku, kam se utíkáme ukrýt i my. Po prohlídce trochu litujeme, že jsme na vyhlídku nešli až po nabytí informací. Mohli jsme být více interaktivní, ale i tak to bylo poučné a tajemné.

Okružní silnice nás severem, kde se z čista jasna ukazuje slunce, dovádí až na vyhlídku na město Horta. Což o to, pohled na město je úchvatný, ale podmínkou je být ve dvojici, jinak by nás vítr vytáhl vzhůru k oblaků. Jo, trochu přeháním, ale opravdu tu strašně fouká.

Rychle dolů a do nejbližší hospody na oběd. Vybíráme si hospůdku Genuíno v zálivu Baia de Porto Pim, která má panoramatická okna na vodu a báječně tu vaří. Já jdu do mečouna a nedělám chybu. Luxusní rybka. A teď trochu pohybu po městečku. Křivolakými uličkami se postupně prokousáváme až na přístavní náplavku, nad kterou je vyhlášená námořnická hospoda Peter 's cafe, kde prý mají ten nejlepší gin tonic. To se musí vyzkoušet! Zákazníky jsou nejen turisté, ale hlavně námořníci, kteří si na cestě mezi Evropou a Karibikem dělají v místním přístavu „povinnou“ zastávku. Jednak si musí skočit na drink, ale hlavně po sobě zanechat kresbu na přístavním mole. Říká se, že kdo tam nezanechá svou stopu, nedopluje do cíle. Díky tomu, je, místo, jakým si azorským lidovým Montmartem. Dnes už máme srovnání s podobným zvykem z Vila Franca do Campo a objektivně musím vítězství přiřknout Hortě. Nikoli kvůli kvalitě malůvek, ale ta zdejší atmosféra je opravdu výjimečná. Loučíme se s řidičem a vítáme s kapitánem. Na řadě je trajekt do městečka Madalena na ostrově Pico. Orientace je vskutku jednoduchá, držet kurz na „černý ostrov“ s vulkánem sahajícím do výšky 2.351 m n.m.

Za hodinku jsme na druhém největším ostrově Azor, který se prý nesmazatelně zapíše do našich vzpomínek. No uvidíme. Z trajektu to máme na hotel asi pět minut pěšky, je to tu vše jak na pětníku. Trajekt, domky cestovních agentur, náměstíčko, obchoďák i hospůdky. Pokojík je útulný, ale na povalování je času dost. Bereme batoh a vyrážíme do obchoďáku doplnit zásoby a nakoupit pár maličkostí a vodu na zítřejší plánovaný výstup na sopku. Den zakončujeme v malé hospůdce za náměstím, kde nás rozmazlují jako vlastní. Je klidný podvečer a my oceňujeme fakt, že jsme na ostrovech mimo turistickou sezónu. Nedokážu si představit ten mazec v letních měsících. Ale něco za něco. Jsme na ostrovech „téměř sami“, ale na druhou stranu je v tomto období hodně nestabilní počasí. A to platí i o zítřku, na který se moc těším. Ještě odpoledne byla pekelná předpověď. Déšť a mlha. Podmínky, které výstupu moc nepřejí. Ale uvidíme, počasí se tu mění každou hodinou.

Usínám s telefonem v ruce a hypnotizuji aplikaci s předpovědí počasí. A hele! To není pravda! Počasí se zásadně mění a zítra má být zcela azuro! „Tak to je super“ hlásím Lence. Bude krásné počasí nejen pro nás, co půjdeme na kopec, ale i pro ty, kteří vyplují na oceán pozorovat velryby. Třetí skupinka, kam se zařadila i Lenka, si naordinovala trek v okolí Madaleny, takže se zdá, že zítra bude krásný den pro nás všechny.

Den čtvrtý - výstup na nejvyšší vrch středo atlantského hřbetu

Spím tak na jedno oko, abych nezmeškal odjezd. Objednané taxi nás za 40 EUR vyveze do Casa da Montanha (1.200 m n.m.) a odtud už půjdeme vzhůru k vrcholku. Odměnou by nám měl být nejvyšší vrchol středo atlantického hřbetu, součást nejdelšího pohoří světa. Na jedné straně bude Evropa a na druhé už Amerika, právě na tomto místě se setkávají dvě litosférických desky (Euroasijská a Severoamerická). Třešničkou na dortu bude asi 70 metrů vysoký a strmý vršek Piquinho, zdvihající se uprostřed kaldery. Tím staneme na nejvyšším vrcholku Portugalska – Azor Montanha do Pico 2.351 m n.m. Tolik teorie. Jdeme na to. Do auta usedám spolu s mladou dvojicí Tomášem a Barčou, kteří mi na kopci budou dělat společnost. I když ne tak úplně, odhaduji, že si budou chtít výstup užít a nikam se nepohrnou. Na rozdíl ode mne. Můj plán je trochu jiný. Rychlým výstupem si počechrám kondici, pořídím vrcholovou fotku a pádím k autu, abych byl po poledni u Lenky.

