Náhorní plošina Hohe Wand
V kalendáři mám u data 20. 6. už dlouhé měsíce napsáno: Grossglockner. Výstup na nejvyšší horu Rakouska je mojí jarní motivací a zároveň radostí, o kterou se chci podělit se synem a kamarádem Martinem. Horským vůdcem, který by nás měl k vrcholu doprovodit. Vše klape, jak má. Chalupa je zamluvená, dlouhodobá předpověď přímo skvělá a zdá se, že si konečně splním svůj sen. Jenže, co čert nechce, na Alpy se valí studená fronta, kterou doprovází silné bouřky a to není věru ideální počasí pro horské výstupy. Čtvrtek se blíží a já každou hodinu sleduji aktuální vývoj počasí. Ještě v den odjezdu je tu malá šance na změnu. Budeme mít kliku? Ne! Prostě ne! Bohužel. Musím to odpískat. Cítím se jak malý kluk, kterému rozbořili hrad z písku. Dobře, nebudu bědovat a místo vysokohorské turistiky si střihnu alespoň nějakou ferratu. Ale nutnou podmínkou je dobré počasí a vypadá to, že v pátek by se na západě Rakouska mohlo ještě udržet slunečno. Tím je rozhodnuto a začíná akce kulový blesk. Z batohů mizí zimní bundy, teplé oblečení, mačky i cepín a naopak balíme lezeckou výstroj a opalovací krém. Spolu s Jendou odjíždíme na jihozápad od Vídně, k vápencové stolové hoře Hohe Wand.
Vzhledem k tomu, že půjde jen o jednodenní výlet, ponecháme tentokrát karavan ve stínu přístřešku a noc strávíme v penzionu na okraji obce Maiersdorf. Malá, půvabná vesnička na úpatí národního parku, působí klidně a ospale. Za to pan domácí je svižný senior, který nás s úsměvem na tváři a salvou vět, vítá ve svém pensionu, aby nás vzápětí pyšně uvedl do pokoje. Výhled z okna máme přímo na západní část náhorní plošiny, která v dálce přechází do sousedního celku Dürre Wand. Kolmé stěny, až 150 metrů vysoké, ve mně vzbuzují respekt, ale zároveň chuť, popasovat se s touhle výzvou. Po syté večeři v nedalekém hostinci padáme do postelí, zítra nás čeká náročný den.
Vstáváme brzy, abychom první z dnešních ferrat stihli vylézt ještě před polednem, protože slunce a teplota budou mít sílu japonského zápasníka sumo. Výchozím místem bude malé parkoviště pod Sonnenuhrwand, stěnou, na které je zdejší nejtěžší ferrata HTL Steig, kategorie D/E. Prašný plácek je bezprostředně pod skálou a jedinou překážkou v cestě k němu je nám mýtná brána panoramatické cesty. Tady si odlehčíme pár drobných EUR a ujíždíme do kopce, abychom zabrali jedno z posledních volných míst na parkovišti. No vida, bylo to o fous! Je tu sice plno, ale obavy o fronty na skálu nemám. Zdejší národní park je útočištěm nejen nás, vyznavačů zajištěných cest, ale i pravověrných horolezců, bláznů na padácích a turistů. Takže těch pár posádek aut se po rozlehlých pláních jistě ztratí.
Nástup na ferratu je relativně krátký, stačí přejít louku a lesem, podél skal, se protáhnout až k samému nástupu na skálu. Tak jak bývá často zvykem, i na této ferratě je počáteční úsek rozřazovací. Ti, kteří s ním mají problém, by měli zvážit, zda se raději nevrátit zpět. Přecenění svých sil a možností, může mít fatální následky. Počáteční převis máme za sebou a já si až nyní uvědomuji, že Jenda jde letos svojí první ferratu a já blbec, ho vezmu hned na takhle těžkou. S trochou obav pozoruji jeho styl lezení, ale jde na jistotu. Obavy jsou zažehnány.
