Gruzie – Velký Kavkaz

Gruzie je pro nás Středoevropany ještě stále exotickým koutem planety. Většina cestovatelů si k poznání země vybírá letní měsíce, my ne! Poletíme v plné zimní sezóně a oblast Velkého Kavkazu poznáme se skialpými lyžemi na nohou.

Už v minulém roce, po cestě z norské divočiny Sunnmorských Alp jsme si slíbili, že na přeskok opět odletíme za nějakým skiaplovým dobrodružstvím. Padaly různé nápady, ale mezi všemi těmi šílenostmi nakonec zvítězila Gruzie. Země, kterou kluci objevili po konci covidové uzavírky, když hledali, kam vyrazit za sněhem. Mezi nimi byl i Honza alias Gula, kterému se svěříme do rukou po dobu těch šesti dnů, které v Gruzii strávíme.

Gruzie je země na pomezí Evropy a Asie srovnatelná svojí rozlohou s naší republikou. Ale ne vždy tomu tak bylo. Novodobá mapa země byla nedobrovolně přepsána v nedávné době, kdy se nenasytní ruští okupanti rozhodli obsadit území Abcházie a Osetie, čímž ukrojili z území suverénního státu celou jednu třetinu. Dnes, ve světle událostí na Ukrajině tento fakt vnímáme o to víc citlivěji. Bohužel se vše té době odehrálo bez povšimnutí zbytku světa a možná tam začal ten agresivní a nenasytný apetit Ruské federace. Samotní Gruzinci se cítí spíše Evropany s touhou se stát pevnou součástí EU. Ostatně o tom svědčí i množství vlajek EU na obecních a státních budovách. Gruzie je ze severu svírána hřebeny Velkého Kavkazu, který směrem na jih ustupuje do nížiny a polopouštní krajiny, aby se vzápětí opět vzepjal do výšin pohoří Malého Kavkazu. Jeho západní část omývá Černé moře, přecházející na východ v úrodnou pánev.

Pondělí, den první-odlet

První pracovní den v týdnu si plním pracovní povinnosti jen do oběda, hned po něm balíme a odjíždíme na Ruzyni. Auto parkujeme jako obvykle v Go parkingu. Vrátný je milý, pomáhá nám s registrací vozu a otevřením závory. Za to řidič, který nás má odvést na letiště je jeho pravým opakem. Parkujeme. Za naším autem brzdí dodávka a z ní vystupuje podsaditý a současně nasraný řidič. Otvírá zadní dveře dodávky a s rukama v kapsách čeká, až naložíme do jeho káry naše zavazadla. “No tak ten vak s lyžema tam nedáte,” komentuje naši snahu naložit lyže. “To si máte vyložit na letišti a potom sem přijet.” Cloumá mnou zlost, ale držím se, byť bych ho nejraději poslal do prdele. Pod sedačky se vak na lyže nevejde, což bylo jasné od začátku, a tak dochází k nejhoršímu. Chlápek musí složit sedačky! Asi činnost nad rámec povinností. Lyže i batohy jsou v autě. “Nezavřu dveře. Musíte ten vak posunout na šikmo.” Ochota pana řidiče je nekonečná…takový začátek dovolené je jako ze špatného filmu. Ale dost, ten vůl si více prostoru nezaslouží.

Před třetí hodinou odpolední je celá naše partička kompletní. A s kým že to strávím následující týden? Obvyklá sestava: Syn Jenda, Marcel, od kterého očekáváme nějakou tu exhibici při překonávání potoků a jeho východočeský souputník Jirka “Kuny” známý svou radostí z jízdy po čemkoli. Druhý Jirka prezident fotbalového klubu, pečlivě dbající na dodržování pitného režimu a Dan. Kluk, kterého jsme poznali v Norsku a vzali ho pod svá křídla. Tak trochu charita. Je totiž ze Severní Moravy …Promiň Dane.

Po odbavení míříme rovnou na pivo. Jednak je to tradice, ale hlavně musíme sklenicí pěnivého moku zapít Kunyho narozeniny. A pozor, mají slevu, půllitr jen za baťovských 99 Kč. Možná proto si dáváme tři kousky, na vrch malou kořalkou a potom v běhu jen tak tak stíháme boarding. Hned za detektorem a scannerem náš čeká malá komplikace: Ty bombičky do lavinových batohů vám neodbavíme. Hlásí mladičká slečna v uniformě. A problém je na světě. Naštěstí je s ní ve směně zkušenější kolegyně a ta nás nakonec po dramatických patnácti minutách propouští k letadlu. V cestě do Gruzie nám už nic nebrání.

Po téměř čtyřech hodinách letu dosedáme na mezinárodním letišti Davida Budovatele u města Kutaisi, které je jedním ze tří největších gruzínských letišť země. Se samotná Kutaisi, ležícího v kraji Imereti, jenž býval kdysi svébytným královstvím, toho mnoho neuvidíme. Přilétáme těsně před půlnocí místního času a brzy ráno nás čeká cesta na sever.

