Nepál-výstup na Mera Peak 6.476 m. Díl druhý.

Po první třetině naší cesty, opouštíme odlehlá místa jižně od Lukly a před námi se otvírají pohledy na zasněžené vrcholky hor, mezi kterými je i Mera Peak. Bude nám přát štěstí?

Pokračování prvního dílu:

https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736436

Den osmý: Trek do Thangnaku (4 350 m n. m.)

Za těch pár dní putování Nepálem jsem si už stačil vybrousit systém večerního ukládání věcí a ranního vstávání. Vše má své místo a postup. Takže teď po ránu stačí jen sáhnout do nohou mého spacáku a pěkně v teple si na sebe navléknout oblečení, aniž bych se musel vystavovat rannímu chladu. Ale zároveň mě dnes čeká akce kulový blesk. Přebalení batohu na zimní podobu. Do vaku složím triko s krátkým rukávem a vybalím zimní věci. Dostáváme se do výšky, kdy bude teplota klesat k nule, a tak se hodí rukavice, čepice a peřová bunda.

Kothe je uprostřed kotliny, kam si paprsky ranního slunce ještě nenašly cestu, takže naše první kroky jsou pořádně zkřehlé a všichni toužebně hledíme do dálky, kde už si oblé kameny dopřávají luxusu teplého pohlazení. Postupujeme na sever proti proudu řeky, kličkujeme mezi balvany mnoha velikostí, které zde zanechal ustupující ledovec, a s němým úžasem pozorujeme široké údolí ohraničené několika šesti tisícovými horami. Nikam příliš nespěcháme a několikrát za cestu se míjíme s našimi nosiči. Už jsem si na tuto pro nás Evropany nezvyklou službu zvykl a tím víc chovám tyhle malé chlapíky v úctě. Za 30 EUR, které dostávají za každý den dřiny, by se mnohým z nás nechtělo vstát ani z postele.

Po cestě do Thanganaku se nám naskýtá jedinečná možnost nahlédnout do útrob malého poutního kláštera, který tu stojí více jak dvě stě let a sloužící mnich je stále připraven poskytnout modlitby poutníkům i nosičům.

Samotné Thanganaku na mapě jen těžko najdete, jde o několik sezóně otevřených lodžií, ukrytých na široké kamenité pláni. Ta naše, Mera guest house, je jedinečná v tom, že společná místnost je zastřešena světlu propustným plastem a pronikající slunce dělá z místnosti doslova slunné lázně. Tady se bude báječně obědvat! Onghchu sepisuje objednávky a než se nadějeme, je tu oběd. Jenže místo klidného zažívání nás Tráva vyhání zpět na větrem bičovanou pláň s úkolem vylézt na okolní kopec a trochu se aklimatizovat. Rozkaz plníme a pomalu nabíráme výšku až do 4 600 metrů, kde na pár minut spočineme, abychom dali červeným krvinkám šanci si v našem těle zadovádět. A nejen to! Ivo, který si, jako jediný nesl batoh, z něj teď vyndává něco, co se podobá špeku. Opravdu! Ten blázen vytáhl až sem tuhle laskominu a teď nám jí krájí na kameni a podává do ruky. Nebe v hubě!

Mezi tím se mraky líně povalují v údolí a bílá tma umně skrývá Mera Peak, který by měl být přímo před námi. Ale v jednom okamžiku se přeci jen vysoko nad námi objeví jeho bílá čepice a my nevěříme svým očím. Se zakloněnou hlavou hledíme tiše vzhůru a všem nám proletí hlavou jediné: Tam přeci nemůžeme vylézt! Ale není malých cílů! Uhodnete, co se bude dít po našem návratu na lodžii? No přeci večeře a následná objednávka snídaně. Takový tu máme rytmus. Bezprostředně po jednom jídle se už objednává to další. Když to vezmu kolem a kolem, my tu vlastně jen jíme.

Uléhám s lehkým napětím v mysli, zítra se už dostaneme do výšky nad 5 000 metrů a začne to dlouho očekávané himalájské dobrodružství.

