Pohoří Totes Gebirge.

Oblast Totes Gebirge láká milovníky hor všech podob-trekaře, ferratisty i skalní lezce. Můžete se jen tak toulat po vápencových pláních, nebo propotit triko při výstupu na některou z horských chat či vrcholků masivu.

Mrtvé hory v okolí Hinterstodetu, je náš domovský terén, v zimě lyže, skialpy a teď v létě chození po kopcích. Je tomu přesně rok, co jsme tato místa navštívili spolu s Jendou a prošli si perným křtem ferratového přechodu přes Grosser Priel (2 515 m n. m.) a Schermberg (2 396 m n. m.). A jen díky špatnému počasí jsme si na pomyslný skalní náhrdelník nemohli navléknout ještě třetí vrchol- Spitzmauer (2 446 m n. m.), což nám zavdalo ke slibu, se vrátit a dílo dokončit.

Čas plynul a my si mezi tím prošlapávali cesty přes další vrcholky Alp a slib se pomalu odsouval někam do zapomnění. Až do chvíle, kdy se v éteru objevila informace, že ferrata k nejvyššímu vrcholu Totes Gebirge, byla prodloužena a stala se tak nejdelší zajištěnou cestou v Rakousku. No a uznejte sami, že tuhle hozenou rukavici jsme museli sebrat. Zrodil se tedy plán: Zabijeme dvě mouchy jednou ranou, tedy „jedním víkendem“. Vyskočíme si ponovu na Grosser Priel a splatíme dluh výhledem z vrcholu  Spitzmaueru. Nejraději bych si tuhle výzvu střihnul s Jendou, ale ten mi pláchnul do Kanady a tak musím zalovit v „kádrových rezervách“. Co takhle Láďa? No jasně, vždyť on v Toteskách ještě nebyl a určitě to pro něj bude lákavé. Zvedám tedy telefon a začíná ladění termínů. „Láďo, ideální stav by byl, kdybychom mohli na Grosser Priel vyskočit už v pátek, dokud nebudou hory plné lidí a v sobotu se dodělat na Spitzmaueru. Co ty na to?“ Parťákova reakce je podle očekávání. Pojede! Zatím vše klape jak má, páteční počasí nám přeje a to že v sobotu spadne pár kapek, nemůže ohrozit náš čtvrteční odjezd. Karavan jede jako o závod a přesně hodinu před půlnocí končíme náš noční přesun na parkovišti u Steyeru. Stres vyplavujeme jedním pivem a zajídáme řízkem. Dost brutální, to kdyby viděl výživový poradce, tak to s ním šlehne o zem. Ale co, těch pár nezdravých kalorií vyletí z těla během následujících dvou dnů, jako prd.

Ráno nám připravilo skvostné divadlo, mlhavý opar pozvolna opouští zelené louky a míří vzhůru k vysokým štítům, jako by ukazoval cestu, kterou se máme vydat. Ta je jednoduchá. Půjdeme dvě hodiny do kopce, až na chatu Prielschutzhause, která se stane na následující dny naší základnou a od ní pak dál ferratou, až k vrcholovému kříži. Chata je zalitá slunečními paprsky a díky tomu, že první vlna horalů už vyrazila, máme vyhřátou terasu sami pro sebe. Kéž by to tak bylo i s ubytováním. Jenže to je přání z oblasti sci-fi. Spíme v lágru a otázka tedy nezní, zda sami, ale v jakém počtu spolu nocležníků se ocitneme. Fasujeme druhé patro. Otvíráme dveře lágru 10 a …super! Je tu jen šest paland a navíc prázdných. Tím pádem si můžeme vybrat ty nejlepší postele, hezky dole, u okna. Tak to je parádní začátek víkendu! Z batohů si odkládáme zbytné věci a vyrážíme na ferratu Priel Klettersteig (obtížnost C-D). Ta vznikla spojením dvou již existujících zajištěných cest Sporn a Bert-Renesch Klettersteige a tím se její délka prodloužila na úctyhodných 2 130 metrů. Přičteme-li k tomu ještě převýšení 900 metrů, je jasné, že nás nečeká žádná procházka. Na laně bychom měli viset něco přes čtyři a půl hodiny. Začínáme asi 200 výškových metrů nad chatou a hned zostra, dva déčkové úseky jsou na rozehřátí fakt dost.

