Reunion a Mauricius-díl druhý

Za dva dny na Reunionu jsme stihli navštívit kalderu Salazie, vodopády Trou de Fer a aktivní vulkán Piton de la Fournaise. Nyní naše cesta míří na jih ostrova, po lávové silnici a do kaldery Cilaos.

Den třetí - Lávová silnice, St.Joseph, rumová destilérie

S těžkým srdcem opouštíme útulný hotýlek pod horami a naše další cesta povede přes jih ostrova, až na jeho západní výspu, do města L’Ermitage les Brain, k oceánu. Je čas se trochu ohřát. Cesta k cíli ale nebude vůbec nudná, pojedeme po silnici N2, na úpatí sopky Piton de La Fournaise, která vlastně může za celou tu krásou ostrova, díky jejímu sesuvu směrem na východ, došlo ke vzniku třech kalder-Salazie Mafate a Cilaos, které jsou dnes středem zájmu všech turistů, tedy i nás. Salazie máme za sebou a na zbylé dvě se těšíme. Ale zpět k silnici, která s sebou již dlouhá staletí nese těžké břímě nekončících oprav po erupci lávy. Za posledních 300 let se rozžhavený magmat valil do oceánu 250 krát.

Naše první zastávka je u mostu přes řeku de I´Est, který byl prý kdysi nejdelším mostem na světě a pár minut od něho, v obci Piton Sainte Rose, se setkáváme se zázrakem, alespoň tak nazývají místní Kreolané událost, která se odehrála v roce 1977. Ten rok byla sopka opět činná a láva stékala do údolí, přímo ke kostelu Notre Dame des Laves, kde se zastavila jen pár metrů od oltáře.

Nevím, zda to bylo zásluhou nějaké vyšší moci, ale podle fotografii, visících uvnitř kostela, to tak opravdu bylo. Současná podoba okolí kostela je tak trochu umělá, láva je sem navážena od oceánu a místní se tak snaží navodit autentičnost, což se jim podle mého příliš nedaří. Proto je potřeba vidět lávu ve své skutečné podobě a tak spěcháme do míst, kde se magmat vlévá do oceánu a opět stojíme v němém údivu. Pevná, černá hmota, tvoří neprostupný příkrov, prudce se svažující do oceánu a stačí jen otočit hlavou na sever, abychom v dálce viděli kuželovitou špici sopky. Jen těžko si lze představit, jak mohutné musely být erupce, aby se rozžhavená hmota mohla schladit ve vodách oceánu.

Při cestě k vodě našlapujeme nejen po malých úlomcích ztuhlé lávy, ale i po nepatrných zlato-žlutých šupinách, které se na černém podkladu lákavě blyští. Jde o nerost nazývaný olivín, ale dost poučování a řečí, je čas se schladit v oceánu, ale jen po kotníky, vždyť za romanticky zpěněnou vodou se mohou skrývat žraloci. Mohli bychom tu být ještě hodiny, ale cesta je dlouhá a čas ubíhá. Silnice kopíruje černé pobřeží a my po oku sledujeme mohutnou sopku po naší pravé ruce až do místa, kde se krajina do široka otvírá a černá hornina tvoří obrovský pás až pod její patu. Auta odstavujeme na malém parkovišti a jdeme si z blízka prohlédnout tohle fascinující panorama. To co vidíme je to těžko popsatelné, ta hmota, prostor, vše je obrovské. Představte si ten největší kamenolom, který jste kdy viděli a znásobte ho deset tisíc krát.

Mezitím, co my fotíme a balancujeme na lávě, na parkovišti vyrostl malý stánek a u něho dva staří manželé, chystající prodej domácího jídla. Tak to si nemůžeme nechat ujít! Postupně si pochutnáváme na jelením mase, rybě, kuřeti a sladké sušence z kokosu, vše výborné. Mezitím, co my jíme, František se s paní pouští do řeči a zjišťuje, že ona a její manžel jezdí sem na toto místo přesně dvacet pět let a osm měsíců. Kdybych měl klobouk, tak smeknu!