Den devátý: Trek do Khare (5 000 m n. m.)

Stejně, jako včera, i dnes nás po cestě k cíli čeká malá zastávka. Tentokrát to je ledovcové jezero Sabai Tsho, pár desítek minut chůze nad Thangnaku, na jehož modrou hladinu shlížíme z východní ledovcové morény. Byť se všichni snažíme zachytit tohle úžasné místo na svoje fotoaparáty, myslím, že žádná fotografie nebude umět dokonale „převyprávět” tenhle pohled.

Postupujeme dál proti proudu říčky až do míst, kde se údolí ze široka otvírá a my vcházíme na trávou porostlé pastviny a současně se nám po pravé ruce objevuje štít Mera Peak ve své plné kráse. Čeština je květnatý jazyk, ale mě už pomalu dochází slova, jak tu krásu popsat, snad nejvýstižnější je slovo úchvatné. K tomu všemu máme bonus čajové zastávky v lodžii přímo na okraji pastvin s výhledem na bělostná skaliska. Sedíme na slunci, popíjíme čaj a zakusujeme indické smažené taštičky samosa plněné pálivou bramborovou směsí. Báječná pohoda.

V Khare, kam je to co by kamenem dohodil, si budeme poprvé užívat toho luxusu, že zůstaneme na jednom místě dva dny. K tomu všemu v čerstvě postavené lodžii, ve které prý budeme úplně prvními zákazníky. O tom nás alespoň přesvědčuje její majitel, který nás do své haciendy doprovází z Thangnaku. Jsme na místě a rovnou míříme k lodžii, z jejíž útrob se ozývá zvuk ruční pily a tlukot kladiva. Asi ještě finišují, říkám si v duchu a vstupuji dovnitř. A sakra. Místo útulné místnosti vidíme jen holé zdi, na zemi štěrk, z poloviny podbitý strop a na konci místnosti cosi, co má být v budoucnu kuchyní. A právě tam je čilý ruch, nosiči shodili ze zad naše vaky a jsou k ruce kuchaři, který začíná roztápět venkovní kuchyň. Nebudu zastírat, že jsem trochu zklamaný. Vidina „rozmazlovacích” dní je ta tam. Všichni postáváme ve staré části lodžie a nevíme, co si počít. I na majiteli jsou vidět rozpaky a nechápe, co se děje. Vždyť pokoje jsou připravené! A má vlastě pravdu, v druhé půli budovy jsou opravdu pokoje s povlečenými postelemi, ale má to jednu vadu na kráse, na podlaze je čerstvě položený beton.

Naštěstí je hned naproti volná lodžie a vše je během pár minut vyřešeno. Máme svoje pokojíky a může začít druhá část dne a tou je aklimatizační výstup do 5 300 metrů. Pro všechny z nás je to maximum, kam jsme kdy vystoupali, takže si u kamenné mohyly plácáme do dlaní a Ivo podle tradice vytahuje na oslavu úspěchu špek. Jsem na něho zvědavý na vrcholu Mera Peaku. Jsme sice obklopeni mraky, ale tu a tam nás pustí za svoje záda, aby nám odkryly himalájské velikány.

Při cestě dolů jsem si všiml za hřebenem kopce, obrovské jámy plné odpadků. Tam končí veškerý odpad, který vzniká, jako druhotný efekt turistického průmyslu zde v Khare. Moc dobře vím, že tohle skládkování nemá s ekologií nic společného, ale na druhou stranu je třeba ocenit snahu. Tu jsme postrádali na počátku treku od Paiya až po odbočení z hlavní trasy. Chodník byl doslova obsypaný obaly od sladkostí a lahvemi od nápojů. Opravdu hrůza. Jsem přesvědčený, že tuhle spoušť za sebou zanechávají místní. Ekologická edukace je tu na bodu nula, a jestli s tím místní vláda něco velmi rychle neprovede, hrozí, že za pár let bude nejen Káthmándú, ale i hory obsypány odpadem.

