Sicilie

12. 08. 2019 7:00:02
Spojení sportu s trochou cestování je pro mě lákavou variantou aktivního odpočinku. Co takhle Sicílie a kite?

Už jako student jsem na rybníku Rytíř uháněl s větrem v zádech po vodní hladině na svém po domácku vyrobeném windglideru. Plovák vážil víc než já, plachta byla spíchnutá ze zahradní fólie a stožár s ráhnem mi vyrobil tatínek z duralových trubek. Kde že ty časy jsou... Od té doby stále pošilhávám po surfování ve všech jeho podobách, a když se zrodilo kitování, bylo jen otázkou času, kdy si tento sport vyzkouším i já. Jenže čas plynul a já svůj křest na kitu stále odkládal. Až do teď! Nadešel čas, split svoje předsevzetí.

Moderní doba je v tomhle skvělá, stačí pár kliků na klávesnici a na monitoru se ukáže nekonečné množství nabídek. Sicílie-klik-letenky-klik. A je to, frčíme. Množné číslo znamená, že na kitový kurz nepojetím sám. K mé velké radosti mi společnost bude dělat celá rodina. Jenda, Pavel a já, budeme kitovat a obě Lenky nás doprovodí. Vzhledem k tomu, kam a za čím letíme, je moje balení jednoduché. Plavky, dvě trika, žabky a hygiena. Malý batoh je připraven. Ostatní si zbaběle připlácí zavazadla a do kufrů rovnají spoustu zbytečností, ale na druhou stranu se mi to bude hodit na zpáteční cestě. Vždyť kdo by odjížděl ze Sicílie bez jejich proslulého vína.

V sobotu večer přistává naše letadlo na malém letišti v Trapani, kde na nás čeká Lukáš, instruktor a hostitel v jedné osobě. Ukládáme si věci do dodávky a za pouhých deset minut jsme za vesničkou Birgi, nedaleko zátoky, kde se po následujících sedm dní, budeme pokoušet o ladný skluz po hladině moře. Vjíždíme do brány, k pěti řadovým apartmánům, jejichž žlutá fasáda dokonale ladí se zdejším podnebím. „Tak jsme tady”, hlásí Lukáš a otvírá nám dveře jednoho z domů. Vcházím dovnitř a první, co mě napadne, je: Tak tohle holky nevydýchají. Idylka slunné Sicílie, pohodlného ubytování a průzračné vody je pryč. Lenky si představovaly vyšší standard, než ošoupaný gauč, starou kuchyňskou linku, zatuchlé skříně a zdi plné fleků z vybíjení různé havěti. Je po náladě a nervozitu by šlo vyhazovat lopatou z okna. „Dole na gauči spím já a vy budete v patře”, hlásím a ve skrytu duše doufám, že obě ložnice už budou v přívětivějším stavu. Není to tak zlé, ale stav nasranosti se už nedá zvrátit. Mě to přijde v pohodě, protože jsem se na svých cestách setkal s násobně horším ubytováním, ale Lenky se těšily na něco jiného... Na druhou stranu jsem takových situací zažil nespočet, stres z příletu, počasí, vyšší očekávání. Vyspěme se na to, ráno moudřejšího večera.

Mezi tím, co si vybalujeme, Lukáš rozpálil gril a chystá pro nás uvítací večeři. Snad nám dobré jídlo a lokální rudé víno, spraví náladu. Večer plyne, stres pomalu opadá a my se seznamujeme s plány na další dny. „Ráno nikam nespěchejte, klidně si poležte, nebo jeďte na pláž, protože vítr do zátoky přichází až okolo třinácté hodiny. To vás tu naložím a jedeme na spot k zátoce. A kdyby bylo cokoli potřeba, bydlím hned proti vám”. My kluci kýveme hlavou a už se těšíme na zítřek, ale holkám leží na srdci něco jiného. „Lukáši, nevíš, jestli funguje ta klimatizace? Uvnitř je hrozné vedro”. A mají pravdu, i teď v deset večer máme těla pokrytá krůpějemi potu. „Nevím, asi ne, já to nepoužívám”, zní jeho lakonická odpověď. Abych situaci alespoň trochu zachránil, nabízím variantu otevřených oken. „To bych nedělal, v noci je tu plno komárů”. Bum! Lukášova odpověď posílá náladu opět ke dnu.