Asi po hodině jsme u krátkého chodeckého úseku, kde se cesta dělí. Pro odvážné je tu úsek Blutspur, kategorie E, nebo “déčkové” pokračování po exponované skále, v bezprostřední vzdálenosti od vyhlídky Skywalk. Tudy půjdeme my. Ale než se pustíme na poslední vzdušný převis pod vyhlídkou, chvíli spočineme ve stínu vzrostlých stromů, protože slunce je dnes opravdu spalující a poslední úsek je veden jen na rozpálené skále. Po dvou hodinách jsme nahoře a můžeme se za odměnu kochat výhledy na okolí z vyhlídky Skywalk.
Cesta k parkovišti stezkou Völlerin nám zabere slabou hodinku, což je skvělé, protože dlouhé sestupy jsou pro nás přímo ubíjející. Tím je dnešní plán naplněn z poloviny, tu druhou tvoří nedaleká Gebirgsvereins Klettersteig klasifikovaná obtížností D. Přejezd nad obec Grünbach am Schneeberg nám zabere slabou půl hodinu, stejně, jako nástup na ferratu. Ten už je na rozdíl od toho ranního lehce složitější a orientace ve spleti cest poměrně náročná. Samotný výstup nám do cesty postavil pár úseků jen na tření, s přírodními chyty a silových úseků bylo jen pár. Celkově si tuhle zajištěnou cestu užíváme, je víc na pohodu. Na náhorní plošině jsme přesně hodinu po poledni, proto není divu, že nás trochu prohání hlad. A když před sebou vidíme ukazatel Huburtushaus, oběma se nám na tváři objevuje úsměv. Tak to vypadá, že si dáme pěkně do nosu. A stalo se! S plnými břichy, odpočíváme před chalupou a sledujeme ferratisty, kteří odchází, nebo se vrací z nedaleké Steirerspur. Mě i Jendovi je jasné, že tuhle kratičkou a lehkou ferrátku si můžeme odpustit. Po těch dvou kládách, které máme za sebou, by to byla jen ztráta času. A toho nemáme na zbyt. Studená fronta se blíží a s ní i bouřky s deštěm. Ale nemusíme smutnit, den to byl parádní.
Petr Havránek
Přírodní park Fanes-Sennes
Sotva nám stačily oschnout stoupací pásy a už míříme na další zastávku naší skialpové tour. Tentokrát to bude jihotyrolská část Dolomit, přírodní park Fanes.
Petr Havránek
Lechtálské Alpy, Bach.
Pro otevření letošní skialpové sezóny si vybíráme západní kout Rakouska, Lechtálské Alpy s úzkými údolími a strmými vršky kopců, sahající vysoko nad dva tisíce metrů.
Petr Havránek
Turecko, výstup na Ararat 5.137 m n.m.
Většina turistů míří do Turecka za mořem a památkami, my vybočíme z řady. Naším cílem je východ země a bájná hora Ararat.
Petr Havránek
Grossglockner trochu jinak...
Nejvyšší horu Rakouska není třeba dlouze představovat. Na jejím vrcholu jsem stanul v roce 2019, tehdy v plné lezecké výzbroji. Tentokrát to celé bude trochu jiné...
Petr Havránek
Azorské ostrovy
Azorské ostrovy, devět perel navlečených na atlantickém náhrdelníku. Nespoutaná příroda a ráj pro vyznavače outdoorových aktivit. Tak lze krátce charakterizovat autonomní území Portugalska.
Petr Havránek
Velikonoční Mallorca
Perla Středozemního moře, místo s příjemným celoročním podnebím, takový je ostrov Mallorca. Španělské území je rájem pro cyklisty, trekaře i milovníky odpočinku, dobrého jídla a pití.
Petr Havránek
Gruzie – Velký Kavkaz
Gruzie je pro nás Středoevropany ještě stále exotickým koutem planety. Většina cestovatelů si k poznání země vybírá letní měsíce, my ne! Poletíme v plné zimní sezóně a oblast Velkého Kavkazu poznáme se skialpými lyžemi na nohou.
