Cesta po Izraeli

Židovský stát, spojnice mezi Asií, Afrikou a Evropou, země Bible a kolébka historie. Území opěvované i zatracované, klidné i bouřlivé. Vyprahlé, pokryté pouští i zelené se zurčící vodou. To vše, je Izrael.

Izrael 20. 3. – 31. 3. 2019

Návštěvu Izraele jsem měl v plánu, ale zasunutou někde hluboko, ve frontě za spoustou jiných míst a vlastně ani nevím proč. Možná pro její mediální obraz nebezpečné země, kde si člověk není jist životem. Vím, že jde o nepravdivou zkratku, vždyť je to doslova studnice historie, země plná elitních vzdělanců, krásné přírody, milých lidí a v neposlední řadě excelentního vína.

Možná právě proto mi Izrael do cesty postavil osud, když jsem se tak trochu náhodou a na slepo přihlásil na facebookovou výzvu Standy, který se do židovského státu chystal a sháněl spolu cestovatele. A v čem je to zvláštní a osudové? Standu znám desítky let, potkáváme se ve městě, zdravíme se, ale za tu dobu jsme spolu nestrávili snad ani jednu společnou hodinu a já s ním nyní pojedu do tak zásadní země, jakou je Izrael. Nemluvě o tom, že o dalších dvou parťácích nevím z hola nic. Kdo to bude? Budeme si lidsky sedět? Velké punk, alespoň pro mě…Třetím do party je Pepa, velký cestovatel a dobrodruh, který s sebou přibral kamaráda Jardu. Kvarteto je sestaveno, spektákl může začít.

Středa 20.3.

Den odletu je tady, nabírám kluky a vyrážíme na letiště s drobnou rezervou, protože nás před odbavením čeká podrobná prohlídka a hlavně vstupní pohovor. Nevím, do čeho jdu a tak jsem plný očekávání. K pultíku jsme vyzván sympatickou mladou slečnou a mě se v tom okamžiku zdá, že to musí proběhnout naprosto v pohodě. Na co by se mě tohle pískle mohlo ptát!

Slečna si otvírá můj cestovní pas a začíná se sebevědomě ptát na otázky typu, kam v Izraeli pojedeme, co tam budeme dělat. Na to jsem připraven a s úsměvem jí vyprávím připravený příběh, ale hned po tom začíná přituhovat.

„Koukám, že jste byl v Emirátech? A koho tak znáte? A také v Maroku? Jaká je to země?” Spousta otázek a evidentně umně položených, aby směřovaly k odpovědi, na kterou snědá kráska čeká. „Emiráty byla taková válečka a v Maroku jsme byli na kolech.” A přidávám pár příhod o náročnosti cyklo výletu a vzdálenosti, kterou jsme ujeli, abych vše trochu odlehčil. „Aha, a to jste tam byl sám?” Zdá se, že ústní přestřelka nebere konce a tak jí musím ještě převyprávět příběh své rodiny, abych konečně postoupil do druhého kola, čímž je kompletní kontrola mého batohu, včetně stěru na střelný prach. Ne, že bych se něčeho obával, ale v tom okamžiku jsem si vybavil včerejší večer, kdy jsem přátelsky obejmul mého „skoro zetě” Pavla, který ovšem byl týž den na střelbách! Ty vole, jestli na mě něco ulpělo tak ho přetrhnu. S velkou úlevou zjišťuji, že jsem prošel bez ztráty květinky a mohu postoupit na odbavení, což už je oproti předchozímu duševnímu a fyzickému striptýzu maličkost.

Letadlo je připraveno, můžeme vzlétnout do oblak, blíž Svaté zemi.

Ta nás po necelých čtyřech hodinách vítá nejenom teplým a slunným podvečerem, ale i nekonečnou frontou před odbavením. Tady nám nepomůže nic jiného, než se obrnit trpělivostí. Konečně jsme venku a stojí před námi první úkol, kterým je nalezení naší auto půjčovny a vyzvednutí vozu. Nebudu zastírat, že trochu kufrujeme, než dostaneme klíčky od našeho vozu, ale snad nás omlouvá to, že naše půjčovna je zastrčená v tom nejzazším koutě letiště. Dobře, klíčky máme, ale to podělaný auto nejde nastartovat a místo zvuku motoru slyšíme úděsný pískot alarmu. Jeden pokus, dva, pět! Ne, tudy cesta nevede. Jdu se tedy zeptat zpět do kanceláře, kde děláme chybu, a dostávám prozaickou odpověď. „A zadali jste kód?” Pochopitelně, že nikoli a navíc si kód ani nepamatujeme. „Aha, to jsme neudělali, děkuji. A nezlobte se, neřeknete mi ten kód ještě jednou?” Jsem za trotla, ale lepší být blbec v pojízdném autě, než hrdina na parkovišti.

Kód zafungoval a Standa, pasovaný do funkce řidiče, se může opřít do pedálů naší hybridní Toyoty. Jenže netrvá dlouho a z poza volantu se ozývá Standův ustaraný hlas: „Hoši, ten krám vůbec neřadí. Jak je to možné, vždyť je to automat? “, zní naše logická odpověď. „Prostě neřadí a vůbec, říkejte mi, kam mám jet.” Jasný a zřetelný pokyn, který Pepa, jako navigátor musí respektovat. Proplétáme se ulicemi Tel Avivu a nemylně míříme díky navigaci do Jeruzaléma, ale netrvá dlouho a od volantu slyšíme další zlostné mumlání: „Debilové, kde jako mají tu směrovku na Jeruzalém? No to je tedy značení.” Chvíli trvá, než šoféra uklidníme a ubezpečíme ho v tom, že nám a Google může věřit, ale výsledek se dostavil, po hodině jsme u cíle a neomylně míříme k adrese našeho bytu. Teď stačí jen dodržet pokyny našeho pana domácího, prolomit několik zabezpečovacích opatření a jsme doma. Viktoria! To se musí zapít a tak vysíláme dvě naše tykadla, Pepu s Jardou, do okolí s úkolem přinést nějaké lahodné víno na oslavu našeho příjezdu. Šikulové se nezapřou a za slabou půl hodinu už máme lahodný mok na stole a první společný večer se může rozjet.

Čtvrtek 21.3.

Ráno se probouzím zkroucený jako paragraf, za což vděčím proležené matraci, která teď po ránu připomíná spíše vypuštěné jezírko, než pohodlnou postel a možná i to přispělo k tomu, že jsem vzhůru neobvykle brzo. V šest hodin nevstávám ani doma, ale má to jednu nespornou výhodu, do starého města se dostaneme v době, kdy se teprve probouzí a nebude tedy plné turistů.

Náš byt jsme si vybírali nejen kvůli ceně, ale i pro jeho strategickou polohu blízko starého města, takže u Jaffa Gate, jedné ze sedmi bran do města, jsme za pár minut a otvírá se před námi historie. Město obepínají čtyři kilometry opevnění, ve kterém se skrývají židovská, muslimská, arménská a křesťanská čtvrť a právě do té posledně zmíněné teď míříme. Procházíme súky, které se pomalu probouzí do plné síly, aby se připravily na nápor turistů, obchodníci začínají před své krámky rovnat zboží a slunce pomalu proniká do úzkých uliček a prosvětluje kamennou dlažbu, po které kráčela historie. Díky naší nespavosti jsme tu téměř sami, stejně jako před Chrámem Božího hrobu, jednoho z nejdůležitějších svatostánků křesťanství, který vyrostl na místě Ježíšova ukřižování, pohřbení i zmrtvýchvstání.

Ježíšův hrob je umístěn v edikule, stojící v hlavní části chrámu, stejně, jako Andělský kámen, fragment z kamene, který měl zakrývat původní Ježíšův hrob. Ve druhé části se nachází samotná hrobka, kterou dal císař Konstantin původně vytesat do okolní skály a dnes ji zakrývá mramorová deska. Schody vpravo za vstupem do chrámu vedou na Golgotu, kde byl Ježíš ukřižován. Pomalu a tiše procházíme edikulou a necháváme na sebe působit tu nepopsatelnou sílu místa a uvědomuji si, jak silný zážitek to musí být hlavně pro věřící křesťany, kterých sem proudí nekonečné davy.

A není tomu jinak i dnes, což vidíme při odchodu z chámu, kdy se u jeho dveří začíná tvořit fronta.