No nic, nějak se s tím popasujeme. Ti čtyři míří po schodech nahoru a já uléhám na gauč, na který bych neuložil ani tchýni. Ale nestěžuji si, jen bych situaci zhoršil. Přikrčuji nohy, obracím se oparně na bok abych nespadnul na zem, a budu doufat, že mě cesta a silné sicilské víno brzo uspí. Ne! Ty vole, to je fakt vedro. Odkopávám z těla slabé prostěradlo, ale v tom slyším ten nejhorší zvuk na světě:Bzzzz. Komár! A je to tady. Tuhle bitvu nemohu vyhrát. V tom mi hlavou bleskne nápad. Jediné, co mi pomůže, je bunkr. Ano, bunkr. Vzpomínka na dětská léta mi možná zachrání krk. Rozkládám prostěradlo, jednu část zasouvám za gauč a tu druhou motám přes židle, které si posouvám od stolu k lůžku. A je to. Teď to ještě malinko vypnout, ták, paráda. Povzbuzuji sám sebe. Improvizovaná ochrana před komáry funguje, konečně mohu zabrat. Nejde to! Do prdele! Pod prostěradlem je strašné vedro. Jediné řešení je pustit sem trochu vzduchu, ale jak? Vždyť mi sem ty mrchy vletí. Už to mám! Na boku, v úrovni nosu si vytvářím malý tunýlek a svůj nos dávám všanc té pisklavé havěti. Jinak bych se udusil. Mezi tím se v patře odehrávají podobné příběhy...

Lenka s Jendou nemají problém s komáry, ale sužuje je vedro. Okenice do místnosti vpouští jen málo vzduchu a ten by se dal krájet. Jenda se sice snaží zabrat, ale nejde mu to. Lenka se na posteli převrací, vzdychá a nadává: Nedám, já to prostě nedá! Ach jo!

A u Lenči s Pavlem to je podobné, jen k tomu mají stejný problém, jako já. Komáry. Oba leží na zádech, přikryti po krk, a když už se zdá, že zabírají, ozve se plácnutí. „Zasranej komár”. Tak to běží až do půlnoci, kdy oba rezignují, otvírají okenice, shazují přikrývku z těla a zvou ty mrchy na hostinu.

Jedno máme společné, všichni se společně modlíme, aby už začalo svítat...

Ráno není moc veselé, po schodech dolů pomalu schází zombie, zmačkaní a nevyspalí a u kávy se předháníme v tom, kde to měl nejhorší. Uznávám, že tohle se musí řešit a znovu atakuji Lukáše, zda by nešlo rozpohybovat klimatizaci. Po pár telefonátech s majitelem domů se dostavuje úspěch. Konečně pociťujeme příjemný chlad. Ale ani to nepomáhá, holky mají zaječí úmysl a na bookingu hledají alternovaní ubytování. Dokonce se odjíždí na jednu vilku podívat, jenže se vrací s poznáním, že je to v podstatě stejné. „Tak co? Stěhujeme se”? Asi ne, zůstaneme, ale s podmínkou, že bude klimatizace fungovat”. Stres opadá, jedeme na pláž a kitový spot.

