Reunion a Mauricius-díl první

Maskarény, souostroví v Indickém oceánu, které se od sebe liší, jako den a noc. Divoký Reunion a pohodový Mauricius. Dvě sobě blízké země a přitom tak vzdálené.

Je to už více jak deset let, kdy jsme poprvé navštívili Maricius a jen po lehounko se dotknuli jeho krás, už tehdy jsme si slíbili, že při našem případném návratu do Indického oceánu, nesmíme vynechat sousední Reunion. Střih. Je prosinec, za okny padá sníh a my hledáme inspiraci pro naší letní dovolenou. Padá spoustu bláznivých nápadů, Evropou počínaje a Grónskem končeje, ale nic takového, co by nám vyhovovalo. Potřebujeme vyjet o prázdninách, mělo by to být cestovatelské, ale zároveň ne příliš spartánské a musí platit rovnice výkon=cena. Až najednou-Reunion! No jasně, to je ono, vždyť o tomhle ostrově toužím takových let. Vše nám zapadá do škatulek, termín, přijatelné počasí i nespočet cestovatelských možností, které ostrov skýtá. Je rozhodnuto, ale přeci jen se ještě rozehrává malá partie. “To bude dálka, viď? A viděl jsi, ten Mauricius je fakt jen kousek, a když už tam budeme…“ Oči všech členů rodiny se zalévají něhou a jemnou slzou, hlavy mírně do strany a víčka kmitají jako o závod. V podstatě mají pravdu, ale musím svoji roli nesmlouvavé hlavy rodiny trochu prodat. “Já vám nevím, jestli to má cenu, je to další týden navíc a už jsme tam byli.” Krátká pomlka, pohled na rodinu (výraz smutné dogy se nezměnil) a souhlasím. Reunion křížem, krážem a Mauricius pohodově-to zní jako dobrý plán.

Konečně je tady den D, čtvrtek a náš odlet přes půl světa. Formality na letišti V. Havla jsou za námi a tak se naše osmi členná skupina pohodlně usazuje do letadla a ponechává na dlouhé hodiny svůj osud v rukou pilotů. Let je v pohodě, spolu s Jendou sedíme na luxusním místě u nouzového východu, navíc hned vedle kuchyňky, a když k tomu přičtu nekončící zásobu vína, které nám ochotně nosí stevard, není co řešit. Po šesti hodinách sedáme v Dubaji, kde máme dlouhé čtyři hodiny pauzu, ale i s tou si dokážeme poradit. Kombinace polévky Pho a piva Guinness je pro to zcela ideální. Pak se jen trochu navonět v duty free a letíme na Mauricius. Pro tentokrát si alkohol odpouštíme a cestu spořádaně proklimbáme až do přistání do Port Luis. Sláva, peklo je za námi, teď jen tři hodinky na přestup, hodinu ve vzduchu a jsme na Reunionu. Jenže chyba lávky, letadlo má hodinu zpoždění! Teď? Vždyť jsme kousek od cíle! Do této chvíle se rozjařené tváře kaboní a je tu první splín. Unavení, nevyspalí, zmačkaní, jako papír od bůčku, jsme po 34 hodinách cestování konečně u cíl-Saint Denis.