Na letišti nás už netrpělivě očekává Gula: Tak jste tady kluci, super. Vezměte bágly a jdeme k autům. Z odbavovací plochy je to na parkoviště jen kousek. Na záda bágly, do rukou vaky s lyžemi a už si to štrádujeme k autíčkům. Hned za bránou se vedle sebe tulí dvě černá SUV Mercedes a BMV. “Teda Gulo, to jsi se vycajchnoval” chválíme Honzu za výběr aut. “Volové, to nejsou naše, my máme svoje támhle” a ukazuje rukou do druhého koutu parkoviště. Asi sto letý Nissan a Renault Sandero! No to nám to začíná. Nissan osedlal Gula a na nás zbyla bílá sněhová královna, kterou bude kočírovat Dan. Do Samtredia, kde je náš guesthous, je to slabá čtvrt hodinka. A i přes to, že je po půlnoci, čeká na nás ještě pan domácí s rodinou, aby nás pohostili. Vcházíme do domu a rovnou do prostorné místnosti s nízkým stropem, kde se v rohu krčí prostřený stůl. Ale než zhltneme všechny ty dobroty, jdeme se nejprve ubytovat. Do patra vedou rozložité dřevěné schody a na jejich konci jsme v jiném světě. “Kluci, fakt je to tady jako na zámku.” Zdobené stěny místností, strop ani nedohlédnu a dvoukřídlé vyřezávané dveře za nimiž se skrývají pokoje. Ani tam se neslevilo z nastavené laťky. Tohle nechápu, dole nízký krcálek a nad tím tohle. Inu jiný kraj, jiný mrav. Jdeme na jídlo.

Jen co dosedáme ke stolu, už se plní spoustou dobrot. V gruzínské kuchyni se snoubí kombinace evropských a asijských chutí. Vždyť jsme v zemi na rozhraní dvou kontinentů, a tak si Gruzínci vybrali to nejlepší z obé ho, co do jejich země s postupem staletí přinesli obchodníci z Ruska, Středomoří, Arábie i z Dálného východu. To vše s akcentem na rozmanité místní suroviny, kterých je tu díky úrodné půdě nespočet. Ale než se pustíme do jídla, máme tu hned dvě novinky. Jirka, zatvrzelý odpůrce moderních metod plateb, milovník šustivých bankovek si pořídil platební kartu! Pro vás, kteří ho neznáte, ta informace asi nemá tu správnou vypovídající hodnotu. Možná snese tato událost porovnání s objevením parního stroje, symbolu průmyslové revoluce. A druhá novinka jako by šla zase opačně, proti proudu času-Marcel nahrazuje brýle cvikrem. A navíc s červenými obroučkami. V tu ránu je z něh pan hrabě ze Srnojed.

Dost povídání a zpět ke stolu. Začínáme úplným základem gruzínské kuchyně, chlebem. Bílý chléb puri (nekynutá pšeničná placka) a skvělé chačepuri imeruli. Kulatá placka připomínající pizzu, plněná sýrem. Další neopomenutelnou gruzínskou specialitou, která nám přistává na stole jsou chinkali. Typicky tvarovaný knedlík připomíná měšec, jenž je plněný mletým masem, petrželí a koriandrem. Dělá se i varianta se sýrem. Skvělé! Kromě toho ještě masové válečky kebak a další drobnosti, které nás zasytily tak, že sotva dýcháme. Tím pádem může přijít na řadu poslední klenot místní gastronomie a tím je naturální víno vyrobené v kvevri. Jsou tři hodiny ráno, jdeme na kutě. 

Úterý, den druhý-přesun do hor

Tří hodinový posun je znát, a i když máme budíček až v devět hodin, vstáváme značně pomačkaní. Já k tomu na vrch ještě rozlámaný. Spal jsem snad na velbloudovi! Po snídani se loučíme s domácím a začíná naše cesta do Mestie, městečka v centru oblasti Svaneti. Poprvé si můžeme Gruzii prohlédnout za světla. Silnici na západ lemují po obou stranách skromné domy sobě navzájem hodně podobné. Po většinou jsou čtvercového půdorysu, dvou patrové, s jednoduchou stanovou střechou a mohutným venkovním schodištěm do patra. Oprýskané fasády a nepořádek. Tak trochu nám to připomíná Rumunsko. Bizardní je tu řešení přívodu plynu do domů. Je po povrchu, asi ve tří metrové výšce, z které se do každého domu svádí do země. Vypadá to, jako by silnice byla ohraničena zábradlím. Jde jen o letmý postřeh po pár desítkách minut jízdy krajinou, na opravdové hodnocení si musíme ještě počkat. Provoz je mírný, ale co je z něj patrné, je nápadné množství podobných dodávek, přepravující obyvatele. Jde o maršrutky, jaké si sdílené taxi, v malých městech nahrazující MHD. Jezdí po stanovené trase v nepravidelných časech a ze zastávek často odjíždí až ve chvíli, kdy je plné. My si naštěstí můžeme užít komfortu našich vozů, ale oba řidiči se musí mít i tak na pozoru. Po krajnicích se zvesela potulují krávy a tu a tam i prasata. Fakt, na který si budeme muset v dalších dnech zvyknout. V městečku Zudgigi je malá přestávka na svačinu. Žádný velký pic-nic, jen čerstvý chleba s pitím na kapotě auta a hurá do kopců.

