Lago di Garda

Už ani nespočítám, po kolikáté se vydáváme do Torbole, městečka na severu jezera Lago di Garda. Odjíždíme za sluncem, chladnou vodou a aktivním odpočinkem.

Původní plán pro naší letní dovolenou byl zcela jiní, alespoň v myslích nás chlapů. Vysnili jsme si Island a byli odhodláni prosadit svůj záměr na rodinné radě. Obě Lenky se po vyslechnutí sice tvářily, že mají pro naše choutky pochopení, ale bylo jasné, že jde jen o přechodný stav. „Island? Jo, to by bylo pěkné. A fakt letos? Nebylo by lepší jet někam do tepla“? A bylo vymalováno! „Dobře a co zkusit hausbót“? Zní náš kompromisní návrh. „Projedeme si nějakou italskou, nebo německou řeku“. Je to od nás sice ústupek, ale stále „hratelný“. Jenže i tato varianta padla. Z ceny, kterou po nás charterová společnost chtěla, se mi udělalo nevolno. Dost! Ztratil jsem trpělivost a šel na jistotu. Garda to jistí. Já s Lenkou jedeme karavanem a zbytek rodiny si pronajme apartmán.

Blíží se termín odjezdu a obvyklé sledování předpovědi počasí. Bude krásně! Možná až moc. Na Evropu se valí vlna veder, která s sebou má přinést teploty šplhající nad 35°C. Za normálních okolností bychom se do těchto tropů nikam nepouštěli a odjezd posunuli. Ale jsme rádi, že s námi děti s partnery chtějí jet a proto dokupujeme opalovací krémy nejvyšších ochranných faktorů a vyrážíme. Já s Lenkou už ve čtvrtek večer, Lenča, Jenda a Barča v neděli a ve čtvrtek nás doplní Pavel a Floriáni. Slušná grupa.

Do kempu přijíždíme v pátek dopoledne s trochou obavy o to, zda budeme mít kam zaparkovat našeho mazlíka. Ale obavy jsou liché, hned u vjezdu nás srdečně vítá Paolo a vybízí k výběru dle naší libosti. Místa je tu spousta, dokonce parkujeme na TOP parcele č. 19, která nabízí soukromí i milosrdný stín vzrostlých stromů. Zbytek dnešního dne budeme věnovat oddychu a koupání. Budeme-li mít odvahu vlézt do 17°C vody.

Na první víkendový den jsem si sám na sebe ušil bič. Vnitřně cítím, že bych se měl trochu zničit a nejvhodnějším místem pro můj masochismus jsou kopce západně od Riva del Garda, v oblasti Rete di riserve Alpi Ledrensi. Masivu, který spolu s okolním pohořím brání průniku chladného vzduchu ze severní Evropy a tím spolu vytváří zdejší středozemní klima. Po turistickém chodníku a ferratách se postupně podívám na vrcholy Cima Campi (909 m n. m.) a Cima Rocca (1 090 m n. m.). První část cesty mám ještě v živé paměti z minulého výšlapu, tím pádem mi cesta pod nástup na ferratu Fausto Sussati utekla rychle. Jediné, co mi teď dělá vrásky na čele, je stoupající teplota vzduchu a tenčící se zásoba vody. Vzal jsem si litr a půl a jak se zdá, bylo to hrubé podcenění situace. Ale s tím už teď nic neudělám. Cestu k vrcholu mi nestěžuje obtížnost zajištěné cesty, ale úmorné vedro a nekompromisní sluneční paprsky. A co hlavně, vůbec mě to nebaví! Trochu si nadávám, proklínám vše možné, na co si vzpomenu a vztekle postupuji vzhůru. Až tady, u vrcholového praporu Cima Campi se konečně mohu skrýt do stínu stromů, oddychnou a zároveň si trochu srovnat myšlenky. Co se to se mnou děje? Vždyť si „poctivě nandávám“ a přes to nejsem sám se sebou spokojen. Příčinou je můj vnitřní stesk po kole. Jsou to už dva roky, co se mi na milovaný bike snáší prach a moje touha šlápnout do pedálů se tady na Gardě, kde jsem prožil v sedle kola nekonečné množství parádních chvil, násobí. Nedá se nic dělat, vyháním z hlavy chmury a soustředím se na další úsek cesty. Přes ferratu Mario Folleti a krátký úsek lesem bych se měl dostat k Bivacco Arcioni. Přičemž doufám, že tam bych mohl doplnit zásobu vody. Bohužel se mi můj plán zbortil, jako domek z karet. Chata je zavřená. V lahvi mám už sotva dvě deci vody a před sebou poctivé tři hodiny chůze. Tak to bude zajímavé.