Na večeři jdeme do staré části rozestavěné lodžie, kde už jsou roztopená kamna a za plentou se pilně vaří. Je prostě neuvěřitelné, co ti kluci v takových podmínkách dokáží udělat. Jídlo je výborné a navíc nám ho všem servírují v jeden okamžik, byť se jedná třeba o pět různých pokrmů. Rádi bychom svojí další přítomností vyjádřili kuchařům svůj dík, ale místnost je jedna velká průchozí díra, která se nedá vytopit. Proto zbaběle utíkáme do protějšího domu, kde mají nejen zatopeno, ale světe div se, vaří tu dokonce i espresso. Máme se jako na zámku.

Den desátý: Aklimatizační den v Khare (5 000 m n. m.)

Nespěcháme, protože celý den budeme odpočívat a aklimatizovat se. Tím pádem je snídaně až v osm hodin a já, nevím proč, popouštím uzdu svým chutím. Objednávám si něco, co si po celou dobu treku zakazuji, omeletu se sýrem. A hned dvojitou. Vím, že je plná omastku, ale ta chuť na ní, je neodolatelná. Následky se dostaví a to hned po návratu z malého výšlapu. Břichem se mi prohání křeče jako vozy formule 1 Monakem. A je to tady. Vole jeden blbej, nadávám sám sobě. Snad by tomu mohla pomoct zeleninová pizza. Nepomohla. Takže na nácvik slaňování odcházím trochu rozladěný a hlavou se mi opět motá myšlenka, zda jsem si svojí blbostí nezkazil další dny. Základní instrukce techniky slanění jsou za námi a za svoji šikovnost se jdeme odměnit o pár baráčků níže pod nás, kde je německá pekárna. Alespoň tak to hlásí malá reklama do domě. A vážně. Mají tu na výběr asi deset zákusků, vaří espresso a pozor, umí udělat i pravý vídeňský wiener schnitzel. Do toho sice nejdeme, ale sladkostem se odolat nedá. Při pojídání zákusků probíráme všemožné, od toho, jak si zkrátit dlouhou chvíli, co nás čeká na vrcholu, až po život místních lidí. A právě tohle téma mi přináší vysvětlení významu slovíčka didi, které Onghchu a ostatní Nepálci používají k oslovení svého protějšku. Je to jednoduché a geniální, místo oslovení jménem, používají didi (oslovení starších žen), bajní (oslovení mladších žen), dají (oslovení starších mužů) a bají (oslovení mladších mužů). Šité přímo pro nás sklerotiky.

Před večeří přichází něco, co žádný horolezec nechce slyšet. Od Trávy se dozvídáme nepříjemnou věc. Počasí se přesně na náš vrcholový den zkazí. Nejen, že má sněžit, ale vítr dosáhne rychlosti až 85 km/hod a v tom se na vrchol jít nedá! Nic veselého! Na všech je vidět zklamání, vždyť právě kvůli tomuto jednomu dni jsme sem všichni přijeli. Naštěstí se zdá, že hned na druhý den by se měly podmínky zásadně vylepšit a protože máme v záloze jeden den, pokusíme se náš výstup o den oddálit a v Khare zůstaneme i zítra. A abych nezapomněl na slib, který jsem dal Marcele, jež mi po večeři věnovala prášky na bolest břicha. „Ano, všichni jsme Marcelo viděli, jak ti náš mladý průvodce Dandu, při odpolední instruktáži významně sáhl na ruku“.

 Den jedenáctý: Khare (5 000 m n. m.)

Noc byla lehce mrazivá a ani ráno nevypadá na to, že bychom se měli opalovat. Mraky jsou nízko a lehce sněží. Na snídani si definitivně potvrzujeme večerní rozhodnutí o setrvání v Khare ještě jeden den a pouštíme se do snídaně. Dnes poprvé zkouším masala čaj s mlékem a stejnojmenným kořením. Doposud jsem váhal ze strachu před nepasterizovaným mlékem, ale prý se tady místo čerstvého mléka používá sušené. Snad si to moje střeva nějak přeberou.

