Ötztalské Alpy – okolí Längenfeldu.

Ötztalské Alpy jsou zaslíbeným místem všech skialpinistů. Dobře dostupná oblast s příjemnými kopečky i ostrými hroty horských velikánů, včetně nekonečných plání s panenským sněhem. vzhůru do Tyrolska.

Naší osvědčenou partu tentokrát doplní Honzány, kamarád a horský vůdce, kterému se svěřujeme do jeho zkušených rukou. Trasy a terény jsou na něm, my budeme jen šlapat a pyskovat. Sraz je naplánován na neděli večer, v malebném městečku Längenfeld, kde jsme si pro první noc zamluvili ubytování. Víc plánovat nebudeme, a to z jednoduchého důvodu, chceme být flexibilní a nezávislí na počasí. To nemá být dobré, spíš má být mizerné. Záplavy sněhu a silný vítr. Vražedná kombinace. Ale nestahujme kalhoty před brodem.

Z penzionu Ondresn’n Hof jsme nadšeni. Usměvavá, vstřícná paní domácí a parádní ubytování. Já s Jendou si zabíráme dvoulůžkový pokoj a Marcelovi s Jirkou přenecháváme velké apartmá. Proč jsme tak skromní a jdeme do horšího? Důvod je pragmatický. Nechceme celé dny poslouchat Marcelovi špílce o horším pokoji a také přijede Jirka s plnou taškou domácích klobás, salámů a sýrů. A to si zaslouží kuchyň s lednicí a pohodlné posezení. Sotva si stačíme vybalit a displeji telefonu se mi zobrazuje Marcelovo číslo: Tak jsme tady! Kam máme zajet? Kluk je ze vsi (Pardubice) a nevyzná se, takže ho on-line naviguji až před recepci. Vítejte kluci!

Pomalu se zabydlujeme, pokojem se rozvoněly klobásy, po jazyku povalujeme suchý ryzlink a čekáme na Honzu, abychom naplánovaly další dny. On jediný to má do Längenfeldu, co by kamenem dohodil. Přijíždí ze Söldenu. Co nás tedy čeká? Především improvizace. Počasí bude na pytel, takže se budeme rozhodovat ze dne na den. Jisté jsou jen dvě věci, tou první je zítřejší přenocování na chatě Amberger hütte a druhou následný návrat zpět do údolí. To znamená, že si v Ondresn’n Hof prodloužíme ubytování, což je jediná jistota následujících dní.

Vstáváme před rozedněním, abychom v klidu posnídali a auty se přesunuli do Greis. Je první pracovní den po víkendu, takže uvádíme mobily do tichého režimu a jdeme do nedaleké pekárny. Čerstvé pečivo a voňavá káva, to bude parádní začátek dne, lebedíme si. Ovšem jen do chvíle, než na nás protivná korpulentní dáma z poza pultu vychrlí spousta německých slov, z kterých je jasno, že si máme nakoupit a vypadnout. Žádné posezení. Evropou právě prochází další vlnou covidu a opatření jsou více jak přísná. Jsem rozespalý, a to se propisuje i na mé bystrosti, stačilo ukázat covid pas (potvrzení o očkování, či prodělání nemoci) a bylo vše vyřešeno. Jenže mě fakt vytočila, takže pečivo s kafem do ruky a hurá na pokoj. Na Jendovi je vidět rozmrzelost, ale to přejde.

Ostrými serpentýnami šplháme o tři sta výškových metrů nad naši základnu, až na samý konec Greis, kde už na nás čeká Honza. Z kufrů aut vyndáváme lyže a batohy, naplněné jen tím nejnutnějším. První den může začít. „To bylo keců, že bude hnusně“, holedbá se Marcel při pohledu na modré nebe. Je to on, kdo si dlouhá léta čechrá peříčka při dobrém počasí a přivlastnil si šamanské kouzlo vlivu na počasí. A má pravdu, fakt to vypadá na krásný den. No to s ním nevydržíme…Až k chatě si vychutnáváme parádní ráno. Dopolední polévka a jeden „vajcen“ nás nakoply a dodaly chutě k dnešním výkonům. Jenže ouha, mezi tím se na nás valí obávaná změna počasí, a tak už první kroky si razíme v mizerné viditelnosti a větru. Míříme někam na Niederer Sulzkogel 2.796 m.n.m. Podmínky jsou pekelné, kromě počasí se potýkáme se sněhovou krustou, která nám při sjezdu nedá nic zadarmo. Na sobě máme neprofuky, kapuce a se schouleným tělem a očima zabodnutýma na patky toho před sebou, ukrajujeme výškové metry. Žádná rozkoš, spíše naopak. Ale i takový je skialpinismus. Vykročení z komfortní zóny a zaťaté zuby. Někde na kótě 2.500 m. n. m to otáčíme. Dál to opravdu nejde! Není se kde schovat. Vítr nám mete krystalky sněhu do tváře, a i viditelnost je prach bídná. Ukrýváme se za skalku a přichází na řadu to, co si nikdo v téhle sibérii nepřeje. Vyskočit z teplé bubliny, nandat na hlavu přilbu pokrytou navátým sněhem a zkřehlými prsty strhnout stoupací pásy. A to nemluvím o znovu nasazení lyží. Bože, zase mi to nejde a jsem poslední. Sorry kluci. Teď to přijde! Sjezd po „plechu“. Honza nám krustu sice rozmlátil, ale málo platné. Trápíme se všichni. Víc jak lyžování, to připomíná boj o život. Přesně v takovémto momentu se ukáže, jací jsme ve skutečnosti lyžaři. Za těchto podmínek fakt bídní, bez výjímky. Navíc je difuze a není vidět na krok. Honza dokonce musí „muškařit“. Na hůlku si váže čtyř metrové lano a stálým předhazováním přes sebe si takto ohmatává terén.

