Norsko, Sunnmorské Alpy.

Norsko je mekkou cestovatelů, toužících po volném pohybu v nespoutané přírodě s nekonečným množstvím fjordů, zálivů, ale i malebných vesniček a měst. Naše cesta míří do srdce Sunnmorských Alp, k fjordu Hjorundfjord.

Nebudeme ovšem tou typickou trekařskou partou, místo pohorek si balíme skialpové vybavení a klasický batoh nahrazujeme tím lavinovým. Letíme vstříc skialpovému dobrodružství. Cílem je jižní Norsko, oblast pod Alesundem, kde se strmé horstvo noří přímo do hlubokých fjordů a kde se hranice sněhu téměř dotýká hladiny moře.

Pondělní dopoledne, den odletu je konečně tady. Naše sehraná partička se schází na čas v odletové hale a hlavní témata jsou dvě. Počasí a váha našich zavazadel. To první ovlivnit moc neumíme, ale na tom druhém pracujeme. Naše „klacky“ zabalené v přepravním vaku mají přesně 23 kg, jen ten Jirkům má o pár deka navíc. Ale jsme bez stresu, známe Jirku. Důvodem nebude přemíra sportovního vybavení, ale o pár plechovek piva navíc. Vyřešeno! Sice by se dopoledne nemělo pít, ale kdo by to řešil…Posledním krokem k naší úplné spokojenosti je ještě odbavení lavinových batohů, jejichž součástí jsou kartuše se stlačeným plynem. Úmyslně používáme výraz kartuše, protože synonymum bombička, by vyvolalo zbytečný rozruch. Letištní personál je překvapivě v pohodě a po vyplnění nezbytných formulářů nás propouští k letadlům. Vzhůru na sever!

Po pár hodinách letu a mezi přistání v Amsterdamu, dosedáme na malém letišti v Alesundu. Dál už pojedeme auty. Ale nejprve nákup v bez celní zóně. A co že si to všichni skládáme do košíků? Alkohol, co jiného. Na jiných letištích se po příletu proplétáte mezi tretkami a suvenýry, tady ne. Rovnou z letadla mezi chlast. V této severské zemi totiž fungují přísné zákony omezující alkohol a místní vláda bojuje astronomickými cenami proti vysokému počtu Norů, závislých na alkoholu. OK, to vydržíme a k zavazadlům připojujeme pár kartonů piva. Po formalitách s vypůjčením aut se naše mini kolona vydává na jih od města k trajektu, který nás převeze do ústí fjordu Hjorundfjord. Poprvé se před námi objevují vysoké skalní stěny, vyrůstající z hladiny moře pokryté bělostnou peřinou a západ slunce povyšuje tenhle zážitek do výšin.

Do Ytre Standal, naší základny, je tu už jen pár desítek minut. Úmyslně používám slovo základna, protože mě jiné nenapadá. Jsme tu téměř o samotě. Kromě našich dvou domků, domku našeho domácího a rybí farmy, jsou vůkol nás jen skály, lesy a moře.

Domky jsme zabydleli a je čas na ryby. Jirka, jediný rybář mezi námi poleny, se pouští do díla a než se my ostatní stačíme napít piva, tahá dvě krásné tresky. Hlady tu neumřeme.

V úterý se probouzíme do slunného rána. Já, jak bývá mým zvykem, jako první a hned po mě se do kuchyně trousí ostatní. Všichni v dobrém rozpoložení, protože dnešek by měl být jako ze žurnálu. Slunečno od samého rána, až do večera. Patnácti minutový přejezd auty nad Store Standal, nás posunul o dvě stě výškových metrů na hranu sněhu. Tady, od parkoviště, začíná náš první výšlap, dnes k vrcholku Silvkallen 1.340 m.n.m.

