Lago di Garda, ráj pro všechny, kdo milují pohyb.

Je tu konec června a s ním obvyklý termín naší dovolené, kdy každoročně vyrážíme s naším karavanem po Evropě. Letos to nebude obvyklá poznávačka, ale sázka na jistotu-Lago di Garda.

První dny odjedeme za našimi přáteli do Bibione Pinedy, místa, které jsme před mnoha navštěvovali, a přirostlo nám k srdci, ale od té doby už uteklo mnoho vody. Zůstalo vše při starém? Stále je kempingová pláž prostá lehátek a slunečníků? A co naše oblíbené místo Želví 32? Nevytlačily parkující karavany obytné suity? Na to vše se nám brzy dostane odpovědí, ale teď musíme složit posádku. K mé velké radosti pojede celá rodina, i když po etapách, k moři pojedu s Lenkami a v Torbole se k nám přidá Jenda s Pavlem.  Je úterní odpoledne a kola karavanu se roztáčí, vyrážíme směr Villach, kde bychom měli přespat a na druhý den zbytek cesty dorazit. Pohoda, žádný stres, vždyť máme dovolenou. Plány se mají dodržovat a tak do Pinedy přijíždíme okolo desáté, vše klape, jak má, dokonce i náš plácek je volný, ale nostalgie musí stranou, náš karavan od té doby trochu vyrostl a parcela je mu malá. No co, budeme stát hned vedle, snad nám to nezkazí karmu. A co dál? Po další dva dny oddychujeme, klábosíme s kamarády, jíme dobré jídlo a pijeme suché prosseco.

Jen to počasí trochu zlobí a místo toužebně vyhlíženého slunce, jsou tu mraky a občasný déšť. Odjíždíme v pátek ráno se smíšenými pocity. Tohle už není náš svět, představa, že bychom tu strávili byť jen týden dovolené, nám nahání hrůzu. Čím to je? Vždyť jsme sem tak rádi jezdili? Děti odrostly, my od té doby projeli nespočet nových míst, naše zájmy se více stočily k aktivnímu pohybu, zkrátka to vypadá, že se jedna životní kapitola uzavřela. Máváme historii a míříme k současnosti, Torbole otvírej náruč!

Vlastně když o tom tak přemýšlím, tak se situace opakuje, obsazení zůstává, kulisy se mění. Cestu do Torbole si zpestřujeme jízdou podél vody a kocháme se naší milovanou krajinou, ale jak se ukazuje později, nebude to dnešní poslední zpestření. Náš STLP je sice plný jen ze dvou třetin, ale místo pro našeho dlouhána ne a ne najít, až úplně na konci je krásný plac, jenže ten dost nešikovně obsadil Švéd se svým obytňákem. Nevadí, pošlu to hezky za něj a bude klid, říkám si a jdu do recepce nahlásit svůj záměr, jenže jsem tím nechtěně vyvolal malý problém. Recepční si jde obhlédnout místo, a když vidí roztaženého Švéda, kroutí očima a snaží se slušně přesvědčit řidiče, aby obytňák jen lehce otočil šikmo. A tím rozpoutává peklo, do věci se vkládá podsaditá paní domu (karavanu) a nesmlouvavě a dost nahlas komunikuje s obsluhou kempu. Po dobré půl hodině se ledy pohnuly a my konečně parkujeme. Uf, to bylo přivítání.

 Mezi tím, co my uléháme, tak se o 600km severněji chystá Jenda a Pavel na cestu za námi. Až se ráno probudíme, budeme kompletní. Lenka toho v noci moc nenaspala, takže je plně v obraze a hned co otvírám oči, míří ke mě informace, že za půl hodiny jsou tady a informace se plní téměř na minutu. Vítejte kluci, konečně mám parťáky. Jenže to nebude tak rychlé, oba padají jako podťatí a dohání spánkový deficit, čímž mě dál odsuzují k samotě. Nevadí, počítal jsem s tím a vyrážím sám, vstříc rozpáleným skalám nad jezerem, mým cílem je dojít přes ferratu Sasutti na vrchol Cima Capi 907 m. Je půl deváté a podle průvodce, je to túra na šest hodin, to znamená, že na vrcholu bych měl být okolo poledne, což vzhledem k dnešnímu počasí, není zrovna ideální. Už nyní se teploty šplhají ke třicítce a slunce nemilosrdně spaluje vše, co se mu postaví do cesty, tedy i mě. Do batohu si tedy nabaluji kromě lezeckého cajku dvě lahve s vodou a vyrážím, ale trochu ostřeji, jak je mým obvyklým zvykem. Já už asi jiný nebudu, miluji, když si mohu posunout práh bolesti a sáhnout si na dno svých možností. Po Sentiero del Ponale se dostávám k odbočce na 405 a stezka začíná prudce stoupat do sedla pod masivem Valle Speroni a zdá se, že jsem dosáhl „svého“, sotva dýchám, nohy mě pálí a to jsem sotva vyšel.

