Lago di Garda

Konečně! Tohle jednoduché slovo vystihuje vše, co je ukryto v mé duši. Konečně můžeme vyrazit dál, než za hranice naší republiky. A symbolicky do naší druhé “domoviny” - k jezeru Lago di Garda, Torbole.

Je červenec, Evropa se pomalu vzpamatovává z třetí, drtivé, vlny coronaviru a otevírá brány turistům. Vycestovat lze s očkováním, s testem, nebo s dokladem o prodělání nemoci. Sláva! A jaký je scénář? Já s Lenkou odjíždíme už ve čtvrtek ráno a zbytek rodiny, tedy Lenča, Pavel, Jenda i Barča, za námi dorazí až v neděli. Zatím co my opět “osedláme” karavan a zakotvíme na STLP v Torbole, omladina si zahraje na honoraci a na břeh jezera bude shlížet z balkónu kempového apartmánu. Ovšem sotva sto metrů od nás. Všichni se moc těšíme a pomalu balíme vše potřebné.

Na mě je, jako obvykle karavan. Choulil se rok pod přístřeškem bez hnutí a jen smutně přihlížel našim cestám na Kvildu. Tu a tam měl jen drobnou návštěvu, bohužel z říše hlodavců-myši. Takže prošel důkladnou očistou a zpět nabalením všeho, co jsme z něj postupem roku odvezli.

Čtvrtek 1.7. – dokonáno jest!

Uplynuly dvě hodiny od středeční půlnoci a čtvrtek nezačíná dobře. Lenka skučí bolestí, stojí v předklonu u postele a z výrazu tváře je vidět obrovská bolest, která jí svírá. Nejprve trochu zmatkuji, nabízím studený obklad, ale je více než jasné, že nás čeká cesta do nemocnice. Já tyhle situace nemám vůbec rád, trpím snad víc než ten, koho doprovázím. 

Dnes to není lepší. Lenky bolest je krutá a trpí až do okamžiku, než jí uleví kapačka. A výsledek vyšetření? Ledvinová kolika! Šutrák zatoulaný v močové trubici. Unavenou manželku ponechám v rukou lékařů a hned ráno alarmuji všechny známé doktory, aby dostala tu nejlepší možnou péči. Výsledkem je neprodlený odvoz do nemocnice v Č. Budějovicích a rychlý zákrok. Kámen je pryč, stejně, jako náš výlet do Itálie. Ale to vem čert, hlavně, že je manželka zdravá.

Druhý pokus...

Červencový výjezd na Gardu nám překazila Lenky zdravotní indispozice o to víc se těšíme na zářijové repete. Tentokrát to už doufejme klapne a my se po dvou létech absence, opět ocitneme na břehu italského jezera. Alespoň v to doufáme.

Konec prázdnin je na Šumavě skvělý, hltáme horský vzduch a hýbeme se, jak jen naše těla snesou. Ale jak se později ukáže, to moje už moc nesnese…V euforii po uzdravení chodidla, lítám po lesích, „co se do mě vejde”. Zdá se, že je vše růžové, jenže tak se dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Zaběhnuté dva půl maratony s podobnou porcí kilometrů na kolečkových lyžích během tří dnů, udělaly své. Silně namožená kyčel a všechny svaly okolo. Zkrátím to. Tři týdny rehabilitace. Ale, ale tělo už zase funguje.

Je neděle, den do odjezdu. Víkend trávíme na Kvildě, a tak jak je mým zvykem, neposedím. Místo, abych odpočíval, věnuji energii pletím trávníku, a to se mi stává osudným. Odnáší to záda! Jsem zkroucený, jako paragraf. Svíjím se bolestí a zobu Brufen. Bože, já jsem vůl, říkám si stále dokola a usmiřuji se s faktem, že nám Garda není prostě přána. Ale ten nahoře mě asi má rád, po pondělní dvojité rehabilitaci nastal zázrak a já se v úterý probouzím bez bolestí. Jedeme! Rychle do firmy, dodělat co je zapotřebí a na noc vyjíždíme směr Itálie.

Středa 8.9.