Podle barvy pleti, bych odhadoval, že jsou oba Kreolané, i když v téhle kulturně barevné pospolitosti je to těžké určit. Na ostrově žije téměř devět set tisíc obyvatel v plném souladu a je jedno, zda jsi bílý nebo černý, zda katolík, hinduista nebo věříš v Aláha. Ale v jednom tu mají jasno, a to v pojmenování Francouzů, kteří vyrostli na kontinentu a na ostrov se přestěhovali-Les Orelleis (v překladu Uši). Prý podle toho, jak natahují uši, aby rozuměli kreolštině. Srdečně se loučíme s našimi hostiteli a my, kteří jsme bez ostychu z následků pouličního jídla pojedli, máme v břichu pokojíček, ale ostatní se kroutí hlady. Nezbyde než najít nějakou hospodu po cestě, ale jak se zdá, nebude to snadný úkol. Až na třetí pokus narážíme na malé bistro a v něm bělovlasou ženu za pultem, pod kterým skrývá to, co hledáme. No nic, dáme si nášup, čímž na její tváři vyluzujeme úsměv, protože během deseti minut udělala tržbu, kterou mnohdy nemá ani za den. Mezitím, co my vylizujeme talíře, dopíjíme Dodo, ona sklízí kuchyni a může si jít dát nohy na stůl, vivat turisti. Všichni jsme spokojení, a tak jediné, co nám chybí je káva u oceánu. A proč ne, jsme na pobřeží a tak stačí najít to nejhezčí místo a můžeme si splnit i tohle přání. A výsledek je více jak uspokojující, ne že bychom si nějak extra pochutnali na kávě, ale to místo, kde ji popíjíme je neskutečné. Obrovské vlny se tříští o černé útesy, slunce pálí jako v létě a všude okolo vládne pohoda.

Jen ty cedule upozorňující na výskyt žraloků nás trochu děsí. Tím jsme symbolicky uzavřeli lávovou exkurzi a je tu poptávka po botanické zahradě, z čehož nejsem dvakrát nadšen, ale respektuji většinový názor a spolu se skupinkou se šourám vstříc kakaovým bobům, pepři, ananasu a dalším exotickým vylomenina. Jsem v defenzívě, z které vystrkuji hlavu až v okamžiku, kdy se dohaduje, zda jít na hodinu a půl s průvodcem, nebo bez něj: “Prosím, pojďme sami, prohlédneme si jen to, co budeme chtít a nemusíme čekat na ostatní davy lidí”, hlásím směrem k většině a k mé radosti je názor akceptován. Po pár krocích zjišťujeme, jak moc jsme se nechali napálit, zarostlá zahrada je bez popisků, takže víme prd, na co koukáme a navíc je více jak polovina uzavřená. Výsledkem je jedna fotografie kakaového bobu a zlost, že jsme vyhodili za vstupné minimálně tři Doda (lahvové pivo za (2 EUR) oknem. Tak z tohoto nás může dostat jen rum, jedeme do destilérky Saga du Rum nedaleko městečka St. Pierre. Výrobou, respektive retroaktivním muzeem proletíme rychlostí šípu a už se hezky usazujeme na barové židličky, protože v ceně vstupného je i ochutnávka rumů a jako správný Čech si musím vstupné “vybrat v chlastu”. Rum a punč jsou produktem z cukrové třtiny, kterou na ostrově najdete na každém poli a tak pití rumu patří k ostrovní tradici. Místní si tzv. rhum arrangé vyrábí sami a to tak, že do rumu nakládají minimálně na tři měsíce všechno, co jim přijde pod ruku-banán, liči, ananas, mango a další ovoce, které ani neznám. Takže vzhůru do toho, barman před nás postupně pokládá jednoho panáka za druhým a vše zakončuje rumem s chilli papričkami. Na to máme jediného testovacího alkoholika Petra, který po prvním doušku lehce zčervenal jeho výraz tváře nám dává jasně najevo, že tohle ochutnávat nebudeme.

Krásný podvečer. Před námi je poslední část cesty k pobřeží a vzhledem k náročnému dni, odsouváme prohlídku města a uháníme do hotelu. V autě je klid, oči zavřené, hlavy nás všech nekontrolovaně padají vlevo, pak vpravo, brada padá na prsa a tak jsme u hotelu dřív, než jsme očekávali. A pozor, to je velký luxus, říkáme si, když vjíždíme branou do dvora skvěle vypadajícího hotýlku. Zavazadla rychle ven a klíče do ruky. Máme druhé patro, pokoj s balkónem. Otvírám dveře a...zůstáváme stát jako přikovaní. Manželská postel zabírá téměř celý pokoj, koupelna je tak malá, že připomíná krabičku od sirek. A balkón? Ten máme přilepený hned na průchozí hotelovou chodbu, takže si mohu s hosty podávat přes balkon ruce. Ale pozor máme televizi, jenže bez ovladače. Lenka se chvíli motá se svým obr kufrem v uličce a s pobavením hledá skříň. Není tu, ještě zkouším mačkat na dřevěné obložení stěny, jestli ji filutové neskryly tam, ale marně. Musíme si vybalit na malý stolek, který Lence gentlemansky přenechávám a sám si svůj batoh házím do kouta. Mezi tím si s ostatními navzájem klepeme na dveře a se smíchem se ujišťujeme, že v tyhle hobití pokoje máme všichni. Tak tedy vítejte v Hobitíně. U večeře vládne veselá nálada, není důvod propadat depresi, hotel má génia loci, jsme kousek od oceánu a čekají nás tu čtyři krásné dny.

