S lyžemi na vrcholy Ötztálských a Stubaiských Alp

Horské vrcholy i pláně pokryla sněhová pokrývka a nadešel ten pravý čas opět oprášit lyže. Skialpová sezóna může začít.

Je to téměř přesně na den, kdy jsme si před rokem s partou ski alpových nadšenců slíbili, že sezónu „chlupatých lyží“ otevřeme v náručí Ötztálských Apl. Daleko od civilizace, v bezpečí některého z winterraumů a poté se z divočiny přesuneme do komfortního pensionu na nedaleký Stubai.

Po loňské sezóně, kdy nám ski alpy doslova učarovaly, jsme se s Jendou rozhodli pro investici do vlastního lavinového vybavení, a to včetně batohu s airbagem. Vychytávky, která se pomalu stává mezi ski alpinisty standardem. Jde o klasický outdoorový batoh, v kterém je skryta patrona se stlačeným vzduchem, jenž při aktivaci táhlem, skrytým v ramenním popruhu, během několika vteřin nafoukne airbag. Tím se jeden a půl krát zvětší objem lyžaře a vzrůstá tak jeho šance, že zůstane na povrchu valící se sněhové masy a nebude stažen hluboko do sněhu. Pevně doufáme, že tuto bezpečnostní pojistku nikdy nebudeme potřebovat, ale připraveni být musíme.

Blíží se den odjezdu a u postele se mi pomalu vrší kopa věcí, o kterých si myslím, že bez nich nemohu odjed. Za normálních okolností bych vše naskládal do batohu a bylo by po problému. Ale tentokrát je situace jiná. V Ötztálských Alpách se budeme pohybovat na těžko a objem mého batohu je pouhých 30 litrů. Nedá se nic dělat, je nutná redukce. Nejprve do batohu skládám lavinové vybavení, mačky, vložku do spacáku a sušené jídlo v sáčcích (velká dobrota). Tím je jasné, že na další „blbosti“ mohu zapomenout. Do zbylých prostor batohu nacpu ještě nějaké to prádlo, kartáček, zubní pastu a je hotovo. No, pro malou lahev kořalky se ještě místo najde, ale tím opravdu končí.

První noc přespíme v malé vesničce St. Leonhard im Pitztal, asi deset kilometrů od lanovek a na následující tři dny je to poslední rozmazlování, které si dopřejeme. Před odjezdem jsme si přáli jediné, aby byl dostatek sněhu a přálo nám počasí. Zdá se, že naše přání budou vyslyšena. Kopce jsou po přívalu sněhu plné prašanu a předpověď počasí indikuje slunce a modrou oblohu. Plni elánu se po úsvitu přesouváme na konec Pitztálského údolí a Gletscherexpresem k horní stanici do výšky (2 840 m n. m.). Na patě ledovce Taschachferner se navazujeme s ohledem na výskyt ledovcových trhlin a pomalu prošlapujeme stopu vzhůru. Pro dnešek máme jistý jeden cíl a tím je druhý největší kopec v Rakousku, Wildspitze, jehož vrcholek sahá do úcty hodných (3 768 m n. m.).  Další cíl, tedy v jakém winterraumu budeme spát, je zatím otevřený a vše ukážou až aktuální sněhové podmínky v sedlech. Na prvním ledovcovém úseku se pomalu rozdýcháváme, po očku sledujeme vrchol, jenž se vynořuje po naší levé ruce a optimismus i dobrou náladu bychom mohli prodávat.

Den začíná báječně. A jak to tak bývá, nic netrvá věčně, kopec se začíná zhusta naklánět a na řadu přichází oblíbené stoupání „zetky“ a tím pádem i „promrskáním“ techniky stoupání. Okolo poledne jsme pod vrcholovým hřebínkem Wildspitze, kde ponecháme lyže a zbylých sto výškových metrů pošlapeme s mačkami na nohou a cepínem v ruce. Stát u vrcholového kříže a sledovat tu krásu okolo sebe, je vždy opojný pocit. Dnes tomu není jinak. Krása.

Ale cesta k vrcholu je jen polovičním úspěchem, po sestupu a krátkém traverzu se rozhodne, zda se přes sedlo Brochkogeljoch (3 400 m n. m.) dostaneme do našeho winterraumu, nebo dojde ke změně plánu. Ve chvíli, kdy Honzány odchází na průzkum terénu, z kluků leze, jak mizerně jim všem je. Viníkem není kocovina po včerejších vypitých pivech, ale pravděpodobně příznaky výškové nemoci. Sklízíme plody našeho rychlého výstupu do výšky (3 768 m n. m.). Ale není to nic fatálního, stačí jedna noc na winterraumu a bude vše OK. Mezitím, co my pijeme a ukusujeme energetické tyčky, Honzány se vrací s dobrou zprávou. „Sjet to jde, jen se musíme po botách dostat o pár výškových metrů níž. Navážu si vás a po jednom to sešoupneme“. Je to tak trochu freestyle, pod nohama nám ujíždí nestabilní kameny a co chvíli jsme na zadku. Taková blbost a kolik času nám vzala. Ale za odměnu je před námi dlouhý sjezd po prašanem pokrytém ledovci Vernagtferner až pod chatu.