My pokračujeme dál k posvátnému místu Židovských věřících, ke Zdi nářků. Před vstupem k samotné zdi jsme upozornění na povinnost mít na hlavě pokrývku hlavy, buď svojí, nebo využít nabídky a úctu k Bohu vyjádřit jarmulkou, která se tu nabízí zdarma. Saháme tedy po jarmulce, která se stane cenným suvenýrem a vzpomínkou, na Zeď nářků. Máme štěstí, u zdi právě probíhá ranní modlitba, u jejíž příležitosti si muži oblékají modlitební pláště tality a zcela se ponořují do své víry. S upřímným údivem sleduji rituál a po těle mi naskakuje husí kůže. Nic podobného jsem nikdy neviděl a emoce, které ke mně doléhají, jsou nezvykle silné a násobí se v okamžiku, kdy i já přistupuji ke Zdi nářků a dotýkám se jí rukama. Snažím se vnímat sílu okamžiku a do jedné ze spár mezi kameny vsouvám svůj papírek s přáním. Hlavou si nechávám přehrát vše důležité, co chci na tomto posvátném místě zanechat a budu věřit…

Zvyk zanechání přání je starý téměř pět set let a na jeho počátku stáli dva muži: marocký rabín Or ha Chajim a jeho žák, který se připravoval na studijní pobyt v Jeruzalémě.

Moudrý učitel mu tehdy na cestu přibalil na papírku napsané přání, které měl student za úkol vložit do Zdi nářků. Mladý student, okouzlen Jeruzalémem, na přáníčko zapomněl, a teprve až když se mu začalo v Jeruzalémě vést hůř, kousek papíru opět našel a vložil do spáry Zdi.

Za Zdí nářků je další důležité místo Jeruzaléma, možná to nejvýznamnější, které je neustále ohněm sváru Židů a Muslimů, Chrámová hora se Skalním dómem, jehož zlatá kupole dominuje celému městu, a s mešitou Al-Aksá, odkud Mohamed údajně vstoupil na nebe.

Vstup na toto místo je v současné době velmi regulován a tak není vůbec jisté, zda budeme přes bránu vpuštěny, ale štěstí nám přeje a vstupujeme na rozlehlé prostranství, kde se mísí judaismus a víra v Aláha. Pro Židy je Chrámová hora na východním okraji Starého Města jakýmsi ztělesněním Boží přítomnosti. Zároveň jim ale připomíná i zašlou slávu, protože zdejší židovský chrám byl opakovaně ničen. Právě tady vzal údajně Bůh zem, aby z ní stvořil Adama. Ve směru k Chrámové hoře se modlí Židé na celém světě. Pro muslimy zase představuje Chrámová hora třetí nejsvětější místo islámu po Mekce a Medině. Jakožto na místo „nejvzdálenější mešity“ sem byl údajně přenesen Mohamed během své noční cesty a odsud pak vstoupil na nebe. 

Spletitá historie a třaskavé vztahy dávají tomuto místu mimořádný punc, a jen zasvěcení vědí, na čí straně je pravda. Nám nepřísluší soudit, kde je pravda a tak jen s velkým údivem pozorujeme obě monumentální stavby.

Mešita Al-Aksá je největší mešitou v Jeruzalémě a při pohledu na ni zvenčí se skoro nechce věřit, jak důležitou roli tato stavba hraje. Skalní dóm (či Skalní chrám) se majestátně tyčí nejen nad chrámovým prostranstvím, ale i nad celým Jeruzalémem, jeho pozlacená kupole je dokonce jeho typickým symbolem.

Magické místo opouštíme Lions Gate a sestupujeme do Kidrónského údolí, které dělí Staré Město od Olivetské hory, kam nyní míří naše kroky s malými zastávkami u hrobky Panny Marie, Chrámu národů a Getsemanské zahradě na úpatí hory s majestátnými stromy, o kterých se traduje, že jsou těmi nejstaršími na světě. Ve skutečnosti pocházejí z 11. či 12. století.

Stoupáme po jižním úpatí hory, kde se rozkládá největší židovský hřbitov na světě. Odhaduje se, že se tu nachází na 150 000 hrobů a pohled na ně je dosti deprimující.

Z Olivetské hory máme jedinečný výhled na Staré město s dominantou zlaté kopule Skalního dómu a až tady si člověk dokáže představit celou rozlohu Jeruzaléma.

Zpět do spletitých uliček se vracíme New Gate a čeká nás kličkovaná mezi davy turistů, valícími se po dláždění města. Je čas oběda, proto se takticky stahujeme do bytu na krátký oddych, abychom se po něm vrátili zpět ke Jaffa Gate, která je k našemu překvapení zavřená. Až později se dozvídáme, že důvodem byly bezpečnostní opatření kvůli návštěvě amerického ministra zahraničí Mike Pompea.

Proto měníme odpolední program a půjdeme do Mea Šearim, čtvrti, kterou založili před více jak dvěma sty lety  emigranti z východu a jenž je domovem Charedim, nejortodoxnějších židů. Ti se zcela izolují od všech lidí nežidovského původu a dokonce ani sekulární Izraelci pro ně nejsou dostateční Židé. Jsou výjimeční ve všech směrech, nepozřou potravinu, nepřijmou věc, která nepochází z Izraele, striktně dodržují rodinnou hierarchii, kdy hlavní povinností ženy je rodit děti (devět potomků není výjimkou) a i jejich zjev a oblékání je historicky dané. Typický černý oděv cheredim, fousy a pejzy. To vše bychom chtěli vidět na vlastní oči s vědomím toho, že zachycení atmosféry bude problematické, protože fotografování je v Mea Šearim nepřípustné.

Branou do čtvrti na malá, úzká ulička, nad jejímž portálem je výrazný nápis: Skupinky, které prochází naší čtvrtí, nás silně uráží. Zastavte se. To není zrovna milá pozvánka, ale naše chuť nahlédnout pod pokličku této, pro nás exotické čtvrtě, je silnější a tak se se sevřeným hrdlem noříme do Mea Šearim. Připadám si jako člen Rychlích šípů, vstupující na území Vontů.

Opatrně vystrkuje hlavy z uličky a ocitáme se v jiné století, zanedbané domy, špinavé ulice, kmitající Charedim s očima upřenýma před sebe, ale něco nám tu nesedí. Místo ponuré náladu tu vidíme i veselé muže v maskách a tak trochu nevíme, co si o tom všem myslet. Aha! Právě v těchto dnech probíhá nejveselejší židovský svátek Purim, připomínající vysvobození perských Židů z intrik zlého vezíra Hamana. Mezi sváteční zvyky patří veřejné předčítání knihy Ester, vzájemné obdarovávání se dárky (např. jídlem, pitím), obdarování potřebných či přispění na charitu, uspořádání slavnostní hostiny, popíjení alkoholických nápojů a pořádání purimových karnevalů v maskách a kostýmech. Možná právě tohle přispívá k tomu, že nás místní tolerují a dokonce si můžeme v jednom z obchodů z alkoholem nakoupit místní košer vína a světe div se, i vyfotit s Charedinem. Tohle byla krásná tečka za dnešním dnem.

Pátek 22.3.

Dnes zopakujeme ranní návštěvu města a cílem bude arménská čtvrť a hora Sion. Hoře dominuje mohutná budova chrámu a přilehlého kláštera Zesnutí Panny Marie, kde mělo údajně dojít k nanebevzetí Panny Marie. Nedaleko se ve výklenku rozlehlého komplexu nachází hrob izraelského krále Davida. Místo jasně označuje Davidova hvězda a právě sem se Židé chodili modlit ve druhé polovině dvacátého století v době arabské okupace, kdy jim byl odepřen přístup ke Zdi nářků.  Pohledem ze střech Starého Města dáváme pohledem na Olivetskou horu symbolické s bohem Svatému Městu, naše cesta pokračuje na jih země, do Negevské pouště.

Před námi je necelých 200Km, během nichž se nám před očima postupně mění ráz krajiny, vidíme krásné zelené planiny s malými políčky, ale čím blíže jsme Beer Seba, tím více se do krajiny zakusuje blížící se Negevská poušť, ale než se jí necháme zcela pohltit, je třeba doplnit zásoby, protože následující tři dni budeme odkázáni pouze na naše kuchařské umění. Úkol je jasný, nakoupit suroviny, ale zároveň nezapomenout i na víno, protože bez toho jsou zde večery dlouhé. Za bohatý nákup jsme odměněni milým úsměvem pokladní, mladé Arabky a plný vozík mizí v útrobách naší Toyoty, která už začíná pomalu praskat ve švech.

Negevská poušť je jedním z klenotů Izraele i Blízkého východu. „Pustina, kterou si dokonce nelze ani představit plnou života a pohybu,“ to o ní napsal v jedné ze svých knih Mark Twain. Negev je osídlena již přes tři tisíce let a vystřídalo se zde mnoho mocných vlád, mezi nimi nechyběli Egypťané, Asyřané, Římané, Arabové a další. Jejím asi nejznámějším geografickým symbolem je kráter Makhtesh Ramon, jenž měří úctyhodných 45 kilometrů na délku a 8 kilometrů na šířku. Na jeho okraji leží městečko Micpe Ramon, kam přijíždíme po třetí hodině odpolední, s jistotou jím projíždíme, abychom z hůry zhlédli na naše ubytování Silent Arrow. Už z dálky je vidět, že následující dny strávíme opravdu naturálně. Parkujeme na kamenitém parkovišti a jdeme si obhlédnout to, co sami provozovatelé na svých webových stránkách popisují, jako ekologický hotel.

