Katar a metropole Dohá

Strávit Vánoční svátky doma, v marném očekávání sněhové nadílky, nebo uletět někam za teplem? A když tak kam? Okruh zužujeme na maximálně šest hodin letu a volba padá na Perský záliv s malým, ale ambiciózním emirátem Katar.

Není to sice, kdo ví jaká cestovatelská destinace, ale i v této pouštní zemi se najde několik míst, které stojí za navštívení. Já i Lenča se noříme do vln internetu a připravujeme tipy na možné výlety. Moderní Dohá, vnitrozemní moře Khawr al Udayd na jihu země, nebo nejstarobylejší město země Al-Zubarah, ležící na severovýchodě poloostrova.

Je tu pondělí, den odletu a nezačíná pro mě zrovna šťastně. Můj mobilní telefon zůstal ve voze, což ke své smůle zjišťuji až po odbavení. No co, dám si alespoň týdenní detox a spojení s domovem ponechám na ostatních členech rodiny. Po šesti hodinách dosedáme na letiště Hamad International Air port v Dohá, „domácím hřišti” Quatar Airways a čeká nás odbavení, které doprovází i scan otisků naší pravé ruky. To pro případ, kdybychom zde chtěli spáchat nějaký přestupek. Jenže to my v plánu nemáme! Jsme propuštěni do země a na mě čeká druhá etapa smolného dne. Nemám kufr. Naštěstí není na palubě letadla mířícího do jiné země, jen se potuluje kdesi po letišti. Stačí být tedy malinko trpělivý a konečně odjíždíme do čtrnáct kilometrů vzdáleného centra metropole, kde na nás u vchodu hotelu Intercontinental čeká olivrejovaný vrátný. Ale ještě než vstoupíme do opulentní lobby plné mramoru a zrcadel, musíme projít bezpečnostním rámem. Zdá se, že o naší bezpečnost bude pečlivě postaráno. Odkládáme zavazadla na pokoje a spěcháme udělat přesně to, o čem tvrdíme, že nenastane. Přejedení se. Ono to prostě nejde odejít od stolu a neochutnat od každého byť jen sousto. Ale zítra už budeme střídmější. Možná…

Obvykle se na Štědrý den probouzím do ponurého zimního rána, ale dnes je to jinak. Oknem nám do pokoje pronikají sluneční paprsky a místo na ozdobený smrček hledíme do korun ztepilých palem. „Pěkné Vánoce, vstávej, jdeme na snídani”, popoháním Jendu, jen co rozlepí oko. O Lenku obavu nemám, ta už je dobrou hodinu vzhůru a netrpělivě očekávala úder osmé hodiny ranní. Tyhle rána miluju. Sedíme na prosluněné terase, usrkáváme kávu a jíme to, co bychom si doma ve spěchu a z pohodlnosti nikdy nedopřáli. Začátek dne, jak se patří.

Hotelová pláž je jako dlaň a voda v zátoce na můj vkus dost chladná. „To jsem zvědav, jak dlouho tu vydržím v nečinnosti”, říkám si v duchu, když se vracím z malé obhlídky okolí. Tlumím v sobě svoji přirozenou neposednost a poslušně uléhám na lehátko. Slunce sice rozpaluje písek, ale jeho intenzita je natolik příjemná, že se v jeho paprscích vydržím povalovat víc jak hodinu. „Jde si někdo zakopat, nebo zahrát volejbal”? Jenda! Moje záchrana. K mému překvapení se všichni jako na povel zvedají a společně jdeme na beach hřiště rozehrát prestižní souboj dvou pokojů. Pohyb nám náramně prospěl, takže jsme měli alespoň dobrý důvod, proč si na oběd nedopřát dva chody a sladkou tečku navrch. A to nás ještě čeká večerní Christmas párty, na kterou se personál začíná chystat hned po té, co poslední host opustil restauraci. Bude to asi veliké. Na pláži se povalujeme až do okamžiku, kdy se slunce dotklo siluet věžáků na obzoru, a prim začal hrát chladný vítr. Je čas se chystat na večerní trachtaci.

Naše tušení, že půjde o mega akci, bylo správné. Je tu tolik jídla, že poslední z nepřeberné nabídky pochutin, ústřice a mořské plody, se krčí až někde u výtahů. To se předci nedá sežrat! Usedáme na terasu a usuzujeme, že tohle můžeme přežít jen s kapkou alkoholu. Jenže jsme v muslimské zemi a tady se s chlastem příliš nepřátelí. Ale přeci jen je tu jedna možnost, jak se dostat ke kapce vína. A to prostřednictvím objednávky tzv. alkohol paketu. Tím se nám za 100 rijálů otvírá cesta do lehkého alkoholového opojení. Veselé Vánoce!