Nebo, že bychom si zajeli k moři? Je to jen 30 km odtud… Ne držme se plánu. Musíme se prokousat horskou silničkou a 140 kilometry, přičemž netušíme, co nás může po cestě všechno potkat. Stačí spadlá lavina, nebo sesuv kamení a je na průšvih zaděláno. Minulá parta to jela před týdnem celých čtrnáct hodin. Ale to bylo po sněhové nadílce, která nás dnes, jak se zdá nečeká. Naopak je krásně a sluncem zalité vrcholky Velkého Kavkazu v dálce před námi jsou přímo božské. Dan točí volantem, jako profík a pomalu se blížíme k cíli. A když říkám pomalu, tak tím myslím průměrnou rychlost nepřesahující 40 km/hodinu. Jedeme jako šneci. Vůbec to neubíhá. Po pěti hodinovém utrpení vjíždíme do Mestie, za kterou se vypíná hlavní hřbet Kavkazu dělící zemi od Ruska.

K našemu zklamání nás nečeká romantika v podobě sněhem zapadané vesničky, ale ocitáme se uprostřed marastu. Voda, rozbředlý sníh a totální obleva. Pomalu projíždíme centrem Mestie až na její konec, kde je za řekou Mulkhura náš útulný guesthous Panorama. Co s načatým dne? Rychle do hadrů a sjedeme si alespoň kousek lajny lesem a loukami ze střediska Tetnuldi dolů do údolí. Nahoře jsme téměř sami, ale není divu, kdo by se sem také v tenhle odpolední čas drápal. Hned od počátku se k nám připojuje chundelatý obrovský pes a doprovází nás celou cestu dolů. Sjezd si moc neužíváme, sníh je mokrý, místy plotny a pod lesem už pěkně tahá za nohy. A právě tady, na začátku louky čekáme na Kunyho. Jede poslední a místo, aby zastavil, jen se okolo nás mihne a vystřihuje nádherného tygra letmo, jen těsně vedle dřevěného plotu. Všichni se smějeme, ale kdyby trefil plaňky, tak bylo zle.

Končíme mezi domky, je jich tu sotva deset, za to krav a hoven nepočítaně. Gula s Danem jedou pro auto a nám nezbývá než trpělivě čekat. No jo, ale borci se vrátí tak za 45 minut. To tu zmrzneme. Nebo že by se stal zázrak a v Chvabiani, tak se tohle místo jmenuje, bude guesthous. Světe div se. Na jedné oprýskané fasádě na nás opravdu vykukuje cedule s ručně načmáraným nápisem Guesthouse Irina. Pomalu beru za kliku branky v očekávání střetu s nějakým psem. Nic? Postupuji tedy opatrně ke dveřím domu a klepu. Otvírá mi postarší paní. Tady s angličtinou nepochodím. “Dobrý den, nemáte pivo? PIVO!” Snažím se o co nejvýmluvnější gesto, kterým doprovázím otázku. Dveře se přivírají, aby se za okamžik zase otevřeli a v nich opět ta milá paní, ale teď už s pivem. “Pojďte dál”, zve mě gestem a já s úlevou přijímám. “Kluci pojďte, má pivo”, křičím na ostatní a v tu ránu je nás plná předsíň. Mezi tím přichází dcera, která je onou Irinou, provozovatelkou ubytování a trochu vládne i angličtinou. Usazují nás do obýváku ke stolu, každému nalijí pivo a sami si sedají na druhou stranu místnosti ke kamnům. Jsou tu všichni, Irina, její rodiče, bratr i babička. Když se hlava rodiny dozví, že jsme z Čech, vyndává domácí pálenku, které se tu říká čača a rozlévá každému po panáku. Mezi tím nám Irina vyprání, jak tu před nedávnem měla 14 Čechů, kteří byli moc fajn, jen vypili hrozně piva. Milé setkání končí, kluci jsou tu s auty a vyrážíme se do Mestie. Den končíme v hospodě v centru, kde pokračuje naše gastronomické poznávání gruzínské kuchyně. Ostri, vepřové maso v pikantní šťávě a další masité dobroty. Pochopitelně vše zapíjené silným červeným vínem.