Začínáme! Nejdřív je potřeba získat pocit z větru a nejlépe tak, že si na nebi povodíme malého draka. To nám jde. Teď naostro. Z tašky vybalujeme pestrobarevné křídlo, nafukujeme jeho náběhovou hranu a nestačíme se divit, jak obrovská plocha to je. Tohle mám udržet ve vzduchu a ještě u toho stát na prkně? „Kluci, vemte si přilby, vesty, trapézy a jdeme na to”, velí Lukáš a vede nás do zátoky, na jejíž hladině se už prohání dobrá stovka kitařů. Jo, to půjde, říkám si, na tom nemůže být nic tak složitého. Zvládnul jsem surf, dám i tohle. „Petře, tak pojď první”, slyším Lukášova slova a už v ruce držím bar. Krátkou tyč, z které míří ke křídlu šňůry. Tím se vše ovládá. Než se chopím onoho baru, dostávám pár rad a instrukcí, jak tu neposednou potvoru udržet na obloze. Jasný, půjč mi to. Přebírám „otěže” se zakloněnou hlavou k obloze a ...řach. Oba jsme ve vodě, já i křídlo. Rozdíl mezi námi je ten, že ta barevná mrcha se spokojeně pohupuje ve vlnách, kdežto já mám kompletně propláchnuté všechny dutiny svého těla. Co? Tak počkej, teď ti ukážu, kdo je pánem situace! Ták, hezky pomalu k obloze, teď lehce zatáhnu za bar ...a jsem zase ve vodě. Tentokrát jsem vše vylepšil trojitým odpíchnutým Rittbergrem. Křídlo mě vytáhlo z vody, jak rybář okouna a já letěl dobré dva metry vzduchem a dopadl obličejem rovnou do vody. Po mě jdou na řadu kluci a tentokrát se pro změnu bavím zase já. Jsme na tom stejně. Kopyta. Z vody jdeme až v sedm večer a úspěchem je, že už křídlo dokážeme udržet alespoň ve vzduchu.

Každý začátek je těžký, chlácholíme sami sebe a vyrážíme do vesnice na pizzu. Dnešní večer už nebude tak dramatický, jednak funguje klimatizace a také jsem si přemístil matrace z přízemí do ložnice k Jendovi a Lenče. Hotový Alcron.

Tyhle rána miluji. Slunce, společná snídaně na terase, veselá nálada. Dnes jsme všichni samá legrácka a se vzájemného pošťuchování a dobírání si jeden druhého vzniká přezdívka pro naše ubytování: Socka town. Už tomu baráčku jinak neřekneme. Dnes najíždíme na doporučený rytmus. Dopoledne pláž, odpoledne kite. Na písečnou spaggia La Rocca, o které Lukáš mluví jen v superlativech, to máme deset minut autem a na holkách je vidět, jak moc se těší na opalování v bělostné laguně, plné tyrkysové vody. Vítá nás malá pláž s lehátky a restaurací, o kterou se tu stará rozvětvená rodina. Její členové se na nás hned u vchodu usmívají a vedou k moři, aby nám nabídli lehátka a poskytli vše, co nám na očích uvidí. Potud fajn, ale stačí pohled na vodu a holčičí deprese je zpět. Břehy pláže okupuje naplavená vodní tráva. Ne, že by to bylo něco hrozného, ale než se člověk dostane do čisté vody, musí udělat dva kroky přes hnědý pás rostlin. Obličeje se opět protahují a moje nervová soustava mi říká: Uteč, rychle uteč, abys neřekl něco, čeho bys litoval. Odcházím po pláži směrem k Trapani a to co vidím, mě moc netěší. Všude neskonalý nepořádek, povalující se odpadky a tlející tráva. Oni ti Sicilané nebudou pořádku milovný národ.

Dlouhou procházkou jsem zabil dopoledne a je nejvyšší čas na návrat k laguně, čeká nás další lekce. Dnes musíme dokonale ovládnout křídlo a hned poté se zkusit postavit na prkno. První úkol nám už jde, dokonce zvládáme body tracking, jízdu s křídlem, kterým řídíme směr plutí svého těla, ponořeného do vody. Vlastně je to kiting bez prkna. Všichni máme radost z našeho posunu, ale abychom nezpychli, tak nám Lukáš podstrkuje prkno a vysvětluje princip, jak se na něm zvednout z vody. „Pro dnešek po vás chci jen to, abyste dokázali vstát, nic víc”. Opět se všichni tři střídáme a stejně, jako včera, tak i dnes přichází na řadu pády, daleké skoky s přistáním hlavou dolů a mnoho lokanců nechutně slané vody. Až do chvíle, kdy se Jenda i Pavel na pár sekund postaví na prkno a ujedou dva metry. Super, je to tu! Lukáš si s nimi plácá dlaněmi na důkaz úspěchu. A já? Nic! Jalovec. A čím víc si nadávám, tím méně mi to jde. V tu chvíli mi letí hlavou vzpomínky na okamžik, kdy jsem kurz objednával a pohoršoval se nad tím, když ni bylo řečeno, že na prkno se možná postavím až na konci týdne. Já? Za tak dlouho? Už v úterý budu lítat po hladině, jako šíp. Jo, šíp, potápka a klaun dohromady, tak se věci mají. Moje sebevědomí je zašlapané hluboko do písku a s despektem se chystám na poslední dnešní pokus. A hele, vstal jsem. Dokonce i popojel. Jupí. I já si mohu plácnout s Lukášem do dlaní. Srovnal jsem se s klukama na stejnou startovní čáru.