Ale hned vzápětí se necháváme konejšit krásným lezeckým úsekem, při kterém je čas se i trochu porozhlédnout po okolí. Krása střídá nádheru. Závěr prvního úseku je „opepřen“ lanovým mostem, po jehož překonání se ocitáme v nové části ferraty-Verbindungs-Sektor. A tady začíná to správné maso. Stéle v traverzu s minimem stupů a nezbývá, než spoléhat jen na přilnavost našich bot ke skále. To vše zakončeno průlezem jeskyní s déčkovým převisem, kde by měl honičky i Spider-Man. A návdavkem další mostek! Novou část máme za sebou, jsme ve výšce 1 970 m n. m. a vysoko nad námi vidíme rudý vrcholový kříž, k němuž nás dovede nám už dobře známá Bert-Renesch Klettersteige. Je téměř poledne a malá plošinka na hřebeni je ideální místo, kde si na chvíli můžeme odpočinout a sníst něco malého na posilněnou. Je krásně, modrou oblohou tu a tam prosviští bílý mrak a svým stínem vykreslí na úbočí skal rozsochaté obrazce. Jsme uprostřed divoké, přírodní galerie. Ještě, než opět zacvakneme karabiny na lano, vidíme v dálce malé siluety. Že by to byl kamarád Jarda se svojí partičkou? Shodou okolností se totiž týž den, jako my, na ferratu vydal i on. Jenže ze středy na čtvrtek přespali na Prielschutzhausu a mohli proto vyrazit už brzo ráno. „Ne, to je blbost, ty už musí být někde dál“, slyším z Láďových úst, jako by svým nesouhlasem nechtěl připustit tu možnost, že je dostihneme. Zná mě a ví, že k tomu, aby ve mě bouchly saze, stačí málo. „No, ale bylo by to bomba, je pod vrcholem dojít, co“? Motivuji parťáka, ale ten, jako by neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Ať je to tak, či onak, do mé hlavy se usadil červík „soutěžák“ a od této chvíle nenápadně zvyšuji rychlost lezení.

Po dlouhém traverzu jsou na řadě žebříky, z nichž některé nám dávají svým mírným převisem dost zabrat. Síly ubývají a cíl je stále v nedohlednu. Konečně je tu závěrečný hřeben a na jeho konci vrchol. Zdálo by se, že je téměř na dosah, ale zdání klame, ke kříži, je to ještě pár desítek minut bude. Sice píši pár desítek minut, ale to by platilo jen za předpokladu, že bychom nad sebou neviděli onu Jardovu skupinu. Je téměř na dosah! „Láďo, pojď, kousneme se. Ty musíme dát ještě pod vrcholem“. „Blázen, ty jsi prostě blázen“, slyším za zády, ale nedbám a prokousávám si cestu k vrcholu tak rychle, jak jen to jde. A výsledek? Moje ego je uspokojeno, dostihli jsme je a stáhli jejich dvou hodinový náskok. Náš čas je tři hodiny, čtyřicet pět minut. Jsme utahaní, jak matice na šroubu.

Cesta dolů je již po turistickém chodníku, přes sedlo Brotfallscharte, zasněžený Kühkar, až do kleče a k chatě. Dnešní šichta je za námi, ale zážitky ještě nekončí, čeká nás noc ve společnosti, o které nic nevíme. Sice se na ni pečlivě „připravujeme“ v hospodě, ale nejistota je veliká. Bude s námi nějaký chrápající dřevorubec? Nebo někdo, kdo povečeřel čočku? Potichu se vkrádáme do pokoje, v kterém je takové ticho, že bys slyšel spadnout špendlík. Super! Rychle padáme do postelí a v okamžiku usínáme. K naší smůle bere tahle pohoda okolo půl třetí za své. Do pokoje vpadl opilec a za svitu plamínku ze zapalovače (v dřevěné boudě!) se škrábe na bydlo. Dobrý, říkám si v duchu, padne do postele a bude klid. Omyl. Sice padl, ale současně s tím na nás spustil nekonečný příval funění, chrápání a pšoukání. Začínám se modlit, aby už svítalo.