Opět se zakusuji do kopce po Sent. dei Camminament  a k mé nelibosti na sobě začínám sledovat značný úbytek sil a můj dech lze srovnat snad jen s rytmem parní lokomotivy. To vedro je hrozné! Jsem dehydratovaný a přehřátý současně. Mojí záchranou se stává Gallerie di Guerra, zachovalý tunel z 1. světové války, kde si na patnáct minut alespoň schladím tělo. Celý kopec a jeho okolí, je doslova prošpikováno tunely, bunkry a zákopy z válečné doby. Jen těžko si lze představit to nezměrné úsilí vojáků při budování pozic a jejich následné obraně.

Tělo se lehce zmátořilo a k vrcholovému kříži jsem se už nějak doplazil. Je hodina po poledni, přede mnou ještě tříhodinový sestup a mě došla voda. Poslední hlt ve mně zasyčel a teď to bude jen o výdrži. Naštěstí je téměř celý sestup lesem a navíc vím, že za hodinu bych měl narazit na studánku. Spěchám do stínu vzrostlých stromů a sestupuji k jezeru až do onoho místa se zdrojem vody. Stojím pod skálou, ve které je ukryt obrovský betonový bunkr a vedle něj pumpa. Kašlu na historii a vrhám se k vodě. Kmitám madlem pumpy z leva, doprava jako zběsilý a nic. Ještě jednou. A znovu. To snad není možné! Z té rezavé potvory neukápne ani slza! Moje pozornost se tedy obrací k bunkru, z jehož útrob se ozývá pravidelný zvuk, připomínající kapající vodu. Jsem zachráněný! I těch pár slz vody stékajících po skále, mi stačí, abych se trochu schladil a namočil rty. Zbytek cesty jsem již slupnul jako malinu a konečně se mohl vrhnout do chladných vln jezera.

Sice nejsem křesťan, ale tentokrát i já dodržím nedělní klid. Budu po včerejší šílenosti nabírat sílu u vody a společně s Lenkou testovat naší novou zálibu, kterou je paddleboarding. Relativně mladý a moderní sport, který v posledním roce doslova zaplavuje rybníky, řeky i moře. Byť by se mohlo zdát, že plutí na plováku s pádlem v ruce je pohodička, skutečnost je jiná. Zvládnout jízdu v tempu vyžaduje nejen techniku, ale i sílu a vytrvalost. Jako správný manžel dělám Lence doprovod při prvních záběrech pádlem ve vodě a poctivou hodinu brázdíme hladinu jezera. Technika je už obstojná, nyní je potřeba si ji otestovat v těžších podmínkách. Ideální možností se zdá plavba proti proudu řeky Sarca. Opouštím klidnou hladinu jezera (i Lenku) a pádlo zanořuji do chladných vod řeky. Síla jejího proudu se zdá pokojná a tím narůstá moje ambice do pádlovat co nejblíže Arco. Pod prvním mostem, asi padesát metrů od hrany jezera to ještě jde hladce, ale jen co protnu pomyslnou hranici mostu, přituhuje. Hladina se začíná v dálce čeřit a voda čím dál tím více odolává mé snaze, posunout se dál. I paní se psem, procházející se po břehu řeky, jde rychleji než já! Tak to tedy ne, říkám si v duchu a zrychluji frekvenci mých záběrů. To sice pomáhá, ale jen na okamžik. Proud je natolik silný, že prakticky stojím na místě. Dojel jsem pouze na dohled silničnímu mostu. Dál to už nejde. Nechávám se strhnout proudem a vracím plovák zpět k pláži. Tím pro dnešek končím s pohybem a už v klidu, s rukama pod hlavou, vyčkám příjezdu dětí.

