Jezera v okolí Hallstatt a Gosau

Kouzlu Hallstattu jsem dlouhá léta odolával, nechtělo se mi prodírat davy turistů, kteří v sezóně oblast doslova zaplavují, ale nic není na věky. Beru město na milost, i když možná jinak, než většina turistů.

Není krásnějšího pohledu na jezera Solné komory, než z výšky okolních masivů, jedině tak vynikne jejich fascinující nádhera. Průzračně modrá voda, zasazená do zelených údolí, lemovaných strmými skálami, jedinečnost, která se nikdy neomrzí. Jenže tohle všechno si člověk musí „zasloužit“ a jak jinak, než že se na vrcholky kopců vyškrábat. Ano jde to i snadněji s využitím lanovek, ale to by mě nebavilo. Proto máme v plánu vylézt ferratou Seewand na Äußerer Schönbühel  1.783 m a odsud dojít k vyhlídce 5 Fingers. No uvidíme, je to hodně ambiciózní nápad, protože ferrata Seewand patří k těm nejtěžším v Rakousku, se spoustou těžkých úseků a zdolat jí nebude snadné, ale za pokus to stojí. K tomu všemu je nutnou podmínkou dobré počasí a to se zdá být o víkendu nedostižné, jediné pěkné okénko je uprostřed týdne, proto odkládám pracovní povinnosti a spolu s Jendou vyrážíme k našim jižním sousedům již v úterý večer. Je po sezóně, pozdě večer a tak předpokládám, že se s naším karavanem na parkovišti, které jsem si předem vytipoval, někam vmáčkneme, ale že tu budeme sami, jsem nečekal. Velký šotolinový plac těsně u jezera zeje prázdnotou a tak si vybíráme to nejkrásnější místo s výhledem na Hallstatt a spokojené zhasínám motor. Tady to bude super, jezero na dohled a k nástupu k ferratě to máme jen přes silnici. Začíná obvyklý „kempovací“ kolotoč, já i Jenda známe své povinnosti a tak je za deset minut vše hotovo. Vládne pohoda, na tv běží film, na stole vychlazená lahev vína a miska s oříšky. Jediné, co nám kazí náladu, je déšť, který zkrápí hladinu jezera, ale i ten má podle předpovědi brzo skončit, tak věřme, že tomu tak bude. Je pět hodin ráno a mě budí déšť. Opět! Ospalým okem kontroluji na mobilní aplikaci předpověď počasí a bude-li vše podle ní, po osmé hodině by se měly mraky trhat a na obloze se má usadit slunce. Tím pádem musíme posunout odchod na pozdější hodinu a z plánů vypustit 5Fingers, ale i tak je před námi velká výzva. U snídaně se už vše jeví veseleji a od karavanu vycházíme za jasného počasí. K nástupu na skálu to máme slabou hodinu, ale jdeme ostrou chůzí, protože se hodí každá ušetřená minuta, vždyť jen samotnou ferratu polezeme dobé čtyři hodiny a to nemluvím o sestupu.

Těsně u nástupu nás potkává mrazivý zážitek, díky malému zaváhání míjíme správnou odbočku, a když se vracíme zpět na stezku, z míst, kam jdeme, se ozývá ohlušující rachot padajícího kamení. Po těle mi naskočila husí kůže při představě, že bychom v těch místech stáli my. Jsme u skály, konečně! Navlékáme na sebe sedáky, jištění a s velkým respektem se pouštíme do díla. Opatrně překonáváme první těžký úsek a pomalu zjišťujeme, že skála je po nočních deštích hodně mokrá, což není pro skalní lezení zcela optimální, ale doufáme, že nám brzy pomůže slunce a skálu vysuší.

Jenže jsem si neuvědomil, že jsme na severní straně a tím pádem můžeme na slunce zapomenout, což se asi po hodině jeví jako fatální. Po skále tečou malé potůčky a cesta se stává nebezpečnou. Je čas to obrátit. Možná by se dalo ještě pokračovat, ale za jaké riziko? Tady není čas na zbytečné hrdinství, zdraví a život je přednější. Je to poprvé, co tohle zažíváme a vlastně jsem za to rád, protože i tohle je vítězství. Zpět k jezeru se vracíme v poledne, něco málo pojíme a spřádáme plány, co dál. Na zítra máme připraveny terény v okolí Gosausee, ale co s dnešním odpolednem? Co kdybychom zkusili ferratu  Echernwand? Je bezprostředně nad Hallstattem a za dvě hodiny jí máme sfouknutou? Navíc je celá na slunci. Rozhodnuto, vyjíždíme do města a budeme hledat nějaké záchytné parkoviště, ale jak se ukazuje, je to marná práce. Město praská ve švech a volném místu pro náš karavan si můžeme nechat jenom zdát. Nezbývá, než přejet k nedalekému Gosausee a tam se porozhlédnout po odpoledním programu. Po patnácti minutách vjíždíme do dalšího údolí a cesta nás přivádí do obce Reit, nad kterou mají být asi tři ferraty. Tahle místa nám jsou dobře známa ze zimní sezóny, proto jedeme téměř na jistotu a parkujeme co nejblíže skalám. Navíc u hospody, na jejímž vývěsním štítě se vyjímá reklama na domácí kuchyni a čerstvé ryby. Super motivace pro podvečerní program, ale ještě před tím vzhůru na lano. Tentokrát již na jistotu. Asi dvě hodiny se proháníme po kopcích, kde se navzájem proplétají tři krásné ferraty vč. lanového mostu, na kterém si pochopitelně musíme trochu zadovádět a poslat ty nejdramatičtější fotografie domů.