Středa, den třetí - Detsili 2.564 m n.m.

Prší! Vlastně se naplňuje předpověď počasí, která nám neslibuje po celý týden nic pěkného. Snažili jsme se ji přetlačit optimismem, ale jak vidno, tak to nefunguje. Ale neskládáme zbraně, od vyšších poloh nahradí déšť sněhové vločky a vše bude fajn.

Snídaně se nesmí odbýt a v kavárničce, kam nás Gula nasměroval, máme jistotu, že si přání splníme. Mají tu skvělou kávu a několik druhů snídaňového menu. Tohle bude naše ranní základna i pro další dny.

K nástupnímu místu dnešního výšlapu to je sakra daleko. Jedeme hodinu do vesničky Etseri cestou, po které jsme včera přijeli. Takže rychlost nedosahuje ani čtyřiceti kilometrů za hodinu a Dan kroutí volantem, jako kapitán výletní lodi kormidlem v rozbouřeném moři. “To není možný, štípněte mě, že se mi to jen zdá,” láteřím, i když vím, že mi je to houby platné. Zahýbáme doprava, do kopce. Sláva! “No moc bych se neradoval,” slyším z předních sedaček. Cesta se nejen prudce zvedá, ale současně nabírá na i obtížnosti. Renault a Dan už vytvořili sehranou dvojici. Vyjeté koleje v hlubokém a mokrém sněhu jim práci příliš neusnadňují, navíc občas zatrneme, když musíme jízdu přerušit a počkat, až se krávy, stojící na silnici, milostivě uhnou z cesty. Uf, byla to šichta, nicméně úspěšně zakončená. Auta ponecháváme svému osudu u strážní věže a jdeme na to. Ideální by bylo hned skočit do lyží a zabořit se do bělostného sněhu. Ovšem k tomuto stavu se nejdřív musíme probít okolo vzteklých psů, vyšlápnout několik kravských lejn, promočit stoupací pásy a teprve až potom našlápnout stopu na louce.

Přes to, že je lavinové nebezpečí, budeme mít dnes možnost dojít až na vrchol Detsili 2.564 m n.m., který je jen dvě stovky výškových metrů nad hranou lesa. Sněží a pofukuje. Stoupáme krok za krokem, udržujeme bezpečné rozestupy a “splachovadlo” (aktivátor airbagu) máme v pohotovostní poloze. Jsme rádi, že můžeme být na kopci i přes tu slotu, která panuje. Radost nám kalí až okamžik, kdy se teplota dostává k nule a naše promoklé pásy na sebe začínají nalepovat sníh. Je to k vzteku, jen si to kilo sněhu oklepeme na jedné lyži, už je tu na té druhé, a tak stále dokola. Naštěstí máme parafín, který situaci zachraňuje a my se můžeme úspěšně prokousat na vrchol.

Bílá tma a vítr. Bez otálení na sebe navlékáme teplé oblečení, pásy míří do batohu a my dolů kopcem. Sjezd vedeme březovým hájkem, tím pádem je o legraci postaráno. Kuny se několikrát zaplétá mezi větvemi a končí v pozicích, které by normální smrtelník nevymyslel. A navíc se Gulovi podařilo najít i krásnou část s prašanem, což je malý zázrak. Tím pádem odjíždíme z Etseri náramně spokojeni.

Při sjezdu jsem zjistil, že mám suverénně nejpomalejší lyže, což je způsobeno zanedbáním přípravy před zimou. Lajdák! Naštěstí je v Mestii servis kam hned po příjezdu se svými “vránami” mířím. Kluci mi slibují namazání skluznic do hodinky, jsou v pohodě. Asi pro to, že jsou do jednoho zkouření. Snad mi tam nedají místo vosku med.

Mezi tím se stihneme parádně najíst v další z místních hospůdek, která svou výzdobou dává jasně najevo svůj postoj k ruské anexi ukrajinského území. A není sama, což je pro nás příjemné zjištění. Gruzínci mají s Rusy také své neblahé zkušenosti…

Náš guesthous má i příjemnou společenskou místnost, kde si večer načínáme červené gruzínské víno, abychom u sklenky probrali dnešní den a trochu poklábosili. “Kluci, dneska mi to moc nejede, jdu si lehnout,” záhy oznamuji svůj úmysl pláchnout do postele. Slabost a nevolnost připisuji únavě a věřím, že mi trochu spánku prospěje. Ani jsem se nestačil přikrýt a mizím na záchodě. Pak ještě jednou, zase a zase. Do rána mám o zábavu postaráno. Jak to? Vždyť já na tyhle problémy netrpím? Přisuzujíc trampoty na vrub jídla, nebo kohoutkové vody. Ale ono to je jedno, hlavně, abych se dal do rána dohromady.