Auto se pomalu vzdaluje pobřeží i modré obloze. Stoupáme do mraků, mrholení a prudkého větru. Na parkovišti jsme první. Nikde nikdo, ani rangers, kteří tu mají svou základnu. Ta slota, která je okolo nás má jednu malou výhodu, kvóta maximálního počtu lidí stoupajících na kopec nebude ani náhodou naplněna. Drobná útěcha, která nijak nezlepší naši náladu. Objektivně vzato je takové počasí, že bych se za normálních okolností na výstup vykašlal. Ale tolik jsem se těšil, a navíc je tu ještě jiskřička naděje, že vrchol sopky může čnít nad příkrovem mračen obklopen sluncem a modrou oblohou. Mezi tím přijíždí dvojice rangerů a vpouští nás do útrob základny. „Jdete na vrchol?“ zkouší naši odvahu a na monitoru ukazují lokální předpověď.

Okolo poledne by se nahoře mohlo objevit okno. Je rozhodnuto. Platíme 20 EUR, dostáváme gps vysílač pro případ komplikací a informaci o poplatku 1.200 EUR při nutnosti záchranné akce. V duchu se usmívám, vždyť nelezu na K2, ale jen na blbou sopku, ale skutečnost beru na vědomí. K vrcholu nás bude vést 47 dřevěných sloupků, které přehledně značí trasu. Teď je to na nás. Už první stovka metrů mezi klečí naznačuje, že díky mlze nebude orientace jednoduchým úkolem. Nad klečí, asi po půl hodině se dostáváme na sopečný podklad. Terén se stává obtížnějším a počasí ještě hrozivější. Držím se pohromadě s Tomem a Barčou, protože tady není mnoho prostoru pro machrování a sólo akci. A také o ně mám trochu strach. Hlavně Barča se dost trápí už tady dole. Stoupáme opravdu pomalu a do mě se po necelé hodině pouští zima. Mám oprávněné obavy, že oni dva to nahoru nedají. Navíc mi Tomáš píše sms, ať jdu sám. V okamžiku, kdy mne míjí dvojice mladých kluků se rozhoduji pro opuštění parťáků a lepím se jim na paty. Střídáme se na špici a společně šplháme sloupek po sloupku. Dál vidět není. Po dvou hodinách šlapání, u čísla 45, tedy na hraně kaldery odhaduji rychlost větru na 70 km/hod a jít dál se prakticky nedá. Vítr je tak silný, že ztrácíme stabilitu. Navíc mlha zhoustla tak, že nevidíme dál než na pět metrů. Orientace nula.  Balíme to, gestikuluji na kluky a opatrně sestupujeme.

Upřímně řečeno do smíchu mi není a vzpomněl jsem si na mojí ranní povýšenost nad možnou záchrannou akcí. To jsem trouba! Někde na hranici patnácti set metrů končí mlha a sestupuji už v otevřené krajině. Jsem smutný, vždyť tenhle výšlap byl jednou z hlavních motivací, proč jsem na Azory letěl. No nic, nedá se nic dělat. To se prostě stává. Přivolávám si taxi a pomalu sestupuji k parkovišti, když se mi v kapse rozezní telefon. „Tady Tomáš, počkej na nás na parkovišti, jsme ti v patách“. A v autě mi vypráví, jak moc je zaskočilo počasí a že jejich útočištěm se stala malá skalní jeskyně, kde prý přečkali to nejhorší. I takové dovedou být kopce.

