Ötzalské Alpy a výstup na Wildspitze (3.770 m.n.m.)

Vrchol druhé nejvyšší hory Rakouska Wildspitz, sahá do výšky 3.770 metrů a je pro zdatné alpinisty  relativně snadno dostupný. Ovšem ne vždy to platí na sto procent…

Tyrolsko je naším častým cílem zejména v zimně, kdy se rozeklaná skaliska ukryjí pod sněhovou pokrývku a stanou se tak rájem skialpinistů. Na „chlupatých“ lyžích křižujeme napříč horami a užíváme si samoty a bělostného prašanu. Stejně, jako v prosinci minulého roku, kdy jsme si „Ötztálek“ užívali několik dní a jedním z našich cílů, byla i Wildspitz. A právě to mě inspirovalo k myšlence se na nejpopulárnější horu Tyrolska podívat i v létě. Zde zimní verze: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=741126

Nápad to byl rychlý, stejně, jako jeho realizace. Stačil krátký páteční telefonát s Martinem a v pondělí ráno se už společně řítíme po dálnici směrem k Innsbrucku. Původní plán vylézt vedle Wildspitz i na Weisskugel doznal po cestě změn díky časové náročnosti a my se budeme soustředit jen na jeden kopec. K vrcholu Wildspitz vedou dvě cesty. Ta jižní z Ventu, přes chatu Breslauer Hütte a je možné si ji zkrátit použitím lanovky, která vám ušetří pět set výškových metrů. Ale tu samou porci metrů si tak, či tak musíte ještě vyjít až k Breslauer Hütte, kde se ubytujete, abyste na druhý den ráno vyrazili k vrcholu. Tato trasa je strmější, ale výrazně kratší, než ta severní. Severka se bude líbit všem, kdo si chtějí na plno užít kopců, protože k vrcholovému kříži a zpět k chatě Taschachhaus, jenž je výchozím bodem túry, je to poctivých deset hodin chůze. Mě i Martinovi se zdá výstup z Ventu, jako snadné řešení a oba se přikláníme k severní cestě. Mezi tím, co já měním v navigaci cíl cesty, z Ventu na Mandafren, obce na konci Pitztálského údolí, Martin telefonuje na Taschachhaus, aby nám na dnešní noc zamluvil ubytování. „Je pondělí, to nebude problém,“ slyším spolujezdcova slova a bohorovně mu přitakávám. „Máte plno? Ani dvě postele na jednu noc by se nenašly?“ Aha, tak to se nám to lehce komplikuje! Co teď? Vrátit se k variantě jižní cesty nám už nedovolí naše ega, takže nezbývá, než možnost vyrazit k vrcholu až z údolí. Co to znamená? Najít si penzion Mandafrenu, brzo ráno přejet na parkoviště pod lanovkami a vyrazit na osmi kilometrovou cestu Taschachstalským údolím ke stejnojmenné chatě a teprve poté pokračovat v původním plánu. Je to navíc šestnáct kilometrů, sedm set padesát výškových metrů a pět hodin chůze, bráno tam i zpět. „Tak co? Jdeme do toho?“ V mých i Martinových očích plápolají plamínky, jsme oba dost velcí úchylové, abychom teď řekli ne. „Jasně, je to výzva.“

Ale i tato malá komplikace nám přináší lehkou výhodu, vyspíme se v komfortním pokoji na měkkých postelích a hlavně sami dva. Na chatě by nám dělalo společnost hned několik spolu nocležníků, a kdo ví, zda bych se vůbec vyspal. To chrápání je mnohdy úmorné! Pivo a večeři si musíme zasloužit. Dojít tupě pár metrů do hospody se nám nechce, tím pádem nazouváme boty a za jídlem a pitím jdeme proti proudu říčky Pitze až k chalupě Gletscher-Stüber. Tady pod zapadajícími paprsky slunce nejen jíme, ale i plánujeme zítřek. „Počasí vypadá nadějně, dopoledne bude slunečno a až po poledni se mohou stahovat mračna a bouřit. To bychom mohli stihnout. Nařídíme budíka na 3.30 hodin. Souhlasíš?“ „Ano.“ Martinův plán je jasný! Dopíjíme pivo a pod hrozbou deště spěcháme do penzionu. Na pokoji už jen dobalujeme věci na ráno a jdeme na kutě. Za okny prší a horský vzduch se plní vůní vody. To se bude usínat…Bum! Rána jako z děla! Hm, bouřka, tak to není moc dobré. Opět lovíme v aplikacích předpověď počasí a výsledkem je posunutí budíčku na 2.30 hodin. Pro jistotu.