Prvních pár stovek výškových metrů jdeme po „plechu“, povrch sněhu je pevný, tvoří homogenní plochu a pohyb na něm není nic, o co bychom stáli. Naštěstí se podmínky záhy mění a po hodině výstupu se ocitáme na bělostné pláni, uprostřed špičatých skal. Krásu okamžiku umocňuje pohled pod nás, na sytě modrou vodu fjordu Hjorundfjord. Okamžik, kvůli kterému jsme vážili tak dlouhou cestu na sever Evropy. Fascinující spojení hor, sněhu a moře. Jiskříme, jako ebonitová tyč a přidáváme si mezi výstup na protější homoly.

Nevím proč, ale zrovna takhle jsem si norské hory nepředstavoval. Zasněžené oblé kopce. Jaký krásný omyl. Pod palbou slunečních paprsků sundáváme pásy a jdeme na první sjezd. Krusta jako prase a můj styl odpovídá právě tomuto sudokopytníkovi. Jízda v krustě je tou nejtěžší disciplínou, ale to mne neomlouvá. Naštěstí v tom nejsem sám, ale začátek týdne to není dobrý. Znovu nasazujeme pásy a očima se upínáme k Silvkallenu. No zadarmo to rozhodně nebude. Jen co mi proletí myšlenka hlavou, seknu s sebou na ledové plotně a po břiše kloužu o pár metrů níže. Do prdele, dnes fakt nemám den. Nasazuji haršajzny, neboli stoupací železa, což je „zubatý plech“ upnutý pod vázání a pomáhá tam, kde už pásy přestávají fungovat. Mezi tím mi kluci cukli, takže nasazuji tempo, abych zalepil odstup, ale jakmile jsem na jejich patkách, zastavují, a i oni vytahují z batohů železa. K vrcholku jdeme pod zvuky zvonkohry. Přesně tak zní haršajzny krájející pevný led pod lyžemi. Je nádherně, ale my si té krásy příliš neužíváme. Pečlivě hledíme před sebe, střídáme lyži za lyží a s největší opatrností křižujeme kopec. V tomhle terénu stačí jedno zaváhání a může být průšvih. Poslední metry docházíme po svých s lyžemi na batohu.

Jsme nahoře, na plochém vršku s panoramatickým pohledem na fjord, ale i na rozeklané siluety hor. Nádhera. Za dřinu jsme odměněni dlouhým sjezdem v natátém firnu. Zase „umíme“ všichni lyžovat! Parádní sklouznutí, závěrečný slalom mezi břízkami a jsme zpět u aut. Konečně se pořádně napiju. Jsem to já, známý autista, který má vše připravené hodiny a hodiny před odjezdem, který si zapomněl termosku v domku! Osvěžující doušek vody mi za ty posměšné poznámky stojí. Jo a Jirka byl taky bez vody (to jen pro pořádek…).

Den je ještě v plné síle, stejně, jako my, takže návrat do Ytre Standal se odkládá. Místo toho naskakujeme do aut a míříme na západ, do malého městečka Orsta za nákupy. Místní Spar je plný všeho, po čem touží naše chuťové pohárky, včetně pečených kuřecích křidýlek. Ty si s velkou chutí dáváme na lavičce před obchodem a stáváme se tak na malý okamžik místními bezdomovci a raritou. Jak jinak s vysvětlovat ty potutelné a překvapivé výrazy místních obyvatel. Jsme syti, máme nakoupeny zásoby jídla a na základnu se vracíme severní cestou, abychom poznali celé okolí fjordu. První den jsme se příliš nešetřili, 11 km s převýšením 1,4 km je poctivý začátek.

Středa měla být stejně krásná, jako předešlý den, ale tady člověk nikdy neví. Navíc celou noc silně foukalo. Proto není divu, že moje první pohledy po probuzení míří na oblohu. Jo, ono to půjde. Dnes popojedeme ještě o kousek dál než včera, směrem na Orstu, do míst, kde se sbíhají údolí Romedalen a Standaldalen abychom skoukli vrcholek Kolastinden ve výšce 1.342 m.n.m. Ten je součástí dlouhého hřebene, ale identifikovat ho lze snadno. Ční nad hranu hřebene, jako zdvižený palec. No potěš, to bude zase pošlapáníčko.