Noc z úterý na středu jsme přespali na našem obvyklém místě před Innsbruckem a do Torbole dojeli těsně před polednem. Už kolony od Roveretta nevěstí nic dobrého, proto k jezeru a do kempu sjíždíme se sevřenou dušičkou. Nebude kemp plný? Bohužel se naše obavy naplňují. Kemp praská ve švech, o čemž nás informuje cedule na vjezdové bráně: FULL.  Naštěstí nám jiskřičku naděje dává recepční: Zaparkujete tady u vjezdu a do druhého dne se pro vás určitě nějaké místo najde

. No sláva! Spadl nám kámen ze srdce. Karavan tedy podle instrukcí odstavujeme na asfalt, z garáže vyndáváme kola a odjíždíme proti proudu řeky Sarky na malou vyjížďku. Jde sice jen o malý „postrk”, ale pro mě významný. Jsou to přesně čtyři roky, co poté mé zdravotní patálii opět nasedám na kolo. Po návratu na nás čeká dobrá zpráva-máme místečko! Jsem sice ujištěn, že je to místo i pro dlouhé obytné vozy, ale přes to se jdeme raději přesvědčit na vlastní oči. „Ale jo, sem bych to mohl napáskovat”, ujišťuji Lenku, ale hlavně sám sebe. Euforie a touha zmizet od recepce mě zatměla racionální úvahu. Za normálních okolností bych se to takové myší díry nepustil, dnes ano a výsledkem je škrábanec na mém a vedle stojícím karavanu. Nic zásadního, ale sere mě to. Do prdele! Odjíždím zpět na asfalt smířen s tím, že jsem si zkazil dovolenou, a navíc jí celou prostojím na rozpálené černé hmotě. „OK, když se tam nevejdeš, stoupni si hned tady”, ukazuje recepční na nově uvolněné místo, bezprostředně vedle naší „dosavadní trestné lavice”. Není to Bůh ví co, ale máme svoji parcelu. Asi tu nejhorší, co tu je, ale za těchto okolností to bereme. Vlastně není nejhorší, toho Černého Petra si vytáhl Němec, který svého miláčka musel zaparkovat hned vedle popelnic a servisního místa, kam se vylévá voda z odpadu a toaleta. Mňamka. Pro dnešek toho bylo až nad hlavu! Dopijeme skleničku slabého alkoholu a jdeme na kutě.

Čtvrtek 9.9.

Jdeme na kolo! Včera jsem se trochu namlsal, zadek neprotestoval, a tak si dám dnes trochu do těla. Pokusím sebe a Lenku vytáhnout na San Giovanni al Monte (1 100 m.n.n.). Kopec, kam jsem vyjel již několikrát a jsem si tedy téměř jistý trasou k vrcholu s malebnou chatou Malga S.Giovani pod ním. Nerad bych příliš experimentoval, protože Lenka pojede na elektro kole a musím tedy správně volit trasu v kontextu s výdrží baterie. Možná až přílišná tréma a motivace, mě zavedla na špatnou trasu. Hloupě jsem zabloudil a nastoupaných deset kilometrů zahazujeme, jako by nebyly. Pokorně sjíždíme zpět do Arca a začínáme od znovu.

Dalších deset kilometrů proti kopci. Cítím, že dnes není můj den, už v Padaru musím sesednout z kola s opláchnout se u studny. Je sice třicet stupňů a došla nám voda, ale tím hlavním důvodem, proč jsem totálně prošitý, je moje “ne kondice”. Čtyři roky bez kola jsou znát a moje “kolo svaly” se změnily v nitky. Dělají, co mohou, ale na tuhle porci nestačí. Nejraději bych to otočil, ale to jsem nikdy neudělal a neudělám. Musím si to od bojovat až na vrchol. Bolí to, jako snad nikdy. Vlastně si nevzpomínám, kdy jsem se cítil při sportu takhle blbě. Snad nikdy! Na chatě do sebe posíláme špagety, které zapíjíme pivem a nad mapou vybíráme zpáteční cestu. Ta, kterou znám a rád bych jí jel, vede po lukách a lesem. Jenže může být pro Lenku technicky náročnější než příjezdová asfaltka. „Tak co, dáš to?” Otázka, která nemá logiku. Jak se jí můžu ptát na něco, o čem nemá páru, jak vypadá? Odpovím si sám a přebírám zodpovědnost za budoucí okamžiky. Jedeme šotolinou! Pomalu a obezřetně. Cestu tentokrát trefuji na poprvé, ale poučen z dopoledne, stavím na každém rozcestí a kontroluji a kontroluji a kontroluji. U jezera jsme přesně na večeři. Ale síla se jít někam najíst chybí. Sedíme u karavanu, dojídáme zbytky z lednice a jsme rádi, že jsme se došourali alespoň do sprchy. Máme v nohou čtyřicet pět kilometrů a s převýšením tisíc pět set metrů.

Pátek 10.9.