Čerstvá krev je tu! Přijeli nám další parťáci a jen co se ubytovali, už je otravuji se svými plány na další hodiny a dny. „Prosím tě, nech je alespoň vydechnout”, krotí mojí hyper aktivitu Lenka, „teď přijeli a ty je hned úkoluješ”. Dobře, nechám je v klidu, ale hned potom…

U večeře se snažím držet zpět, nikomu nepodsouvám své plány, přes to přichází „hláška”, která se bude vinout dalšími dny, našeho pobytu u jezera, jako nekonečná stuha. „Tak kdo má zítra službu?” Ptá se jedno z mých povedených dítek, „ já si ho beru zítra dopoledne a ty odpoledne? Tak jo, dohodnuto.” O kom je tu řeč? No o mé maličkosti! Oni si mě rozebírají na hlídání, jako malé dítě! Neslýchané! Teď jste mě fakt naštvali, zlobím se na oko, ale v duchu se popadám za břicho. To je ale výchova. Za trest jim neřeknu nic o mém skvělém plánu na zítřek.

Je šest hodin ráno a já se potichu vytrácím z karavanu. Dnes mě slunce „nedostane.” Jednak odcházím brzo ráno a hlavně si s sebou na zádech nesu „cisternu s vodou.” Plán vyrazit na ferratu Via dell Amicizia ve mě uzrála včera večer, když jsem si v hlavě přehrával program na následující den. Co chci? Umřít nudou na pláži u jezera, nebo vedrem na skále? Na skále! Vzhůru na Cima Sat (1 245 m n. m.).

Tahle zajištěná cesta, přezdívaná jako žebříková, pro mě nebude novinkou, takže vím, do čeho jdu. U rifugio Capanna Santa Barbara jsem po půl osmé a úplně sám. Ne, že bych tu takhle po ránu čekal nějaké zástupy turistů, ale ve skrytu duše jsem doufal v to, že chalupa bude otevřená a já si dám ranní cappucino. No nic, musím si vystačit s obloženým chlebem a douškem čisté vody. Přehazuji v ústech skývu chleba a lebedím si nad tím, jak krásně tu je, když okolo sebe nemám ani živáčka. Hm Peťane, měl jsi dobrý nápad, chválím sám sebe, podle pravidla: Když se nepochválíš sám, nikdo jiný to za tebe neudělá. Ale dost rozjímání, je přede mnou to hlavní, ferrata. Už vystrojen, odcházím stezkou k nástupu na žebříky. Ferratu totiž tvoří z pěti čtvrtin nekonečně dlouhé žebříky, vetknuté do žlutých skal horského masivu. První úsek začíná v lese a končí na šikmé skále, po které mě lano přivádí k nejhezčímu úseku výstupu. Zde se „železné zábradlí” v několika úsecích mírně zaklání a lezec si musí sáhnout alespoň trochu do rezervoáru svých sil. Za to je odměněn krásným pohledem na jezero (má-li tu odvahu se otočit) a fotkou, s kterou se chlubí každý, který tuto ferratu vyšel. Já se asi nebudu mít čím chlubit, jsem tu sám a široko, daleko nikdo, kdo by mě vyfotil. Zkusím selfie, ale moc šancí tomu nedávám…