Kytarové sólo, není zrovna ideální muzika na brzké vstávání, ale proti gustu, žádný dišputát. Nicméně jsem rád, že Martin ten koncert utnul hned po pár akordech. Se slepenýma očima se pokoušíme o snídani a hned vzápětí přejíždíme na parkoviště pod Gletscherexpress, kde započne naše dnešní martýrium. Etapu nula, tedy od parkoviště k chatě pojímáme jako lehký sprint. Za světel čelovky kmitáme nohama, co to jen jde a výsledkem je úspora čtyřiceti pěti minut oproti plánu. To jde! U Taschachhausu očekáváme čilý ruch, vždyť chalupa praská ve švech, ale ve skutečnosti jsme tu sami. Kde sakra ty lidi jsou? Že bychom s tím počasím plašili zbytečně? No nic, náš výběr, naše volba.

K patě ledovce Taschachferner, kam je to ještě slabá hodinka, přicházíme po pravé straně morény už za svítání. Je šest hodin ráno. Měníme lehké boty za trekové, nasazujeme mačky a začíná ten zábavnější úsek výstupu. První část ledovce je prostá sněhu, našlapujeme po čistém ledu a trhliny, které nám stojí v cestě, jsou tím pádem zcela viditelné. Kličkujeme sem a tam a připadám si jako Albeto Tomba na svazích Kitzbuhelu v dobách jeho největší slávy. Led je natolik pevný, že stoupání téměř „nebolí“ a na horizontu jsme překvapivě rychle.

Ledovec se stáčí doprava a za Taschachwandem už na nás vykukuje Wildspitze. Je ještě pekelně daleko a cesta k němu bude o trochu těžší než doposud. Led střídá sníh a chůze v mačkách se stává o trochu těžší. Navíc jsou tu trhliny zakryté sněhovými mosty, kterým nezbývá než věřit, že vás udrží. A aby nestála řeč, Martin začíná vyprávět: „Víš, jak jsme byli před 14 dny na ledovci pod Mont Blanc? Tak minulý týden v místech, kde jsme procházeli, spadl do trhliny jeden průvodce a umřel.“ Super, díky za optimistickou notu. „Jo a nad Courmayerem hrozí sesutí ledovce,“ dodává a tím zcela paralyzuje můj mozek.

Mezi tím jsme překonali další výškové metry a pomalu se blížíme k sedlu Mitterkarjoch (3.468 m n. m.), kde končí naše „ledová samota“ a na severní výstupovou cestu se napojuje ta jižní, více zalidněná. Lehce před desátou hodinou dopolední nás prošlápnutá stopa přivádí pod samotný vrchol kopce. Nad námi je posledních sto výškových metrů po skále, přes exponovaný hřebínek až ke kříži. A je to! Po sedmi hodinách jsme na vrcholu Wildspitze (3.770 m n. m.).

Chvíli se opájíme výhledy, pořizujeme nezbytné foto u kříže, ale příliš dlouho se nezdržíme. Obloha je sice stále modrá, ale nás čeká ještě předlouhý sestup a rádi bychom byli co nejdříve dole, abychom unikli případné bouřce. Druhým důvodem našeho spěchu je zvyšující se teplota a tající sníh v horní části ledovce.

Rychle ho překonejme, dokud drží mosty přes trhliny. Myšlence podrobujeme i tempo! Jdu první, Martin mě jistí lanem a já spěchám, jak to jen jde. Moje bolavé koleno sice trpí, stejně, jako já, ale nedá se svítit. Sněhovou past překonáváme bez úhony a konečně se můžeme zastavit, sníst housku a napít se. Vždyť my jsme tu zase sami, uvědomujeme si v tom naprostém tichu, které jen tu a tam rozřízne zvuk padajícího kamení. Skvělé! To se tak často nestává.

V Taschachhausu do nás doslova vletí dva půllitry schiwasser a silný vývar. „Poslední úsek k autu Taschachstalským údolím už slupneme, jako malinu,“ nalévám sobě i Martinovi dávku optimismu před posledním úsekem cesty. Jak moc jsem se spletl! Ta cesta je nekonečná! Za každým záhybem toužebně vyhlížím stanici lanovky a ona stále nepřichází. Na chlup stejný pocit jsem měl v prosinci minulého roku, když jsme ten samý úsek překonávali na skialpech. Přesně dvě a půl hodiny trvalo to trápení! „Taschachstále“, už mě tu neuvidíš…

Cesta je za námi! Jsme unaveni, ale zároveň spokojeni s tím, jak jsme se s výstupem na Wildspitze vypořádali. Bylo to předlouhých 36 km, s převýšením 2.200 m a to vše za 12 hodin.