Odbavení jde rychle, teď ještě aby s námi přiletěly i naše zavazadla a vida, i tohle klaplo. Takže se s plnou polní přesouváme k východu, když v tom do mých žeber narazí Petrův loket: „Umíš francouzsky? Ne, odpovídám. “No, že tu něco píšou o epidemii horečky dengue?” A skutečně, na ceduli stojí, že na ostrově je epidemie této zákeřné nemoci. Tak to je v hajzlu, proletí mi hlavou, ale než jsem stačil cokoli říci, už se k té informaci dostává i Lenka a její tvář nabírá barvu jarní louky, s výraze masového vraha. Mlčí! “Neboj, to nebude vážné, to je asi jen prevence”, zkouším uklidňující taktiku, která pochopitelně nezabírá. Postupujeme k východu, kde už na nás čekají František a Petr, kluci, kteří nám budou po celou dobu dělat průvodce, řidiče a chlapy pro všechno. To je příležitost pro Lenku: „Petře, jak je to s tou dengue? “Jo, byla tu”, zní jeho odpověď, “ale na jaře, teď je to už v pohodě a hlavně je tu zima, takže ty mrchy komáří nelítají”. Na Lence je vidět lehké oddychnutí, ale jen do doby, než od Petra slyší: „Je to jen nafouknutý, vždyť tu umřelo jen 600 lidí.” A je to, myslím, že se od téhle chvíle budeme povinně koupat v repelentu. Nasedáme do auta a odjíždíme do hotelu, který je asi hodinu cesty od letiště. Má být u oceánu a tak si pohráváme s myšlenkou smýt únavu z cesty v jeho vlnách, takže jednoduchá otázka zní: „Jak koupání? Můžeme ještě skočit do vody?” Petr jen lehce pootočí hlavou od volantu směrem k zadním sedačkám a s úsměvem nám sděluje něco, co žádný turista slyšet nechce: „No nedoporučoval bych to, u ostrova jsou žraloci.” Tak si to shrňme: Na ostrově se prohání komáři přenášející dengue a ve vodě číhá žralok! To nám to pěkně začíná!

Ubytování je skromné, ale čisté, házíme bagáž na zem a spěcháme na večeři. Jsme sice v zámořském regionu Francie, kde je jídlo svátkem a jeho konzumování požitkem, ale tady, nevím proč, musíme spěchat. Do osmé večerní, pak máme smůlu. Dosedáme na židle přesně na minutu, nabíráme si jídlo z připraveného caterigu a očima k sobě lákáme paní domácí, abychom spláchli prach z cesty. “Five beers and three juices”. Nic. Dáma na nás hledí, jako kdyby slyšela řeč z vesmíru. Aha, uvědomujeme si trpkou realitu, jsme ve Francii a tady s angličtinou nepochodíme. Proboha proč se alespoň nesnaží…? Ale to je na jiný příběh. Usínáme s nadějí, že nás další dny už nepotkají další Jobovy zprávy.

Den první - kaldera Salazie, vodopády Trou de Fer

Před námi je první den, vstáváme s úsvitem, abychom stihli vše, co máme v plánu. Navíc nám do rozvrhu dnů budou vstupovat dva faktory, prvním je brzké stmívání, okolo osmnácté hodiny a druhým je proměnlivé počasí, které má v tomto období na Reunionu speciální režim. Dopolední modrou oblohu střídají okolo poledne mračna, která nekompromisně zhatí snahu zhlédnout z výšek hor do údolí, aby se pak odpoledne rozplynula a blaskonně odplula kamsi za horizont oceánu. To vše za předpokladu, že neproprší celý den. Držme si tedy palce, abychom z tohoto ostrova, viděli co nejvíce. Snídaně se nese ve francouzském duchu, pain-beurre-confiture, tedy bageta s máslem a džemem podávaná s kávou nebo čajem. Pochopitelně nesmí chybět croissanty či čokoládové rolky. Za mě skvělý start do slunného dne. Naskakujeme do aut a podél pobřeží, přes městečko Salazie, míříme do stejnojmenné kaldery, která, stejně jako dvě další, Mafate a Cilaos, vznikla jako pozůstatek sopečné činnosti Piton de Neiges, dnes vyhaslé sopky, vypínající se do výšky 3.070m. Ještě než se pořádně zahřeje motor vozu, při stoupání nekonečnými serpentinami, zastavujeme u prvního velkého vodního divadla-Cascade du Voile de la Mariée (Vodopád Nevěstin závoj), což je jen malá ochutnávka před tím, co nás dnes čeká. Salazie, neboli Cirque de Salazie, je nejvlhčejší a nejzelenější kaldera na ostrově, proto není divu, že je i nejvíce osídlena a doslova poseta nespočtem vodopádů, o čemž se zrovna nyní přesvědčujeme. Ze zalesněných stěn kráteru, se do údolí valí voda z nejméně pěti míst, jen škoda, že nám do objektivu svítí slunce a z fotek budou jen šedivé fleky. Je na čase pokračovat dál a spolu s tím se připravit i na mořskou nemoc. Ne, že bychom z čista jasna přeskočili z auta do lodě, ale klikatá silnice, mířící vzhůru, může u některých vyvolat nepříjemné stavy. Zejména děvčata si toho jsou vědoma a tak obsazují přední sedačky a nás chlapy odsuzují na lavici pravdy, zcela na konec dodávky. Asi po devíti kilometrech vjíždíme do městečka Hell-Bourg, které díky velkolepým horám v pozadí, vyhlíží tak trochu tajemně, ale stačí okamžik a otevírá se před námi útulné městečko, plné kreolské architektury s lázeňskou historií.

