Z Insbrucku na Stubai.

Když se řekne Stubai, většině z nás se vybaví ledovec, lyžování, nebo vysoko horská turistika. U mě to bylo do prvního červencového víkendu stejné. Ale po něm už ne!

Vše začalo letošními Vánočními svátky. Rodinná pohoda, společné chvíle u televizních pohádek a rozbalování dárků. Už dávno máme dohodu s dětmi, že od nich nechceme nic hmotného, ale chtějí-li nám udělat radost, nechť jsou to společné zážitky. Kurzy vaření, návštěva divadel i požitkářských restaurací, to byly doposud ty pravými dárky. Až do chvíle, kdy jsem si letos z pod stromečku vytáhl obálku. Tvrdé, zalaminované desky velikosti A4, vidím to na nějakou super fajnovou restauraci, letí mi v prvním momentu hlavou. Lenka nic netuší, jinak by se potutelně usmívala stejně, jako Jenda a Lenča i Pavel. Sakra, to může být i nějaká kulišárna. Pomalu trhám obálku. Vykukuje na mne barevná fotka hor, mezi nimi klikatá modrá linka z Insbrucku na Stubai a nápis Stubai ultra trail K 67! “Co to je?” Ptám se Jendy, protože tuším, odkud vítr fouká a současně s otázkou zkouším z obrázku pochopit co že to je za dárek. “Milý tatínku, první víkend v červenci poběžíme společně závod.” Super, tak to se těším, říkám si v duchu a než to stačím vyslovit, přichází dovětek, který moje emoce vystřelí o několik pater výše: Je to horský ultra trail dlouhý 67 kilometrů, při kterém nastoupáme více jak 5 kilometrů!” Těch pár sekund ticha nejlépe vystihuje moje překvapení, pocity i emoce. “Co? To si děláš prdel? To nemůžu dát! “ V době studií jsem sice běhal, dokonce i maraton a vloni si střihnul půlku, ale tohle je fakt šílenost!

Mám radost, miluju totiž tyhle výzvy a zvlášť, když se o ně mohu podělit s někým blízkým, v tomto případě s Jendou. Bude mi tréninkovým sparingem i parťákem na trati.

Vánocemi to začalo a zimou pokračovalo. Pilně jsem naběhával kilometry v bílé stopě a zastavil se na čísle 850 kilometrů. Víc to už nešlo, sníh se odporoučel a já místo běžek nazul běžecké boty. Tak, jdeme na finální přípravu! Kilometry utěšeně nabíhaly a moje hlavní myšlenka byla-nezklamat. Udělat maximum pro to, abych závod doběhl. Jenže do cesty se mi postavila zásadní překážka! Z malé bolesti zad a předních stehenních svalů se vyklubalo chronické zranění. Běhal jsem přes bolest s motivací, kterou jsem vše překrýval, ale jen do doby, kdy to už vážně dál nešlo. Přesně měsíc před startem závodu! Naběháno 400 kilometrů. Na řadu přišli doktoři, fyzioterapeuti, maséři, ale kýžený výsledek nikde. Bolest sice ustoupila na únosnou míru, ale o uzdravení nemohlo být řeči. “Kašlu na to, hop, nebo trop”, říkal jsem si dva týdny před startem. Jízdou na kole a občasným během jsem se snažil udržet v kondici, kterou jsem za uplynulý půl rok nabral.

Je to tady! Čtyři dny do odjezdu si začínáme balit nezbytné věci pro závod, které vyžadují pravidla závodu, abychom byli připuštěni na start-běžecký batoh, kejml, větrovka, lékárnička, kelímek, čelovka a běžecké hole. Neklamným znakem mého začínajícího závodního napětí je typické brnění v oblasti žaludku. To je dobré znamení, říkám si a snažím se odpojit hlavu od myšlenek na bolístky mého těla.

Sbaleni a plni očekávání odjíždíme ve čtvrtek do tyrolského Neustift im Stubaital, městečka, které je uprostřed trasy závodu, je centrem všeho dění spojeného se Stubai ultra trail a kde budeme ubytovaní v jednom z místních penzionů. Na ubytování mám Jendu, jeho výběry jsou vždy trefou do černého. Konec konců, drží se hesla-spokojím se s tím nejlepším, a to mu vychází i tentokrát. Útulný a stylový pension bude parádním zázemím před i po závodě. Čtvrteční podvečer vyplňujeme večeří a “postelovým filmem.”