Čtvrtek, den čtvrtý-Ushguli

Kluci odjíždí na snídani a naberou mne při cestě ho hor. Tu hodinku využívám k dospání a balení věcí na dva dny. Odjíždíme do Ushguli, patrně nejkrásnějšího místa Gruzie na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary 5.068 m n.m., kde budeme spát. Už mi není tak zle, jako v noci, za což jsem rád, protože by nás měla čekat nejkrásnější túra z celého týdne a navíc, světe div se, mohlo by i nesněžit.

Cesta do Ushguli, což je vlastně skupina čtyř vesnic v údolí podél horního toku řeky Enguri je strasti plná. V zimě je mnohokrát neprůjezdná, protože sníh zasype úzkou silnici, nebo ji zatarasí padající lavina, my máme štěstí. Cesta je otevřená. Renault i Nissan dostávají zabrat. Díra střídá díru, brodíme vodou, vyhýbáme se kamenům, a to vše v úzké bariéře sněhových závějí šíře sotva na jedno auto. Největší “maturita” je vyhnutí se proti jedoucímu autu, což se nám bohužel dvakrát stává. Ale máme kliku, že pokaždé nedaleko výhybny vyhrabané do bariéry. Po 44 kilometrech a hodině a půl se na obzoru vynořují siluety strážních věží první z vesnic, Murkmeli. Soubory kamenných domů s věžemi, jejichž historie sahá až do středověku. Náš guesthouse Buba je v Chvibiani, domek ve shluku s ostatními, uprostřed oplocených pastvin a volně pobíhajících krav či koní. Ke kamenné stodole a domu, je přilepeno první patro s komůrkami pro turisty. Tím si zde nejméně polovina místních rodin, prý je jich to okolo osmdesáti, přivydělávají k živobytí, které je tu už na první pohled nesmírně těžké. K přivýdělku jim dopomáhá krásná příroda, blízkost ledovce a mnoho pěších tras v okolí, které lákají turisty sem, do tohoto zapadlého koutu země.

Dveře nám otvírá starý muž neurčitého věku (odhadujeme mezi šedesáti pěti a osmdesáti) a srdečně nás zve dál. Vstupujeme do obytné místnosti o ploše do 50 m2, kde jsou vměstnány dvě postele, stůl, lavice, barely s vodou, lednice, kamna a kuchyně. Tady se odehrává život dvou generací. Naše komůrky jsou v patře. Vycházíme z místnosti, rovnou ven do igelitem kryté chodbičky a po schodech nahoru. Po stranách úzké chodbičky jsou pokojíky. Dvě postele a židle. Připomíná mi to nepálské lodžie. Prima, to je fajn, jen se nám zdá, že je tu kosa. Aha my nemáme přímotop. Obracím se tedy na starého pána a gesty vysvětluji o co mi běží. To je jedno, stejně nejde proud, vytuším z jeho odpovědi. Aha, tak to bude zábava. Tak budeme spát v lyžařském oblečení, abychom přežili do rána. Ale má to jednu výhodu, na kopec půjdeme vlastně v pyžamu a po návratu se nebudeme muset převlékat. Suchý humor.

Venku se podle zvyku žení čerti, ale to nás neodrazuje od chutě vyjít na kopec nad vesnici, který sahá do výšky téměř 3.000 m n.m. Nasazujeme lyže a od místní školy začínáme stoupat vzhůru. Nejdeme sami, ve stopách nám jde huňatý pes, který je evidentně na takovéto výlety zvyklý. Námahu mu pravděpodobně kompenzují lyžaři a turisté nějakou tou dobrotou, kterou vytrousí z batohu. Stoupáme tak vysoko, jak nám to jen počasí dovoluje. Jsme na hraně viditelnost, dál to už nemá cenu. Cesta dolu není tentokrát za odměnu, alespoň pro mne. Nevidím na krok, mám blbé brýle, a proto padám jako zralá hruška. Skoro furt. Vlastně jsem se “propadal” až k vesničce. Dobrá zpráva je, že naskočil proud, to znamená, že nezmrzneme. Zahříváme se teplem z rozpálených kamen a bylinkovým čajem. Mezi tím se v kuchyni zadělává těsto na chleba, z kterého večer bude ženy péct chačepuri imeruli. Mě je už lépe, i když to ještě není ono, ale o to hůř vypadá Kuny, a i Marcel si stěžuje na bolest břicha. Zdá se, že moje trable nebyly způsobeny jídlem, ale předáváme si tu nějakou jednodenní střevní chřipku. Kuny je schoulený na gauči, se sklopeným zrakem a evidentně mu není do zpěvu. Postupně mu pomáhá celá rodina. Od mladšího z mužů, asi zetě, dostává sáček s lékem, od dědy panáka čači a od babičky štamprli šťávy z borůvek. Jsou skvělí, mohlo by jim to být jedno, ale místo toho mají starost. Pro nás ostatní je tu domácí sýr a víno. V jeho pití se angažuje děda. Vždy rozleje po deci, popřeje zdraví a švihne tam exáka. Hned poté se na jeho tváři rozzáří úsměv s roztomilou dírkou mezi předními zuby. Je na něm vidět radost z toho, že mají návštěvu, která ho vytrhne ze všední jednotvárnosti života.