I přes to, že jsme nahoře brzy, parkoviště je z poloviny zaplněné a nahoru se chystá i mladý pár, s kterým se srdečně zdravíme. A jsou to právě oni, kteří nás po pár minutách míjejí rychlostí světla. Těmhle skialpinistům říkám „pružníci“. Jdou na lehko, jen s malým batůžkem, na sobě upnuté oblečení a na nohou lyže připomínající spíše běžky než skialpové lyže. A jsou dobří, sakramentsky dobří. Než se my doplazíme k ústí kotliny, oni jsou už dávno za horizontem. Nevadí. My jdeme svým středo evropským tempem a těšíme se na vše, co je dnes před námi. Na rozdíl od včerejšího dne, jsme dnes uprostřed hor a prostředí o to víc připomíná spíše Alpy než severské hory.

Po dlouhém stoupání sluncem zalitou planinou se otáčíme na západ. Před námi je traverz pod hřebenem, na jehož konci se úzkou průrvou přehoupneme na jeho jižní stranu. Noříme se do stínu a silný vítr nás donutil odlehčit svým batohům. Na tělo neprofuky a na lyže haršajzny. Honza, první z našich vůdců prošlapává stopu v ledové strmině až do chvíle, kdy usuzuje, že to dál nejde. „Sundejte si lyže, hoďte je na batoh a dál to dojdeme.“ Tenhle příkaz zní jednoduše a nikdo z nás by s jeho provedením neměl problémy být v jednodušším terénu. Ale tady? Do těla nám buší silný vichr, stojíme na hraně obou lyží v ledovatém svahu a stres je tedy všude přítomný. První fáze-sundat lyže tak, aby neujela do údolí, druhá fáze-sejmout haršajzny a upnout je na batoh. Třetí a nejsložitější fáze (tedy pro mne) -zasunout lyže za trák batohu, aniž by jsem ho sundal ze zad a při manipulaci se neskutálel dolů. Ty lyže mi na batoh né a né zapadnout. Nebudu zapírat, nebýt Honzy, druhého vůdce, tak tam stojím doteď. Nohama si vykopáváme díry do sněhu a pozvolna stoupáme ke skalní průrvě. Tohle mám rád, hezky vykročit z komfortní zóny.

Poslední kroky a připadáme si jako v Ráji. Stín a vichr je ten tam, stojíme tváří na slunci, pod námi údolí a na pravém horizontu cíl cesty Kolastinden. Tak tohle se povedlo.

Vzhůru na vrchol. Po slabé hodince jsme pod posledním úsekem, který opět dolezeme po svých. Odměna je úchvatná. Kromě pocitu, který znovu a znovu zažíváme při těchto chvílích, se můžeme rozhlížet po zasněžených vrcholcích a hlubokých údolí. Krása. Ale bohužel netrvá dlouho. Jednak je špice kopce dost malá, plná ledu, a hlavně se na nás od západu valí mraky značící změnu počasí. Rychle do lyží a střemhlav do údolí. Měli jsme to jen tak tak, v některých úsecích jsme jeli téměř po slepu. Pitomá difuze. Nicméně, stejně jako včera vládne náramná spokojenost jak s výkonem (11 km, výškových 1,3 km), tak s počasím.

Teď tradiční cesta do Orsty na kuře a pro návnady. Těch se nám po dvoudenním chytání nedostává, protože nejen chytáme, ale i „trháme“. Po dnu, jako z pohádky následuje ještě zajištění potravy, tedy chytání ryb. Jirka vysledoval okamžik, kdy zcela jistě budou brát. A klaplo to. Při odlivu se k našemu molu namačkalo hejno tresek toužících po naší návnadě a my nestačíme zasekávat. Dvacek tresek by mělo stačit.