Středu si rozdělujeme na dvě poloviny. Tu první strávíme u moře a v té druhé se pokusíme o prohlídku Dohá. Do centra nás sice může dovést hotelový mikrobus, ale my raději volíme svoji cestu a to metrem, které je právě ve své poloviční fázi výstavby a nabízí cestujícím více jak 123 km pod i nad zemí. Do metra nastupujeme jen několik stovek metrů od hotelu na stanici Al Qassar a eskalátory se necháme svést před turnikety. Potud je to brnkačka, teď nastává fáze dvě a tou je koupě jízdenek. V rohu opuštěného vestibulu stojí dva automaty a u nich uniformovaná žena, která je tu k ruce všem, kteří by potřebovali její pomoc. „Dobrý den, kam jedete”? Oslovuje nás s milým úsměvem na tváři. „Rádi bychom na stanici Soug Wagif”, odpovídáme a než stačíme cokoli udělat, zahání nás žena do kouta otázkou: A pojedete standardním vagonem nebo Gold club? No já bych vyzkoušel toho „zlaťáka”, ale jsem přehlasován a jedeme „sockou”. Z automatu na nás vypadly jízdenky, každá po 2 riálech, a přes turniket jsme vpuštěny na nástupní perón. Z leva i zprava jsme sevřeni souvislými skleněnými stěnami, opatřenými automatickými dveřmi s nápisy Gold, standard a family. Tady už nás vyhlíží další uniforma a usměrňuje naše kroky ke dveřím s piktogramem rodiny. I tak po očku nakukuji do otevřených dveří „zlatého vagónu“, kde v luxusním křesle sedí oděný v bílé thobě  muž s přísným pohledem. Víc už nestihnu. I přes to, že řídící vagóny jsou bezobslužné, ve stanici Soug Wagif  jsme rychle a bezpečně za slabou tři čtvrtě hodinu.

Místní starobylé trhy s labyrintem uliček si necháme až na dobu po setmění a rychle starou čtvrtí procházíme až na její konec, kde se nám po pravé ruce objevuje monumentální  Islamic Cultural Centra, replika íránské mešity Great Mosque of Al-Mutawwakil s typickou věží ve tvaru spirály. Ikona Dohá, která nechybí na žádné z fotografií metropole. Další pýchou města je budova Museum of Islamic Art vystavěná na pobřeží zálivu, sousedící s přístavem Dhow Harbour, domovem stovek rybářských lodí dhow. Stačí přejít jen několika proudou silnici. To se lehce poví, ale hůř provede.

Nekonečný proud vozů, řítících se po rozpáleném asfaltu nebere konce a chodec je tu evidentně na obtíž. Konečně se nám podařilo ve zdraví překonat plechovou vozbu a vstupujeme přes zelený pás na proslulou kolonádu Corniche a do přístavu. Než stačíme dojít až na jeho konec, jsme snad desetkrát vybízeni k jízdě zaručeně nejlevnějším taxíkem. „Nemáme zájem“, odpovídáme s úsměvem řidičům, a i kdybychom chtěli jet taxi, zvolíme ty oficiální modré.

Na konci přístavu se před námi v plné kráse objevuje moderní čtvrť West Bay s nejvyššími budovami v Dohá. Hotely, kancelářské budovy i privátní komplexi. Sklo, kov moderní architektura. Další cíl, kam bychom se rádi podívali, ale až jiný den.

Nyní se musíme po kolonádě Corniche prokousat přes neodbytné loďaře, nabízející plavbu po zálivu, až k budově Museum of Islamic Art. Máme sice nutkání vejít dovnitř, ale blíží se večer a v našem hledáčku je ještě mešita, jejíž minaret se vypíná vysoko nad zástavbu v sousedství suků.