Abychom nevyšli z tempa a také si trochu zkrátili den, půjdeme na čtyř hodinový výstup do základního tábora k nástupu na ledovec tzv. crampon pointu. Místu, kde se nazouvají mačky a postupuje se dál do výškového tábora. A právě na tomhle místě jsem svědkem události, která mi nahnala husí kůži po těle. Na okraj ledovce si sedá starší muž, odhadem okolo sedmdesáti let, jeho guide mu nasazuje na nohy mačky, aby ho vzápětí postavil zpět na nohy a poslal vzhůru. Jenže muž sotva jde, spíš se zdá, že je na okraji zhroucení. Místo, aby ho jeho průvodce otočil zpět do údolí, strká ho výš. Co pro Boha bude dělat ve výškovém táboře? Vždyť může po cestě umřít! Bohužel je tohle chování místních průvodců motivováno penězi. Dostanou zaplaceno, když svého klienta dostanou na vrchol. Víc je nezajímá. Proto je nesmírně důležité si najmout agenturu, která má reference a nevybírat podle nejnižší ceny. Život máme jenom jeden.

Trek i oběd máme za sebou a čeká nás dlouhé odpoledne, ve společné místnosti u čaje a sušenek. Až se vrátím domů, obojí nechci minimálně rok vidět. Ale i tohle nepříjemné čekání s sebou nese velkou zkušenost. Učím se trpělivosti, vlastnosti, které se mi nedostává. I když se nám už Khare zajídá, stále se máme královsky, vůbec si nedokážu představit, co bych dělal, kdyby mě tohle čekání na okno potkalo někde ve stanu vysoko v horách. Den je u konce, vesničku zahalila tma a lehký sněhový poprašek. Batohy a vaky máme zabalené, zítra vyrážíme za svým snem.

Den dvanáctý: Výstup do výškového tábora (5 850 m n. m.)

Vstávám před budíčkem, abych si udělal malý náskok při balení věcí, a jen pohlédnu z okna, nestačím se divit. Celé Khare je zasypáno sněhem, to už není večerní poprašek, ale regulérní sněhová pokrývka. Na chodbě vládne čirý ruch, všichni balí věci, pobíhají sem a tam a navzájem se ujišťují, že mají vše zabaleno. Cestovní vaky s přebytečnými věcmi ponesou nosiči do Kongma Dingma, místa, kde skončíme po vrcholovém dni. Další vak se spacáky a karimatkami míří spolu s námi do výškového tábora. Na nás zbyly jen osobní věci. Batoh je plný teplých svršků, vlastně všechno co s sebou mám, si beru na kopec. Bude kosa.

Cesta pod ledovec, kterou jsme si včera za sucha na nečisto vyzkoušeli, je hororová. Sníh pokryl kameny a my musíme vážit každý krok, abychom neuklouzli. Už dlouho jsem nic horšího nešel. Navíc jdeme ponořeni do mlhy a před sebou vidíme sotva na deset metrů. Konečně jsme u základního tábora a nastupujeme na ledovec.

Mačky na nohy, do rukou hole a pomalu, krok co krok stoupáme vzhůru. Občas uhýbáme sestupujícím nosičům, ale i výpravám, které se vrací z neúspěšného pokusu o zdolání vrcholu. Je mi jich líto a pevně doufám, že k nám budou hory milostivější. Ukrajujeme nadmořskou výšku a blížíme se k obrovské kamenné mohyle, pod jejíž severní stranou je rozbitý výškový tábor.

Přesně takhle jsem si ho představoval. Na příkrém kamenném svahu jsou na několika platformách postavené žluté stany, kterých tu může být dobře dvacet pět, nezbytná kadibudka a všude přítomné lungty, praporky s vyobrazením lungty – větrného koně, tibetského symbolu dobrého osudu a pohody. A pochopitelně je tu i stan s kuchyní a v té nám právě teď dva kuchaři připravují čaj a polévku. Po počátečním zmatku, kdy všichni hledáme ten správný stan, neklid utichá a všichni si zalézáme do stanů a spacáků, abychom unikli vlezlé zimě. Navlékám na sebe všechno teplé oblečení, stejně jako Onghchu, který mi pro dnešek bude dělat spolunocležníka.