Osada, je obehnaná plotem z rákosí, uvnitř vidíme tři dlouhé beduínské stany se společným spaním a jeden, jako společenská místnost se sdílenou kuchyní. A pozor, jsou tu k dispozici i dva záchody se sprchou. Jediné, co tu chybí je elektrický proud a bez toho se obejdeme. Z lehkou obavou obcházíme stany a tipujeme, který z nich se stane naším domovem, ten s modrou plachtou? Nebo nás šoupnou do toho obřího stanu s dvaceti postelemi? Záhada je rozluštěna záhy. Mladá slečna, která má ubytování na starosti, nás vede za plot osady, kde jsou skryty ještě další tři stany a jeden z nich nám teď bude říkat pane. Jedna malá „dvojpostel a dvě samostatná lůžka“, to je vše, co se do malého stanu vejde. Ještě, než se zcela zabydlíme, pokukujeme po sousedním vigvamu, který má, na rozdíl od toho našeho, jedno krásné velké okno otevřené do prosluněné pouště. „Klucí, nezkusíme si ty naše stany vyměnit?” Přicházím s nápadem mezi moje tři kumpán a zdá se, že se idea setkává s pochopením a teď jde jen o to, koho vyslat jako vyjednavače. Nakonec je volba jednodušší, než by se na první pohled zdálo, Pepa se dobrovolně hlásí. Nechme ho tedy jednat. Jen si nejsme jisti, zda je to v zájmu výměny stanů, nebo proto, aby mohl navázat komunikaci se sličnou ubytovatelkou, ale ať je důvod jaký chce, věc se podařila a stan s názvem Wisdom je náš. A co víc, dokonce mám to privilegium si vybrat postel pod oním oknem, po kterém jsem tak volal. Jeví se to, jako přátelské gesto mých spolucestovatelů, ale z obláčku romantiky a dojetí mě vrací rychle na zem suchá Standova věta: „Tak si pod to okno lehni, stejně tam bude kosa”. Karty jsou rozdány.

Blíží se večer a s ním se role kuchaře ujímá Pepa a všem připravuje chutnou večeři, kterou si navíc zpříjemňujeme skvělým červeným vínem. Mezi tím se celá komunita stahuje do společného stanu, ke svíčkám a roztopeným kamnům. Ta různorodost lidí, která si posedala na barevné polštáře, je fascinující, od mladých hippies rodin s bosými dětmi popelícími se na zemi, přes rodinu Asiatů z Hon Kongu, až po místní Izraelce, kteří zde tráví volný víkend. Večer krásně plyne v pospolité atmosféře připomínající šedesátá léta bezstarostného života.

Sobota 23.3.

Noc nebyla tak chladná, jak jsme si mysleli, že bude a ani mě teď po ránu nemusí odtrhávat od zamrzlého okna, ale jedna malá vada na kráse dnešního rána tu předci jen je. Doposud jasné nebe, se pro dnešní den přikrývá do nadýchaných oblak, ale i to nakonec může mít své plusy.

Máme v plánu přechod kráteru Makhtesh Ramon „ Negevský Grand Canyon“(Machteš, hebrejsky hmoždíř) s výšlapem na horu Shen Ramona, a je lepší jít pod zataženou oblohou, než se nechat spalovat nelítostným sluncem.  Sice jsem si doma připravil hrubý nástin trasy, ale pro jistotu si jedeme do místního info centra pro cenné rady a hlavně mapu, která by nás pustou krajinou měla bezpečně dovést až na druhou stranu wadí. Milá paní za pultem se nám věnuje s náramnou pečlivostí, dokonce se ujišťuje, zda na vybranou trasu máme dostatek zkušeností a upozorňuje nás, že až k silnici, která vede zpět do Micpe Ramon je to poctivých šest hodin chůze. „A jak se dostanete z druhého konce treku zpět?”, zní na závěr našeho povídání její otázka, s kterou nás tak trochu zahání do úzkých. „No asi se vrátíme tou samou trasou zpět” upřímně odpovídáme, a na obličeji sympatické ženy se rázem objevuje hrozivý výraz úděsu. „Ale to je dalších šest hodin a to znamená, že dorazíte za tmy!” S Pepou na sebe pohlédneme a musím uznat, že ta žena má pravdu, jenže přeci se kvůli takové hlouposti neochudíme o to nejhezčí, co tento kout země naskýtá. „A je nějaké jiné řešení?” Vyzvídáme. „Ano, zkuste si na druhé straně wadi stopnout nějaké auto, které vás odveze zpět.” Řešení je to sice nejisté, ale vzhledem k tomu, že jiné nemáme, nezbývá než doufat v ochotu izraelských řidičů a vyrazit vstříc dobrodružství.

Podle instrukcí se přesouváme za budovu info centra, ale než se vydáme na stezku, která vede po úbočí stěny na dno wadí, zůstáváme v němém úžasu stát na okraji tři sta metrů vysoké rozsedliny a tiše hledíme na tu nekonečnou plochu, která se před námi otvírá. Kráter, který byl tvořen silou ustupujícího oceánu, je přímo neskutečný a nechce se mi ani věřit, že mám tu možnost tu stát a na vlastní kůží tohle vele dílo paní Přírody vidět. Ale dost rozjímání, jdeme na to.

Cesta je poměrně dobře značená, takže nejde prakticky zabloudit, snad pouze v případě, že lehkovážně následujete instinkt, opovrhujete pohledem na mapu a přesně to se stalo nám. Ani nevíme jak, ocitáme se přímo ve vyschlém korytě řeky, jehož dno i kraje jsou pokryty nízkými keři a které se jako zelená tkanička vine uprostřed wádí. Svěží prvek v jinak naprosto pusté krajině, je teď naším jediným orientačním bodem. Zapojujeme všechny naše smysly, a s pomocí mapy odhadujeme správný směr, kterým se vydat korytem řeky, abychom asi po půl hodině opět narazili na značenou trasu, která nás posílá na druhou polovinu rozsedliny, směrem k cíli naší cesty, malé hoře Shen Ramona 693m (Ramonův zub), trčící ze dna Mahktesh Ramona. Ale než si dopřejeme nekonečných rozhledů po okolí z jeho vrcholu, musíme ještě poctivou hodinu šlapat rozpáleným terénem. Není sice vedro k padnutí, ale i tak nás sluneční paprsky poctivě škádlí.

Na vrcholku hory, jsme přesně v poledne a zdá se, že obavy dámy z infocentra budou liché, vždyť jsme tady za pouhé tři hodiny a tak se sebevědomě pouštíme na poslední část treku, která nás má přivést k silnici č. 40. Co tam, se uvidí. Netrvá dlouho a v dálce před námi se začínají míhat automobily, což značí, že se blížíme k civilizaci a naše cesta wadí je u konce. A není škoda to už zabalit, napadá nás, když míjíme stezku, mířící někam za kopec. „Jasně, čas máme dobrý, jdeme to zkusit”, zní unisono naše hlasy a my se opět zakusujeme do kopce, po jehož úbočí se dostáváme na nejzazší výhled wadí, před tím, než jej protne silnice. Tady se potkáváme se dvěma mladými rodinami, kteří se s námi dávají do družného rozhovoru a doporučují nám pár výletů po okolí, přičemž o jednom mluví, jako o krásném koutu přírody, plném zeleně a květin. Možná dobrý tip na zítřejší dopoledne.

Loučíme se se srdečnými Izraelci a sestupujeme k silnici, kde se začíná lámat chleba. Buď se nám podaří někoho stopnout, nebo půjdeme dobré čtyři hodiny po asfaltu zpět do Micpe Ramon.  Než se pustíme do stopování, ladíme taktiku. Jasné je, že se musíme rozdělit, abychom zvýšili pravděpodobnost, že nás někdo naloží. Standa odchází do míst, odkud z polní cesty vyjíždí auta, já popocházím na půl cesty mezi něj a Pepu a začínáme mávat na projíždějící vozy s výrazem zraněné srny. V hlavě se mi vynořují moje stopařské úspěchy z mých studentských let, které se rovnají nule. Několikrát jsem se pokusil o auto stop, ale nikdy s úspěchem, takže jsem byl ve společnosti mých spolužáků za lúzra a jestli jdu s touto zkušeností do dnešního boje, tak se obávám, že mě ony čtyři hodiny neminou. Já i Pepa, pomalu, krok za krokem couváme, mávaje na auta, až na Standovu úroveň, když v tom okamžiku se z polní cesty vynořuje bílé SUV. Naskýtá se nám jedinečná možnost vložit do stopování i osobní naléhání, než řidič vybočí na hlavní silnici. Standa nemešká a navazuje s řidičem oční kontakt, ale než se stačíme rozhoupat, u auta už stojí Pepa a mluví s řidičem. Super, říkám si v duchu, Pepa to dohodne a frčíme všichni tři. Ale co se nestalo? Náš spolucestovatel v mžiku mizí ve dveřích spolujezdce a z okénka na nás křičí, že v autě už víc místa není. Co? Jak není? Brada mi padá na asfalt a jen tiše otáčím hlavu za vozem. Standa se ještě pokouší zachránit situaci tím, že úkoluje „bývalého kamaráda”, aby pro nás přijel naším autem, ale než dořekne myšlenku, auto je v trapu a Standa marně natahuje ruku s klíčky od vozu namířenou k autu. A je v prdeli. Oba na sebe mlčky hledíme… „No nic, vole, jdeme pěšky,” zní Standovo jednoduché řešení. „Počkej, dáme tomu patnáct minut, a když se nechytíme, vyrazíme”, žádám o strpení. S velkým despektem zkouším znovu štěstí a světe div se, za deset minut u nás staví mladá dvojice, a i my máme vyhráno.