A je to tady. Od rána prší! Změna počasí byla sice avizována, ale všichni jsme ve skrytu duše doufali, že se předpovědi budou mýlit. Zatím to z poza okna tak nevypadá. Nad fjordem visí tmavá deka a hladinu moře bičuje silný vítr a déšť. Je téměř jisté, že pro dnešní den bude platit ono Vančurovské: Chčije a chčije… Jedinou světlou nadějí v tomhle hnusu je možnost, že ve vyšších polohách padá místo deště sníh. Ale zatím to tak nevypadá. Uvidíme, nejhorší je smrt z vyděšení.

Dopoledne se poflakujeme po domečku, klábosíme a velebíme předešlé dva dny. Odpolední čas vyplňujeme odjezdem do civilizace. Stejně, jako zbylé dvě třetiny Norů, máme vůz poháněný alternativním zdrojem. Jenže v našem případě jde o marný pokus o ekologii, protože na naší samotě žádnou nabíjecí stanici nemáme. V Orsta míříme rovnou do sportu s cílem nákupu goretexových kalhot, které nám doposud ve výbavě chybí. A vzhledem k předpokládanému vývoji počasí nám mohou přijít vhod. Co se zbytkem dne? Držíme se hesla: Asi si dáme pivo, ne? To nám nemůže mít nikdo za zlý“. A když vidím kupící se prázdné plechovky v kuchyni, začínám chápat onen norský „suchý zákon“. Na podvečer si kluci nahřáli saunu a spojují příjemné s užitečným, když při každém ochlazení odloupnou z mola pár slávek. Večeře je tedy jasná-ryby a slávky na víně.

Ani poslední pracovní den v týdnu nám nepřináší vytoužené slunce. Sice už neprší, ale k pěknému počasí to má hodně daleko. Holt se spokojíme s málem. Stačí, že nezmokneme. Dnes vyrazíme jen na kopce za barákem a to pěšky. Po botách je to k prvnímu sněhu dvacet minut chůze. Ten je po včerejším přídělu deště rozbředlý a rozumnou strukturu nabírá až s vyšší nadmořskou výškou. Prošlapáváme si stopu směrem ke Grodetindenu 1.040 m.n.m. v bláhové touze se co nejblíže přiblížit k jeho vrcholu. Začíná pršet! Zkoušíme najít útočiště v jedné ze dvou chat, které se před námi vynořily, ale jediné, co je otevřené je dřevník. Někteří se přitulili k voňavému dřevu, jiní se zahřívají horkým čajem na dešti. Ranní nadšení se pomalu vytrácí a morálka některých z nás upadá na samé dno. „Ty vole, kam až jdeme“, ozývá se z hloučku promoklých skialpinistů tichý protest. „Zkusíme támhle tu bouli a uvidíme“, tak zní Honzovo upřesnění a znovu se soukáme do lyží. K dešti se brzy přidává bouřlivý vítr a mraky padají až do naší výšky. To je konec, jít dál už nemá cenu. „Sundejte pásy, otáčíme“. Mezi tím, co se chystáme na sjezd k moři, se na protějším kopci uvolňuje lavina. Její velikost a doprovodný hluk nám nahání husí kůži po těle. Tady by nám žádný lavinový batoh nepomoh. Rychle do lyží a spěcháme do tepla. Sjezd je spíše ski cross, než lyžování a připravil nám i jedno malé zpestření. Je potřeba v rychlosti přeskočit potok. A jak známo, v této disciplíně je přeborníkem Marcel. Všichni spěcháme přes překážku před naším eskamotérem, abychom na druhém břehu vytáhli telefony a byli připraveni na exklusivní zábavu. Marcel se rozjíždí. V našem hloučku panuje „přejícná“ nálada. Vždyť kdo by nechtěl mít natočeného Marcela s hlavou ve vodě. Hop a Marcel stojí před námi. Nic, to je nuda. Zklamaně uklízíme telefony a sjíždíme k silnici. Přes to, že jsme se byli vyvětrat jen na dopoledne, máme v nohou 11 km s převýšením 750 metrů. V obvyklou hodinu si jdeme vytáhnout několik rybek z moře a spěcháme do postelí. Zítra odjíždíme hodně brzy, abychom využili slunečného počasí, které má být jen v dopoledních hodinách.