Před posledním lezeckým úsekem si mohu trochu odpočinout od slunce mezi stromy a s plnou silou se vyšvihnout k vrcholu Cima Sat. Úkol je za mnou ve chvíli, kdy se Lago di Garda probouzí do svého dalšího živého dne. Pro sestup k jezeru, se nabízí dvě varianty. Tou první je chodník Senter dei Crazidei, padající na sever od vrcholu do údolí a je jedním slovem nekonečný. Jedna zkušenost s ním mi stačila, tudy už nikdy nejdu. Tím pádem mi zbývá už jen okruh přes kapli Sv. Barbory. Je to sice o kousek delší, ale o to víc, zajímavější cesta s mnoha výhledy na jezero, pomalu se plnící pestrobarevnými plachtami plachetnic a windsurfingů. I přes to, že z kopce doslova letím, dříve, jak za dvě hodiny si horkem rozpálené tělo v jezeře nezchladím. A dnes je to opět síla, voda má jen 17°C a po ponoření pod hladinu, si připadám, jako by mnou projelo tisíc jehel. Ale osvěžení to bez debat je! Dnešek zakončíme společným grilováním u karavanu, a podle toho, kolik masa holky nakoupili, budeme pravděpodobně hostit celý kemp. Postupně opékám jednu laskominu za druhou a za mnou se ozývá slastné funění, až do chvíle, kdy se všichni odvrací od stolu a jejich oči míří v sloup. „Dost! Už fakt nemůžeme”, zní unisono. „Hele, nebuďte měkký, už jsou tu jen dva kousku salsici”. A než stačím odvrátit oči od grilu, mančaft mizí v dáli. Snad ze strachu, že je budu ten kousek klobásy nutit dojíst. „Zase jsme tu sami, viď”, mířím otázkou na Lenku a dolévám si sklenku prosseca. Ale místo odpovědi slyším jen divné hučení. „Co to je”, podivuji se nad nepříjemným zvukem. Od nás to nejde... Aha, už jsem doma. Náš německý soused si na svém „obr karavanu“ zapnul klimatizaci. Nic proti komfortu, ale v tomhle randálu se nedá spát. Jsem odhodlán si to se sousedem vyříkat a slibuji sám sobě, že ho nebudu šetřit. „Dobrý večer, to je Váš karavan“? Posílám otázku pevným hlasem někam do tmy. „Jo, o co jde”? Teď! Je to tady! Pořádně se do něj opři, dodávám si odvahy. Ale než se nadechnu k ostré výčitce, vynořuje se přede mnou svalouš v tílku, vážící asi dvakrát tolik, co já a míří rovnou ke mě. Ty vole, teď mě jednu prdne mezi lampy a je po mě. „Omlouvám se, že ruším”, mírním svoje nasazení, „ale nemohl byste vypnout tu klimatizaci? Je přímo u našich oken a my nemůžeme spát”. „Jo, dejte mi hodinu a já to vypnu”. „Dakne”, odpovídám pevným hlasem a jdu dojíst zbytek klobásy. Od zítřka začnu posilovat…

Dnes má službu Lenča! Což pro ní znamená, že se mnou musí na ferratu. Ne, to je samozřejmě nadsázka. O tom, že se společně vydáme vylézt nějakou tu skalku, mluvíme už dlouhé týdny. První pokus proběhl u Lužnice, na malé, ale ostré ferratě, ovšem bez úspěchu. Proto bych rád využil blízkosti Sentiero del Colodri, jednoduché skály nad městem Arco a tam Lenču zasvětil do tajů techniky lezení. O této zajištěné cestě se říká, že je vhodná pro děti a nešikovné partnerky, takže jsme tu správně. Pod nástupem si rychle zopakujeme základní pravidla a jdeme na to. Bez bázně a suverénně se propracováváme až na konec zajištěné cesty na plochý hřeben Monte Colodri a kromě dobrého pocitu jsme odměněni i kouzelným výhledem na Arco a v dáli se třpytící Lago di Garda.