To se musí oslavit, shazujeme ze sebe prosolené věci a po rychlé sprše odjíždíme do nedaleké Marsaly, malého městečka, jižně od zátoky. V plánu je krátká návštěva starého centra města a nějaká večeře. Auto necháme na velkém parkovišti u pobřeží, ale hned jak z něj vystoupíme, už u nás stojí nějaký ometák. „Jste turisté? Tohle parkoviště je zdarma, ale když mi dáš 3 EUR, tak ti na auto dohlédnu, aby se mu nic nestalo”. Nestačíme se divit a ráznými gesty zaháníme pohůnka pryč od nás, ale na to je místní gang připraven a záhy na nás nastupuje další týpek. Opět chce peníze! To už nevydržel jindy klidný Pavel a vměšuje se do rozhovoru i on. Jeho slova padají na úrodnou půdu, i tenhle borec se stahuje. Ještě, že je Pavel v krátkém triku a jsou mu vidět ty jeho bicáky...Co teď? Necháme tu auto a budeme riskovat jeho zcizení či poničení, nebo se podržíme hesla o chytrém, co ustoupí? Odjíždíme o kus dál, na to nemáme nervy. Trochu rozhozeni vstupujeme do starého města, ale nikdo z nás nemá náladu na procházku. Je třeba ten zážitek zajíst! Náhoda tomu chtěla, že volba padla na výbornou zahradní restauraci se skvělým číšníkem. Večer je zachráněn.

Na Sicílii pršelo naposledy v květnu, takže pro místní je ranní déšť spásou. Ne tak pro nás, ale na druhou stranu nám to dává šanci navštívit starobylé městečko Erice leží na vrcholu bájné hory Eryx (751 m n.m.) na západním pobřeží ostrova. Podle navigace přijíždíme na parkoviště pod lanovku a instinktivně se rozhlížíme, zda nás tu opět nečeká nějaké překvapení. Naštěstí ne parkoviště hlídaní, proto můžeme odejít s klidným svědomím na lanovku, která nás vyveze do městečka. Touláme se úzkými kamennými uličkami a díky dobré viditelnosti shlížíme z hůry na San Vito Lo Capo, rozsáhlé saliny u Trapani a zátoku Bonaglia. Město opouštíme v poledne a cestu zpět si zpříjemňujeme ochutnáváním sicilské speciality-arancini. Což jsou smažené koule, připravené z rýže a plněné ragú, sýrem a šunkou.

Třetí den výuky je krizový. Jednak je studená voda a hlavně se trápíme. Měli jsme za to, že po včerejšku naskočíme na prkno a pojedeme, ale bohužel. Padáme, padáme a padáme. Naše výuka v praxi vypadá tak, že dva jsou ponořeni ve vodě a čekají na třetího, kterého vítr pomalu žene na konec zátoky. Naštěstí je tu Lukáš, který nešťastníka včas zastaví, nasedne na kite a přiveze ho zpět k místu, kde se k sobě tulí dva trosečníci. Blíží se poslední kolo střídání, a jako když mávneš kouzelným proutkem, všem třem se daří vstát a jet dobrých dvacet metrů. Splněno, můžeme jít z vody spokojeni. Na břehu na nás čekají Lenky a i ony už září spokojeností. Trávu odnesl vítr a navíc se staly oblíbenkyněmi rodiny, provozující pláž. Ráno se vřele vítají a mají i protekční místečko. Vše je jak má být! Po včerejším obžerství v Marsale si slibujeme, že dnešní grilování bude jen jakou si chuťovkou. Nebylo, zase jsme se přejedli.

