Silveretta

Silveretta je mohutné pohoří na pomezí Rakouska a Švýcarska, doslova poseté tří tisícovými vrcholy a nespočtem ledovců. To vše pospolu zaručuje ideální podmínky pro vyznavače skialpinismu. Vzhůru k výškám!

Útočištěm se nám na následující čtyři dny stane horská chata Wiesbadener Hütte, ležící v nadmořské výšce 2.443 m, z které budeme paprskovitě vyrážet na okolní kopce a ledovcové pláně. Chata je strategicky položená na okraji ledovcového prstence, tvořícího státní hranice a třítisícovky jsou tu téměř na dosah, samozřejmě myšleno obrazně, jejich vrcholy si musíme zasloužit.

Na cestu vyrážíme už ve čtvrtek večer, abychom přespali nedaleko pátečního místa setkání, které je v Partenen v osm hodin ráno. Zde se setká naše malá skupinka skialpových nadšenců a pod vedením Honzányho, horského vůdce a našeho kamaráda, vyrazíme vstříc dobrodružství.

Než se pustíme na cestu, je potřeba zabalit vše potřebné, ale s ohledem na to, že s batohy, tak zvaně na těžko, půjdeme první i poslední den na zádech. To znamená, zabalit si toho co nejméně, nebo mít fyzičku, jako tažný kůň. Mě je sympatická ta první varianta, takže si na postel začínám skládat nejnutnější věci hned vedle mého batohu o objemu 26l. A výsledek? Nemožné! Batoh je nafouknutý, jako morče po čerstvé trávě a to v něm ještě nemám lavinovou výbavu. Nedá se nic dělat, budu si muset zabalit do většího batohu a smířit se s tím, že se s ním potáhnu celé čtyři dny. To samé čeká i Jendu.

Den první, sobota

Míříme pod lanovku Vermuntbahn, kde se setkáváme s ostatními souputníky, včetně Honzányho, který nám přiděluje lavinovou výbavu a popohání k rychlému zabalení se, protože den nečeká. Všichni mají potřebné vybavení, včetně haršajzen, jen já a Jenda ne a zdá se, že to může být osudová chyba. Haršajzny je jednoduše řečeno zubatý plech, který se usadí na vázání pod botu a svými hroty umožňuje jednoduché stoupání po ledové podložce, tam, kde už pásy selhávají.  No uvidíme, nebudeme stahovat kalhoty před brodem…

Mezi tím, co dobalujeme batohy, přichází poslední skupinka, ve které poznávám Marcela, borce, s kterým jsme před pár měsíci skialpovali ve Stubai, a o kterém vím, že je nejen pořádný tahoun, ale i dobrý společník. Zdá se, že skupinka bude mít „sílu“. Já balím a tak trochu nadávám na to, že mám batoh plný a vlastně nic nemám. „Ty vole, Marcely, to je peklo, já mám jedny náhradní slipy, triko, ponožky a nemůžu se vejít. „Fakt?“ zní jeho odpověď a hned vzápětí mi uštědřuje ránu do zátylku. „Já jsem v pohodě a to mám dvoje kalhoty, čepice, vestu a tři trika.“ Tak to tě lituji, říkám si v duchu a očima hledám ten obrovský bágl, co sebou bude muset vláčet. Nic, žádný vak velikosti lokomotivy nevidím, jen malý 30 litrový batůžek. „To je jako ono? No, a co jako?“ Podlamují se mi kolena a nechápu. Beru si svého obra na záda a potupně odcházím k lanovce. Vyvezeme se nad parkoviště a zde si nás bere do parády řidič mikrobusu, aby s námi přímo kosmickou rychlostí profrčel několik kilometrů dlouhý tunel a vykulené nás vysadil u přehrady Silvrettastausee. Jsme oslepeni bílou záplavou sněhu a zároveň natěšeni na to, co nás čeká. Naskakujeme do lyží a po hrázi a úbočí nádrže míříme k ústí údolí Ochsental, přičemž každého z nás napadlá, proč si cestu nezkrátíme přes jezero. Důvod je jednoduchý, jde o průtočnou nádrž zásobující hydroelektrárnu a tudíž je jeho hladina stále v pohybu a led je proto nepochozí. Nevadí, není kam spěchat, k chatě Wiesbadener Hütte 2.443m, jsou to slabé tři hodiny a čas máme výborný. Jediné, co nám tak trochu kalí náladu, jsou lesknoucí se okolní pláně, což je neklamné znamení toho, že jsme uprostřed jedné velké zamrzlé krusty. Je to spíše na nůžky na plech, než na lyže. Pomalu se šouráme pohodlnou cestou vzhůru, zvykáme si na vyšší nadmořskou výšku a tak nějak samovolně se tvoří dvě výkonnostní skupiny po šesti lidech, A (tažní pohodáři) a A+(závodní koně), které se i v tom složení ukládají do dvou pokojů. Tím pádem je jasno, máme pokoj plný chlapů, kteří s sebou mají jen to nejnutnější (kromě Marcela, tem má s sebou plnou skříň) a podle toho bude vypadat i následující „mužské ovzduší“. Ale co, smrad ještě nikoho nezabil.