K naší smůle je Al Shouyoukh zavřená. Co teď? Vrátit se k muzeu a znovu absolvovat městský parkur mezi automobily? To se už nikomu z nás nechce, a protože jsme v sousedství trhů, o osudu dalšího směru naší cesty je rozhodnuto. Vzhůru za nákupy. Jenže na ty si budeme muset ještě chvíli počkat, jedině, že bychom si chtěli koupit sokola. Jsme totiž v části Falcon Soug, věnované pouze těmto, místními obyvateli tolik oblíbeným opeřencům. Dokonce zde pro své miláčky i specializovaná klinika. Přijde vám to divné? Nám také, ale jiný kraj, jiný mrav.  Ornitologická exkurze nás natolik vyčerpala, že ostatními uličkami procházíme zcela odevzdaně a plán na nákupy odkládáme na poslední den pobytu. Ono nám nic neuteče.

Další slunný den a s ním i poznání, že tzv. ručníková epidemie se rozšířila i do dalekého Kataru. Šílený zvyk, kdy si zájemci o nejlepší místa na pláži ráno přivstanou, přehodí ručníky přes lehátko a teprve poté v klidu a v pohodě odchází na snídani, aby se po hodině, dvou, vrátili zpět k místu, které tak bezohledně zablokovali. Tahle sobeckost mě vždy hrozně rozčílí a nejraději bych těm sobcům řekl hezky od plic, co si o tom myslím. Ale budu si tím špinit karmu?

Po dopoledním slunění a dalším mači pod vysokou sítí nastal čas k prozkoumání jihu země, respektive k návštěvě šedesát kilometrů vzdáleného vnitřního moře Khawr al Udayd v regionu Al Wakrah, zcela na jihu země. Původně jsme uvažovali o tom, že se k cíli dopravíme sami, půjčeným vozem, ale nakonec převládl rozum nad dobrodružstvím a my nasedáme do obrovského Land Roveru, za jehož volantem je usměvavý Pákistánec. Jeden z miliónů přistěhovalců, kteří dnes v Kataru žijí a pracují. Z celkového počtu dva a půl miliónu obyvatel, je totiž etnických Katařanů sotva patnáct procent a pravdou je, že bez ostatních národností, by se ekonomika emirátu zhroutila.

Diference mezi bohatými Katařany a ostatními obyvateli je až astronomická. Zatím co Katařané pracují na vysokých postech či ve službách státu za průměrných 800.000 rialů, obyčejný dělník si přijde sotva na 800 rialů. Navíc je mnohdy svázán moderním otrokářstvím, kterému se v Kataru říká sponzorství. Chce-li přistěhovalec změnit práci, či odcestovat ze země, je to právě jeho zaměstnavatel, který drží „prst na spoušti” a bez jeho svolení se nic nezmění. Dost šílená představa, v Kataru běžná praxe.

Řidič, jehož jméno mi z paměti vylétlo hned po tom, co se nám představil, říkejme mu třeba Muhamed, šlápl na plyn a vyrážíme na jih. Po cestě metropolí vypráví o budovách, jenž míjíme a u jedné z těch nejmajestátnějších, kterou představuje, jako parlament, se rozpovídává o tom, jak je Katar demokratickou zemí: Všechny emiráty okolo nás jsou královské země, to my jediní máme volby a volíme se své zástupce do parlamentu. Říká to s jiskrou v oku a nadšením, čímž nás na zbytek dne uvádí do mentální nejistoty. “Není náhodou Katar monarchie s vládou emíra a jeho rodiny”? Vyřčená řečnická otázka zůstane nezodpovězena až do doby našeho návratu na hotel, kde zkusíme ověřit kdo z nás má pravdu.

Mezi tím jsme se vymotali z Dohá, po několika proudé dálnici míříme k městu Mesaieed a nasloucháme dalším Muhamedovým vyprávěním. Třeba o tom, že každý mladý muž po dovršení osmnácti let, obdrží zdarma pozemek o rozloze 1 250 m2 někde v budoucím compoudu (obytné, ohraničené čtvrti) kde vystaví svůj dům za vysokou zdí. Mimochodem barva jeho fasády podléhá regulativu a povoleny jsou pouze barvy-bílá ve třech odstínech a pískový odstín. Proto jsou pohledy na místní zástavbu tolik nudné. Školství je v Kataru bezplatné. Ovšem jen to státní. V soukromých anglických či amerických školách stojí roční školné v přepočtu okolo 350.000 Kč a to nemluvě o univerzitě. Na druhou stranu poskytuje emír mladým Katařanům granty na studia v elitních zahraničních školách s vědomím toho, že tahle investice se mu jistě vyplatí.