Mezi tím se venku vyčasilo a okolní pěti tisícové hory zalilo slunce. “Tak co, jdeme na druhé kolo?” Gulovo nadšení sdílím já s Jendou a Danem. Ostatní se půjdou projít po vesnici.

Tak takhle má vypadat skialp! Slunce, šmolka nad hlavou, zasněžení velikáni vůkol. Nádhera. Šplháme, fotíme a všichni se usmíváme jako maturanti na tablech. Bohužel se blíží osmnáctá hodina a s ní i západ slunce. Konec, dál to už nemá cenu. Ne, že bychom jít nechtěli, ale nechce se nám sjíždět v tomhle sněhu na čelovkách. Pár oblouků v marastu a po nich přichází zázrak v podobě nádherné lajny v prašanu. Kde se tu vzal ví jen Bůh, ale díky za to!

I kluci byli spokojeni. S nadšením vypráví, jak je odchytila žena z jednoho ze sousedních domů a pohostila je čačou a malým dobrotami. Bylo to hned po tom, co si Kuny několikrát obrátil žaludek na ruby.

Zase nejde proud! O to silnější máme zážitek z večeře při svíčkách. Ženy zaplnily stůl jídlem tak, že jsme na něj sotva položili skleničku s vínem. Já se musím držet raději zpět, ale srdce pláče. Za to ostatní se nešetří, ale i přes srdnatý výkon je stůl stále plný. Za tohle všechno chtějí 40 GEL a 20 GEL za ubytování. A bonus přichází na sklonku dne v podobě opět zapnutí proudu. Pro jistotu uleháme oblečeni, člověk nikdy neví.

Pátek, den pátý-Gvibari 2.943

Večer jsme se pokoušeli přemluvit domácí, aby nám přichystali snídani na sedmou hodinu. Jenže jsme narazili na gruzínskou nechuť brzkého vstávání. U bojovali jsme alespoň půl osmou. Lezeme z postelí s radostí. Venku nesněží a můžeme vidět dál než dva metry před sebe, jako doposud. Skvěle načasované pro náš dnešní výstup na zasněžené pláně s vrcholem Gvibari 2.943 m n.m.

Bohatou snídani s námi zobe i Kuny, už vypadá výrazně lépe, ale zdá se, že štafetový kolík od něj přebírá Marcel. Nástup na kopec je v Murkmeli, bezprostředně za lávkou přes řeku Enguri. Jeden za druhým šoupeme prkýnky úzkým korytem až pod úroveň rozvalin kostela, od toho okamžiku se před námi rozkývají bělostné pláně s několika vrcholy po naší pravé ruce. Ten třetí v pořadí je náš cíl. Není sice azuro, jak jsme si představovali, ale i tak si můžeme vychutnávat pohledy na okolní krásné hory. Hlavou mi letí, jak parádně tu musí být v létě, když je vše zelené a už spřádám plány. Poletíme v červenci, což je ideální čas pro návštěvu Gruzie, zavezu dámskou část k moři a sám uteču do hor. Mezi tím, co já vymýšlím kraviny jsme pod posledním brdkem u vrcholu. Všichni se vzornými rozestupy, protože s lavinou si není třeba zahrávat. Na Marcelovi je vidět, že mu to dnes moc nechutná. Za krásným převisem, na kterém si můžeme „promrskat“ otáčky v prudkém svahu už vykukuje plochý vrchol Gvibari. Krása! Panoramatický výhled 360° dokola je famózní, a navíc se z poza mraků dere slunce. To je skvělý timing.

A návdavkem jedeme dobrou polovinu dolů v prašanu. Co víc si od dnešního dne přát.

Snad jen to, abychom zpět do Mestie, kam se po túře vracíme, dojeli bez karambolu. I to je splněno. Horku sprchou smýváme z těla stopy dvou denního výletu a teď hurá na večeři. Dnes vyzkoušíme další z řady hospod u hlavní ulice. Tahle z venku vypadá slibně a uvnitř ještě lépe. Je tu rozjetý dámský mejdan. Ženy slaví a servítky si opravdu neberou. Reprodukovanou hudbu síly orkánu střídá komorní píseň v doprovodu kytaristy a na obojí se dámy vlní na parketu. „No nazdar“, zajíždí Gula pod lavici, aby si ho tancující Gruzínky nevytáhly na parket. Za to Kuny, kterému už otrnulo, kroutí hlavou jako volavka a čačou si posiluje sebevědomí. Ve víru mejdanu se nám na stůl kupí jeden šašlik za druhým a mastnotu splachujeme pivem. Nálada se pomalu uvolňuje a když už je konečně Kuny připraven na tanec, holky zvadly. Nevadí, sáhnul alespoň po kytaristovi a věnuje se mezinárodní družbě.