Jsme po lehkém obědě a je tu dnešní aklimatizační výšlap. Nebude to nic dramatického, jen dvou hodinové šlapání za prašanem. Místo, od kterého si Honzány slibuje pěkný sníh, je někde na ledovci Vermuntgletscher, vlevo od vrcholu Dreilenderspitze, kde je jedno z nejsjízdnějších sedel na hlavním hřebenu Silvretty. Je nádherné počasí, slunce, modrá obloha a tak je „nálada na lodi“ báječná.  Navíc jsme opravdu narazili na pár nedotčených žlábků s prašanem, do kterých jsme se neomylně podepsali. Parádní den s nastoupenými 800m, končíme jedním pivem na terase, které dopíjíme právě v okamžiku, kdy se slunce ukrývá za špici Silverettahorn. Ti slabší z nás jdou vystát frontu na sprchu a my ostatní se jdeme ohřát do hospod, protože na pokoji je sotva 15°C. Pár piv a víno nás podle očekávání zahřálo a tak se příjemně unaveni vrháme na palandy, abychom načerpali síly na zítřek. Před zalehnutím se ještě všichni navzájem ujišťujeme, že nechrápeme a pokoj se ponořuje do tmy. Jenže stačí pár minut a do cimry vtrhnul tygr, jen virtuální, ale řev, který se rozléhá po pokoji, nejde jinak popsat. Do rána jsem zavřel oči sotva na tři hodiny…

Den druhý, neděle

Když jsem alespoň trochu zabral, už mě probouzí budík, je šest hodin ráno. Ospale mžourám a z postele se mi příliš nechce, ale díky tomu, že jsem ranní šnek, musím si udělat náskok, abych byl přesně v osm hodin před chalupou. Neděli si uděláme mezinárodní, opustíme rakouské území a s lyžujeme do Švýcarska, abychom vyšplhali na Hintere Jamspitze 3.156m, proto je včasný odchod podmínkou. Skupina A+ je jako hodinky a tak se přesně na minutu vydáváme vzhůru po ledovci Jamtalferner, přes sedlo Obere Ochsenscharte 2.970m až pod Dreilanderspitze 3.197m, horu, kde se stýkají hranice dvou rakouských spolkových států Tyrolaska, Vorarlbelska a největšího ze švýcarských kantonů, Graubünden. Za zády máme otevřené údolí Ochsental a před sebou švýcarský ledovec Vardet Tuoi, vše je zalito sluncem a výhledy jsou fascinující. Ale zdá se, že víc jak okolní kopce nás všechny zajímá signál na našich mobilních telefonech. Na chatě je téměř nemožné nějakou tu čárku polapit, takže si teď vše vynahrazujeme. Někdo volá domů, jiný posílá přátelům nasírací fotografie a další vyřizuje služební hovory. Jen chvíli po tom, co mizí naše komunikátory v kapsách, z poza horizontu se vynořuje skupina A, a tím jsme kompletní.  Jenže jen na pár minut, zase se oddělujeme, áčkaři jsou u konce putování a po zbytek odpoledne budou sjíždět prašan na okolních pláních, kdežto nás čeká další dobrodružství, které následuje hned po krátkém traverzu, když se ocitáme ve stínu vysokého skalního hřebene, který musíme překonat. Na řadu přichází mačky. Sundáváme lyže z nohou, upínáme je na batohy a místo nich se šněrujeme do špičatých želez, které nám pomohou šplhat hlubokým sněhem a ledem. První jde Honzány, aby nás zajistil a hned po něm Petr s mým Jendou.  S velkou obavou pozoruji jeho opatrné kroky po ledu a vybavuji si okamžik, kdy mu vloni, při zdolávání Zuckerhütl 3.509m, sklouzla jedna mačka z boty a celý sestup šel pouze s jednou. Dnes to je na jistotu. Hřeben je za námi a teď už ona cílová hora Hintere Jamspitze, jejíž vrchol není nijak těžké zdolat, dáváme to bez maček a zcela pohodově. Vrcholové plácnutí do dlaní a snímek u kříže, je nám odměnou za všechen ten adrenalin, který se nám během poslední hodiny vplavil do těla. Jediné, co mi dělá starost, jsou Honzányho roupy, po očku pokukuje po šíleně prudkém žlabu a vážně přemýšlí o tom, že nás do něj vypustí. Naštěstí mu v tom brání nepříjemný převis, proto se musíme pod žlab dostat „potupně“ oklikou a je tu kýžený okamžik každého skialpinisty, odměna za mnoha hodinovou dřinu, dlouhým sjezdem a pokud možno v terénu, kde nikdo ten den ještě nejel. Nás čeká padák ze 3.000m až do 2.225m, k chatě Chamonna Tuoi, zvané Toi-Toi a je to jedním slovem- skvělé.