Mezi tím co pozorně nasloucháme Muhamedovu vyprávění, projíždíme Mesaieed, následuje poslední úsek dálnice navazující na standardní silnici a jsme v poušti. Zde končí asfalt a začíná nekonečná poušť. Jak bláhové bylo si myslet, že k vnitrozemnímu moři, bychom dojeli vypůjčeným vozem. Aláh žehnej našemu rozhodnutí. Muhamed odchází mezi své a my si prý máme dát krátký relax. Jak vidno, nejsme v tom sami. Okolo nás je dobře dalších dvacet terénních aut a tomu odpovídající počet turistů, kteří touží po krátkém svezení se na velbloudech. Ubohá zvířata tu krouží od rozednění až po západu slunce. Pohled, který nás netěší, a rozhodně se nepřidáme k těm, kteří si pro fotku na dromedárovi zaplatí drobný peníz a v jeho sedle nabývají pocitu obrovského adrenalinu.

Konečně vyjíždíme. Uháníme ve společnosti dalších třech vozů a postupně se zakusujeme víc a víc do rozpálené pouště, přičemž nechybí nezbytné sjíždění dun všemi směry a způsoby. Parádní! Juchů! Na rozdíl od SEA, kde jsme již podobnou šou absolvovali, jedeme tentokrát opravdu dlouho. Cesta k Khawr al Udayd trvá poctivou hodinu a během ní máme možnost vidět další fenomén emirátu a tím je pouštní táboření. Všude, kam dohlédneme, vidíme oplocené ostrůvky se stany či obytnými přívěsy. Jsou jich tu stovky. Snad touha po svobodě, kterou prožívali jejich předci, žene nynější generaci do míst, historicky spjatých s jejich historií. Ovšem při tom všem nezapomínají na svůj standard, takže každá osada má svůj agregát na výrobu proudu, stany či ultra moderní přívěsy, připomínající lunární vozidla, jsou klimatizovány a ti movitější mají dokonce i jakého si správce své rezidence. Právě období od listopadu do dubna, kdy teploty dosahují příjemných 25°C, je hlavní sezónou táboření. Jenže i tahle kratochvíle má svoje pravidla. Vše, kam oko dohlédne, je emírovo, takže i na první pohled opuštěná poušť není jen tak k mání. Ale emír je osvícený panovník a vychází lidem vstříc tím, že v jeden dopředu určený říjnový den, si mohou zájemci vybrat své místo a nahlásit ho úřadům. Dokonce se prý na ty nejlepší místa stojí dlouhé fronty. Za kauci obdrží dychtivý táborník číslo parcely a vrátí-li pozemek na konci dubna v pořádku, kauce je mu vrácena. Byť míjíme desítky osad, nemám šanci je vyfotit, auto s námi hází ze strany na stranu, takže fotím nebe, písek, sloupek u dveří, ale ne to co chci.

Jsme u cíle, sjíždíme z poslední duny a parkujeme na břehu rozsáhlé vodní plochy, jejíž jižní strana, tvoří hranici se Saudskou Arábií. Byť tento přírodní úkaz, mimochodem zapsaný na seznamu památek UNESCO, Katařané nazývají vnitrozemním mořem, jde vlastě o lagunu, zásobovanou vodou z Perského zálivu, v které se právě nyní zrcadlí zapadající slunce.

Den je u konce, ale my máme před sebou ještě jeden úkol a to objasnit si onu parlamentní demokracii v Kataru. Avizovaná budova parlamentu je místními nazývána Emiri Diwan (emírův divan) a v jeho útrobách sídlí Jeho Výsost Emir, předsedy vlády a čtyřiceti pěti členný parlament. Katar je monarchií, emír sám jmenuje a odvolává vládu. Ústava z roku 2005 ustavuje parlament, jehož 2/3 má být voleno přímou volbou a zbylá část jmenována emírem. Jméno toho současného je jen těžko zapamatovatelné: Sheikh Tamim bin Hamad bin Khalifa Al Thani. Tolik fakta. O politickém zřízení si můžeme myslet, co chceme, ale v čem bychom se mohli poučit je u nás tolik vzývaný e-government. Tady už frčí na plné obrátky. Jednou si vaší oční sítnici vyfotí úředník a tím je vše u konce. U automatů, třeba v obchoďáku, si pak můžete provádět všechny úřední úkony ve dne i v noci. A ve svém smartphonu si z pohodlí klimatizovaného domu pořádáte o nový řidičák, nebo převedete vůz na nového majitele. Dobré, co říkáte?