Ještě nezbytné foto u vrcholového kříže a můžeme pomalu sestoupit zpět k autu. Skvělé! Lehký začátek máme za sebou a je čas malinko přiostřit, posouváme se dál, do soutěsky u říčky Rio Sallongi pod hradem Castel Drena, kde je atraktivní ferrata vklíněná do úzké kamenné průrvy. „Tady to bude už malinko o technice a lezení, ale žádný strach, to zvládneš”, burcuji a zároveň uklidňuji dcerku před tím, než zaklapneme karabiny na lano. Jdu druhý a svými radami kam sáhnout, kdy se zaklonit a kam si stoupnout, jistím její cestu. V prvním, nejkrásnějším úseku cesty, se lano vine po skále nad říčkou a na Lenče je vidět, jak jí adrenalin buší do těla. Super! Úsek, ne zcela vhodný pro klaustrofobiky, je za námi a na řadu přichází další zkouška odvahy a tou je malý lanový most. Není to žádný hardcore, ale pro začátečníky pěkná zkouška odvahy. První kroky jsou sice nejisté, a styl chůze připomíná vyjukanou gymnastku na kladině, ale na konci mostu už vidím pevný krok a úsměv na tváři. To nejtěžší máme za sebou a stoupáme podél říčky vzhůru, k poslednímu úseku, který končí opět lanovým mostkem. Tady se už jde na jistotu a dokonce je čas a odvaha si vystřihnout holubičku. Hezky se mi ta holka rozlezla. Z chladného lůna říčky nás pěšina vyvádí na samý konec cesty, pod hrad, kde si vychlazeným pivem připíjíme na odvahu a úspěšný křest.

Horko je dnes opět pekelné a já i Lenča se už vidíme v chladném jezeře, na jehož břehu nás netrpělivě vyhlíží Lenka. „Tak co jaké to bylo? Nezničil tě ten pošuk“? Vyzvídá. „No, trochu jsem se bála, ale bylo to super. A co vy? Proč se nekoupete“? Zní Lenči logická otázka. Ale stačí se podívat na plavčíkovo stanoviště, kde je na tabuli křídou napsaná teplota vody. Co? 13°C! To si dělá legraci? Nedělá, silný noční vítr vyhnal z hlubiny jezera na povrch chladnou vodu a tím nám připravil nečekané osvěžení. Připadám si, jako bych se ponořil do ledové tříště. Pár sekund ve vodě mi stačí a už upaluji na břeh. Odpoledne uteklo jako voda a než se vydáme na malou večeři, čeká nás příjemné překvapení. Náš soused si svůj chladírenský kolos přeparkoval a teď na nás mává a pokřikuje něco v tom smyslu, že se už konečně vyspíme. Všichni, oni v klimatizovaném karavanu a my v klidu. Zdviženým palcem mu děkuji a úspěch připisuji svému skvělému vyjednávacímu umu.

Vyhlašuji středu dnem dlouhého spánku. Lenče, Jendovi i Barče tento plán nedělá sebemenší problémy, za to já i Lenka na sebe čučíme už v sedm hodin. Ach jo. Nedá se nic dělat, musím si poručit. Uhýbám hlavou z paprsků slunce, které mi střešním oknem svítí přímo do obličeje, a zabořuji tvář zpět do polštáře. Ne, že bych nějak tvrdě usnul, ale hodinku jsem slabým spánkem ještě dokázal urvat. Díky zatažené obloze je dopoledne příhodným časem, vyšlápnout si na vyvýšeninu Monte Brione (736 m n. m.), která je díky svému tvaru, jednoznačným rozpoznávacím znakem severu jezera a byla dvě století svědkem ozbrojených konfliktů mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií. A to je pro dnešek vše, co nás bude stát trochu námahy. Vlastně ne, ještě je tu paddleboard, na kterém si zkouším svou stabilitu ve vlnách, které s železnou pravidelností roztancovává odpolední vítr. S příchodem druhé poloviny týdne se rozrůstá naše parta o Pavla, mého čerstvého zetě a Moniku s Petrem, kteří si přijeli malino odpočinout a zároveň „zkontrolovat“ Barču. A dorazili jako na zavolanou. Petr slaví narozeniny, čímž se nám otvírá možnost malinko se poveselit, což ochotně činíme.