Den před závodem se probouzíme do deštivého ráno. Což není příliš dobrá zpráva, protože to znamená, že trasa závodu bude pravděpodobně dost podmáčená. Rychle lovíme v aplikacích předpověď počasí a velkou úlevu nám přináší displej telefonu, na kterém se na nás po celou sobotu usmívá slunce. Skvěle! Pro dnešek máme jednoduchý program: Registrace, oběd a trocha spánku před ranním startem. Po jedna dvacáté hodině vystrkujeme nohy z pod peřiny a začínáme s přípravou na závod. V pokoji to jiskří a ve mě i v Jendovi se pomalu probouzí závodní nálada. Trocha protahování, balení batohu, jídla a už odcházíme na autobus, kterým nás pořadatelé odvezou do Insbrucku na místo startu. No, lidí je tu požehnaně, vtěsnáme se až do třetího autobusu a uháníme údolím proti proudu řeky Ruetz až do tyrolské metropole. Mezi tím si po očku prohlížím všechny ty borce okolo mě a dělám, že jako patřím mezi ně. Kdyby kluci a holky věděli, jak moc jsem vyjukaný a že můj strach dosahuje výšky skokanského můstku, který právě míjíme. Jsme v centru města, autobusy nás vyklopily přímo před Landestheather, kde je start i celé zázemí tohoto prestižního závodu. Je krátce před jednou hodinou ranní a pořadatelé nás začínají nahánět na kontrolu vybavení a následně k samotnému startu. Ještě se stačíme pozdravit se dvěma Čechy a už nás oba uchvacuje startovní horečka. Poskakujeme, naklepáváme stehna a už v polo transu posloucháme, jak k nám promlouvá ředitel závodu. Je nás tu dvě stě borců z dvaceti zemí světa, a právě teď se dává tahle masa bláznů do pohybu. Ještě plácnutí do dlaní a běžíme. Jsme s Jendou domluveni, že já, jako ten slabší z dvojice, budu udávat tempo a on jistí a dohlíží na mě. Ostatně to také slíbil Lence, když jsme se před odjezdem loučili: Jendo, a dej na taťku pozor, slyšel svoji maminku a pro klid v rodině přikyvoval.

První kilometry vedou centrem města, a i přes pokročilou hodinu máme diváky po trase. Sice se trochu motají, prozpěvují a nabízí nám pivo, ale i to v temnotě noci potěší. Podle taktiky, kterou jsem před závodem vypracoval, bychom měli prvních 15 kilometrů běžet tempem do 6 minut na kilometr. Ovšem stačí letmý pohled na hodinky a vím, že se plán bortí jak pískový hrad při přílivu, běžíme něco přes pět. Závod nás pohltil! Zahazujeme nalinkovanou taktiku, nasazujeme hole a v tempu zdoláváme první kopec nad metropolí. Záhy sbíháme na pěšinu nad řekou Sill, zařazujeme se do vláčku, čelovkou hledáme optimální místo na došlap nohy a držíme tempo. Sakra, docela mi to běží, dokonce mám chuť i předbíhat, ale na téhle pěšině je to nemožné. Naštěstí se špunt uvolňuje rozšířením trasy a my oba tvrdíme muziku až k první občerstvovačce na desátém kilometru u Stephansbrücke (765 m). V rychlosti do sebe házím chleba se salámem, sýrem, vše zajím melounem a jonťákem splachuji vyprahlé hrdlo. To Jenda má jinou taktiku, chleba s nutellou, slané oříšky a kola. Proti gustu, žádný dišputát. Ještě se naší stravovací taktice chvíli smějeme, ale opravdu jen chvíli, šrouby se utahují, čeká nás 19 kilometrů s převýšením téměř 400 metrů až na další občerstvení v Telfes (1.136 m), kde začne prví zásadní stoupání. Běh ve tmě je sice technicky náročnější, ale oproti tomu poskytuje komfort jednoduššího soustředění se. Hlava myslí jen na běh a nerozptyluje se okolím.

Držíme parádní tempo ve skupince pěti lidí, Jenda mě nabádá ať to tlačím s nimi a já se v duchu raduji, jak náramně se mi běží. Stal se totiž malý zázrak. V den závodu, mi jako mávnutím kouzelného proutku odešly všechny bolístky z těla! Snad se ten nahoře nade mnou slitoval a dal mi šanci.

Druhé občerstvení v Telfes (1.136 m) znamená nejen doplnění sil, ale i skutečnost, že je před námi pekelné převýšení plné šotolinových strmin a příkrých svahů. Cítíme se dobře, jdeme na to! Nejprve běh a potom ostrá chůze ve strmých úsecích, plně opřeni o běžecké hole. Ty jsou při těchto extrémních závodech přímo nutností. Nedokážu si představit běžet bez nich. Výškové metry ubíhají a zároveň s tím se pomalu rozednívá. Až nyní vidíme tu krásu okolo nás, vysoké štíty skal, zelené pastviny, to vše pomalu probouzející se k životu. Na vrcholek ve 2.345 m.n.m přibíháme právě ve chvíli, kdy se rudé slunce dere na oblohu. Tohle nejde nevyfotit. Poprvé za závod stavíme a do mobilu lovíme ty nejkrásnější záběry. Stačí pár minut a běžíme dál nabiti sílou okamžiku i pocitem, že do Neustift im Stubaital je to „en z kopce. Ale to slovo „JEN“ patří do uvozovek. Seběh je pro nás ten nejhorší úsek trati. Sedm kilometrů trilem, po kořenech, kamení a lesem technikou, kterou vůbec neovládáme. Proto musíme snést první dílčí porážky od soupeřů. Asi deset borců přes nás přeletí, jako šílenci. Vůbec to nechápu! My klopýtáme opřeni o hole, zatím co oni špičkami nohou lížou trejl a v předklonu letí dolů. Je to za námi, sláva. Poslední kilometr nad vesnicí po asfaltu a rychle k občerstvovačce. Už nejsme tak veselí a čerství, únava je tady a Jendu navíc berou křeče. Ty se sice snaží zahánět melounem posypaným solí (nebo naopak), ale s nejistým výsledkem.