Po cestě je nám hej, a tak si domlouváme jedno společné pivo, které si koupíme v supermarketu a s chutí ho do sebe kopneme v leže na trávě. Skvělý závěr, stejně skvělého dne. Před tím ještě musíme k infocentru pro auto, a koho tu nenajdeme? Pepu! V klidu si chytá wi-fi a spokojeně se na nás usmívá. No nezabili byste ho? Co s ním? „Dobře, bereme tě na milost, ale koupíš nám pivo”, zní naše rozhřešení, které vrací Pepu zpět mezi naše kamarády. Jenže sen o oroseném pivu bere rychle za své, obchody jsou zavřené. Neuvědomili jsme si, že je sobota a ta je pro Izraelce, „naší nedělí“. Pracovní týden v Izraeli totiž začíná nedělí a končí v pátek okolo poledne. Nevadí, v Silent Arrow máme víno, kterým dnešní zážitek spláchneme stejně dobře, jako pivem a navíc nám Pepa slíbil uvařit výborné těstoviny, takže se zdá, že den skončí krásným happy endem.

Neděle 24.3.

V noci mě budí občasné bubnování dešťových kapek na střechu stanu a záblesky bouřky na obzoru, což může znamenat ohrožení nedělního programu, naštěstí silný vítr zahnal déšť na ústup a tak nám nestojí nic v cestě podniknout další cesty za poznáním Negevské pouště.

Prvním místem bude zelená oáza Borot Lost, tip ze včerejšího odpoledne, který jsme dostali od místních. Za ní se musíme dopravit asi 40 km na západ od Micpe Ramon a tím pádem se ocitneme sotva dvě desítky kilometrů od Egyptských hranic, čemuž odpovídá i silné vojenské zastoupení, okolo nějž projíždíme. Kasárna a hlavně cvičné střelnice neberou konce, vždyť skoro 85% pouštního území využívá izraelská armáda k cvičení. Pomalu se blížíme k místu určení a je pravdou, že tu a tam se na kamenité půdě objeví ostrůvky zeleně, ale zelená oáza to rozhodně není. Odbočujeme na prašnou cestu vedoucí až k parkovišti, z kterého jsou značeny poznávací okruhy a ať koukáme, jak chceme, žádnou zásadní zeleň tu nevidíme. Pravda, země je pokryta drobným kvítím, ale toť vše. Uvidíme, co nám další minuty cesty ukáží. Malá pěšinka se vine mezi pahorky a teprve až na severozápadě nám místní krajina ukazuje své kouzlo. Rudé, řásnité skály, vyschlý potok se vzrostlými stromy a tu a tam rudé tulipány, o kterých jsem si doposud myslel, že jsou doma spíše v Evropě, než na tomto vyprahlém kousku země. Okruhem se vracíme zpět na parkoviště a musíme konstatovat, že naše představy se s realitou nepotkaly. Ale není divu, jsme v poušti a ne na jihočeských loukách.

Druhý dnešní cíl je už podle plánu a je jím NP Ein Avdat, místo, kde se široký kaňon mění v úzkou, hluboce zaříznutou soutěsku, se sladkovodním pramenem, jenž proudí do úzkého hrdla kaňonu.

Do něj lze vstoupit od prameniště, nebo z druhé strany od Ben Gurionu, my volíme nám bližší místo a zkusíme sejít do hlubiny po strmých křídových stěnách u prameniště. Bohužel jsme od našeho záměru odrazeni hned v počátku, když nás muž u vstupu upozorňuje na to, že sestupová pěšina je uzavřená kvůli nebezpečí pádu kamenů. Jdeme tedy alespoň omrknout situaci a potom uvidíme co dál. Hned první pohled do kaňonu nám vyráží dech, příkré, vrásčité stěny, padají kolmo k malému potoku na dně soutěsky a pro mě je to něco, co vidím ve svém životě poprvé. Fascinující! Fotoaparáty cvakají a nám se v hlavě rodí malý plán. „Hele, támhle od spodu sem jde nějaká skupinka lidí, tak co kdybychom se tak trochu potajmu vydali my dolů? Jasně, jdeme na to”. A jen jsme dořekli větu, už u nás stojí zřízenec, a jako kdyby nám četl myšlenky, usadil se nedaleko vstupu na chodník a předstírá, že něco odkopává krumpáčem. Nic, nedá se svítit, musíme přejet na druhý konec a do soutěsky se dostat odtud. Akce kulový blesk je rychlá a za chvíli se naše hlavy zaklání, abychom očima sledovali tu neskutečnou výšku skal, v jejichž lůně jsme se ocitli. Pomalu kráčíme proti proudu říčky a užíváme si téhle vzácné chvíle. V kolmých stěnách se tu a tam objevují i jeskyně, které byly během byzantského období obývány zdejšími mnichy, a v té souvislosti mě napadá, jak krátké měřítko času jsem schopen si představit. Nelze ani domyslet, kolik času bylo zapotřebí k vytvoření tohoto přírodního díla.

Odjíždíme s pocitem, že tohle stálo za vidění. V infocentru si stahujeme zprávy z domova od našich milých, rychle nakoupíme nějaké jídlo a vracíme se zpět do beduínského ležení. Mezi tím se prudce ochladilo, a proto neleníme a ve společné jídelně se ujímáme role topičů a rozděláváme si v malých kamínkách uprostřed stanu. Večer si zpříjemňujeme doušky silného červeného vína a zdá se, že v Silent Arrow zabydlujeme. Je to pochopitelně nadsázka, ale tím, že tu dnes strávíme třetí noc, jsme v roli nejdéle bydlících hostů. Uléháme do rozvrzaných postelí doufaje, že ochlazení a déšť nebude mít dlouhého trvání a mě se ráno oknem naskytne pohled na modré nebe.

Pondělí 25.3.

Moje přání vyslyšeno nebylo, celou noc bušil do stanu vítr s občasným deštěm a teplota teď po ránu klesla na pouhých 6°C. U snídaně se zahříváme kávou, nakládáme batohy do vozu a loučíme se s chladnou pouští, abychom se po necelých dvou hodinách ocitli v úplně jiném světě, u Mrtvého moře, pyšnícího se mnoha nej: Bezodtoké slané jezero, nachází se 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu a zároveň nejníže položeným slaným jezerem na světě.

Sjíždíme k samému jižnímu cípu Mrtvého moře a po pří pobřežní silnici jedeme na sever, ale pohled to není nijak povzbudivý. Místo romantického výhledu na modrou hladinu, nás vítají průmyslové věže odsolovacích továren a zablácené silnice. Jediné, co nám nyní vylepšuje náladu, je počasí, které se jako zázrakem lepší a zdá se, že do moře vstoupíme v doprovodu slunečních paprsků. Ale není se čemu divit, vždyť oblast se chlubí 330 slunečnými dny v roce.

Podle souřadnic dojíždíme k veřejné pláži do Ein Bokek, což není, jak jsem původně předpokládal město, ale jen nesourodý shluk hotelů, obchodů a restaurací na pobřeží, kde relaxují turisté. Je tu okamžik, na který jsem se moc těšil, vždyť kdo by neznal fotografie téměř levitujících plavců na hladině moře a právě to jdu nyní vyzkoušet na vlastní kůži. První pocit je normální, ale stačí se jen zlehka ponořit do vody a v tom samém okamžiku mě voda vytlačuje na hladinu, jako splávek po záběru kapra. Připadám si jako ve stavu bez tíže. Opravdu to funguje! Ležím na zádech, téměř celé tělo mi trčí z vody a hustá kapalina mě ne a ne povolit si alespoň trochu zaplavat. Až teď ně teprve dochází, co to musí být za úděsnou nudu tu strávit byť jen týden. Ve vodě se člověk může jen povalovat, žádné plavání, občas si zpestří den naplácáním si bahna na tělo a to je vše. Tak na to mě neužije. Na druhou stranu je to místo přímo blahodárné, kam jezdí nemocní lidé léčit kloubní, svalové a kožní problémy. A také relaxovat, v čem jim může pomoci vzduch, obsahující o 10 % víc kyslíku.