Jdeme na to, po jednom se spouštíme úzkým žlabem až pod skalní stěnku a potom širokou plání dál. Uzavírám skupinku a držím se vyjetých stop, když v tom okamžiku jako by mě někdo chytil za nohu a já letím kupředu kotoulem plavmo. Příčinou mého katapultu byl kámen, na který jsem najel a můžu být rád, že se z hluboké závěje zvedám nezraněn. Naštěstí se mi vypnulo vázání a lyže zůstala viset asi deset metrů nade mnou. Nezbývá, než se oklepat, sundat druhou lyži a vystoupat výš. Jenže proti je poměrně ostrý sklon svahu a sníh, sahající mi až po pás. Šnek se proti mně pohybuje rychlostí světla. Mezi tím, co se já brodím sněhem, kluci počmárali sněhovou pláň a čekají na jejím konci. Konečně svírám tu zatracenou lyži v ruce, teď si ještě udusat platformu, nasadit obě lyže a hurá na nimi. Sníh mám až za trenýrkami, ale kdo by to řešil, když je přede mnou jiskřivá pláň s prachovým sněhem.

Po zatraceně dlouhém sjezdu jsme pod patou svahu, na jehož konci je horská chata a vedle ní i náš winterraum. Pro ty, kdo nevědí, jde o v zimě veřejně přístupnou část chaty, nebo samostatný objekt, vybavený postelemi, kamny, dřevem a základním vybavením na vaření. Za přespání se obvykle platí menší obnos do kasičky. Do kopce nás popohání vidina roztopených kamen a horký čaj. Ale o obojí se musíme postarat sami. Nebo ne? Před dveřmi do winterraumu je ve sněhu zapíchnutý pár lyží, což by mohlo znamenat, že v chatě už někdo je a topí. Kde pak, postarší německy mluvící borec, přišel jen chvilku před námi, tím pádem se o pohodlí musíme postarat sami. Jirka se ujímá kamen, my nabíráme do kastrolů sníh a pomalu se zabydlujeme. Chata má tři propojené místnůstky, v té u dveří jsou první postele, kde se usadil náš spolu nocležník, uprostřed je kuchyňka s kamny a za ní třetí místnost s třemi patry postelí. Ta bude naše. Odkládáme věci na prokřehlé matrace, svlékáme propocené oblečení a jdeme se tulit ke kamnům Všude po místnosti  visí svršky, vložky do bot a my si, schouleni na lavici, připíjíme kořalkou na parádní den. Mezi tím se k našemu rakouskému kolegovi přidali další jeho čtyři kamarádi a zatím co my jíme kuře korma ze sáčku, oni si doslova debužírují. Vaří jako v Alcronu. Sakra, jak to všechno mohli naskládat do batohu? Vůbec bych se nedivil, kdyby se pustili do pečení cukroví. Děláme, jako že nás to nevzrušuje, ale asi svoji závist špatně maskujeme, protože k nám podsouvají kastrol plný špaget a vybízí k jídlu. Ve vteřině je prázdný.

Nastal čas spánku a my ze svého středu demokraticky vybíráme Jirku s pověřením funkce topiče. Je to kluk ze vsi, tak k tomu má nejblíže, děláme si alibi a doufáme, že nás nenechá umrznout. Tedy jak koho. My, co spíme dole, jsme zahrabáni do deky až po bradu, kluci ze středního patra jsou ve spodním prádle, přikryti jen tak, aby se neřeklo, a samotář na horním bydle se potí a nadává, jaké je tu vedro.

Noc jsme přečkali ve zdraví a s rozbřeskem se odehrává taktická hra. Nikomu z nás se nechce z vyhřátého pelíšku a vyčkáváme, kdo první vyměkne. Rakušák! Má černého Petra a je to on, kdo rozdělává v kamnech. Dobré ráno chlapy. Za okny začíná krásný, slunný den, který je jako stvořený pro výstup na Fluchtkogel (3 500 m n. m.) přes ledovec Guslarferner.

Na hřebínku nad chatou konsolidujeme skupinku, protože ne každý stačil vyrazit včas a vyrážíme vzhůru do sedla Guslarjoch, pod nímž se pozvolný sklon mění ve 30 % stoupání, a po našich zádech začínají stékat první krůpěje potu. Ale ten výhled na obrovský ledovec Gepatsch Ferner, na jehož konci se na skalnatém výběžku vypíná chata Brandenburger Haus, stojí za to.