Řidič s námi uhání k oceánu a moje oči do poslední chvíle visí na sopce. Stále je zahalena v mlze, nemusím si tedy vyčítat špatné načasování výstupu, ani obavu pokračovat o pár stovek metrů dál k vrcholu. Stejně bych nic neviděl. A co je na tom nejhorší? Do celého pobřeží se opírá slunce! Do prdele, to je smůla. Nic, házím chmury za hlavu a spěchám za Lenkou. Ta si zpříjemnila dopoledne procházkou vinicemi a teď sedí spolu s dalšími na zahrádce jedné hospůdky. Tak to si nechám také líbit. Přisedám k ostatním, po židlích rozkládám mokré oblečení a rychlostí vyplašené antilopy si objednávám pivo a stejk. Na ten se mimořádně těším, protože maso je ze zdejších krav, které se svobodně pasou po ostrovních lukách a kvalita masa tomu prý odpovídá. Azořané říkají, že jsou to veselé krávy. A mají pravdu, maso je super!

I přes parádní odpoledne mi stále v hlavě visí dnešní neúspěch, a tak si ordinuji můj obvyklý lék na chmury. Jdu se proběhnout. Natáhnu to podél oceánu směrem k vinicím a zkontroluji sopku. A jestli ta potvora bude bez mraků, rychle se vrátím a zkusím štěstí znovu. Není! Vrcholek je stále v mracích. Tím oficiálně končí moji snahu se vyškrábat vzhůru.

Den pátý – okruh ostrovem Pico a návrat na Sao Miguel

Ostrov se pyšní dvěma nej-nejvyšší horou a nejlahodnějším vínem. To první si můžeme odškrtnout (s těžkým srdcem) a na druhé se můžeme těšit dnes. Drobnou vizuální „ochutnávkou vína“ je ranní návštěva lávových vinic Criacao Velha za Madalenou, kde jsou na úpatí sopky viniční políčka a uprostřed zachovalý větrný mlýn, jako vzpomínky na dávnou zemědělskou minulost. Samotný způsob pěstování vinné révy je dnes zapsán na seznamu UNESCO a spočívá v jeho ojedinělosti. Ale o tom se snad dozvíme více se sklenkou v ruce, kousek pod vesničkou Sao Mateus. Mladý vinař nás vítá ve svém mikro vinařství a se sympatickou energií nás zasvěcuje do tajů výroby a pěstování vína. Tím hlavním benefitem pro zcela specifickou chuť odrůd bílého vína je půda a způsob pěstování. Plocha, mírně se zvedající od oceánu do vnitrozemí je rozdělena na tisíce malých políček ohraničených zídkami z lávových kamenů. Uprostřed nich se u země choulí jedna až dvě hlavy vína, aby nasály minerální látky z půdy a ukryly se před nelítostivým větrem a silou oceánu. Odlišnost od naší evropské vinné kultury je viditelná, ale dřina vinařů je všude stejná. Jen škoda, že na ochutnávku máme tak málo času, ale hlavně je dopoledne, což není ideální čas pro degustaci. I když…

Cestu lemují vesničky s typickými domy z lávových kamenů s mohutnými bílými spárami barevnými dveřmi a okenicemi. Veselá architektura vyvolává sama o sobě spokojený úsměv na tváři. Příkladem může být velrybářská vesnička Lajes do Pico. Vůbec nejstarší sídlo na ostrově. Zastávky využijeme k návštěvě museu dos Baleeiros – muzeum velrybářství a krátkou procházkou městečkem. Je tu neskutečný klid a pohoda. Jediným vzrušením jsou odplouvající čluny, mířící na oceán hledat hejna velryb, což je jediné, co tu zůstalo z velrybářských tradic. Nepočítaje torza bývalých zpracoven masa a tuku.

Z jihu míříme na sever do vnitrozemí s malou zastávkou u jezera Lagoa do Capitäo. Místo nabízí dvě lákadla. Výskyt endemických keřových vřesů a snad i nejlepší a nejfotogeničtější výhled na sopku. OK, stromy dobrý, ale ta sopka je pro mne jak magnet. Tak teď nebo nikdy. Alespoň ji uvidět z dálky ve své plné kráse. Mám psát, jak to dopadlo? Vracím se do auta se sklopenou hlavou. Prostě ne! 

Na severním pobřeží v Sao Roque kontrolujeme místní mládež v dalším z přírodních jezírek a je tu poslední místo před odletem zpět. Rudě zbarvené lávové útesy pod Santa Luzia, které zde vytvořila před několika tisíci léty svou aktivitou sopka Pico. Noc už trávíme zase na Sao Miguel v Ponta Delgada.

