Pohoří Rax - Preiner Wand (1.783 m n.m.)

Pohoří Raxaple, nejvýchodnější výběžek Alp, nabízí nepřeberné množství turistických cest a možností pro aktivní odpočinek.

Týden se přehoupnul do své druhé poloviny a se mnou už zase šijí všichni čerti. Navíc se po několika týdnech umoudřilo počasí, zamračená obloha velí na ústup a slunce se ukáže v své plné jarní kondici. Tomu nejde odolat! Vyrazím stůj, co stůj, třeba i sám. Teď se jen rozhodnout kam zamířím, ale i tento rébus má rychlé řešení. Kvůli sněhové pokrývce to budou kopce pod 2 000 m n.m. a v dojezdové vzdálenosti do čtyř hodin. Lovím v databázi zajištěných cest, porovnávám jejich obtížnosti, délky a z nabídky mi začíná nejlépe vycházet pohoří Raxaple, jihozápadně od Vídně, kde bych se mohl nad městečkem  Prein an der Rax vyřádit hned na třech ferratách. To je přesně ono, co hledám a navíc má v sobě tato volba ještě jeden benefit. Tím je nedaleké jezero Neusiedler see a městečko Podersdorf am see. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, důvodem mého zájmu o tuto lokalitu, je víno od našeho oblíbeného vinaře Slobody, které bychom rádi nabídli svatebním hostům. Ne, bez obav, já se nežením, ale svatba opravdu bude. Povedu k oltáři naší Lenču! Plán je hotov, mohu vyrazit.

Do navigace si volím souřadnice parkoviště nad městečkem a budu doufat, že na lesním plácku najdu místo pro můj karavan. Po čtyřech hodinách jízdy jsem u cíle a přede mnou jsou poslední dva kilometry cesty kamsi vzhůru do lesů. Asfaltová silnička se pomalu zužuje a končí u posledního statku, dál je jen šotolina se sklonem minimálně 20%. Kde je to parkoviště? Ptám se sám sebe. Jestli se skrývá na horizontu prašné cesty, tak mě čeká malé pozdvižení. Vystupuji z karavanu a jdu na obhlídku terénu. Opravdu. Je to tak, až tady nahoře jsou malé zálivy podél cesty, ale ten jejich sklon je hrozivý. Navíc prudké šotolinové stoupání není nic pro mého čtyř tunového drobečka. Ale co teď s tím? Nejbližší parkoviště je až dole ve městě, což pro zítřejší cestu ke skalám znamená poctivou hodinu šlapání navíc. Nic, zkusím to a uvidíme. Zařazuji první rychlostní stupeň a opatrně posouvám karavan do kopce. Kola tu a tam podklouznou, ale na horizont jsem se vyškrábal, teď ještě nacouvat na okraj lesa a z nejhoršího jsem venku. I to jsem zvládl, ale dobrý pocit z toho nemám. Karavan se hrozivě naklání na bok. Zkusím sklon eliminovat nájezdem na klíny a uvidíme. Hotovo. Ovšem s výsledkem, který bych za normálních okolností vyhodnotil, jako nedostačující. Usazuji se do sedačky a zkouším lehkým pohoupáním stabilitu karavanu a zdá se, že převrácení na bok už nehrozí. Není to sice ideální, ale pro jedno vyspání to vydržím.

Noc jsem přečkal spánkem tenkým, jako nit a stálou kontrolou stability karavanu. O to víc se teď po ránu těším, až opustím nakloněnou rovinu a vyrazím vstříc skalám. Vysoko nade mnou se v ranním slunci odráží vrcholový kříž Preiner Wandu (1783 m n.m.), ke kterému bych se rád vyšplhal přes ferratu Haidsteig. Cesta tam i zpět, by mi měla zabrat něco kolo šesti hodin. První část vede pohodlnou pěšinou lesem až pod první rozcestník, tady už mám na výběr ze dvou možností. Buď k vrcholu dojít po zajištěné cestě Preinerwandsteig kategorie A/B, nebo pokračovat traverzem dál, až k nástupu na Haidsteig C/D. Držím se plánu a uhýbám vlevo na pěšinu Holzknechtsteig, která brzo ústí do otevřeného prostoru pod skálou a vine se dál suťovým polem vzhůru k hřebeni. Očima kontroluji ploché skály nade mnou a hledám nástup na ferratu. Ale dřív než uvidím ocelové lano, doléhá k mým uším charakteristický zvuk karabiny, klouzající po lanu. Jsem na místě. Nad hlavou se mi houpe jen tří členná skupinka lezců, jinak pusto, prázdno. Po necelé hodině chůze na sebe navlékám výstroj a už se chytám prvního skalního výstupku. Stoupám opatrně a zkouším, jak moc drží moje bolavá záda. Zůstat tu někde zkroucený bolestí a navíc sám, by nebylo to pravé ořechové. Ale zdá se, že mě bolest nijak zvlášť neomezuje. Sláva.