Smýváme z těla olejnatou tekutinu a rychle prcháme dál, do Jericha. Jenže naše snaha bere brzy za své, hned na výjezdu u Ein Bokek se nám do cesty staví uzávěra a my jsme nuceni do Jericha použít náhradní a pochopitelně delší cestu přes Hebron, tedy po Západním břehu Jordánu.

Ten je rozdělen na tři zóny. V první zóně spravuje Izrael všechno – komunikace, občanskou vybavenost i dohlíží na bezpečnost. V této zóně se nachází i většina hlavních silnic. V druhé zóně si občanské záležitosti spravují sami Palestinci, ale na bezpečnost stále dohlíží Izrael. Ve třetí zóně dohlíží na vše Palestinci. Třetí zóna jsou většinou přímo palestinská města. Tedy i Jericho. Kdyby, jste se mě před odjezdem zeptali, jak bude Západní pobřeží vypadat, vylíčil bych ho v těch nejhorší barvách, ale teď jsem sám překvapen, o jak pěkný kout země jde. Jsou tu výstavní domy, obhospodařované pole, a milé prostředí. Pochopitelně nejde nevidět i mnohá luzná obydlí té nejnižší vrstvy obyvatel, u nichž je charakteristický nepořádek, což je obraz, který převládá zejména na okrajích města. Právě v jedné z těchto částí zastavujeme u malého krámku, abychom si koupili nějaké pití na další cestu. Uvnitř jsou tři ochotní kluci a s úsměvem nám nabízí vše, co jejich krámek nabízí. „Ty Pepo, nechceš je zkusit na pivo? No, můžu to prubnout, taky bych si dal.” Zní jeho odpověď a svoji otázku směřuje na jednoho z hochů. „Pivo? Ne! Vždyť já jsem muslim!” Zní jednoznačná odpověď, kterou jsme očekávali, ale kdo nic nezkusí, nic nezkazí.

Jericho je zelenou oázou v údolí Jordánu ležící zcela na Palestinském území a má dvě světová prvenství. Se svou polohou 250 m pod hladinou Středozemního moře je nejníže položeným městem naší planety a je také nejstarším souvisle osídleným městem na světě. Je pravděpodobné, že nejstarší civilizace nevznikly v údolí Nilu ani podél Eufratu a Tigridu, ale v údolí Jordánu již ve střední době kamenné. To je tedy místo, kde dnes složíme hlavu, ale víc jak samotné město, nás láká Wadi Qelt ležící na slavné cestě z Jeruzaléma do Jericha. Jde o údolí vzniklé erozí, kde byl v kolmé skalní stěně jedné z části kaňonu, roku 480 vybudován pravoslavný klášter sv. Jiří.

Bezpečně dojíždíme na parkoviště nad kaňonem a než se stačíme vykolíbat z auta, už u nás stojí prodejci a nabízí naprosto nezbytné věci, bez kterých v Izraeli prostě nemůžeme být. Když poznali, že u nás jim pšenka nepokvete, opět se stáhli na původní místo a pokračují v surfování na mobilních telefonech. Ke klášteru vede příkrá silnice, která končí malým mostkem přes vodu, a po jeho překročení se ocitáme u bran kláštera. K naší smůle je uzavřený, ale i tak se toto místo zapíše nesmazatelně do naší paměti. Už při cestě dolů jsme si všimli turistického chodníku na opačné straně kaňonu a podle mapy to vypadá, že vede k dalšímu klášteru a následně do Jericha. Začíná v nás zrát myšlenka projít soutěskou, ale vzápětí ji musíme zavrhnout, protože je to natolik logisticky náročné, že to prostě nedáme. Velká škoda, tohle mohlo být super.

Při návratu na parkoviště se Pepa rozhoduje ke koupi 2dcl čerstvé ovocné šťávy, kterou zde nabízí na svém dvoukoláku bělovlasý muž a protože je zkušený cestovatel, tak ví, že první co musí udělat je, zjistit cenu. „Kolik to stojí? Deset šekel.” Vyhodí prodavač nesmyslnou cenu, a když vidí, že přestřelil, hned se opravuje a nabízí, ať si Pepa určí cenu sám. „Dobře dám za to dva šekel.” A tím odstartoval asi deseti minutový dialog mezi oběma muži. Vše skončí tím, že bělovlasý prodejce strčil kelímek s nápojem na naší přístrojovou desku a nesmlouvavě požaduje pět šekel. „Nedám, to ti prostě nedám”, reaguje Pepa a vrací kelímek zpět do rukou neodbytného prodejce. A jak tento mini souboj skončil? Nikdo z mužů neustoupil, ale vítězem je Pepa, pití mu zůstalo v ruce a prodavač zcela rezignoval na platbu. Tomu se říká smlouvání.

Sjíždíme zpět na hlavní silnici, a míříme do hostelu na okraji města, kde dnes složíme hlavu. Jericho je domovem asi dvaceti tisíc palestinských Arabů, což je poznat hned, jakmile nás obklopily ulice. Všude okolo nepořádek, chaos a špína. Navigace nás navádí do ulice, ve které by se měl náš Sami Hostel nacházet, ale kdyby si ty souřadnice nezkontroloval před odjezdem, trochu bych váhal, zda nevjíždíme do nějaké chudinské čtvrtě. Ale ať je to jak chce, hostel tu stojí a před ním i přičinlivý mladík, který nás navádí před vchod a posílá do hostelu, kde už nás vítá vysoký, snědý muž. „Vítejte v u nás, přineste si zavazadla, auto přeparkujeme za hostel a tady máte klíče od pokoje”. Stoupáme po příkrých schodech do druhého patra a přes mohutné, plechové dveře vcházíme do prostorné chodby, z které vedou dveře do dvou pokojů. Jeden z nich je náš, stačí jen otevřít dveře. Jde to trochu ztuha, pomáhám si tedy lehkým kopnutím a vstupuji do místnosti čtyři krát čtyři metry, kde je jedna skříň a čtyři postele. Toť vše. Ale co, na jedno přespání to stačí a trocha té ušmudlanosti k tomuto místu patří.

Dnes budeme jíst na ulici a nejlepší by bylo vyzkoušet nějakou místní specialitu a tak si vybíráme jeden ze dvou baráčků, který se tváří, jako bistro a necháváme si připravit shawarmu, maso ze zeleninou, zabalené do placky. Tři kluci se zvedají ze židlí a pouští se do práce, možná, že jsme jejich jediní dnešní zákazníci a tak si to patřičně užívají. A shawarma se jim náramně podařila.

Ještě před tím, než se vrátíme do hostelu, procházíme poloprázdnými ulicemi, mezi oprýskanými domy, haldami nepořádku a sotva stačíme uhýbat autům, která tu projíždějí, jako o závod. Náš zájem není jen poznat okolí, ale i pokus o zázrak a v muslimském městě koupit pivo (nezdá se Vám, že jsme tak trochu alkoholici?). Pochopitelně, že snaha vychází vniveč a dnes večer zavládne suchý zákon. Jedině, že by nás zachránil hoteliér, na kterého se hned po příchodu vrháme. „Ne, víno, ani pivo nemám”, dozvídáme se obratem celkem očekávanou odpověď, jenže vzápětí dodává, že whisky by se našla. Pravděpodobně Aláh tento druh alkoholu přehlíží.

Nedá se nic dělat, dnes nám alkohol společnost dělat nebude a tak se uvelebujeme ve společenské místnosti a navazujeme spojení s našimi blízkými. Mezitím se k nám vrací hoteliér a k našemu potěšení nás zve ke stolu na společnou večeři. Je to nesmírně milé a opět se mi potvrzuje, že nelze nic a nikoho házet do jednoho pytle a uplatňovat jeden metr na všechny. I při našem podvečerním courání jsem nezaznamenal žádný pocit nebezpečí, naopak, většina místních se na nás usmívala a kvitovala to, že i my opětujeme jejich pozdravy a úsměvy.

Dnes se sprchovat nepůjdu, ne, že bych pár kapek teplé vody nepotřeboval, ale stav společné sprchy mě příliš neuspokojuje, takže zalézám pod deku, respektive do spacákové vložky a pokusím se o spánek tzv. na prasáka. Kluci začínají zhluboka oddychovat, což je známka toho, že důkladně zabrali, kdež to já, se stále převaluji z boku na bok. Navíc mi situaci ztěžuje Jarda, který rozehrává na své koncertní křídlo ty nejtěžší skladby. Zkrátka začal tak chrápat, že mě vyhání na chodbu, kde se schoulím na sedačce a pokusím se zde přečkat noc. Ale ani tohle není konec mého nočního utrpení, když už se zdá, že se pomalinku nořím do slabého spánku, rozletí se plechové dveře, nad hlavou se mi rozsvítí světlo a okolo mě proletí zahalená žena. Nevím, kdo se lekl víc, zda já, nebo ona, ale v každém případě to během noci zopakovala ještě třikrát a vše nad ránem završil muezzin, sypající modlitby z nedaleké mešity.