Sobotní ráno je oproti očekávání opět zalité sluncem, předpovídaný déšť se nedostavit. Tím pádem nám nestojí nic v cestě a můžeme naplnit i druhou polovinu plánu, vyjít na vrchol Spitzmaueru  (2 446 m n. m.). Díky našemu „kamarádovi“ vstáváme s rozedněním a můžeme si mohutnou horu ve tvaru pyramidy, prohlédnout ve chvíli, kdy jeho vrcholek opouští mraky a slunce zbarvuje bílé vápencové stěny do ruda. Je čas vyrazit. Klikatá pěšina nás vyvádí klečí až do rozlehlého žlabu mezi Spitzmauer a Brotfall, kde symbolicky stráží vstup do kotliny dřevěný kříž. Vzpomínka na čtyři oběti leteckého neštěstí z roku 1942, kdy pilot Junkeru 52 narazil v husté mlze do hory, která je dnes naším cílem. Těžký, kamenitý terén se nám mění pod nohama v šotolinovou stezku, která se zanedlouho uhýbá doleva, ke štítu Spitzmaueru. Sakra, to by chtělo přední náhon, kameny nám v některých úsecích doslova tečou pod nohama a my s obdivem a závistí sledujeme skupinku kamzíků, skotačících nad našimi hlavami. Machýrci, chtěl bych je vidět s batohem a po dvou.

Po hodině a půl stojíme u nástupu na ferratu. Dnes to nebude nic obtížného, do sedla Maisenbergsattel nás dovede zajištěná cesta obtížnosti B-C, takže pohoda. Lano se klikatí k oblakům, já i Láďa jdeme tak, abychom si výlez užili, a vychutnáváme si chvíle samoty v náručí Totes Gebirge. Na hraně sedla odkládáme vybavení do batohů a k vrcholu už půjdeme jen po chodníku. Ale i tak nás posledních 400 výškových metrů suťoviskem bolí. Je tu konec cesty, stojíme na příkré hraně ostré špice hory a hluboko pod námi se leskne střecha Prielschutzhausu. Pohled je to úchvatný a my jsme vděčni, že nám hory po oba dva dny otevřely svoji náruč a vpustily tak blízko k sobě.

Sestup zpět do sedla Maisenbergsattel jde jako po másle, kloužeme po kamení, jako bychom sjížděli stráň na lyžích, abychom dole usedli do trávy ke krátkému odpočinku. Jsme ve dvou tisících metrech, s výhledy, které berou dech. Jen těžko se slovy popisuje můj pocit tohoto okamžiku. Sedíme tu o samotě, vnímáme sílu horstva, kterým jsme obklopeni ze všech stran a jen těžko si představujeme, co všechno se muselo udát, aby nám příroda mohla nabídnout tenhle okamžik. Všechno jednou končí, i tahle krásná chvíle, nahazujeme batohy na záda a míříme dolů.

Chodník obchází Weitgrubenkopf (2 225 m n. m.) a vyvádí nás přímo do srdce náhorní vápencové plošiny. Vzpomínám si, jak silně na mě tohle místo zapůsobilo při loňském treku a tak trochu závidím Láďovi, že si může prožít ten okamžik poprvé. Takhle si představuji Mars. Pusto, absolutní ticho, nespočet propadlin, jeskyní, závrtů a sněhových kotlin. Tisíce kamenných žil, vepsaných do plochých vápencových plošin, připomínajících relativitu času.

Nohy klopýtají přes balvany a cesta se blíží ke svému konci. U chaty dokládáme do batohů zbytek bagáže a míříme do údolí k autu. Skvělé dny jsou u konce. Díky.