Skvělé! Vstáváme do modré oblohy. Sobota bude zase parádním dnem. Pro dnešní zážitek, výšlap na Skarasalen 1.542 m.n.m., si musíme zajet o trochu dál než minulé dny. Přesuneme se auty do městečka Saebo, odkud začíná cesta k vrcholu. Sice to s sebou nese trochu logistických komplikací, protože nástup je pár kilometrů od městečka, ale není to nic, co bychom nezvládli. Hlavní parta jde pomalu vzhůru a my s Honzou je po pendlu auty k moři a zpět doženeme. Trochu jsme se zapotili a rozkolíbali tělo, ale setkáváme se právě včas. Otáčíme směr výstupu kolmo na kopec a začíná ta správná skialpová práce. Pomalu se noříme hlouběji mezi vysoké hroty hor a s velkou radostí pozorujeme fakt, že nám na cestu čím dál intenzivněji svítí slunce. Pod malým sedlem, asi uprostřed výstupu odkládáme batohy, trochu jíme a nasazujeme sluneční brýle. Tedy jak kdo. Třeba já ne. Zapomněl jsme je totiž na domečku. Taková školácká chyba! Naštěstí mám Jendu a ten zase dvoje brýle. Půjčuje mi ty sjezdové a rázem se ukazuje, že ne všechny brýle pasují na mou hlavu. Sklo brýlí zabírá víc jak polovinu obličeje, a tak se z hloučku kamarádů ozývá posměšné: Proč s námi jde ta moucha? Uznávám, že mají pravdu, ale je lepší být mouchou než slepým fešákem.

Se zvyšující se výškou se mění i struktura sněhu. Z příjemného firnu se opět stává zmrzlá vrstva, proto přichází ke slovu opět haršajzny a vyšší obezřetnost. Jenže ani ta nemusí někdy stačit. V jedné z otoček Danovi samovolně vypadává lyže z bot a nabírá rychlost a směr do údolí. Všem nám ztuhla krev v těle, jestli se lyže nezastaví o protější proti svah je vymalováno. Máme kliku. Sice je o dobrých sto padesát výškových metrů pod námi, ale zastavila se! Funkci domestika na sebe bere Honza. Zatím co my pokračujeme dál (Dan po svých), sjíždí za lyží a svižným krokem nás dožene. V mezi dobí se ze zmrzlé podložky stal nefalšovaný led plný velkých zmrzlých krystalů velikosti kaštanu. Žádná stopa, každý se po kopci mlátíme, jak nejlépe umíme. Parádní pochozeníčko! Už abychom byli na horizontu, za kterým se kopec rovná. Stalo se a nad námi je již poslední výšvih na zasněžený vrchol kopce. Nebude to žádné skalní lezení, jen šlapání po sněhem zaváté straně vrcholu. Kluci, co mají mačky prošlapávají stopu a tím nám ostatním značně ulehčují práci. Vrchol a úchvatný výhled na fjord Hjorundfjord! Krásný výšlap se skvělým načasováním. Na vrcholku jsme právě v okamžiku, kdy se na nás opět valí bílé duchny. Bylo to o fous.