Úterý 26.3.

Noc jsem přečkal a jediné, co mě může teď postavit na nohy je dobré, silné kafe, proto nemeškáme a vyrážíme do ulic. V sousedním pekařství se zdravíme s usmívajícími pekaři a vedle voňavé manufaktury narážíme na malý krámek, kde nám ochotný muž vaří vysněné kafe. Slunce se pomalu probouzí a před námi je další část našeho putování po Izraeli, ale nejprve je nutné nastartovat vůz. Zdá se vám ta poznámka zbytečná? Ale to netušíte, co každý den ráno podstupujeme. Jsme na cestách již pátý den a Standa si stále ne a ne osvojit postup pro nastartování vozu, přitom je to tak prosté, stačí jen zadat kód a teprve poté nastartovat. Co my si ale užijeme? Standa dennodenně otvírá dveře vozu, dosedá: „Dobrý den”, hezky pozdraví naší Toyotu, aby věděla, že je tu páníček. A pak to přijde. Několika násobné mačkání kódu, šlapání na brzdu, startování a stále se opakující pískot alarmu, jako důkaz toho, že postup je špatný. „Do prdele, neserte mě, tak znovu.” Ozývá se od volantu dobrých pět minut, než se konečně dílo podaří. Ale pozor, dnešní ráno je přelomové, Standovi se daří startovat napoprvé! Ledy se pohnuly, heuréka!

Odjíždíme od hostelu přes město, na jehož konci se nám po levé straně na malý okamžik objevuje Karantal (Sarandarion), pravoslavný klášter z 19. století vytesaný do skály, ale jeho návštěvu si musíme ponechat na příště, naše cesta nás vede na Golanské výšiny. Krajina se nám opět mění před očima, syté, zelené louky, palmy a dokonce i banánovníky, to vše v ostrém kontrastu s Negevskou pouští působí jak černá a bílá.

Opouštíme Západní břeh Jordánu a vjíždíme na problémové území anektované Izraelci a tak se poprvé potkáváme s kontrolou na checkpointu a musím odpovídat na dotazy, kde jsme byli, kam jedeme a co tam budeme dělat. Na vše dohlíží dva muži, kterým se na rameni houpe kulomet podobný těm, které jsem viděl ve Star treku.

Po východní straně Galilejského jezera míříme k první dnešní zastávce, kterou bude rozeklané údolí říčky Yehudia, do kterého chceme sestoupit a projít si vyhlášený trek k vodopádům Nahal Yehudia, které se slézají po žebřících a případně se odměnit koupelí v čedičovém jezírku. K naší smůle se nám do cesty staví důsledky včerejšího deště, který zcela rozbahnil přístupové chodníky a ostraha nás do soutěsky nepouští a jako náhradu nabízí pouze vyhlídkové body a malý trek na druhé straně rozeklaného údolí v přírodní rezervaci Yehudia Gamla . Nedá se s tím nic dělat, takže volíme se smutkem v duší nabízenou variantu, ale i ta nám nakonec nabízí krásné zážitky. Z vyhlídkového místa sestupujeme na zarostlý čedičový ostroh, na kterém jsou odkryty pozůstatky starého města Gamla a z něhož je opojný pohled na údolí řeky i na nejvyšší trvalý vodopád v Izraeli-Nahal Gamla.

Den se přehoupl do pozdního odpoledne a nás čeká odměna ve formě ochutnávky vína ve vyhlášeném vinařství Golan Heights Winery, které je na okraji městečka Katzrin, kde jsme si strategicky zamluvili na další dvě noci ubytování v Golan Garden Hostel.

Ten patří do téže sítě, jako naše předešlé beduínské storry a tak trochu tušíme, do čeho jdeme, jenže dnes se to jeví zcela jinak. Malý domeček uprostřed klidné čtvrti se tváří neobvykle konformně, ale stačí otevřít dveře a jsme zase v naší známé hippies komunitě. Dům je plný rozesmátých mladých žen a mužů, všude se válejí malé serepetičky, zdi jsou pomalované a oblepené vzkazy, prostě útulný chaos. Mladík v kulichu se nás ochotně ujímá a uvádí do našich cimřiček. Ale to je velkej luxus, chce se mi říci, když vidím čistě povlečené postele a dvě koupelny na patře, na to se asi dá zvyknout. Zahazujeme batohy do kouta a zase spěcháme k autu, ne že bychom si v něm něco nechali, tím důvodem proč se vracíme, je naše chuť ponořit sosáčky do vyhlášeného golanského vína.

Součástí vinařství je prostorná prodejna, kde se dá víno nejen koupit, ale i přechutnat, což je naše parketa. A co že si můžeme dopřát? Za 10 šekel tři vzorky vína, to jde! Souhlasíme s nabídkou a plni očekávání přitahujeme očima tác se sklenicemi. Golan Heights Winery produkuje Yarden, Gamla, Mount Hermon a Golan A právě prvně jmenované je místní klenot, za který tu zaplatíte i 350 šekel (cenu znásob asi 7x pro Kč). To tedy není náš případ, my se spokojíme jen s malým vzorkem a i nad ním se nám chuťové pohárky tetelí blahem. Den končí hodně zvesela, což se dalo předpokládat.

Středa 27.3.

Podle předpovědi počasí se má opět ochladit a pršet, takže první, co po ránu udělám, je pohled z okna a ten není tak hrozný, jak jsem předpokládal. Je sice pod mrakem, ale tu a tam se v nich objevuje modrého nebe, což by mohlo být zábleskem lepších časů. A že by se nám dnes pěkné počasí hodilo! Rádi bychom z kibucu Snir došli proti proudu řeky Hermon, až k jednomu z pramenů řeky Jordán.

Do Shir je to slabá hodinka, ale kdo ví, jak dlouho to pojedeme my. Standa si totiž vytknul cíl udržení průměrné spotřeby 4,5 litru a dělá pro to maximu, což praxi znamená průměrnou rychlost okolo 60 km/hodinu a nekončící fronty vozů, čekajících na příležitost, přejet náš „povoz“. V některých úsecích jedeme tak rychle, že téměř parkujeme.

O charakteru Standovy řidičské ekvilibristiky svědčí malý příběh, když nás na jednom z rovných úseků předjížděl kamión a naopak, před námi se asi 200 metrů do pruhu řadil domix (nákladní vůz převážející beton). „Jdi do prdele, tak si jeď”, počastoval Standa řidiče kamionu, a protože jsme mu chtěli v jeho úsilí ušetřit benzín pomoci, radíme: „Ty, Stando, kdybys dojel ten domix, tak tě vcucne ten vzduchový pytel a pojedeš zadarmo. Dobře volové, jdu na to. „Zní od volantu. Jenže marná snaha, domix nám ujíždí i do kopce! A to můžeme být rádi, že nás s naším hybridem, nevyloučili z dopravy pro pomalou jízdu. Nebo jindy: „Volové, nespěte, jedu za 4,5 litru a baterie je plná po okraj. Možná mi stříká přebytečný benzín z nádrže.” Zkrátka a dobře, legrace si po čas jízdy užíváme dost a dost, jen se to trochu vleče.

Vjíždíme do kibucu Smir, kde by mělo být schováno parkoviště, odkud vede proti proudu řeky stezka, až k pramenu posvátné řeky. Podle pokladního to prý zabere hodinku, no uvidíme, tak hrozné to zase nebude. Je ráno a tak jsme na stezce zcela sami a jediné, co nám ztěžuje cestu je klouzavé bahno, ale i to snadno překonáváme a zároveň s potěšením sledujeme, jak se nebe pomalu čistí od mraků. První zastávkou je Banyas, nejmocnější vodopád v Izraeli - padá z deseti metrů s obrovskou silou a hlukem do krásného bazénu obklopeného vegetací.

Rezervace Banyas (Nahal Hermon) najdete na jižním svahu hory Hermon a název zdědila od boha vegetace Pana, který tu měl svatyni před jeskyní s impozantním vchodem, z které pramení Nahal Hermon, jenž se spojuje s Nahal Dan a Nahal Hasbani a společně tvoří řeku Jordán. Místo, které by měl vidět každý, kdo navštíví Izrael.