Den čtvrtý - Cilaos

Probouzím se brzy a než se ostatní vyhrabou z pelechů, jdu na obhlídku pláže, která je pět minut od hotelu. Žlutý písek, modrá voda, stromy poskytující milosrdný stín, vypadá to, že tady se holkám bude líbit. I přes tak brzkou hodinu jsou již na obloze vidět vrtulníky, letící s turisty na prohlídku kalder a okolí, i my jsme o tom přemýšleli, zvláště po našem nezdaru s vodopádem Trou de Fer, ale cena 250EUR, nám přišla přeci jenom mnoho. Byť je dnes v plánu jen jeden cíl a relativně blízko, nečeká nás nic pohodového, do kaldery a poté vzhůru do výšky 1.200 m.n.m., vedou ty nejostřejší serpentýny na ostrově a prý jich napočítáme na čtyři sta, než se ocitneme na úpatí hory Piton des Neiges, v městečku Cilaos. Kalderu objevil v roce 1815 pasák koz a na tom samém místě později narazili i termální prameny, díky nímž se stalo Cilaos vyhlášeným lázeňským městem. My na lázně nemáme ani pomyšlení, autem se smýkáme po úzké silnici, přimknuté ke skále a jsme rozděleni na dvě skupiny, ta dámská odvrací hlavy, aby neviděla do hlubokých údolí, a zbytek činí opak. Strmé skály, porostlé sytou zelení, malá políčka s čočkou a skromné vinice, to vše je zde k vidění.

Kaldera byla obydlována bezzemky, kteří s sebou na území ostrova přinesli právě víno a čočku, což jsou tu dnes hlavní plodiny. Zejména na víno se těším, ale zatím si musím nechat zajít chuť, protože naše putování pokračuje dál, projíždíme městečkem a nad ním uhýbáme doleva a po třech hodinách jízdy jsme na konci světa a to doslova. Silnice tu na okraji, uprostřed kaldery končí a před námi se otvírá výhled rozeklanými skalami na oceán a Cilaos. Tomuto místu se díky své nedostupnosti říkalo Ostrov na lanech a v dávných dobách se stalo útočištěm otroků, kteří sem utíkali před utrpením svých otrokářů. Dnes tu jsou po kopcích roztroušené domky uprostřed políček a vládne tu neskutečný klid. Chvíli se touláme po okolí kam, až nám to cestičky umožní a při tom všem, co vidím, se mi do hlavy vkrádá myšlenka, jak těžké tady musí být živobytí.

Ručičky hodinek ukazují poledne, slunce je v plné síle a nastává chvíle, na kterou jsem čekal, míjíme plot malého domečku u silnice, na kterém visí cedule inzerující lokální víno a čočku. Nesměle vcházíme na dvorek, čímž evidentně překvapujeme muže na vozíku a doptáváme se na možnost ochutnat jejich produkty. “Beze všeho, pojďte dál”, zve nás mladý muž, kterému mezitím přišel na pomoc i jeho otec. Představují nám své bílé a červené víno i ta ostatní s několika příchutěmi, které máme teď tu možnost ochutnat. Vyznavači naturálních vín by zaplesali, i když jejich silná sladká chuť ve mě evokuje spíše portské víno. Bílé je z odrůdy, která mi nic neříká, za to červené si s sebou nese krásný příběh. Na zdejších kopcích jsou vinice osázeny odrůdou Izabella, která je, jak jinak, než původem z Francie, kde však živořila a musela být silně hnojena pesticidy, což nakonec vedlo k jejímu zákazu. Za to zde, v kaldeře Cilaos se jí neobyčejně daří a v naprosto naturálních podmínkách. Takový je příběh pana domácího. Nepátrám, zda je pravdivý nebo ne, ono to není podstatné, důležité je to poselství, které vinařovi ruce předávají do svého vína. A proto několik lahví mizí i v našich batozích.

Naše mysl doslova přetéká zážitky, ale horší je to s přízemní touhou po jídle, ale i tu ukojíme. Sjíždíme do městečka, které si chceme projít, ale až po jídle. Podle citu vybíráme malou jídelnu na okraji města, která se nám zdá opravdová, žádná navoněná turistická bublina a vrháme se rychle ke stolům. Jídlo je opět báječné a my blahořečíme našemu instinktu. Poslední pohledy na kalderu z vyhlídky Roche Merveilleusea spěcháme do aut, abychom se na zpáteční cestě nechali opět ukolébat kudrnatou cestou.

S autem se už pomalu sžíváme a ono s námi, o čemž svědčí “čerstvý vánek” při každém otevření auta, ale na večeři jdeme již voňaví. Pro dnešek to bude kreolská hospůdka U Růže, plechová bouda, zevnitř pobitá dřevem s usměvavou majitelkou. A menu? Hádejte. Maso a curry.

Pomalu se nám místí omezená nabídka jídla začíná zajídat, byť je chuťově skvělá a tak si při zpáteční cestě vyprávíme o tom, co bychom si dali. Vítězem je svíčková.

Díl první: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676558

Díl třetí: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676563

Díl čtvrtý:https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676566

Díl pátý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676630