Trápení je za námi. Promrzlí a rozmrzelí vpadáme do vyhřáté lyžárny. To je úleva! Pro dnešek je tedy hotovo, po výškovém kilometru nastoupeném na jedenácti tisíci metrech se jdeme ubytovat a orazit. Příjemným benefitem kombinace špatného počasí a pracovního dne je, že jsme na chatě sami. Ty tři mladé v rohu nepočítám, vždyť barák má odhadem kapacitu několik stovek postelí. A některé z nich využijeme i my. Máme čistou cimru sami pro sebe, stejně, jako Honza, která si vybral protekční samotku. Pozdní odpoledne a večer naplňujeme pohodou a hrou v kostky, která vždy končila panákem. Možná i to nás rozparádilo natolik, že jsme mávli nad absencí přímotopu v cimře a s chutí se zachumlali pod deku.

Každý z nás mužů mnoho krát podstoupil souboj, který nikdy nevyhrál. Ten ranní tlak na močový měchýř je prostě nesnesitelný. A právě tohle téma po ránu probíráme hned po nadávkách na strašnou kosu, která nás v noci trochu potrápila. Vůbec se nám nechce z vyhřátého pelíšku a hadry si na sebe z pod deky eskamotérsky oblékáme, jako stydlivá puberťačka na školním výletě. Snad se ohřejeme u snídaně. Tam už čeká „zmačkaný“ Honzány. „Ty vole, to byla kosa, co? Já si šel nad ránem lehnout na podlahu do lyžárny, abych trochu rozmrz.“ Sdílené zážitky nás provedly snídaní a je čas plánovat den. Dnešní limitou je opět silný vítr. Zkusíme překonat pás lesa a schovat se v „podkově“ ohraničené masivem hor ze tří světových stran. Vzhledem k situaci, která venku panuje, nemáme vrcholové ambice. Jen si někam povylezeme, trochu zaprášíme, a zase se vrátíme zpět do údolí.

Loučíme se s Amberger hütte, sjíždíme několik set metrů směrem ke Greis a nad Sulztalalmem uhýbáme do leva, na louky podél říčky Fischbach, za kterou stoupá pás lesa ke hřebenům hor. Náš první cíl. Zatím to vypadá, že bychom mohli nad dotěrným vichrem vyhrát, ale uvidíme. Teď je na řadě malá, zasněžená lávka přes říčku a kličkovaná mezi stromy. První přejíždí dva zasněžené kmeny Honza a za ním se chystá Marcel. Náš eskamotér! V polovině mu pod lyží ujíždí nahromaděný sníh a on se kácí do potoka, jako suchá borovice. Naštěstí míjí vodu a válí se jen ve sněhu. Hurónský smích, focení a pořizování videa, mají přednost před pomocí kamarádovi. To jsme ale parta!

Tak, kulturní vložka je za námi, bránice rozpohybována, můžeme jít konečně „za výkonem“. Škrábeme se lesem doufaje v dobré podmínky nad jeho hranou a zdá se, že se nám taktika vyplatila. Je sice hnusně, ale fouká minimálně. Uhýbáme směrem na Bachleitespitze 2.720 m.n.m. hledat prašan a trochu se za dnešní výkon odměnit. Vybíráme terén s největší opatrností, protože lavinové nebezpečí číhá na každém rohu, o čemž se záhy přesvědčujeme na malém traverzu. První prošlapává Honza a za ním jdoucí Jenda je v jeho polovině otočen. „Dělej, otoč se, a mazej za tu skálu. Nad námi to praská“. Adrenalin, který nechceš zažít, zvlášť, když se týká syna. Mažeme pod kamenné pole, kde budeme v bezpečí.

Další cesta k cíli se komplikuje, vítr a sněhová podmínka nás tlačí zpět do údolí. Jedeme na Sulztalalm, tam poobědváme a uvidíme co dál. Druhou polovinu dne naplníme výšlapem k Nisslalm. Hezky skitouringově, dlouhou pohodlnou cestou s cílovou odměnou v malé chaloupce. Den končíme sjezdem k autům a návratem do našeho pensionu.