Kromě nás se nad údolím prohání i malá skupinka Čechů, s kterými se dáváme do hovoru a dozvídáme se od nich, že ferrata Echernwand je zavřená. Prostě nám Hallstatt nebyl dnes přán. Slunce se pomalu sklání za vrcholky hor a my se chystáme přejet ke Gosausee, místu, odkud zítra vyrazíme na další těžkou jištěnou cestu, ale teď si ještě omrkneme parkování a okolí jezera. Očekával jsem poloprázdné místo, s klidnou hospodou na břehu jezera, ale skutečnost je jiná, všude spousta lidí, auta a mumraj jako na Václaváku, naštěstí to pro nás nic neznamená, karavan si zaparkujeme trochu dál, než bylo v plánu a klidnou procházkou si omrkneme východní stranu jezera.

Pohoda, klídek. A večeře? Kde jinde, než v hospodě pod jezerem. Možná právě proto nyní nemohu usnout, jsem totiž totálně přejedený a převaluji se z boku na bok. To samé bych čekal od syna, ale ten si hezky pofukuje jako Posázavský pacifik a je mu fuk, že já čumím do stropu. Nevadí, alespoň si mohu srovnat myšlenky na zítřejší den, kdy jsme si před sebe postavili úkol zdolat Groser Donnerkogel 2.050m přes obtížnou a hodně exponovanou ferratu Intersport. Doufám, že v Jendovi dnešní sestup ze Seewandu nezanechal černé myšlenky a zítra se na skálu pustí v plné síle a s pevným sebevědomím. Dnes je to jiná písnička, hled od svítání máme vymetenou oblohu a je bez pochyby, že nás na cestě bude vyprovázet slunce. Před nástupem na stezku, mířící lesem k horní stanici lanovky, si ještě stačíme pořídit romantické fotografie jezera zahaleného do mlhy v pozadí s Dachsteinem a začíná dnešní dřina.

Pěšina se s námi moc nemazlí a její stoupání je tu a tam trochu “bolavé”, ale zvládáme to zase o trochu dříve, než nás strašil rozcestník a tak máme trochu času navíc, abychom mohli uhasit žízeň v jedné z hospod, které už teď po ránu lákají hosty na své osluněné terasy. Pivo by bodlo, ale když se ohlédneme za sebe a vidíme skupinky trekařů mířící od lanovky směrem k nám, polykáme na sucho a bez přestávky pokračujeme k nástupu na ferratu. Není totiž nic horšího, než čekat frontu k vrcholu na rozpálené skále. V sedle sice nejsme první, ale před námi se uvazuje jen jedna dvojice a další dvě, jsou stejně jako my, na startu, což znamená, že cesta k vrcholu bude bez “zácpy”. Při ustrojování si všímám dvou seniorů, kteří si na sebe navlékají sedáky, jenž ani zdaleka neodpovídají současným bezpečnostním doporučením, vlastně je to jen sedák se šňůrou a na konci karabina. Ve vší úctě k těmto čilým kmetům, se jedná o čirý hazard. Pro nás to znamená jediné, rychle je přeskočit, aby nás při případném pádu nevzali s sebou a pelášit skálou svým tempem až na Kleiner Donnenkogel 1.906m, kde je čas se malinko porozhlédnout po okolí.

Stojíme na hřebeni, vpravo od nás sjezdovky střediska Dachstein West a na levé straně údolí řeky Lammer, to vše zalité sluncem. Krása, ale to není ještě ani zdaleka konec naší cesty. Teď nás čeká traverz na východní stranu, nad jezero a jsme před největším lákadlem této ferraty, musíme přelézt čtyřicet metrů dlouhý panoramatický žebřík.

Na první pohled mi to nepřijde až tak dramatické, ale stačí se dostat pod něj a hned je to jinak. “No do prdele, to je vejška” hodnotí překážku Jenda a mě nezbývá, než přitakat. Oba stojíme u paty žebříku a naše předsevzetí, že se navzájem budeme fotit, jsou pryč: “Tati, zapomeň, že se budu vracet, abych tě vyfotil”, zní jasné Jendovo rozhodnutí, o kterém evidentně nechce diskutovat. Psychicky jsme nachystáni, ale musíme posečkat, protože před námi se právě drápe vzhůru jiný kolega a nutno přiznat, že nám jeho stálý řev a nadávání na odvaze příliš nepřidává. Vyráží Jenda, a když se na konci uvazuje za skálu, je řada na mě. Víte, jak se třese čerstvě vyrobený, zabijačkový rosol? Tak přesně tohle teď dělá ten zpropadený žebřík, klepe se a houpe. Navíc ta šílená hloubka pode mnou. Ale abych to zase příliš nedramatizoval, dalo se to pohodlně zmáknout, jen to chce nemít závratě, ostatně to platí pro ferraty obecně. Ke konci, když už si člověk říká, že to má za sebou, narazí hlavou do skály a to doslova. Konec žebříku se zabodává pod ostrým úhlem do skály a nad hlavou máme kolmou stěnu, která z nás vysává poslední volné síly. Po třech hodinách lezní jsme u vrcholového kříže a máme za sebou těžkou, ale krásnou ferratu. Díky za ní!

Odlehčujeme batoh snědením všech zásob a nastává fáze, kterou oba nemáme příliš v oblibě a to sestup do údolí. Není už to sice po skále, ale tzv. normálkou, tedy po pěšině, nicméně to bývá peklo, trvající několik hodin. Klesání po kamenech mnohdy strmým srázem, nebo naopak pozvolné klesání nekončící pěšinou, dnes je to ten první případ a opět výživný. A aby se nám na dnešní sestup dobře vzpomínalo, střihli jsme si navrch ještě jedno malé blouděníčko v kleči, ale vše s dobrým koncem. Dvoudenní výlet je za námi a jedno je jisté: Sem se ještě vrátíme, Seewande třes se.