Dnes si s Lenkou dělíme úkoly. Ona půjde po pravidelném nordick walking prověřit teplotu vody v jezeře a já zase svoje nohy. Vyjedu k Lago di Ledro a tam uvidím, co dál. Buď Pernici, nebo Passo Nota. Jenže moje plány berou brzy za své. Hned první tunel na Strada del Ponale je zavřený s odkazem na spadané kameny u cesty. Co teď? Vrátit se s nepořízenou nepřipadá v úvahu, a tak svůj pohled směřuji na protější kopce. Vyjedu si na sedlo pod Monte Varagno a přes Rifugio Malga Campeia se vrátím zpět. Okruh jsem jel už mnohokrát, takže vím, do čeho jdu. Dvanáct kilometrů po asfaltu, z polovina pod žárem slunce a se sklonem často k patnácti procentům. Cítím, že si po včerejším propadáku musím napravit reputaci a prvních pár kilometrů mi dává naději, že tomu tak i bude. Jede se dobře, a dokonce nechávám za zády i pár spolu poutníků. Tedy těch, kteří ke zdolání kopce používají své síly, ne baterii uloženou na rámu kola. Těch mě míjí několik. Tento způsob cyklistiky moc nevoní. Rozumím tomu u žen a mužů starších ročníků, ale u těch okolo třiceti a mladších? Ale to není teď moje starost, mám dost práce sám se sebou. Oči zabodnuté do asfaltu, myšlenky upřené jinam, než na počítání zatáček a výškových metrů, pomalu stoupám výš a výš. Podle hodinek mi zbývají k sedlu sotva tři kilometry a začínám cítit, že pomalu tuhnu. Okolo mé hlavy se seskupil v jeden šik roj much. Krouží okolo mě, bzučí do ucha a usedají mi na nos, ruku a všude tam, kde mě to přivádí k nepříčetnosti. Do této chvíle jsem si myslel, že na mršiny číhají jen hyeny…Už dávno mi došla voda a mým jediným přáním je si dát doušek a to čeho-koli.

Konečně poslední zatáčka, za kterou končí asfalt a začíná šotolina. Finále je na dohled. Plovoucí kameny na pěšině jsou nekompromisní a jedinou možností, jak je překonat a nespadnout, je se vší silou šlápnout do pedálů a doslova úsek přeletět. Ale k tomu je potřeba síly, která mi ovšem došla. Potupně tedy posledních pět set metrů tlačím kolo a jsem sám na sebe naštvaný. Moje sebevědomí je zašlapané hluboko do země. No a co, že jsem na kole neseděl čtyři roky! Vždyť jsem běhal celou zimu a teď přes léto, jak by smet? Jsem měkej! Jediné pozitivní na tom je, že jsem si to poctivě odbojoval a to se počítá. Jsem v sedle! Spokojeně usedám do trávy, abych mimoděk vyslechl telefonický rozhovor vedle sedícího pána, který velebí výhledy a ukrutný výšlap, jenž má za sebou. Je to jeden z těch elektrikářů. V pohodě, dokonce mám radost, že on má radost. Přej a bude ti přáno. Vyměňuji si s ním úsměv a nadechuji se k pozdravu, když v tom ten chlápek vytahuje z batohu plzeň a se zakloněnou hlavou jí do sebe pouští. No to je hajzl! Polykám na sucho. Navíc zašlo slunce a do mě se pouští zima. Peču na Rifugio Malga Campeia, jedu rovnou dolu k jezeru. Tam vypiju půl hospody a sním celou kuchyni. Pozdní odpoledne a večer věnuji nabíráním manželských plus bodů.

Sobota, neděle 11.-12.9.

Po odpočinkové sobotě, věnované relaxu u vody a návštěvě Riva del Garda je tu neděle a s ní myšlenky na povznesení sebevědomí, které utrpělo mojí příšernou “kolo formou”. Když to nejde na kole, půjde to na botách. Snad zúročím šumavské kilometry. Vyběhnu do míst, kam jsem jezdíval jen na kole, k Passo Nota (1.280 m n.m.). Parádní porce výškových metrů mi dá pořádně do těla.

Pečlivě si na cestu balím běžecký batoh, hlavně hodně vody, nějaký hořčík, rychlý cukr a hole. Po snídani vyrážím spolu s první vlnou turistů, mířících do kopců. Proplétám se cestou podél pobřeží až do Riva del Garda a za ní se napojuji na Strada del Ponale. Začíná zábava. První zastávkou je Pregasina, kde si u kašny doplňuji vodu, ochladím tělo a s novou dávkou energie vybíhám na nejtěžší úsek. Slunce se neúprosně hlásí o slovo a paprsky se nemilosrdně zabodávají do mého těla. Naštěstí mě brzy ukrývají koruny stromů, a pod nohama mi příjemně ubíhá šotolina. Je zvláštní, jak terén vnímám nyní a jak si na něj vzpomínám jako cyklista. Po svých je to obtížnější, pomalejší a na výškové metry se víc nadřu. Do pedálu stačí šlápnout a hned poskočím o porci metrů dál, ale teď? No, makej chlapče, když jsi si to vymyslel. K mému potěšení jsem se na Punta Larici rychleji, než bylo v plánu a je potěšující, že nohy drží. Sním tyčku, na jazyk nasypu magnézium a vybíhám do poslední třetiny. Krásný traverz mě vyplivnul na Prati di Guil a já mám poslední šanci, jak uhnout z trasy a seběhnout k jezeru. Jsem nabuzený, tep mi žene krev do těla a adrenalin mě nepustí z tratě.