Je středa, láme se týden, nikoli však počasí. Ba naopak. Přes noc napadlo poctivých padesát centimetrů čerstvého prašanu a lavinové nebezpečí je na čtvrtém stupni. Podmínky, za kterých není radno někam nevycházet. A když, tak s největší opatrností a do bezpečných míst, které dobře známe. Naštěstí je Honza v této oblasti jako doma, takže i dnes vyrazíme za sněhem. Přejedeme do Ventského údolí k Bodenegg a odsud vzhůru k pastvinám. Odjezdu předchází druhý pokus o snídani v pekárně. Dnes jsme o poznání úspěšnější, už od dveří ukazujeme covid pas, a dokonce se mi zdá, že jsme na tváři obsluhy vyloudili úsměv. Na stůl si pokládáme kávu, čerstvé pečivo a sladkosti. Tedy jen my tři, Jirka je z nás jediný chlap a snídá housku s řízkem. Konečně ranní pohoda.

V Bodeneggu si nejprve musíme odházet místo pro auto a teprve potom vyrazit. Já s Marcelem měníme lyže za širší práskačky a za vydatného sněžení vyrážíme vzhůru. Už první metry v lesním úseku naznačují, co nás dnes čeká. Doslova záplava sněhu. To je na jednu stranu skvělá zpráva, ale současně to znamená, že si pořádně mákneme. Prošlapávat v tomhle peří stopu je fakt tvrdá práce. Proto se začínáme v čele točit. Každý šlape krátký úsek a další šetří síly.

Po hodině jsme na loukách nad Gaislachem. Před námi pastviny pokryté jiskřivým prašanem, který si říká o to, abychom ho počmárali. To jistě uděláme, ale až za poctivou hodinu a půl, než se prošlapeme do výška asi 2.500 m.n.m. Na řadě je odměna! Spouštíme se prvním úsekem dolů a všechny nás zaplavuje radost. Lyže elegantně plavou ve sněhové peřině, poletující prašan obklopuje naše těla, jako sněhový závoj a nahlas výskáme radostí. Dokonce to vypadá, že se nám vrátil náš lyžařský um. Možná i díky euforii ztrácí Marcel na okamžik pozornost a vyjíždí z ideální stopy, aby skončil hluboko pod traverzem, hlavou ve sněhu. Zase smích, vtípky, dobírání a nekonečná doba, než se náš feestylita vyhrabe zpět. Ten kluk je boží.

Druhý úsek sjezdu je snad ještě dokonalejší a nikdo z nás už nelituje té námahy, dostat se na kopec. Snad jen Jirka…Ten po Marcelově vzoru předvádí trojitého Ritrrbergra, zakončeného placákem do hlubokého sněhu. A teď z něj kouká jen hlava a část nohy. „Počkej, podám ti hůlku“, spěchá mu na pomoc Honza. „Počkej, stůj, nech ho tam. Musím ho natočit“, zní pro změnu můj povel. Jsem hajzl, já vím, ale to prostě nešlo nezaznamenat. Večer u vína všichni ocení moji sobeckou duchapřítomnost.

Jsme oklepaní, vyčuraní, napití a můžeme jít na druhou rundu. Už se jde veseleji, máme prošlápnuto, a hlavně se těšíme na další sjezd. Hotovo. Pláně jsme dokonale pokreslili obloučky a můžeme jít do Silbertal hütte. Tuplák a chutné jídlo dokonale vyšperkovaly dnešní den. Teď už jen sfouknout sjezd do Söldenu a skibusem k autům.

Jsme natolik zmařeni, že nemáme ani sílu jít na večeři, takže vysíláme Jendu Otesánka pro pizzu a sami se bavíme prohlížením videí a fotek z dnešní „volné jízdy“. A Jirka, kterého jsem ponechal na pospas sněhu? Z toho je teď hrdina. Poslal chlapům do hospody svoji fotku s komentářem, že ho smetla malá lavina, kterou odpružil tělem.

Poslední ráno v pekárně je plné úsměvů. Holky nás vzaly za „domácí“ a snáší nám modré z nebe. A to doslova! Stal se totiž zázrak a jako když mávneš kouzelným proutkem, čtvrtek bude slunečný s oblohou jako šmolka. A aby byla odměna za předcházející dny dokonána, odjíždíme do Söldenu, kde se povozíme na lanovkách a rozmydlíme čerstvý prašan. Žádné šlapání, jen nirvána. Naši snahu hned od rána doprovází dunící rány, dokladující odstřelování okolních lavin. Dokonce i na oficiálních sjezdovkách vidíme dvě spadlé lavinky. No nechtěl bych se s ní potkat. S přibývajícím časem sníh trochu vatovatí, ale i tak jsme zažili nádherné lyžování. I přes to mi v hlavě zůstává lehká deprese způsobená množstvím lidí na svazích a vlecích. Za ty dva roky, kdy jsem se sjezdovému lyžování vyhýbal, nebo k němu nebyl díky covidu puštěn, jsem odvykl tomu shonu a mačká ní se. S údivem na sobě pozoruji ten posun a velebím okamžiku, kdy jsem se potkal se skialpem.