Dost lenošení, vzhůru do skal. Ferrata Ernesto Che Guevara je tou poslední v okolí Riva del Garda, kterou jsem ještě nešel, proto je logické, že moje a Pavlova dnešní cesta povede k městečku Pietramurata. Právě tam, pod mohutnou skalní stěnou, začíná naše dnešní dobrodružství. V průvodcích se dočítáme, že by nemělo jít o technicky náročný výstup, ale to co dělá tuto cestu obtížnou je její délka. K vrcholu Monte Casale (1 630 m n. m.) jsou to poctivé čtyři hodiny cesty v poměrně exponované části masivu s minimem stínu.

Nástup je pozvolný, spíš choďák, než skalní lezení, ale s přibývající výškou si přeci jenom, tu a tam zalezeme. Asi po dvou hodinách, v úseku, kdy se naše těla lepí na rozpálenou skálu, přichází okamžik, který nechce zažít žádný lezec. Okolo našich hlav prosvištěl šílenou rychlostí kámen velikosti melounu a dopadl na místo, kde jsme ještě před pěti minutami stáli! Tady by nám žádná přilba nepomohla. Při představě, co se mohlo stát, mi naskakuje husí kůže, ale tohle prostě k lezení patří. Zbytek cesty jsme pozorní, jako nikdy a každý podezřelý zvuk v nás vyvolává obavy. Podvědomě tělo mačkáme ke skále a současně očima vyhlížíme místo, kam bychom se schovali, před padajícím kamenem.

Po čtyřech hodinách úmorné cesty jsme konečně u vrcholového kříže, místa vysoko nad údolím, s vyhlídkou jako ze snu. Za to ta námaha stála! Zpět do údolí se můžeme vrátit buď severní cestou do Sarche, nebo zvolit trochu krkolomnější trasu přes ferratu Via del Rampin. Ta je sice technicky obtížnější, ale vyvede nás přímo u parkoviště. Je vybráno, trocha zábavy na závěr neuškodí. Jdeme ferratou. Celý okruh nám zabral sedm hodin času a den nám protekl pod rukama stejně rychle, jako voda v řece Sarca.

A co dělal zbytek party? Nechal se zlákat zábavním parkem Movieland a myslím, že jejich únava ze všech těch hali-gali, by se s tou naší, dala měřit.

Pátek je poslední den, kdy si můžeme užít Lago di Garda na plný plyn. A každý podle svého gusta. Jenda s Petrem si vyšlápnou na Tremalzo, dámská sekce vyrazí za nákupy do Riva del Garda a já s Pavlem je budeme následovat, ovšem po hladině jezera na paddleabordech.

Z poklidné jízdy na plováku, se při návratu zpět do Torbole, stává lítý boj. Pavla vyzývám k překování mé distance v jízdě proti proudu řeky. Mám tak trochu obavy, že mě vyklepne, protože je to svalouš. Jenže kromě síly je tu zapotřebí i techniky a tu si Pavel za těch pár chvil strávených na plováku ještě nestačil osvojit. Tím pádem jsem zůstal neporažen, i když jen o fous. A teď mě napadá, jestli on to jen nehrál a nenechal mě vyhrát! To by mě ale nasral.

Posilněn vítězstvím vyzývám k témuž i Jendu, který se mezi tím vrátil z vyjížďky. I on s plovákem bojuje, ale k mé nelibosti se stále drží o délku přede mnou. Na intenzitě i nasazení je vidět, že jsme to oba vzali prestižně (jak jinak) a makáme, co to jen jde. Most už je na dosah, když v tom Jenda padá do vody a je po boji. Zvedám ruce nad hlavu na znamení vítězství, jenže Jenda silně protestuje. „Hele klídek, spadl jsi do vody a ani zdaleka jsi nedojel tam, kam já v neděli“, ukončuji diskusi. „Aha, a kdo ti to měřil“? Synek je drzej, ovšem není mu to nic platné. Vítěz je jen jeden a tím jsem já.

Náš čas u jezera se nachýlil, naposledy snídáme čerstvé croissanty a míříme zpět do české kotliny.