Při cestě do guesthousu máme poprvé možnost shlédnout z druhého břehu řeky na osvětlenou Mestii. Té vévodí dobré dvě desítky svatenských strážních věží. Typické opevnění s věží, sousedícího domu a obrannou zdí. V tisíce let starých věžích se skrývali obyvatelé před nájezdy Mongolů, Peršanů i osmanských nájezdníků. Byly nedobytné. Svanové se před nepřítelem zabarikádovali za pevné železné dveře, v přízemí měli vodu, potraviny a ve vyšších patrech žili. Na místě vydrželi dlouhé měsíce a s příchodem zimy dobyvatelé kapitulovali a odtáhli. Tak jednoduché to bylo…

Sobota, den šestý-freeride

Dnes žádné šlapání, jen lanovka a ježdění ve volném terénu. To bude za odměnu. Celou noc sněží, což nám hraje náramně do karet. Jen musíme věřit, že prohrnou cestu a otevřou sjezdovky v 15 km vzdáleném středisku Tetnuldi. První neplatí (podle očekávání) to druhé ano. Startujeme auta a jedem. Na parkovišti jsme mezi prvními a není divu. Sněží fakt dost. Auta jsme upíchli do sněhu (našeho Renaulta až moc) a jdeme pro permanentky. Celodenní stojí v přepočtu 500 Kč. Cena se odvíjí od levné výroby elektrické energie převážně z vodních zdrojů. Ale i tak bych nechtěl vidět ekonomiku celého provozu.

Sedačka je krytá, proto nám nepřijde ta venkovní slota tak drsná. Jenže stačí odkrýt plexisklo a hned se do nás zakusuje vítr. Ten navíc způsobuje převěje a sníh je jak hustá vata. Jdeme na to. Sjíždíme na severní stranu, doufaje v lepší sníh a podmínky. Bingo, je to tu. Prášíme. Sněhu je až moc, takže je to tu a tam i trochu boj. Zpět nahoru budeme jezdit sedačkou. Ovšem odkrytou! Tím pádem po celou dobu jízdy mrzneme a zadkem stíráme sníh ze sedačky, tedy spíše z „bazénu.“ Stačí dvě jízdy a jsme durch. Počasí se horší a není vidět na krok. Tahle psota má za následek pár pádů, mezi kterými vede Kunyho „propad“ do naváté pasti. Potom další a další. Po dnešku je z Kunyho mistr Žlábek. Ale na záda se mu lepí Dan. Jeho skvělé akrobatické kousky nechápeme.

Takhle padnout já, tak jsem na kousky. A on? Jen se oklepe a jede dál. Až je mi líto, že já hrouda padám tak obyčejně… Při jedné jízdě se téměř srazíme s Marcelem: Ty vole, bacha. Nadávám na kamaráda a on, aniž by hnul brvou jede dál a křičí: A myslíš, že ty lyže ovládám … Statečně bojujeme až do oběda, kdy toho už máme tak akorát. Útočiště nacházíme v hospůdce pod kopcem. Jsou tu sice kamna, ale ta okupují už jiní „sněhuláci.“ Snad brzy zmizí, abychom si vysušili i my mokré zadky. „Tak co kluci, dáme ještě kolo?“ Vyzvídá Gula, který se dnes mimo jiné, vytáhl Černého Petra jednodenní chřipky. „Vyjedeme nahoru a uvidíme“. První jízda super a hned potom doslova mordor. Ani nevím, kde se to v nás vzalo, ale bojovali jsme s nepřízní počasí další dvě hodiny. A hodnocení? Bylo to super, zase jsme „ochutnali“ něco jiného. A jízda mezi nízkými stromky, jak říká Gula křáky, je docela legrace.

Teď jen vyhrabat auto ze závěje a můžeme jet zpět do Mestie. Tady se dělíme na tři partičky. Gula odjíždí na pokoj, blíže záchodu, Jirka s Kunym jdou na polévku a zbytek do sousední kavárny. Kavárenská partička si spravila chuť a chystáme se za Gulu. „Kluci, počkejte, já skočím za Jirkou a Kunym do hospody, aby nás nehledali,“ informuje nás Marcel, aby se vzápětí vrátil a oznámil nám, že zůstává. Prý je tam teplo, a tak si dá polévku. Tenhle trojlístek známe, ti u polévky nevydrží…