Je tu středa a jsme v polovině kurzu, sice dnes fouká málo, ale my děláme další krok k tomu, proč jsme sem přijeli. Nevím, zda je to mírnějším větrem, větším křídlem, nebo naší šikovností, ale JEDEME. Poctivých padesát metrů. Možná je slovo „jedeme” moc silné, spíš za křídlem visíme, ale i tak je naše radost na místě. Zítra to už bude konečně ono.

Není. Do cesty se nám postavilo počasí a po celý dnešní den bude absolutní bezvětří. Dáváme tedy hlavy dohromady a výsledkem je nápad vypůjčit si loď a vyplout na nedaleký ostrov Flavignana. Prý perlu mezi Egadským souostrovím. Vyplouváme z přístavu nedaleko pláže a obava, že vyfasujeme nějakou bárku, je pryč, frčíme krásným a rychlým člunem přímo na ostrov. Ten obeplujeme celý dokola a hned první místo, kde kotvíme, zátoka Cala Rossa je jedním slovem úchvatné. Tak průzračnou a tyrkysově modrou vodu jsme tu nečekali. Jsme v ráji. Vyhazujeme kotvu a dobrou hodinu dovádíme ve vodě. Nemůžeme se nasytit všeho, co nás tak nečekaně obklopilo. Jsme teprve na začátku cesty a tak doufáme, že nás čekají další úchvatná místa. A co jediné městečko na ostrově, nesoucí stejné jméno, jako samotný ostrov? Vjíždíme do přístavu na ostrově, kde kromě rybářských bárek kotví i trajekty, svážející turisty na toto Bohem zapomenuté místo. Člun kotvíme v marině a jdeme do centra městečka, které je tak malé, že by tu nezabloudil ani Stewe Wonder. Pár uliček a dvě náměstí jsou obsypány krámky, hospůdkami a atmosféra mi připomíná jižní Francii. Město se proslavilo lovem a zpracováním tuňáků, tím pádem je jasné, co dobrého si v jednom z bister dáme k obědu. Tuňáka, co svět neviděl! Je čas zvednout kotvy a zamířit na nejzápadnější výspu ostrova, k majáku Faro di Punta Sottile a v jeho stínu zakotvit v Cala Grande. Další zátoce s vodou jako křišťál. Po skvělém obědě je čas na koupání, všichni se vrháme do vody, ale v zápětí zpozorníme. Co se to tu kromě ryb prohání? Medúzy! Potvory žahavé. A než se stačíme vrátit na loď, už se jedna z nich otřela o Pavlovo lýtko. Podle toho, jak zakřičel a rychle vyskočil na palubu, usuzuji, že to nebylo jen malé kousnutí od komára. Ostatně jizva na kůži je vypovídající.

Rychle pryč, startujeme motory a odjíždíme na jižní část ostrova. Ten svým tvarem připomíná motýla, proto se mu také v dřívějších dobách říkalo La Furlana. Celé pobřeží je kamenité a zejména na severu se tu a tam v reliéfu horniny objevují stopy po těžbě tufy a naopak jih ukazuje vlídnější tvář s bílými písečnými plážemi. Nás víc než písek láká další opuštěné místo, jižně od Bue Marino. Krása střídá nádheru a nad průzračností vody, mi už dochází slova. Koupeme se, opalujeme a oddychujeme.

Blíží se pátá hodina a s ní návrat do přístavu, loučíme se s nádherným ostrovem a dnem, jako ze žurnálu.