Zpět jdeme svižněji a to nejen proto, že cesta oschla, ale zejména díky motivaci z dalšího našeho zastavení při cestě na Golanách, kterým budou vinice u Odenu, pýcha této oblasti. Vinařství Modern Mountain je opět za plotem kibucu a pyšní se vlajkovou lodí Alfasi a Har Odem, vína čerpající sílu z vulkanického podloží. Stejně jako včera, i dnes využíváme nabídky ochutnávky a bez rozpaků přiznáváme, že tyto vína patří mezi ty nejlepší, která jsme kdy ochutnali. A tak není divu, že mi jedna lahvička mizí v mém batohu.

Odcházíme ze dveří vinařství se širokým úsměvem, jen Standa vypadá, že je v nepohodě. „Co je Stando? Uneseš ještě jednu ochutnávku? Ale jo.” Zní jeho smířlivý souhlas, což znamená ještě jednu zastávku a možnost ochutnat víno v Pelter Winery. Ale ne vždy se vše podaří, což platí o tomto testu. Jedním slovem propadák. Rychle se pakujeme a spěcháme zpět do Katzrin. Dnes jsme navštívili dva kibutci a několik jich minuly a mě stále nejde do hlavy, jak tohle prapodivné společenství inspirované filozofií Marxe, Engelse funguje.

Podle dostupných plamenů, byl první kibuc na území Palestiny založen v roce 1910 nedaleko Galilejského moře, v současné době je jich v Izraeli kolem 300. Členem kibucu se automaticky stává ten, kdo se tu narodí a ve věku dospělosti se rozhodne zůstat, anebo ten, kdo vstoupí ve svazek manželský s místním kibucníkem. Zpočátku byli kibucníci převážně Židé přicházející ze střední a východní Evropy, nyní tvoří většinu Izraelci. Vše co zavání bolševizmem a rovnostářstvím, mi přijde zcela mimo realitu a kibuc takto funguje, posuďte sami: „Jde o společenství lidí žijící v osadě, se společným vlastnictvím veškerého majetku. Společně pracují a rozhodují o sobě samých.“ To, že situace není tak růžová naznačuje i situace, že nebýt volunteerů (dobrovolníků) z celého světa, kteří za kapesné a příslib poznání života v zemi izraelitů udržují často kibucnické hospodářství ekonomicky nad vodou, byla by celá idea již mrtvá. Na hostelu se k plotně staví Pepa, a já se postarám o to, aby bílé víno z Odenu, mělo tu správnou teplotu.

Čtvrtek 28.3.

Ráno si ještě doplňujeme zásoby v super marketu a náhoda tomu chce, že v obchodě potkáváme Rusa, který v Čechách studovala a když mezi regály uslyšel češtinu, zatoužil s námi vést družný hovor. Mimochodem nám prozradil, že městečko Katzrin obývá ze dvou třetin ruská menšina, která se sem uchýlila za klidem a vlídným podnebím.

Pro dnešek jsme si naplánovali pohodový den jen s dopoledním zastavením se v přírodní rezervaci Meron, se stejno jmenným kopcem, na který jsme si vyskočili s touhou porozhlédnout se po okolí, ale vše dopadlo jinak. Na vrcholu jsou vojenské vysílače, s tak nám byly z pochopitelných důvodů výhledy zapovězeny.

Naštěstí jsme díky autu zcela samostatní a mobilní, takže si rozšiřujeme dnešní náplň o návštěvu středomořského letoviska Nahariyya. Původní plán se v moři vykoupat však díky studenému větru zůstal jen v našich hlavách a tak nám musí stačit jen pohled na rozbouřené moře z terasy jedné z mnoha místních kaváren.

Káva je dopitá, e-maily staženy a naše cesta může pokračovat dál ke Galilejskému jezeru a „pojedeme z kopce”, protože jeho hladina je 212 m pod hladinou místa, které právě opouštíme, tedy Středozemního moře a samotná vodní plocha je navíc nejníže položeným sladkovodním jezerem na naší planetě.

Přijíždíme nad město Tiberias, na horizontu před námi vidíme výrazný hřeben Golanských výšin, na západě pak náhorní plošiny Poriya, Arbel a pod námi třpytící se rozlehlá plocha jezera, které je největší zásobárnou pitné vody pro celý Izrael.

Naše ubytování je téměř u jeho hladiny a dnes to bude mimořádná rozmazlovačka. Podařilo se nám koupit za luxusní peníze, luxusní ubytování a to v hotelu. Ano, čtete správně, po všech těch stanech, hostelech mnoha úrovní, rozvrzaných postelích, společných místnostech a toaletách na dvoře budeme mít pokoj se vším komfortem. Na recepci sice sedí úplný vůl, ale ani on nám nemůže tuhle sváteční chvilku zkazit.

Po malém přípitku slivovicí, jejíž hladina se už nebezpečně blíží dnu láhve, jdeme na malou prohlídku města promenádou Yigala Allona a hned poté se necháme vtáhnout na obchodní třídu, plnou obchůdků a bister. Nastala chvíle ochutnat další místní specialitu falafel, smažené kuličky smíchané z bylinek a namletých bobů nebo cizrny. Instinktivně si vybírám jedno z mnoha míst, kde tuto pochoutku nabízí a objednávám dva kousky, pro mě i Standu. Prodavač mistrně nakrojuje zapečenou pitu a tu mi suchou podává do ruky. „Tak to jsem si od toho sliboval víc”, zlehčuji situaci a očima hltám rychlý vodopád prodavačových slov doprovázený gestem, kterým naznačuje, abychom si z protějšího stolu nabídli, co srdce ráčí. Tak to je už lepší! Do pity si postupně láduji téměř vše, co tu přede mnou leží a s malým „falafel tlouštíkem” se teď musím popasovat. Dal jsem to, ale sotva dýchám. Byl to beze sporu můj dnešní největší výkon.

Pátek 29.3.

Prší, což nám nehraje příliš do karet a tak trochu váháme nad dnešním programem, kterým je výstup na horu Tábor. I přes to, že předpověď není příliš optimistická, rozhodujeme se to risknout, vždyť o tak zásadní místo pro nás Táboráky, se nemůžeme nechat připravit.

Po dvaceti kilometrech odbočujeme k úpatí hory, projíždíme beduínskou vesnici Shibli a necháváme se úzkou a klikatou silnicí dovést na parkoviště, odkud vede stezka až k vrcholu hory, do výšky 575 metrů nad mořem. Skoro bych se vsadil, že se stejně, jako v minulých dnech, počasí umoudří, ale sázku bych tentokrát prohrál. Stále prší a zdá se, že ještě silněji, než v době snídaně. No co, nejsme z cukru, oblékáme neprofuky a odcházíme ke stezce, jenže stačí pár desítek metrů chůze vysokým podrostem a je jasné, že jednoduchá cesta to rozhodně nebude. Kluzké kameny a bahno budou nepříjemným soupeřem a při představě, že po tomto „kluzišti” budeme i sestupovat, nás napadá jediná možnost, já se Standou budeme pokračovat vzhůru a Pepa s Jardou vyjedou na vrchol autem, kde na nás počkají a společně sjedeme zpět na parkoviště. Dohodnuto.

Na vrchol je to sotva tři kilometry, ale za to pěkně na kolmo vrstevnicí, nohy nám podkluzují a je jedno zda na blátě či kamenech, boty máme obalené bahnem a o kalhotách nemluvě. Prostě pěkný výlet izraelskou krajinou. Zatím co my se plazíme borovým lesem, kluci bezpečně zaparkovali, vše si prohlédli a teď na nás čekají ve vyhřátém voze. Nás teprve zážitek z prohlídky kostela Proměnění Páně a jeho okolí teprve čeká. Hora Tábor má své pevné místo v křesťanské tradici. Podle Nového zákona se tu událo Proměnění Páně. Ježíš tehdy vyvedl apoštoly Petra, Jakuba a Jana na tuto horu, kde byl během promluvy s Eliášem a Mojžíšem proměněn. Tuto událost připomínají bazilika Proměnění Páně a řecký pravoslavný kostel.

A jakou má spojitost tato biblická hora s naším městem? Husité se údajně nechali názvem Tábor inspirovat při pojmenování svého vojenské město.

A stálo to za tu námahu? Jednoznačně ano! Rozsah stavby, její stav i atmosféra, to vše je výjimečné.

Jediné, co nám zůstalo odepřeno, jsou výhledy po okolí, které jsou zastřeny šedými mraky, ale tady se blízká na lepší časy. Zdá se, že nad Nazaretem, kam nyní odjíždíme, se obloha vyjasňuje. Že bychom měli zase onu pověstnou kliku?

Sjíždíme do Jizreelského údolí s očekáváním, co nám přinese nejen město, ale i ubytování, které jsme stejně, jako v Jeruzalěmně, zajistili přes fenomén dnešní doby, Airbab. Navigace nás dovádí před patrový dům, s rozlehlou zahradou, kde už nás očekává matka Khalila, pronajímatele bytu a otvírá nám náš přechodný domov. Parádní, prostorný a čistý byt, zdá se, že jsme se trefili do černého a navíc dostáváme na uvítanou čerstvou šťávu z grepů, rostoucích na zahradě domu. Tak to si necháme líbit.