Petr Havránek
Dolomity na skialpech.
Dolomity máme všichni rádi, většina z nás se jimi proháněla na kole, prošla po turistických stezkách, nebo se nechala ohromit jejich majestátností a krásou z hřebenů rozeklaných skal. Ale se skialpovými lyžemi to bude premiéra.
Petr Havránek
Cesta severním Vietnamem
Vietnam, země na jihovýchodě Asie byla v mém hledáčku již dvakrát. Ale pokaždé se mi do odletu připletly nějaké nepříjemnosti a z cesty sešlo. Tentokrát vše klaplo. Do třetice všeho dobrého, snad ...
Petr Havránek
Grossarl a okolní kopce
Krátké volno strávíme u našich jižních sousedů, jen hodinu cesty od Salzburgu, v malém městečku Großarl.
Petr Havránek
Z Insbrucku na Stubai.
Když se řekne Stubai, většině z nás se vybaví ledovec, lyžování, nebo vysoko horská turistika. U mě to bylo do prvního červencového víkendu stejné. Ale po něm už ne!
Petr Havránek
Norsko, Sunnmorské Alpy.
Norsko je mekkou cestovatelů, toužících po volném pohybu v nespoutané přírodě s nekonečným množstvím fjordů, zálivů, ale i malebných vesniček a měst. Naše cesta míří do srdce Sunnmorských Alp, k fjordu Hjorundfjord.
Petr Havránek
Ötztalské Alpy – okolí Längenfeldu.
Ötztalské Alpy jsou zaslíbeným místem všech skialpinistů. Dobře dostupná oblast s příjemnými kopečky i ostrými hroty horských velikánů, včetně nekonečných plání s panenským sněhem. vzhůru do Tyrolska.
Petr Havránek
Ski alp nad Schnalstalským údolím
Schnalstal, oblast v severní Itálii, na hranicích s Rakouskem se stala naší náhradní destinací po zpřísnění restrikcí u našich jižních sousedů. Improvizace, která se vyplatila. Když to nejde ze severu, půjde to z jihu!
Petr Havránek
Lago di Garda
Konečně! Tohle jednoduché slovo vystihuje vše, co je ukryto v mé duši. Konečně můžeme vyrazit dál, než za hranice naší republiky. A symbolicky do naší druhé “domoviny” - k jezeru Lago di Garda, Torbole.
Petr Havránek
Na skok v Totes Gebirge.
Hinterstoder, malá obec uprostřed bělostných hor Totes Gebirge a nad ní nejznámější a zároveň i nejvyšší hora pohoří Grosser Priel (2 515 m n. m.). To byl cíl naší víkendové akce.
Petr Havránek
Toulky po vrcholcích hor.
Hory fascinují mnohé z nás. Vysoké štíty, sahající až do oblak, strmé skály pokryté ledovcem i bujná vegetace v údolích. Zde je několik mých vzpomínek na letošní toulky po kopcích.
Petr Havránek
Ötzalské Alpy a výstup na Wildspitze (3.770 m.n.m.)
Vrchol druhé nejvyšší hory Rakouska Wildspitz, sahá do výšky 3.770 metrů a je pro zdatné alpinisty relativně snadno dostupný. Ovšem ne vždy to platí na sto procent...
Petr Havránek
Jak jsem nevylezl na Mont Blanc...
Střecha Evropy Mont Blanc (4.808 m n. m.) láká každoročně tisíce lezců a já nebyl výjimkou. Ale ne všichni mají to štěstí stanout na vrcholu.
Petr Havránek
Berchtesgadensko
Nejzazší oblast německého Bavorska tvoří jakýsi poloostrov na rakouském území a pro všechny, kteří se nechají zlákat k jeho návštěvě, bude zcela jistě příjemným překvapením.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 221
- Celková karma 8,96
- Průměrná čtenost 729x