Dokončím, co jsem si naplánoval! Pokračuji dál Parco alta Garda až na rozcestí pod Passo Nota. Konečná! Jsem u výškového cíle! Teď už „jen“ seběh k Ledru a ke Gardě. S energií nalitou do těla splněním cíle načínám druhou polovinu cesty. Tu horší! Kopcem dolů k jezerům. Nesnáším seběhy, nejdou mi, bojím se o kolena. Prvních pět set výškových metrů je za mnou a chladná voda Lago di Ledro je doslova manou nebeskou. Necítím chodidla a začíná mě bolet palec u nohy. Buď jsem si špatně utáhl botu a palec mi naráží do špičky nohy, nebo mám dlouhý nehet. Buď, jak buď, je to nepříjemná bolest a poslední úsek dost trpím. Kromě toho mi už také dochází síly, a hladinu Gardy doslova přitahuji očima. Po pěti a půl hodinách souvislého běhu jsem v kempu. Okruh měřil čtyřicet kilometrů a s převýšením téměř tisíc čtyři sta metrů. Kromě krvavého palce u nohy drží celé tělo pohromadě. Úkol splněn, a navíc mám hlavu plnou nových pocitů a zážitků. Teď rychle do chladné vody…

Pondělí, úterý 13.-14.9.

Po nedělním záhulu jsme nechal tělo trochu odpočinout a pondělí věnoval oddychu a chození mezi Torbole a Riva del Garda. Sice jsem skřípal zuby, ale klid jsem dodržel. Mám před sebou ještě jednu „gardskou“ disciplínu, kterou nelze vynechat a tou je lezení po skalách. A to přichází na řadu hned v úterý. Trasa je obvyklá: Přes Rivu, ferratou na Cima Capi (909 m n.m.), traverzem k vojenským bunkrům pod Corna Frea, ke kapli Sv. Barbory a zpět k jezeru.

Túra, která mě odvede od přelidněného jezera do klidu vysokých skal a úzkých pěšinek. I dnes je krásný, slunný den, takže ranní výhledy na probouzející se jezero jsou fascinující. Tohle se neomrzí. Pod ferratou jsme půl hodiny před polednem a rozpálené tělo ukrývám do stínu malé jeskyně, kde doplňuji tekutiny a oblékám ferratové vybavení. Nečeká mě žádný těžký výšvih, kdyby na to přišlo, k vrcholu bych vyšel i bez vybavení. Na druhou stranu není důvod machrovat. Mezi tím, než jsem se nasoukal do postroje, se na skálu přilepují asi čtyři dvojice. Divný lidi, ani se neobtěžují pozdravit. To mě vždy rozzlobí a samo vznítím se. Klid, říkám si, předci si nenecháš zkazit den pár pitomci. Ty mimochodem všechny na skále míjím, abych se úplně sám za pár desítek minut ocitl na vrcholu Cima Capi. Obvyklý pohled na jezero z téměř kilometrové výšky, pár fotek a valím dál. Tentokrát vynechám Cima Roca a spěchám do stínu stromů, ale než se tak stane, musím po úzké stezce překonat protější skalní masiv. 

Už z dáli jsou v něm vidět větší, či menší kaverny, střílny, patřící do malého komplexu válečných bunkrů. Z nich vojáci Rakouska-Uherska kontrolovali sever jezera. Pokaždé, když jimi procházím, běží mi mráz po zádech v představě o všem, co si zde museli vojáci prožít. Od kavernového opevnění je to už jenom z kopce a mě čeká malé utrpění s otlačeným palcem. Nehet zčernal a zdá se, že si s ním teď pár týdnů užiju. A to bych nebyl já, kopyto, abych se při kličkování ze svahu nepraštil do citlivého nehtového lůžka kamenem. Au! Úterní odpoledne se přehouplo do své druhé poloviny a moje boty opět došlapují na kamennou pobřežní dlažbu. Parádní den.

Středa 15.9.

Poslední den „osedláváme“ opět kola a výletním tempem míříme na sever od jezera. Pohoda, víno, dobroty, slunce a loučení. Odjíždíme z Lago di Garda odpočatí a zároveň příjemně unaveni. Na druhou stranu rozladěni z nebývalé záplavy turistů, kterou přičítáme hladu po cestování v po covidové době. I přes to: Arrivederci. Zase za rok.