Vesnici založili v roce 1829 zběhlí otroci, kterým se v úrodné oblasti začalo dařit, a navíc o dva roky později našli termální prameny, díky kterým se poté proměnila zemědělské vesnice, v prosperující lázeňské město. Ale opojení skončilo stejně rychle, jak započalo, po roce 1920 teplota vody prudce klesla a s tím nastal i odliv lázeňských hostů. Marná a zoufalá byla snaha o vyčištění pramene pomocí dynamitu a poslední tečkou byl cyklón, který definitivně pohřbil, a to doslova, sesuvem půdy, lázeňství v Hell-Bourg. A právě k ruinám lázní nyní míříme, abychom se na vlastní oči přesvědčili, co zbylo z věhlasné historie.

Ale dost vzpomínek, je čas si prohlédnout maličké centrum města, kde si u jednoho z mnoha krámků, ledabyle vyhrává postarší muž na kytaru, a publikum mu kromě mě, dělají jen dva místní muži s pivem v ruce. Prostě pohoda. A když jsme u toho piva, pije se tu Dodo, sice nevalné chuti, ale jsme rádi i za něj. K pořízeným fotografiím tentokrát přidáme i záběry z výšky, Jenda poprvé startuje dron a vysílá ho vysoko nad město. Přichází poledne a sním odjezd za perlou mezi vodopády-Trou de Fer, což je nejvyšší vodopád na ostrově a s výškou 725 metrů, je dokonce třetím nejvyšším v Africe.

Jenže pohled na něj si musíme zasloužit a to tím, že se vydáme na dvou hodinový trek deštným pralesem až k vyhlídce, z které je ohromující pohled na vodopád i kaňon Trou de Fer (Železná díra). Cesta se zprvu zdá snadnou a tak si trochu utahujeme z informace, že půjde o náročnou trasu, jenže po půl hodině se široká cesta mění ve vyšlapanou stezku, obklopenou hustým porostem a s posupujícím časem se její povrch mění v bahenní koupele.

Klopýtáme přes kořeny, podlézáme spadlé stromy a kloužeme z prudkých srázů, abychom na konci viděli-mlhu! Žádné úchvatné výhledy, jen bílé mléko a naše velké zklamání. Posedáváme si na plato vyhlídky, zoufale hledíme k mrakům a doufáme v zázrak.