A to ještě nejsme na vrcholu. K tomu se dnes dostaneme, aniž bychom si museli sundat lyže z nohou. Pohodlíčko, pěkně až ke kříži. Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale to počasí je famózní a když k tomu přičtu sjezd pod sedlo, srdce zaplesá. A protože jsme namlsání skvělými podmínkami, dáváme si ještě jednu rundu. Tentokrát už bez vrcholu, za to se sjezdem až k winterraumu. Pro dnešní večer máme baráček jen pro sebe, pohodlně se uvelebujeme v kuchyňce, uždibujme Jirkovi skvělé domácí klobásy a panuje pohoda. Jediná vada na kráse je to, že nám došla kořalka.

Končí nám naše poustevničení. Balíme plnou polní a vracíme se k autům. Otázka je, zda jít na jistotu, což znamená tou samou trasou, kterou jsme přišli, nebo lehce zariskujeme a prošlápneme si stopu na Sexenjoch. To riziko spočívá v tom, že nevíme, jak bude vypadat sjezd za hřebenem. Když nebude úsek jetelný, čeká nás dlouhý traverz a stoupání na sousední hřeben. Jdeme v Honzányho stopě, okolo nás panenské pláně, absolutní ticho, takhle vypadá ski alpové nebe. A jak dopadla naše hra vabank? Podle Honzányho dobře: Jo v pohodě, to se dá sjet. Pojďte za mnou. Slyšíme jeho hlas z poza skalnatého hřebínku. Ostražitě nakukujeme přes hranu. „No to si děláš prdel, ne? Do tý díry se máme spustit? Nemel a dělej“! Krátký, ale výstižný dialog vystihující vše podstatné. Tentokrát to není nic, co bych chtěl pakovat. Ta nepříjemná krusta mě fakt sere. A to jsem v nevědomí toho, co mě ještě čeká. Na mapě vypadá sjezd podél potoka Tachachalmským údolím, jako příjemné svezení mírným klesání. Vždyť voda musí téct dolů z kopce. Prd z kopce. Dobrou hodinu neúnavně pícháme soupaž a tolik sprostých slov, které mi po tu doby kontinuálně padají z úst, jsem už dlouho nevyprodukoval. Konečně jsme u sjezdovek! Rychle do hospody na pivo a špagety. Tím se dostávám zpět do mentální pohody a už s úsměvem ve tváři odjíždíme a další „štaci“ do městečka Fulpmes, na začátku Stubaiského údolí. Místo nám dobře známé z loňské sezóny. Útulný penzion, z kterého zítra vyrazíme do kopců nad ledovcem.

V půl osmé ráno se společně potkáváme u lanovky Eisgrat, která nás vyváží k lanovkám Stubaiského střediska. Dnes je poprvé pod mrakem a pofukuje ledový vítr. Přes to půjdeme za svým cílem, kterým je vrchol Pfaffenkogel (3 366 m n. m.). Dnes i zítra se budeme pohybovat v terénu, jenž jsme poprvé objevili minulou zimu. Snad proto nás Honzány tahá na první hřeben, který vidí. Možná aby nám zpestřil sjezd do údolíčka, při kterém je zapotřebí zvýšené pozornosti. Sněhu je tu poskrovnu a opakovat svůj pád se mi už opravdu nechce. Jsme dole, za zády máme winterraum Hildesheimer Hütte a nad sebou malé sedýlko, což znamená první „přezbrojení“ lyží. Mezi tím se opět vyčasuje a k sedlu Pfaffenjoch už jdeme pod modrou oblohou. Vzpomínám si na minulý rok, kdy jsem tudy šel poprvé a prožíval tehdy, spolu s Jendou, svojí první vysoko horskou, ski alpovou premiéru. Opět platí, že první zážitky jsou ty nejsilnější. Na počátku široké pláně si Jenda bere do hlavy, že je naše tempo příliš pomalé a nasazuje k trháku. Ha! To z pochopitelných důvodů nemohu nechat jen tak a spolu s Marcelem se mu lepíme na patky. Sice jsem synka uvisel, ale nahoře jen těžko zakrývám únavu. Parní motor je proti mně jen ševelení větru. Na vrchol kopce je to už jen kousek a sjezd dolů bude odměnou za dnešní šlapání.

Na kopcích jsme už pátý den a únava je znát. Do vršku to jde, ale při sjezdech se mi klepou kolena a  prasím, což je první krok k tomu, abych se někde vymáznul. Proto si pro závěrečný den vybíráme blízké terény a lyžujeme jen okolo komínu. Končí pánská jízda, bylo to kluci super. Díky.