Ležím na karimatce, do zad mě tlačí kameny a já vyčkávám večeře. Do setmění to ještě půjde, ale až zahalí hory tma, bude to o morálu. Spát nemá cenu a ani to nebudu zkoušet, prostě to do třetí ranní, kdy vstáváme, musím nějak přečkat. Kromě přečkání noci řeším ještě jeden problém a tím jsou moje kontaktní čočky. Mám je vyndat a pokusit se ráno nandat nový pár, nebo zariskovat a ponechat je v očích s rizikem, že mohu mít ráno problémy? Zkusím je nevyndávat a co nejdéle mít otevřené oči. Polehávám, otáčím se z boku na bok, oči vytřeštěné jako ježek a doufám, že mi čas pěkně plyne. Jenže stačí letmý pohled na hodinky a je po odhodlání. Dvacet jedna hodin? To není možné! Pro jistotu kontroluji čas i na mobilu a opravdu je tak málo. To nedám! Kontaktní čočky jdou z očí ven a já zavírám víčka s vědomím, že ráno to prostě musí klapnout. Onghchu zařezává jak do vody hozený, zkusím to také, přičemž budu doufat, že vyjde předpověď počasí a my se zítra trefíme do okna. Myslíte, že je konec trablům? Ne. Tady ve výšce se musí hodně pít a to s sebou pochopitelně nese i doprovodný efekt. Tudíž i mě čeká předem prohraný boj a přemlouvání sama sebe. Když už to vážně nejde vydržet, sahám po připravené PET lahvi, ale při představě, že se probudí spolunocležník a bude na mě civět, co se to děje, couvám od záměru a jdu raději umrznout ven. Uléhám, abych za pár okamžiků zase vstal…

Den třináctý: Výstup na vrchol Mera Peaku (6 476 m n. m.), sestup do Kongme Dingma        (4 800 m n. m.)

Je hodina po půlnoci a mě budí rachot. Venku se chystá první skupina k odchodu na vrchol. Teď už nezaberu, do hlavy se mi vkrádá obava o počasí a komplikace s kontaktními čočkami. Za necelé dvě hodiny máme budíček i my. Pomalu si ve spacáku sedám, nasazuji čelovku a jdu na operaci „kontaktní čočky”. Rozlepuji první kapsli a... Je zamrzlá! Ne! Přeci nedojedu na takové blbosti. Znovu se snažím proniknout souvislou vrstvou průsvitné blány a věc se daří. Kontaktní čočky nejsou zamrzlé, jen jejich svrchní vrstva byla více kompaktní než jindy. První problém je za mnou, teď si ještě nazout boty, naházet do sebe kaši a mohu vylézt ze stanu. Tma jako v pytli, zima a silný vítr! „Kde je Pavla a Dalibor?”, zazní odněkud ze tmy směrem k hloučku. „Oba jsou ve stanech, je jim oběma mizerně a na vrchol nejdou”. Dobře, jsme mínus dva. A počasí? Nebe je plné hvězd. Skvělé. Konečně nastal ten okamžik! Srdce mi buší jako zvon! Vyrážíme!

Mačky se zařezávají do tvrdé krusty sněhu, jejich zvuk připomíná špatně naladěné housle, doprovázené naším hlubokým dechem a pravidelným bušením srdce. Doufejme, že tenhle orchestr dojde k cíli. Pomalu svítá a všichni se těšíme na teplá sluneční paprsky, které alespoň trochu rozehřejí naše zkřehlá těla. Za zády se v ranním světle hrdě vypíná Mt. Everest a já si uvědomuji, jak silného okamžiku jsem svědkem.