Čekat déle jak půl hodiny nemůžeme, protože musíme s lesa vyjít za světla a tak je už předem jasné, že se nám smůla z paty neodlepila. Se smutkem se vracíme zpět na parkoviště, vysoko nad kalderou a jediné, co nám může vrátit úsměv do tváře je dobré jídlo a ta možnost se právě naskýtá. V malé, útulné hospůdce je prostřeno, příjemně teplo a z kuchyně se na nás valí roztodivné vůně. No sláva, konec dobrý, všechno dobré, říkáme si a pomalu zasedáme ke stolům, jenže jde o předčasnou radost. Místa jsou rezervována! Na číšníka nepomáhají ani smutné oči našich žen a tak nezbývá, než nasednout do aut a hladoví se vydat do Lais Plaine Des Palmistes, horského městečka, kde v místním hostellerii rozbijeme na pár dní tábor. Vystupujeme z aut a nejen, že nás obklopuje tma, ale k našemu překvapení i silný chlad, proto příliš nelelkujeme a spěcháme do pokojů, abychom se ubytovali a následně zahnali hlad. Vím, že při mé smůle dostaneme suverénně nejhorší pokoj a tak když beru za kliku naše kamrlíku, jsem celkem v klidu. Později při večeři popsal Petr interiér slovy: Takový pokoj jsme měli na pionýráku. Ale není si nač stěžovat, čisto a teplá voda stačí, jen tu zimu musíme zahnat a tak pouštím přímotop a těšíme se, jak si tu naši klícku vytopíme. Mezitím, co si vybalujeme, přímotop spokojeně přede, ale na můj vkus je až příliš hlučný. To je divné, jdu tedy blíž k topidlu, abych zjistil, že hluk nevychází z něj, ale ze stropní vzduchotechnické vyústky, která statečně vysává vzduch z pokoje. No jo, ale náš teplý vzduch! Začínám chmátrat po zdech, mačkám na všechny vypínače, ale nic, jen zhasínám a znovu rozsvěcím světla, žádný další vypínač tu není. Jsme odsouzeni ke zmrznutí! Smířeni s touto skutečností odcházíme na večeři. V útulné hale plápolá oheň v krbu, u našeho stolu stojí milá servírka a představuje menu napsané křídou na tabuli a mě se zdá, že se vše v dobré obrací. A co že to dnes máme? Základ je curry a to další je už nepodstatné, prostě vše s curry: carri pulet - kuřecí, carri porc - vepřové, carri canard -kachní, carri thon - s tuňákem. A výsledek? Jedním slovem báseň. A když jsme večer uzavřeli malou štamprlí místního rumu, bylo jasné, že si nás tohle místo prostě získalo.

Den druhý - Piton de La Fournaise a vodopády

Přímotop odvedl svoji práci nad očekávání a my se probudili bez omrzlin. Kdo by to řekl, že si na letní dovolené, budeme topit. Dnes odjíždíme po sedmé hodině, abychom se pokud možno vydrápali k vulkánu co nejdříve a vyhnuli se tak poledním mrakům a konečně si užili i nějakých těch výhledů. A co bychom dnes chtěli vidět? Jeden z nejaktivnějších vulkánů světa-Piton de la Fournaise (2632 m), k čemuž potřebujeme zdolat několik set výškových metrů a jak jinak, než kroucenými zatáčkami.

Před očima se nám doslova mění svět, od oceánu a palem se postupně dostáváme do krajiny, která nápadně připomíná náš venkov, bujná vegetace, louky a na nich pasoucí se stáda krav a to jsme na cestě sotva půl hodiny. S dalšími zatáčkami na silnici zvané Route Forestiere du Volcanse, se začínají zdejší endemické stromy tamaryny zmenšovat, snad vlivem nedostatku kyslíku a my se ocitáme uprostřed nízkých keřů, rostoucích na rudo-hnědém podkladu. Neklamná známka toho, že Piton de la Fournaise je na dosah, ale ještě před tím odstavujeme auta na okraji silnice a jdeme ke kráteru Le Cratere Commerson, z jehož okraje můžeme pohledět do zlověstné 130 metrové hloubky. Jsme doslova nadšeni, pobíháme sem a tam, fotíme, vzlétáme dronem a nemůžeme se nabažit té krásy, která nás obklopuje. Snad jediná Monika je trochu rozladěná, ve snaze vidět maximum, se trochu zamotává v nízkém křoví, ztrácí cestičku a teď pobíhá sem a tam, jak hladová včelka, aby našla východ z labyrintu.