Neděle, den sedmý-poslední kopec a přejezd k moři

Vzhledem k předpovědi počasí, která anoncuje silné sněžení, jsme se rozhodli pláchnout z hor ještě před kalamitou, abychom zde nezůstali náhodou viset. Tím pádem ráno sbalíme, po cestě si dáme kopeček a poté sjedeme dolů. Ale pozor, dopřejeme si luxusu přímořského hotelu na pobřeží Černého moře. Trojlístek „milovníků polévky trpí“, a to je ještě čeká kopec. No budou to mít chlapci těžké. Naše mini kolona popojíždí směrem na západ, asi 15 kilometrů po spojnici Mestia – Kutaisi. Očekávaná kličkovaná, jenže pak následuje rallye Georgia. Super úzká silnice, plná rozbředlého sněhu, občas průjezd na zrcátka to vše poctivých 9 km až do Lezgara. Dan má oči na vrch hlavy a už by si tu po tom týdnu řízení mohl otevřít taxi službu. Soukáme se z auta s vědomím, že tohle je už definitivně poslední dobrodružství. Dolů už to pojede lépe. Snad… Pásy na lyže a nabíráme směr ledovec Laichala. Nemáme ambice vyjít k ledové planině, ostatně to ani nejde, postačí nám výška okolo 2.000 metrů na hraně smrkového lesa a následná kličkovaná mezi stromy. První stovky výškových metrů jdeme v povoleném sněhu, ale s vyšší výškou se pomalu dostáváme do pásma, kde nasněžil dobrý půl metr. Na naše propocená těla dopadají obří sněhové vločky a vyšlapaná stopa mi sahá pod kopena. Připadáme si jako v divoké Kanadě. Tohle se povedlo!

A to jsme v očekávání adrenalinového sjezdu. Na ten se řádně oblékáme, utěsňujeme všechny skuliny v oblečení a následujeme Gulu. Jeden po druhém, každý svou lajnu. Kluci si poměřují chlapáctví v tom, kdo skočí dál, nebo výš a my ostatní poserové je fotíme. Adrenalinu se neúčastním! Jsme sice všichni dobře pojištěni, ale tady v té pustině by nám to bylo prd platné. Vrtulník není a než by sem dojela sanitka, tak by nám ty zlomeniny srostly. Konec, finito. Poslední jízda je za námi. Radostně si plácáme dlaněmi, zvládli jsme to. U auta, už v drobném dešti, přebalujeme bágly, oblékáme na sebe suché věci a modlíme se, abychom zvládli sjezd na hlavní silnici bez úhony.

Ta je podle očekávání dlouhá a úmorná. Kopírujeme ledovcovou řeku Enguri, která nám dává vzpomenout na dvou denní pobyt v Ushguli a jenž se nad městem Jvari rozlévá do rozložité vodní nádrže. Za ní jsme „z toho“ venku. Hory necháváme v zádech a s nadšením míříme k moři. Už se všichni těšíme. Pláž, taverny, palmy, drinky. To bude relax! Nicméně brzy narážíme na realitu. Poti, přístav, od kterého máme zamluvený hotel sotva deset kilometrů, je jeden velký nepořádek. Překladiště, nádraží, náklaďáky a shon. Trochu nám tuhne úsměv. „Ne, támhle za tím horizontem už to začne, určitě.“ Ujišťuji kluky i sám sebe. Nezačalo. Ponuro, opuštěné, rozbité domy a les plný roští. Navigace se hlásí o slovo: Za 500 metrů zahněte doprava a budete u cíle. „Ne, to ne, rozmysli si to. Vždyť nás taháš někam do pustiny,“ naléháme na ni. „Zahněte doprava.“ Stavíme na krajnici a očima nevěřícně hledíme na zablácenou silnici, končící u rezatého plotu, za kterým jsou dva opuštěné domy. V šoku jsme jen pár vteřin, než si všimneme o dvacet metrů dál světelné reklamy a brány do našeho hotelu. Spadl nám kámen ze srdce. Teď už jen trocha toho luxusu s dobým jídlem wellness.  

Pondělí, den osmý-návrat domů

Měkká postel a šum moře je neobvyklá ranní kulisa, ale dalo by se na to zvyknout. Poslední dopoledne v Gruzii strávíme balením, trochou lenošení a sledováním otužilého Jirky, který neodolal vábení moře. Je tu konec našeho dobrodružství. Vracíme se do Kutisi a po čtyřech hodinách letu dosedáme na Ruzyni.

Přemýšlím, co napsat o Gruzii. Jsem plný pocitů, které se složitě formulují. Vlastě jsem nevěděl, co od země na rozhraní Evropy a Asie čekat. Spíše jsem očekával vyšší životní úroveň, než jsem nakonec viděl. Zejména venkov je místo, kde se zastavil čas. Vydělat si tu a přežít bude nesmírně obtížné. Co mne potěšilo je otevřenost Gruzínců. Pod neústupnou maskou tvrdých horalů, se skrývá dobré srdce. Nikde jsme se nesetkali s nepřátelstvím, naopak. A to je deviza k nezaplacení. Země má před sebou obrovský kus cesty a já jí držím palce. A možná někdy v létě na viděnou!