Náš denní rituál neopustíme ani pro dnešní den a po dopoledním lapání bronzu odjíždíme přímo do středu čtvrti West Bay, mezi výškové budovy. Jsme obklopeni moderní architekturou, prošpikovanou ještě modernější technologií. Bloudíme mezi věžáky roztodivných tvarů a výšek, přičemž jednoznačným favoritem se stává budova, které se tu říká Bullet-kulka. Připomíná, jak bych to jen kulantně opsal, už vím, brněnskou plastiku orloje na náměstí Svobody. Globalizace nezná mezí…

S bolestí za krkem, z toho věčného zaklánění hlavy opouštíme West Bay a vydáváme se na takové malé pochodové cvičení do sousední čtvrti Al Jebailat, k největší mešitě metropole-Imam Abdul Wahhab. Její minaret je viditelný už z dálky, ale dojít až tomuto důstojnému stánku islámu, stojí trochu námahy. Blíží se sedmnáctá hodina a z minaretu se ozývá imámův podmanivý zpěv, svolávající věřící k modlitbě. Tím pádem musíme návštěvu mešity odložit o pár desítek minut a čas využít k focení exteriéru a nedaleké siluety výškových budov West Bay. Jenže sotva zaměřím objektiv na mešitu, už u mě stojí ochranka a upozorňuje mě na fakt, že focení je zakázané. Vždyť internet je plný jejich fotografií, tak proč ty cavyky? Snad mi ten chlapec přečetl myšlenky a dodává, že s mobilem si můžeme fotit, co chceme. Tak teď už tomu vážně nerozumím. Samotná mešita působí opravdu monumentálně, její pískovcové zdivo kontrastuje s lesklým mramorem a osvětlení jen povzbuzuje mystiku a tajemnost místa. Kapacita je ohromující, dvaceti vchody může do centrální modlitebny vejít jedenáct tisíc mužů a tisíc dvě stě žen do oddělené místnosti. Věřící se rozchází a my vstupujeme na hlavní nádvoří doufaje v to, že už nastal náš čas. V podstatě je to pravda, můžeme vejít, ale bez žen. Ty se musí vrátit zpět pro abáju a posečkat, až přijde jejich čas. Uniformovaný muž nás vpouští bohatě zdobenými dveřmi dovnitř a bedlivým oken sleduje, zda je naše chování dostatečně pokorné. Stojíme hned za dveřmi jako oukropečci a prohlížíme si obrovskou halu velikosti fotbalového hřiště. Stojíme na měkkém rudém koberci pod vysokými klenutými stropy, které osvětlují monumentální křišťálové lustry, a nasáváme tajemno. Pět minut je pryč a chlápek s vysílačkou nás strká ven ze dveří. Jsem trochu v rozpacích a porovnávám tuhle upjatost s otevřeností křesťanských kostelů. Nevím, snad je to jen případ této mešity. A co naše Lenky? Poslušně na sebe oblékly černý oděv, aby je pár minut na to zřízenec vyhnal pryč. Vidět interiér jim není dovoleno. Loučíme se s do tmy pomořenou metropolí a spěcháme na metro. Čeká nás večeře a sklenka vína.