Jediné nad čím váháme, je určení národnosti našich domácích. Nazaret je dnes neoficiálně hlavním arabským městem Izraele, kde vedle sebe pokojně žijí křesťané a muslimové. A po pravdě řečeno, vůbec se v té spletité kombinaci nevyznáme, ale ono je to úplně jedno. A já den, co den, nestačím obdivovat tu vzájemnou toleranci, kterou si tu jednotlivé národy mnoha vyznání projevují.

Jsme vybaleni a platí domluva, že po cestě do starého města navštívíme Khalila v jeho kanceláři, aby nás přivítal, jenže jsme tak trochu zapomněli název jeho firmy a když už se nám zdá, že je hledání marné, z druhé strany ulice slyšíme: „Standa, Standa”. Místo, abychom našli Khalila my, on si našel nás. Srdečně se vítáme, orientuje nás ve městě a přeje krásný pobyt. Sakra, to máme ale domácího, lebedíme si.

A mimochodem, nad Nazaretem svítí slunce, opět je vše, jak má být. Hlavním cílem prohlídky starého města a lákadlem všech turistů, stejně jako věřících je katolická bazilika Zvěstování s monumentální kopulí, vévodící panoramatu městu. Podle mapy by nemělo být těžké ji najít, ovšem za předpokladu, že se nezapleteme v nepřehledné spleti súků. Úzkých uliček, plných krámků, nelogicky se protínajících v jednom velkém spletenci. K naší smůle jimi procházíme v okamžiku, kdy obchodníci své zboží ukrývají za pečlivě zamčené dveře svých krámků, ale i přes to stačíme nasát místní neopakovatelnou atmosféru. Kdyby bylo po mém, toulám se tu celý den.

K orientaci si zbaběle pomáháme i mobilní aplikací map a hlavně díky ní se i my přidáváme k proudu turistů směřujících do baziliky.

Ke Zvěstování došlo podle Nového zákona patrně na místě, kde právě stojíme, Panně Marii se tu zjevil archanděl Gabriel a oznámil jí, že přivede na svět Ježíše. Ten pak na tomto místě, které bylo domovem Josefa a Marie, skutečně strávil své dětství a mládí poté, co se narodil v Betlémě. Ta mystika místa je tak hluboká, že jí musí podlehnout každý, věřící i ateista.

Materialistickou pravdou však zůstává, že z víry se člověk nenají a protože mám jeden tajný tip na nejvyhlášenější jídelnu ve městě, míříme za dalším poznáním a to poznáním místní kuchyně. Jídelna Imad Hummus je dobrý kilometr za bazilikou a tak si to od kluků po čas chůze pěkně schytávám, ale věřím, že nakonec i oni budou spokojeni.

Konečně jsme tady, usedáme ke stolu a než bys řekl Aláh, je u nás číšník: „Co vám mohu nabídnout?” Ujímám se slova a vysvětluji, že bychom rádi ochutnali jejich hummus, falafel i shawarmu. „Dobře tři porce za sto padesát”, vyhazuje klučina cenu k jednání. Já jsem už tak natěšený, že na nějaké vyjednávání rezignuji, ale kluci ne. „Hele tak to si nech”, pronáší Standa česky a svým pevným pohledem dává jasně najevo, co si o jeho ceně myslí. Tím dokonale rozehrál hru o cenu. Číšník se ztrácí, aby se pár minut vrátil s nabídkou o padesát šekelů nižší. Tak to je už jiná, nos na stůl! Koncert chuti je dokonalý a navíc dostáváme jako návdavek místní kávu s kardamomem.

Zpět se vracíme opět přes súky, ale tentokrát již zcela opuštěnými, což je nám líto, protože můj plán byl se sem na podvečer vrátit a trochu si užít arabského smlouvání. Pro vylepšení nálady si dopřáváme jedno točené pivo na slunné zahrádce u bran města, a i přes to, že je jeho kvalita nevalná, končíme den s úsměvem a spokojeni.

Sobota 30.3.

Ráno nás čeká milé překvapení, když nám Kalil, přináší k snídani čtyři ještě teplé placky posypané typickým kořením zátar, a my se nestačíme divit, jakou péči věnuje svým hostům.

Sobota patří prohlídce přístavního města Haifa, ta není na rozdíl od těch předešlých měst natolik protkána historií, ale i tam lze najít zajímavá místa.

Tím hlavním jsou Bahajské zahrady, nedaleko nichž parkujeme auto a míříme k nim, ale nejprve si musím skočit do info centra pro mapu a případná další doporučení. Jenže informace, které slyším, nejsou těmi, jenž by lahodily mému uchu: „Brána do zahrad je zavřená,” slyším strohé oznámení. „Jak zavřená?” Ptám se s údivem a zároveň smutkem v hlase. „Protože pršelo a schody jsou kluzké”. Tak to už je na mě fakt moc! Oni kvůli dešti uzavřou zahrady? Z toho mi vyplývá, že největší nebezpečí pro Izrael nejsou militantní Arabové či agresivní Iráčané, ale obyčejný déšť. Nejprve kvůli němu uzavřeli silnici podél Mrtvého moře, potom stezku Yehuda a teď to nejparadoxnější rozhodnutí, co jsem kdy slyšel. „Dobrá, my jsme přijeli z Čech jen kvůli tomu a teď se máme otočit a jet domů?” Zkouším trochu toho citového vydírání a odpovědí je mi rada, abychom spodní část obešli a dostali se k horní bráně nad Baháíckou svatyni, která je otevřená. Alespoň nějaká informace, která mě, ani kluky sice nepotěšila, ale co jiného naděláme? Pohled vzhůru k zahradám svažující se ze strmého svahu dolů k moři je strhující, a není se čemu divit, že jsou zařazeny na seznam UNESCO.

Jdeme podle instrukcí do bočních ulic a stoupáme strmými schody vzhůru podél hranice zahrady a svorně špačkujeme nad tím nesmyslným rozhodnutím. Na schody do zahrady nemůžeme, ale nahnat nás na jiné, stejně kluzké schody jim nevadí. Vcházíme horní branou do zahrady a konečně můžeme obdivovat zručnost sta zahradníků, kteří se den, co den o zahrada starají. Náboženství bahajů vzniklo teprve v 19. století a každý bahaj musí jednou za život dojít do svatyně, stejně jako muslimové do Mekky. Svatyně je duchovním centrem baháistické víry, které patří k nejmladšímu světovému náboženství, ke kterému se hlásí si 5 milionů věřících po celém světě.

Rádi bychom okoukli i další část zahrad, tu horní, ale naše snaha je marná a trpělivost u konce. Scházíme zpět pod zahrady a po Ben Gurion Avenue, vcházíme do Německé kolonie, jenž byla založena roku 1860 německými Templery a dnes je místem s nekonečným počtem malých hospůdek, ve kterých se na podvečer schází místní i turisté a nechávají se hýčkat všemožnými chutěmi světových kuchyní. My si vybíráme Fattoush, stylovou hospůdku, nabízející pokrmy blízkovýchodní kuchyně s atmosférou, která vás musí uchvátit. Obsluha je milá a rychlá, takže se před námi za pár minut objevuje mujjadara-mix čočky, rýže, koření a jogurtu se zkaramelizovanou cibulkou a na druhém talíři aroos elwadi-placky pokryté mletým masem a zeleninou. Obě skvělá jídla, která si se Standou navzájem měníme a mlaskáme blahem.

S plnými žaludky scházíme k Dagon, silu na obilí fungující od roku 1955, jehož součástí je i muzeum o historii zpracování obilnin.

Podle průvodce bychom se nyní měli dát doprava a vejít do staré arabské čtvrti Wadi Nisnas, která by měla být plná krámků a pouličního umění. Místo toho vidíme jen nepořádek a prázdné ulice. Pravděpodobně to chtělo více trpělivosti a ponořit se hlouběji mezi domy, ale nějak nám dochází mentální síla. Haifa je pro nás asi zakletá! S tímto konstatováním nasedáme do auta a vracíme se zpět do Nazaretu.

Neděle 31.3.

Opět jsme hýčkání snídaní, za to domácímu vystřihneme takové hodnocení, že se k němu zákazníci jen pohrnou. A po právu.

Dnes odlétáme, ale dopoledne je ještě v plánu návštěva údajně nejstaršího města světa, Jaffa, ale počasí se definitivně postavilo proti a bez přestání prší. Co s tím? Mohli bychom vyrazit, ale strávíme zbytek dne na letišti a v letadle v mokrých botách a oblečení? To není žádná výhra. Tím pádem se definitivně loučíme se Svatou zemí, která mi hodně dala, ale zároveň ve mě vyvolala mnoho otázek, na jejichž odpovědi si budu muset počkat až do další návštěvy tohoto krásného koutu země.