Jsem ve výšce šest tisíc metrů, co dvacet kroků, to zastávka na nadechnutí. Nesmím na nic myslet, jen na následující krok a nádech. Znovu a znovu…Bolí to, plíce pálí, dechu se nedostává a k cíli je nekonečně daleko. Na pár z nás padá deprese. „To nemůžu dát”, ozývá se z druhého konce lana. „Ne, to dáme, pojďte, já vás to vzdát nenechám”. Tráva i Miri dělají maximum pro to, aby nás všechny dostali na vrchol. Jsme tři hodiny na cestě a k únavě se přidává i silný vítr, který nám bez milosti vpichuje milion zmrzlých krystalků do tváře. „Napít, potřebuju se napít a sníst tyčinku”, snažím se prosbou přehlušit vítr. „Dobře, zastavíme a napijte se”, souhlasí Tráva.

Jenže to nejde, nejsem schopen cokoli pozřít a navíc mi zamrzla voda v láhvi. Ostatní na tom nejsou o moc lépe. Mezitím okolo nás prošla malá skupinka z Nového Zélandu, s kterou jsme se prakticky od Lukly pravidelně potkávali v lodžiích. Měli jsme stejný cíl, vrchol Mera Peak. Oni se teď vrací! Otočili to pod vrcholem, prý nechtěli omrznout. Zklamání, možná i slza lítosti, je mi jich líto.

My pokračujeme dál, blížíme se k vrcholu, na horizontu se před námi vyhoupl oblý vrchol Mera Peak. Ještě posledních třicet minut mírným traverzem do sedla a je tu poslední výzva. Překonat závěrečný strmý výšvih. Všichni jdeme na morál. Vrchol! Jo! Dali jsme to! Všechny nás zaplavuje obrovská radost. Jsme šťastní, khusi lagio.

Jeden fotí druhého a opačně, střídáme se na vrcholu, se státní vlajkou, se šálou se jménem své obce, nebo jen tak s úsměvem na tváři. Splnil se mi životní sen, děkuji himalájským bohům, že nám otevřeli svou náruč. Dane bat, děkuji.

Zpět do výškového tábora doslova letíme. Pryč je bolest, jsme opojeni úspěchem. Při vědomí toho, co jsem dnes prožil, mám na mysli, jak neskutečná dřina, sebezapření, bolest a vůle, musí vést k tomu, aby lidská noha mohla vstoupit na vrcholy vyšší než osm tisíc metrů. Moje velká poklona, dámy a pánové.

Ve výškovém táboře se posilňujeme polévkou, balíme věci a pokračujeme v sestupu až k samému kraji ledovce. Tady končí ledové dobrodružství. Sundáváme definitivně mačky, pohledem se loučíme z Mera Pekem a před námi je další část cesty k Kongma Dingma.

Sníh střídá kámen, holé skály, balvany a nestabilní suťové pole. Jsme unaveni k smrti a nemůžeme se dočkat cíle. Snad jen adrenalin v krvi nás posouvá dál. Až za horizontem, na malém hřebínku se před námi konečně otvírá očekávaný pohádkový pohled. Široká zelená rokle, na jejímž dně je několik žlutých stanů a kamenná stavba s modrou plachtou. „Na to se musím chvíli posadit”, zaznívá s Jardových úst a já to v té chvíli beru tak, že si chce do syta vychutnat ten silný okamžik. Jak moc jsem se spletl…

Asi dvacet minut od osady nás na pěšině vítá chlapec s čajem a všem nám nalévá hřejivý mok do hrnečků. Krásné gesto. „Kde je Jarda”? Sháním se po parťákovi. S odpovědí přichází Tráva: „Jde pomalu za mnou, bolí ho palce u nohou. Asi omrznul.“ Co? Omrznul? Šok! Krve by se ve mě nedořezal. A opravdu, jeho nehty u palců jsou černé a začínají se mírně odlupovat od nehtového lůžka. Marcela se sice snaží základním ošetřením zvrátit nemožné, ale všichni tušíme, že je zle. Uvidíme ráno. Věřme v zázrak.

Díl třetí:

https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736643