Před startem jsme si společně říkali, že když doběhneme sem, máme vyhráno. Teď už to tak nevidím. Prostřední úsek má poctivých 23 kilometrů, a i když jen s menším převýšením, bude strašně bolet. Moje obavy se brzy naplňují, Jenda chytá první vážnou krizi. Znám ho, takže mlčím a snažím se o konstantní tempo proložené občasnou chůzí, což se vyplácí a asi v půlce úseku je zase vše OK. Cíl se pomalu přibližuje, jenže za další občerstvovačkou si všímám, že Jenda běží nějak divně, rozkročmo. „Co se děje?“ opatrně vyzvídám a odpověď není dobrá. „Mám od vložky u kraťasů rozedřený zadek do krve.“ No ty vole. Všichni z vás, komu se něco podobného stalo ví, jak hrozná bolest to je. S každým krokem se rána rozedírá a slaný pot neskutečně štípe. Cesta k údolní stanici lanovky Mutterberg je pro něj nekonečná. Poprvé se nám zhmotňuje myšlenka na konec závodu. Doběhneme na konec cesty, dáme si na občerstvovačce nějaký nakopávák a uvidíme. Buď skončíme, nebo se pokusíme o dokončení. V hale stanice se občerstvujeme a usedáme na lavičku. „Tak co? Ptám se Jendy, na kterém je vidět ta obrovská bolest, ale i vůle dokončit. „Skoč si k doktorům, jestli ti dají nějaký gel, omyj se, ošetři a pak uvidíme.“ Snažím se Jendu opatrně koučovat. Po pár minutách je rozhodnuto: To musím doběhnout, posledních sedm kilometrů. Odpověď, z které mám i nemám radost. Kdo z otců by se rád díval na utrpení svého dítěte. Navíc na těch sedmi kilometrech musíme zdolat 1.400 výškových metrů! Peklo!

Pokračujeme. Řadíme se do „vláčku“ mezi ostatní běžce. Tempo se snažím držet konstantní s ohledem na Jendovy patálie, ale i tak tu a tam přeskakujeme nějaké soupeře, což nám oběma zvedá morál. To potřebujeme! Teď je důležité vypnout hlavu a myslet jen na běh. Hlava je v téhle fázi závodu víc, jak fyzička, byť se to na první pohled nemusí zdát logické. Vlastě si nyní, těsně před poslední občerstvovačkou uvědomuji, že jsem se zatím nepotkal s krizí, ale důvod je nasnadě. Řeším Jendu, ne sebe. Díky Bohu držím fyzicky a jeden o druhého se můžeme opřít! Dresden Hut (2.306 m.n.m), poslední zastávka před cílem. Chata je obsypána turisty, kteří nás potleskem povzbuzují a ženou dál.

Hlava už myslí jen na jediné-cíl je opravdu na dosah. Ale pět set výškových metrů bude sakra bolet. Kmitáme až k chatě Gamsgarten, od které se nám otvírá výhled na cíl-Eisgrat, konečnou stanici lanovky. Do prdele, to je výška! Vysoko na horizontu, vidíme malé postavy běžců, které ještě více uvádí do kontextu to hrozné převýšení. Nohy už necítíme, hlava se začíná bouřit a fyzický fond je na dně. Začíná se lámat chleba a myslím že oba oceňujeme, že jsme na to dva. Být tu sám, tak nevím, nevím…ale to platí obecně pro celý závod. Cvakot holí o kameny je jediné, co teď vnímám. Krok za krokem ukrajujeme výškové metry se sklopenou hlavou, abychom ani okamžikem nezavadili o pohled na cíl. Jsme zavřeni ve své bublině.

Po hodině útrpného výstupu se naše nohy boří do sněhu a neznamená to nic jiného než, že jsme pár stovek metrů od cíle. Poslední kopeček a nejkrásnějších padesát metrů mého sportovního života. Špalír diváků tleská, z reproduktoru slyším komentátora, jak vítá otce a syna Havránkovi. Chytáme se navzájem za ruce a protínáme cílovou pásku. Obětí i slzy. Tohle je nejvíc! Po čtrnácti hodinách a patnácti minutách jsme si splnili sen. Sen, za kterým stála nekonečná bolest, přemáhání, ale i podpora a srdce. Díky Jendo!

Za cílem si leháme na zem, a ještě pár minut na sebe necháváme působit emoce a radost. Svíráme v ruce finišerskou medaili a jsme šťastní.