Nefouká, zase nefouká! Už druhý den nás doprovází smůla a přitom se zdá, že nám chybí jen malý krůček k tomu, abychom si splnili předsevzetí a na kitu se alespoň trochu sklouzli. Nezbývá, než najít náhradní plán. Nabízí se památky, jako třeba město Segesta s antickým divadlem, ale je takové vedro, že raději volíme plážovou variantu. Pojedeme 40 kilometrů na sever od Trapani, kde se podle průvodce mají nacházet jedny z nejkrásnějších pláží ostrova, San Vito Lo Capo. Kdo by odolal místu, o kterém se píše: Nad Trapani se rozprostírá jedna z nejhezčích sicilských pláží s bílým pískem, táhnoucí se přibližně kilometr při pobřeží omývaném průzračnou vodou. Místo, jež by mohly Sicílii závidět nejznámější ráje jižních moří. A skutečnost? Peklo na zemi! Proti tomu, co teď vidíme, je Bibione opuštěným Rájem. Koukáme jako opaření a nevíme, zda plakat, nebo se smát. Po včerejším zážitku je tohle šok. Nasedáme do auta a vracíme se zpět, asi 5 kilometrů pod San Vito, k místu, kde jsme při cestě na sever, viděli pláž. Je vedro k zalknutí a my se už všichni vidíme ve vodě. Z dálky je krásně modrá, to bude žůžo, běží nám hlavou. Jo, prd žůžo. Celá pláž je zanesená vodní trávou, ale tak, že nechápu, co tu ti lidé hledají za štěstí. To není písečná pláž, ale louka s posekanou a shnilou trávou. Dnes se nám smůla lepí na paty. Rychle zpět do naší milé zátoky.

Jsme v kraji zaslíbené vínu, proto nejde vynechat ochutnávku místních produktů v nedalekém vinařství. Ostatně do včerejšího večera jsme si na jejich rudém vínu pochutnávali. A tak s příchodem podvečera odjíždíme do Birgi, kde nás příjemná dáma nešetří a postupně před nás skládá několik odrůd vín. Jedno lepší než druhé. Parádní zakončení dne, říkáme si, ale to netušíme, co bude následovat. Jsme zpět v domě a tady už na nás číhá Lukáš s informací, že začalo foukat. „Kluci, zvedl se vítr a možná by to mohlo dvě hodiny vydržet”. Jedeme! Snad pod vlivem emocí z posledního večera na ostrově, nebo díky síle místního vína se všichni, jako zázrakem zvedáme z vody na první pokus a frčíme po hladině zátoky. Při západu slunce jsme se dočkali krásného finále. Happy end, jak se patří.

Loučíme se s ostrovem, který v nás zanechá mnoho vzpomínek. Těch krásných, ale i těch méně pěkných. Sicílie je místo plné kontrastů a možná proto je to tak krásný kout světa.

Autor: Petr Havránek | pondělí 12.8.2019 7:00 | karma článku: 11.63 | přečteno: 457x

Další články blogera

Petr Havránek

Přírodní park Fanes-Sennes

Sotva nám stačily oschnout stoupací pásy a už míříme na další zastávku naší skialpové tour. Tentokrát to bude jihotyrolská část Dolomit, přírodní park Fanes.

13.2.2024 v 6:12 | Karma článku: 8.28 | Přečteno: 163 | Diskuse

Petr Havránek

Lechtálské Alpy, Bach.

Pro otevření letošní skialpové sezóny si vybíráme západní kout Rakouska, Lechtálské Alpy s úzkými údolími a strmými vršky kopců, sahající vysoko nad dva tisíce metrů.

27.1.2024 v 6:00 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 160 | Diskuse

Petr Havránek

Turecko, výstup na Ararat 5.137 m n.m.

Většina turistů míří do Turecka za mořem a památkami, my vybočíme z řady. Naším cílem je východ země a bájná hora Ararat.

5.9.2023 v 6:00 | Karma článku: 22.41 | Přečteno: 690 | Diskuse

Petr Havránek

Grossglockner trochu jinak...

Nejvyšší horu Rakouska není třeba dlouze představovat. Na jejím vrcholu jsem stanul v roce 2019, tehdy v plné lezecké výzbroji. Tentokrát to celé bude trochu jiné...

6.8.2023 v 8:00 | Karma článku: 17.43 | Přečteno: 681 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 18.19 | Přečteno: 420 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 579 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 472 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 221 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 728

Občasný cestovatel, který svými nápady"ničí" dovolené své rodině i přátelům. Moto je : I cesta je cíl".

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...