První úsek je hodně vzdušný a přivádí mě na malou plošinu s otevřeným výhledem na údolí Preinu, kde se někde v dáli krčí můj karavan. Do druhého úseku nastupuji přes ocelový žebřík a po dlouhém traverzu jsem u další plošiny-Černá Madonna. Zde se mi pro změnu otvírá pohled na severní stranu pohoří, pokrytou z velké části sněhovou pokrývkou. Jak vidno, zima se stále drží zuby, nehty u vlády nad horami. Poslední část ferraty je pro mě tou nejatraktivnější. Vede vysokým skalním komínem, ústícím téměř na vrcholu hory.

Ale pro fotografii vrcholového kříže si ještě musím dojít několik set metrů po hřebeni. Jsem tady! Ze svého pomyslného seznamu si škrtám Preiner Wand, vrchol hory s panoramatickým výhledem do širokého okolí.

Je lehce po poledni, proto je nejvyšší čas na malý oběd, na který sejdu k chatě Seehütte, západně od vrcholu. Gulášovka i pivo mi přišly k chuti a po krátkém oddychu je čas pro návrat. Do údolí vede buď pohodlná Göbl-Kühn Steig, nebo náročnější Holzknechtsteig, po které jsem ráno stoupal k ferratě. Vybírám tu obtížnější cestou přes sudiště hlavně pro to, abych zkusil najít nástup na třetí, nejobtížnější ferratu Königschusswand Steig. To pro případ, že bych se do těchto míst ještě vrátil, protože dnes se na skálu už pouštět nebudu. Nechci riskovat na ferratě obtížnosti D/E případné problémy se zády.

Zpět u karavanu jsem přesně po šesti hodinách, takže můj odhad se splnil přesně do puntíku. Bohužel došlo k tomu, čeho jsem se obával. Karavan je na těsno „obklíčen“ parkujícími auty, čímž se mi výrazně zmenšil manévrovací prostor pro vyjetí. Prakticky jedinou možností, jak vyjet ven, je překonat hluboký rigol. Ale já nemám jeep! S karavanem si tak akorát utrhnu nárazník. Z bryndy mi nakonec pomáhá dřevěná kulatina, kterou jsem rigol vyplnil a s úspěchem tak vyjel z řady aut. Dřevo tu měl naskládané některý ze statkářů, proto by se slušelo uvést zase vše do původního stavu. Ale má to jeden háček. Karavan se i po zabrzdění nepatrně sune šotolinou dolů z kopce. Tak to riskovat nebudu! V duchu se statkáři omlouvám a upaluji dolů na asfalt. V Prein an der Rax přichází okamžik, kdy se musím rozhodnout, zda pojedu domů, nebo naopak, zamířím dál na východ k Neusiedler see. Podle navigace je to jen hodinová zajížďka a to je únosné. Po cestě k jezeru si představuji zbytek dnešního dne a ten plán nemá trhliny. Posuďte sami: Slunce, modrá obloha, můj karavan zaparkovaný hned u vinařství Sloboda, naladěná televize ke sledování semifinále MS v ledním hokeji a chlazená lahev ryzlinku v lednici. V Podersdorf am see mířím neomylně k vinařství, kde parkuji na čerstvě posekané trávě, a zdá se, že plán došel k naplnění. Chyba! Čáru přes rozpočet mi dělá obsluha vinotéky, když mi oznamuje, že mají úplně plno. „Co? Jak plno. Vždyť je tu spoustu místa“, snažím se zvrátit nepříznivou situaci na moji stranu. „Zaparkuji jen tady na kraji, koupím si nějaké kartony vašeho vína a ráno brzo odjedu“. „Ne, bohužel“. Zní strohá odpověď, která mě v tom okamžiku uvrhuje do deprese. Ale je tu ještě jedna šance. Nedaleko odsud je ještě jedno vinařství, u kterého je STLP pro karavany. Tam se určitě chytím. I tato naděje záhy zhasíná. Také plno! Mísí se ve mně zoufalost, vztek i bezradnost. Co mám teď udělat? Zajet do kempu, nebo najít nějaké odlehlé parkoviště? Ale to už ztratí ten náboj. Koupit tedy alespoň víno, kvůli kterému se sem takovou dálku táhnu? To rozhodně ne! Oni mě vypoklonkovali a já jim udělám kšeft? Ne! Víš co, milé Neusiedler see vlez mi na záda. Jedu domů.

A tak se i stalo. Místo oddychu, popíjení vína a sledování hokeje mě čeká čtyř hodinová cesta domů. Tak takhle jsem si závěr dne opravdu nepředstavoval.