Den šestý – západ ostrova Sao Miguel

Dominantou západní části ostrova je sopečná kaldera Sete Cidade („sedmiměstí“) a my pevně věříme, že dnes bude ten den D a zlomíme to mlžné prokletí. Vždyť je slunné ráno, tak to musí klapnout. Dveře auta se zaklaply a řidič s námi peláší po hlavní silnicí vzhůru ke kaldeře. Zprvu je veselo, jenže stačí nabrat drobnou nadmořskou výšku a jsme tam, kde minulé dny. Mlha kam se podíváš. Parkujeme nad jezerem Lago do Canario. „Vystupujeme“, ozývá se od řidiče. „Půjdeme po téhle pěšině, asi tak patnáct minut až narazíme na Miradouro Boca do Inferno. Odtud je úžasný pohled do Sete Cidade. Všichni víme, že je to jen marný pokus, přes to se jdeme projít a trochu promoknout. A co že bychom to viděli, kdybychom viděli? Sete Cidade vznikla propadem sopečného kráteru do současné monumentální, a hlavně spektakulární podoby. Stěny kaldery o šířce přibližně pět kilometrů pokrývá bujná vegetace a na jejím dně se skrývá stejno jmenná vesnička a dvě rozlehlá jezera. Ta se od sebe liší zbarvením vody Lagoa Azul je modré, Lagoa Verde zelené. Vysvětlení spočívá v rozdílné hloubce a složení minerálů. Ale pro milovníky legend se nabízí i trochu romantičtější vysvětlení. Za vznikem jezera prý stojí, jak jinak, láska princezny a chudého pastýře, kterým jejich lásku nepřál král. Provdal dceru princi ze sousedního království a při loučení oba zamilovaní naplakali každý jedno jezero. Ať je to jakkoli, jedná se o největší sladkovodní plochu na Azorských ostrovech.

Po cestě na dno kaldery se nám předci jen podaří na pár sekund vidět obě jezera, ale než si pořídíme dva snímky, je po výhledu. Dole u jezera se náhodně setkáváme s malou partou Čechů a první co nás zajímá je: Viděli jsme nějakou kalderu? „No jednu jo, ale museli jsme to zkoušet tři dny.“ A tím nechtěně narazili na téma, jakým způsobem poznat Azory a nestrávit tu měsíc. Je lepší pobýt na nějakém ostrově týden a zkoušet ho projít či projet křížem, krážem? A mít tak možnost se na některé místo vrátit více krát? Nebo zvolit naší „velkou“ variantu několika ostrovů spojenou s mnoha přejezdy? Univerzální odpověď neexistuje.

Ze Sete Cidade uháníme na samý západ do městečka Mosteiros, které se pyšní dlouhou písečnou pláží a ikonickými skalními zuby, které jsou snad na všech fotografiích z tohoto místa. Sbírku západních výsp ostrova doplňujeme majákem Ponta da Ferraria a tím končí naše dnešní cestování po západu ostrova. Vlastně ne, je tu ještě farma Bernarda Cabrala, která se pyšní pěstováním ananasů, což je v této zeměpisné šířce raritou. Když jsem si načítal před odjezdem podrobnosti, nabyl jsem dojmu, že půjde o obrovskou plochu skleníků plných ovoce, ale ve skutečnosti se jich tu tísní asi jen patnáct. Celé to na mne působí spíš jako skanzen, okolo kterého letí mediální pohádky pro turisty. Tohle bych si příště odpustil.

V hotelu si odkládáme batohy, počkáme, až se přežene přeháňka a vyrážíme na prohlídku starého města. Nejprve ale povinná zastávka na tržnici a nákup několika druhů místního sýra. Historické centrum nás svou architekturou vrací zpět do dob portugalského kolonialismu, uličky lemují bílé domy s čedičovými loubími mnohdy přetřené do veselých barev tolik charakteristických pro tento kout světa. Jasnou dominantou, která nejde přehlédnout je Portas da Cidade. Tří oblouková brána uvozující vstup na hlavní náměstí. A hned vedle něj útulná kavárnička, kde si hodinku posedíme na slunci a vyčkáme otevření nedaleké restaurace, kde už na nás „čeká“ lobstr. Ani jsem netušil, kolik se toho do mě vejde…

Den sedmý – co jsme ještě neviděli…

Poslední den na Sao Miguel jsme si vyčlenili na místa, která jsme buď nestihli projet, nebo nám jejich prohlídku ztěžovalo počasí. Takový jednoduchý a rychlý mix, který začínáme tam, kde první den po příletu, v Ribeira Grande. Tentokrát vynecháváme pláže a věnujeme se klasické koloniální architektuře města, která nabízí dva taháky. Pravděpodobně nejfotogeničtější stavba města, most v jeho samém centru-Ponte da Ribeira Grande a dominanta městečka Torre do Relógio, hodinová věž.