Na chatě do nás mizí pivo a polévka, jen Jirka, zemitý chlápek, který se z ničím moc nemaže, si nic k jídlu nedává a nenápadně si čeho si ukusuje pod stolem. „Co to Jirko zobeš? Co bych jedl, mám energetickou tyčinku“ ukojuje naši zvědavost a zároveň v nás vyvolává lehké rozpaky, protože zrovna k němu nám ta „slisovaná super strava“ moc nepasuje. Ovšem to by nebyl Jirka, aby nepřekvapil, místo očekávané tyčinky vytahuje zpod stolu domácí klobásu: „Chcete kousnout?“ Tak to je bomba, od této chvíle všichni víme, co se ve skutečnosti skrývá v Jirkově batohu, a pro následující dny máme o stravu postaráno. U stolu je veselo, dokonce padají nápady si výlet ještě prodloužit, protože je málo hodin, ale Honzány moc dobře ví, na rozdíl od nás, co nás ještě čeká a tak krotí naše ambice a velí k odchodu. Mezitím se nebe zatáhlo a poprvé co jsme tady, nám na cestu nebude svítit slunce. A kam, že to pošlapeme? Musíme vystoupat na Vermuntpass do výšky 2.797m, k boudě, která je „celnicí“ mezi Švýcarskem a Rakouskem. Při pohledu od chaty se mi to nezdá až taková vražda a tak se do kopce pouštím zvesela, jenže můj optimismus brzy končí, stopa je ledová, smýká to s námi a každý krok musí být pečlivý. Tady by se hodily ty haršajzny! No nic, ubojujeme to. A vida, už jsme na hřebínku, říkám si v okamžiku, kdy se kopec lehce láme, ovšem místo očekávané hraniční budky je tu další stoupák a za ním ještě jeden. Tak to není úplná legrace, zvlášť, když Marcelovi při jednom křížení podklouzávají lyže a v tu ránu se z něj stává spiderman. Leží rozťáplý břichem na sněhu a snaží se opět postavit do stopy. Mrazí mě z toho v zádech a tak trochu si sám sobě přivolávám stejný karambol na tom samém místě, ovšem okořeněný tím, že mi vypnula lyže. Dost průšvih, stačilo málo a byla nenávratně v trapu, naštěstí jsem jí včas přilehl a tím zachránil lyži i sebe. Konečně jsme nahoře, rychle na sebe navlékáme neprofuky a hurá dolů k chalupě. Zdálo by se, že to nejhorší máme za sebou, ale díky difuznímu světlu téměř nic nevidíme a na svahu si připadáme jako parta slepců, což při projíždění krustou není žádná výhra. Je to za námi, krásný den, plný zvratů a zábavy, při kterém jsme udolali poctivých 1.400 výškových metrů.