Rychle sbíháme k lyžím a s velkou obezřetností sesouváme ledovou horu až do místa, kdy pod námi sníh povoluje. To je jasný signál, že dál už to bude sjezd na jedničku s hvězdičkou. Nádhera. Honza nám pořizuje „katalogové“ fotky, abychom se mohli pochlubit doma a na sociálních sítích, jak dobří jsme lyžaři a náš dnešní skialp je u konce. Parádních 16 km s 1.450 výškovými metry. Závěr dne je v obvyklé režii: Orsta-Spar s kuřaty-večerní pivo. K tomu pivu jsem ještě zapomněl napsat jednu důležitou věc. To, že je drahé víme, ale pozor, cena se dá korigovat a to tím, že vrátíme obaly. Jsou zálohované. Ne, že by nás to ekonomicky postavilo na nohy, ale přinejmenším to vede k většímu ekologickému chování.

Je tu neděle, poslední aktivní den u fjordu. S počasím to bude opět loterie, ale podle předpovědi by mohlo být alespoň polojasné dopoledne. Tím je dám i čas odjezdu: V 7 hodin, sraz na molu. A proč na molu? Míříme na opačnou stranu fjordu a tam nás zaveze vodní taxi! Borec s lodí přijíždí na čas, přiráží k molu a my na jeho palubu nakládáme veškerý cajk, a nakonec i sami sebe. Jen David zůstává na baráčku. Ne, že by se mu nechtělo, ale nemůže. Má

obě paty na dranc, krvavé od puchýřů, takže mu zbyla funkce hlídače. Odrážíme a špička lodi míří na opačný břeh k osadě Trandal. Jízdu bychom si bývali užili víc, nebýt naší drobné indispozice po včerejší „tiskovce“. Ale to je jen maličkost, za prvním kopcem to vydýcháme. Kapitán nás nejen přeplavil přes vodu, ale dokonce nás malou dodávkou přibližuje ke sněhu. To se hodilo, ušetřili jsme síly a čas.

Pásy na lyže a vzhůru k vrcholu. Po nekonečně dlouhém a táhlém stoupání se před námi otvírají kopce a někde mezi nimi je Blabretinden 1.467 m.n.m. cíl cesty. Ve výšce asi tisíc metrů nad mořem nás obklopují mraky a difusní světlo z nás dělá slepce. Za sněhovou převějí nabíráme síly, doplňujeme tekutiny a pod dohledem obou Honzů se pokoušíme o nemožné. Najít v tom hustém mléku cestu. Honza si na hůlku uvazuje prusík (slabé lano) a nahazováním před sebe kontroluje terén. To nevěští nic dobrého. Po téměř hodinovém „rybaření“ to balíme, riziko je příliš vysoké. Při sestupu míjíme jinou skupinku, která se o výstup ani nepokusila a následuje náš sjezd k moři. Předci jenom je nám to líto, chtěli jsme se s Norskem rozloučit důstojněji, ale nemůžeme být neskromní. Tři krásné dny a tři vrcholky je parádní skóre. Taxikář si nás opět nakládá na korbu auta a sváží dolů po štěrkové cestě k moři, aby nás vyložil před hospůdkou. Tam pár desítek minut počkáme na loď, která někde poblíž zachraňuje rybářský člun. A čekání je to příjemné, z hospůdky se vyklubalo nádherné místo a terasami nad mořem, pódiem a příjemným interiérem. A kdo je majitel? No předci náš kapitán! Muž mnoha profesí.

V Ytre Standal nás vítá polojasná obloha a všichni bez výjímky pokukujeme na protější skály, zda se i tam netrhlo počasí. Ale vypadá to, že ne, bílý pytel se i přes silný vítr prohánějící se zátokou. Ani nehnul. Alespoň máme důvod se sem vrátit.

V pondělí odpoledne odlétáme opět z Alesundu. Přesunujeme se auty do města a jdeme na malou procházku do centra, které tvoří dva ostrůvky Norvoya a Aspoya. Ti pohodlnější utíkají před nepohodou a větrem do hospody, my otrlejší si raději vyšlápneme 418 schodů na horu Aksla, kde máme na vyhlídce Fjellstua město jako na dlani. Loučíme se se Sunnmorskými Alpami, vi ses-uvidíme se. Slibujeme.