Je tu víkend a s ním i zcela zaplněná pláž s přilehlým bazén. Hotel je totiž otevřen i pro místní obyvatele, kteří o víkendech využívají služby hotelu i možnost vykoupání se v klidné laguně. Jsme tu již šestý den a opět se projevuje známá poučka, čím déle jsme obklopeni bohatě prostřenými stoly, tím méně jíme. Ale jsou tu i výjimky. Co někteří borci dokáží zkonzumovat, tak nad tím se mi pozastavuje rozum. Dnes zamíříme na sever, do oblasti k městečku Al-Zubarah, o které jsem se dočetl, že jde o nejhistoričtější město celého Kataru. Necháme se tedy překvapit a opět nasedáme do vozu velikosti středně velkého slona, za jehož volantem je k našemu překvapení rodilý Katařan. Je jasné, kam míří naše první otázka, i když se k jádru věci dostáváme trochu oklikou. Je nám lehce žinantní se rovnou zeptat, jak to že muž nesedí doma na truhle s penězi a místo toho kroutí volantem. „Po dlouhých létech u armádní hudby jsem se rozhodl odejít a nyní čekám na nabídku na jiný vládní post. No a v mezidobí si pro zkrácení volné chvíle si beru nějaké brigády. Ale raději jezdím do pouště, to je větší zábava“. A je jasno. Můžeme vyjet. Cesta je jako přes kopírák, podobná s tou na jih, ponurá krajina vápencové pouště, tu a tam ostrůvek zeleně, prach a nekončící rovina. Není divu, že pro zemědělství se využívá jen 2,5% rozlohy země. Ale jeden rozdíl tu je a to čilý stavební ruch. Výstavba dálnice a metra je v plném proudu a termín zahájení MS ve fotbale 2020, se neúprosně blíží. Bohatství emírovi rodiny nezná mezí a lákadlu peněz podlehli atleti při nedávném mistrovství světa, stejně, jako pořadatelé motocyklové GP. Nyní je na řadě nejpopulárnější sport na světě. Tyhle kroky zapadají do tzv. koncepce Katar 2030, která zahrnuje obrovské investice do infrastruktury, vzdělání lidí a přeměny země na turistickou destinaci. Jen do výstavby osmi nových fotbalových stadiónů investuje emírova rodina téměř deset miliard dolarů. Budiž jim ke cti, že mají i plán B, jak naložit s fotbalovými svatostánky po mistrovství. Ten centrální v Dohá se jako jediný zachová, u dalších bude snížena kapacita a měly by sloužit místním komunitám. A ten v Ras Abu Aboud, postavený z lodních kontejnerů se rozebere a nabídne dalším pořadatelům fotbalových soutěží.

Před naší první zastávkou ve třetím největším městě země, Al Khor, je čas na osvěžení. Dáme si typický místní čaj karak, s mlékem a vůní po kardamomu. A protože jsme v zemi, kde letní teploty dosahují až k 50°C a nikomu se nechce z klimatizovaného vozu, jsou tu tea drive. Zaparkujete u „čajového mekáče“ a obsluha vám objednaný čaj donese do vozu. Trochu úchylné, ale asi bych si na to zvykl.

Al Khor má svoji slávu založenou na obchodu s perlami už dávno za sebou, dnes je to moderní město, ve kterém žije valná část obyvatel, pracujících v ropných a plynových rafinériích na severu země. Krátkou zastávku v přístavu si zpříjemňujeme návštěvou rybího trhu a mizíme zpět na dálnici, abychom na nejbližší benzínové stanici načerpali palivo. A cena? Necelých pět korun za litr. Od druhé zastávky jsem si sliboval víc, než nám poskytla.

Mangrovníky u Al Thakira měly být zelenou oázou s tiše plynoucí vodou mezi rozkročenými rostlinami, a kanály po kterých se prohání kajaky. A výsledek? Lávka uprostřed malých mangrovníků, vedoucí někam do dály. Sice jsme po ní ušly pár stovek metrů s přáním pomořit se to stínů chodících stromů, ale nikde nic. Možná jsme jinde, nebo je cíl tak daleko, že bychom vše časově nezvládly, kdo ví. Od řidiče se odpovědi nedočkáme. Hnípe v autě. Jeho netečnost a lenost mě začíná trochu žrát. Dobře, odpouštím mu a tiše doufám, že Al-Zubarah vše zachrání. Prd! Borec nás vyklopil u pevnosti Fort Zubarah, zavedl do „muzea“ složeného ze dvou stavebních buněk a odzvoněno. Konec. Jedeme zpět.

A kde je to slavné město, zapsané v UNESCO? Prý pod vodou. Nemám sílu a ani chuť se s ním přít a trvat na svém. Pro dnešní den mám jen jeden výraz-propadák. Je nám všem smutno, že končíme poznávání Kataru zrovna takto, ale po pravdě řečeno, tento pouštní stát je cestovatelsky nezajímavý a ti, kteří sem váží cestu, se na tento fakt musí připravit.

Je tu poslední den pobytu a s ním i podvečerní návštěva starých trhů Soug Wagif . Kouzelného místa v samém srdci Dohá. Starobylý venkovní trh, protkaný spletí uliček, kde pořídíte vše, na co si vzpomenete.

Ale i sem prý sahá neviditelná emírova ruka, která garantuje kvalitu zboží, zlata i cen. Proplétáme se uličkami, smlouváme při koupi kašmírových šál, ochutnáváme pouliční jídlo a nasáváme skvělé atmosféry, co to jen jde. Nad ránem odlétáme zpět do republiky a tohle příjemná tečka za naším pobytem v Kataru.