Den třetí, pondělí

Špatné počasí je ta, tam a k cestě na Silvrettahorn 3.244m, nás bude doprovázet slunce. Jediným problémem bude ranní ledová krusta, která nám znepříjemňuje stoupání, proto našlapujeme pečlivě a silou paží se přehupujeme z pod křišťálově modrých saraků ledovce na první pláň. Tady přichází ke slovu Jendův dron, kterým dokumentuje celou naší čtyř denní eskapádu a slibuje, že za ten krátký snímek, který vytvoří, dostane nejméně Oskara. Stoupáme dál po východní stěně Silvrettahornu, stopa je stále ledová a na to doplácí Jenda, kterého potkává stejný karambol, jako mě včera, včetně dobrého konce. Tyhle chvíle mi nedělají moc dobře a blbě je nesu, ale to asi zná každý z vás, který prožil chvíle, kdy bylo vašemu potomkovi ouvej. Po téměř dvou hodinách jsme konečně překonali  Ochsentaler Gletscher a stojíme na mnohem plošším ledovci Silvretta Gletsche a cesta se stává příjemnou, elegantně kloužeme po krásném sněhu mírným stoupáním vzhůru do sedla Egghornlücke  a po očku pokukujeme po ostré špici, na kterou za pár desítek minut vyšplháme, ale nejdřív je potřeba přezbrojit. Bereme mačky cepíny, odkládáme lyže i batohy pod skálu a jdeme na to. Dnes je to významně těžší cesta než včera a neodpustí nám nic. Našlapujeme hlubokým sněhem, překonáváme malou skalku a při tom se tu a tam po očku rozhlížíme po té sněhově bílé kráse. Jsme na hřebeni a já i Jenda si můžeme odškrtnout třetí skialpovou  třítisícovku. Stále to silně prožívám, ale už to není tak mohutná vlna emocí, jak tomu bylo poprvé, proto tak trochu závidím Marcelovi, který dnes prožívá premiéru takto obtížného výstupu. I když z výrazu jeho tváře a síly obětí dřevěného kříže, by se dalo vyčíst něco jiného.  Jsme obklopeni nekončícím množstvím vrcholů Ötztalských, Urnských i WalliskýchAlp.  Máme obrovské štěstí, že si můžeme dopřát těchto pohledů a chvil, moje vzpomínka teď patří kamarádce Hance, která na nás hledí odněkud shora a drží nad námi ochrannou ruku..

Sestup pod vrcholek už jde jako po másle a protože je ještě málo hodin, vystoupáme po Silvretta Gletsche do sedla Rote Furka, abychom si sjezd k chalupě co nejvíce prodloužili. Po ledovci se pohybujeme obezřetně, v deseti metrových rozestupech, abychom eliminovali nebezpečí pádu do praskliny a to jak při chůzi k sedlu, tak i při famózním sjezdu dolů.

Dnes nekončíme u chalupy, ale hluboko pod ním, proto nás na závěr čeká ještě jeden výšlap cestou, kterou jsme sem v sobotu přicházeli. Ta je sice pohodlná, ale tempo vražedné. Vidina pšeničného piva weizen je velká motivace a tak se utvořila skupinka chrtů, která do kopce doslova letí. Hezky jsme se zapotili. Pivo do nás vklouzlo ve vteřině a po tom druhém nějakého šílence napadlo objednat panáky williams. Tím se rozjela akce „Zachraňte wiliho“, která pokračovala až do večera. Zlatým hřebem se stala Jirkova verbální exhibice při placení, a to v okamžiku, když se ho obsluha ptala, co že to vypil a co bude platit. „Já? Já měl cen vajcen.“ Měl tím na mysli deset piv weizen, ale jeho unavená mluvidla neartikulovala dostatečně a tak aby vše ještě podpořil vizuálně, zopakoval ono „cen vajcen“ znovu a směrem k číšníkovi zvedl obě dlaně s nataženými prsty. Mario, tak se jmenuje číšník, ztuhnul. A důvod? Jirka si neuvědomil, že mu na jedné ruce chybí ukazováček! Dokonalý fór. Mario byl natolik zmatený, že natočil Jirkovi ještě jedno na dobrou noc a oba se s úsměvem rozloučili. Dnes jsme si zopakovali včerejší nastoupené metry, takže bych měl usnout jako nemluvně.

Den čtvrtý, úterý

Poslední den měl být skialpinismus s lidskou tváří, ale hned první metry za chalupou naznačují, že tomu tak nebude. Dnes poprvé zkusím haršajzny, které mi půjčuje Honzány a musím říci, že bez nich bych byl jako koza na ledu. Mě i ostatním se to machruje, ale on a náš Jenda jdou bez želez a navíc na těžko. Předvádí na lyžích tuhý zápas, který si občas zpestřují chůzí na botách, opřeni o svah, ale vše se daří a všichni společně jsme se doškrábali do sedla Radsattel, kde si konečně sundáváme pásy a dlouhým sjezdem údolím Bielatal, se vracíme k Silvrettastausee.

Jsme u konce našeho čtyř denního skialpu, bylo to skvělé a zase jsme si o kousek posunuli svoje limity.