Pro další zastavení nejedeme daleko. Pár kilometrů jižně od Ribeira Grande je turistická stezka a vodopád Salto do Cabrito. K němu se vydáváme po svých a vyšlápneme si alespoň kousek stezky, abychom si užili trocha azorské přírody. Já bych pohybu věnoval více času, ale zbytek skupinky upřednostňuje spíše fotografování a procházku okolo vodopádu.

Čas, který jsme vyšetřili u vodopádů věnujeme prohlídce Caldeira Velha. Malé přírodní rezervaci s vodopády a termálními jezírky. U vstupu se musíme rozhodnout, zda smočit svoje těla v termální vodě, či nikoli a podle toho zakoupit vstupenky. Všichni se chtějí jen courat. Areál je malý a za půl hodinky není co dělat, ale ta chvíle stojí za to. Monumentální kapradiny dosahující výšky několika metrů jsou k neokoukání, to se vážně nevidí. A termály? Jsme překvapen, jak vkusně a komorně je naloženo se všemi pěti bazénky. Jsou s citem zasazeny v kaskádě a trochu lituji, že jsem se nehecnul na koupání. Voda má něco okolo 30 °C, ale je třeba počítat s tím, že železitá voda pošle vaše plavky do věčných lovišť.

A je to tady zase. Pokus o shlédnutí do kaldery. Dnes kráter vulkánu Água de Pau, na jehož dně je nejkrásnější jezero Azor-Lagoa do Fogo. Vzhledem k tomu, že jde o nejvýše položené jezero ostrova, výsledek je předem jasný… Snad nám chmury a beznaděj vyžene z hlavy dobrý oběd ve Vila Franca do Campo a prohlídka poutního místa Ermida de Nossa Senhora da Paz, které bylo při naší návštěvě před několika dny zahaleno v mlze. Dnes máme štěstí, protože celý prstenec pobřeží zalévají sluneční paprsky. Ke kaply vede ikonické bílé schodiště zdobený typickými "azulejos", tedy obrazy z modrých kachlíků a zážitek je umocněn panoramatickým výhledem na město a pobřeží. Sakra, tady to jde a ve vnitrozemí ne? Asi osud, nebo znamení, že se na Azorské ostrovy máme ještě vrátit.

Pro klid v duši ještě kontroluji web kamery na Sete Cidade. Co kdyby… „Parto, balíme to a frčíme na pláž Praia Alta Água.“ Tady si vychutnáváme poslední chvíle u oceánu a s respektem k jeho síle se dál, než pod kolena do chladné vody neponoříme. A také je tu drobné nebezpečí se žahavými medúzami. Jejich žahnutí může být i životu nebezpečné, a to se nám moc nehodí…Slunce jako by nám chtělo vzkázat, přijeďte ještě jednou, budu k vám milostivější. Pravdou zůstává, že to nejkrásnější z ostrovů-výhledy do kalder, nám nebylo dopřáno a s tímto drobným stínem odlétáme domů.

Tady bych mohl svoje povídání skončit, kdyby nás ještě nečekaly chvíle, na které se dobře nevzpomíná. V Lisabonu nabírá naše letadlo do Amsterdamu zpoždění a už se to celé sype. Na Schiphol přilétáme o půl hodiny později a místo do Prahy letíme do Mnichova a zase s lehkým zpožděním. „Jestli to zase nestihneme, tak to spím“, hodnotí Lenka vypjatou situaci. Navíc jsme neletěli letadlem, ale mrazákem. Pilot byl asi příznivcem Wim Hofa. Naštěstí nás už další peripetie nečekaly (kromě ztráty zavazadel) a my konečně dosedáme na Ruzyni. Ještě cesta domů a po půlnoci uleháme do postele. Už večer cítím malé škrábání v krku, což připisuji prochladnutí v letadle a následující tři dny se věnuji vykurýrování. Marně, mě i Lence je blbě. Chřipka? Angína? Ne covid! Jsou prostě někdy dny, kdy se k vám štěstí postaví zády a my jsme si té smůly vybrali plný batoh.