No vida, stačilo se trochu porozhlédnout a už hopsá správným směrem, aby spolu s námi naskočila znovu do aut. Po lehké terénní vložce jsme u cíle, Pas de Bellecombe, velké parkoviště s prvním výhledem na kalderu a výchozím bodem k dalším cestám okolo, a k vulkánu. Je to k neuvěření, připadáme si jako na Marsu, všude okolo nás jen samá sopečná vyvřelina a dech beroucí pohled na obrovskou, asi deseti kilometrovou kalderu Enclos Fouqué, jejíž stěny tvoří vysokou hradbu, otevřenou na východ, kudy odtéká láva do oceánu. Jsme totiž na činném vulkánu, který je hned po havajském vulkánu Kilauea, považován za druhou nejaktivnější sopku světa a ještě je tu jeden aspekt, z kterého nás mrazí, stojíme před dílem přírody staré pět tisíc let. Fascinující!

A jaký je plán? Toho nejkrásnějšího a nejatraktivnějšího, tedy pěti hodinového výšlapu na vrchol, se musíme vzdát. Cesta je díky zvýšené aktivitě vulkánu uzavřena, proto musíme vzít za vděk krátkým trekem k východní straně kaldery, k výhledům na tu část, která je otevřená k oceánu. Jen slabou náplastí je pohled na malý kráter Formica Leo. Škoda, moc jsem se těšil a byla to jedna z věcí, proč jsem na Reunion letěl, ale příroda si nedá poroučet.

Odjíždíme dolů, k oceánu, za vodopády Bassin de la Paix a k Niagara Falls, zejména ten druhý budí respekt a po právu nese jméno po slavnějším “bratrovi”.

Cesta k němu vede po úzké silnici, mezi vysokou třtinou, končící na malém parkovišti, kde se tísní asi dvě desítky aut, a my obsazujeme poslední dvě volná místa. Před námi se z malého jezírka vypíná asi sto metrová skála, přes jejíž okraj přepadává bělostný proud vody, ale spíš než vodopád, mě upoutává malá postava, šplhající po skále. Super, je tu ferrata! Vyhlížím někoho, kdo k ferratě patří, ale nikdo tu není, jen parta lezců, kteří blbnou s dětmi na skále. Sakra, jak to udělat? Už vím, počkám na toho kluka a zeptám se rovnou jeho, třeba mi půjčí cajk a já se budu moci trochu protáhnout na skále. Jenže jsem si neuvědomil, že jsem ve Francii a na moji anglickou prosbu, klučina jen kroutí hlavou a rozhazuje rukama na znamení, že mluvím svahilsky. “Dobře, dobře, počkej tu, nikam nechoď”, říkám už česky a větu doprovázím jasnými gesty, abych se rychle obrátil a spěchal za Františkem s žádostí o pomoc s překladem. Jenže než jsem vše zorganizoval, kluk byl v trapu. Smutek a vztek zároveň, taková škoda. Je čas popostrčit naše káry zpět do Lais Plaine Des Palmistes, ale přepadá nás nekontrolovatelná chuť na presso, proto zabočujeme do města Sainte-Sizzane kde zkoušíme štěstí. Jenže marně, což se dá pochopit, nejsme na Riviéře. Kašlem na to, hurá na základnu. V hostellerii jsme druhý den a tak si na některé věci už umíme zajít, třeba na to, jak se vysprchovat v teplé vodě. Stačí, abych do sprchy vlezl první a ti ve vedlejším pokoji, Lenča s Pavlem, počkali, až poklepem na stěnu dám signál na střídání. Jak jednoduché. Už se těšíme na večeři, dnes vyměním rybu za maso, jen to pravděpodobně bude zase na curry.

Díl druhý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676559

Díl třetí: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676563

Díl čtvrtý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676566

Díl pátý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676630