Tak tohle bude "vostrý", běží mi hlavou, ale stoupám výš, i když už s větší rozvahou. Až po dlouhém traverzu stěnou Cima Roca se opět dostávám do tempa a očima vyhlížím kýžený vrcholek Cima Campi, ostrou špici nad jezerem, ke které vede ona nenáročná, ale krásná ferrata Susetti, do které se teď, po dvou hodinách chůze pouštím.

Jde to z lehka, obtížnost je nízká, a kdybych si chtěl rozhněvat horské božstvo, skoro bych stoupal bez sedáku a jištění, ale neudělám to. Pro ferraty platí pravidla a ta se musí dodržovat a navíc jdu sám. Po třiceti minutách jsem nahoře a pohled na jezero je opravdu jedinečný, navíc jsem si svoje ego pohladil stlačením času o 45 minut!

Co víc si přát, snad jen to, aby alespoň na chvíli zašlo slunce. Usazuji se do stínu a z batohu lovím nějaké ovoce, abych do sebe dostal alespoň trochu jídla, byť v tomhle horku nemám vůbec hlad. První polovinu treku mám za sebou, rozkládám mapu a hledám nejjednodušší cestu do Riva del Garda a zdá se, že mám na výběr. První možnost je sejít přes ferratu Foletti ke kostelu St. Giovanni a do údolí k Biacesa, jenže z městečka jsou to k jezeru ještě poctivé dvě hodiny, proto zvolím stezku přímější a přes sedlo Pasumer a Bellvedere dela Grola se pustím rovnou k vodě. Po cestě na mě čeká malé překvapení, to když kousek od pěšiny narážím na válečnou štolu, pozůstatek z dob první světové války, jejíž jednotlivé chodby ústí na různé strany jezera. Krásná podívaná a zároveň obdiv ke stavitelům tohoto díla.

Po šesti hodinách jsem zpět v Riva del Garda a spěchám se osvěžit do chladné vody gardského jezera. Den končí malou oslavou Jendových a Pavlových jmenin.

Nedělní ráno a s ním přichází další kravina, kterou jsem si na ostatní připravil, jdeme surfovat. Po boku instruktora se pokusíme vniknout do tajů tohoto krásného sportu zde, v samém srdci surfového ráje. Už se v duchu vidíme zavěšeni do plachy, s prknem klouzajícím po hladině jezera, ale ono to nebude tak jednoduché, o čemž se přesvědčujeme hned, jakmile se poprvé postavíme na prkno.

Bum a jsem ve vodě, všichni padáme, jako zralé hrušky. A znovu a znovu a znovu...prostě se k tomu musíme prokoupat a propadat. Já mám malou výhodu v tom, že těmito začátky jsem si prošel před třiceti pěti lety, kdy jsem patřil mezi první průkopníky surfingu u nás, takže teď si musím rychle vybavit staré návyky a oprášit (spíše opláchnout) techniku. Jenže doba pokročila, my jsme si plováky vyráběli z polystyrénu sami, stejně, jako plachy, které jsme šili ze tkané zahradní fólie a to nemluvím o duralovém ráhně a stěžni. Teď fasujeme moderní nádobíčko, lehké, jako pírko. Všichni statečně bojují  i přes to, že dnes od rána fouká nezvykle silná Ora, která na hladinu jezera nemilosrdně sází jednu vlnu za druhou. V poledne toho máme všichni plné zuby (a uši, nos i oči), odevzdáváme prkna, ale nevzdáváme se, zítra od rána pokračujeme. Odpoledne se rozdělujeme na skupinky, já budu dopisovat článek, holky vyrazí do Riva a kluci na kolech k Lago di Ledro. Úkoly jsou jasné, Lenky nákupy a kávičkou a kluci se chtějí pořádně "zrušit". Obojí se daří, zejména Pavel si svůj první pořádný výjezd užil a pod Jendovou taktovkou se podíval až na dno sil. 

Lenka se pořádně obula do fitness a už třetí den chodí po ránu běhat, což s sebou přináší dva benefity, jednak nabírá fyzičku a zároveň mi nosí čerstvé pečivo k snídani. To se mám! Dnešní lekce surfování povede Jana, Češka žijící v Arco, která ve zdejší škole vede kurzy, tak věřme, že nás posune zase o kousek dál. Na prkno se postavím já s Jendou, Lenču s Pavlem zlákalo kolo a společně vyráží do Dro, nechávají nás samotné na pospas vlnám, které si s námi, stejně, jako včera, neberou servítky. Po třech hodinách ve větru lze konstatovat toto: Já zvládám halzu(otáčení prkna přes špičku) a Jenda pomalu začíná tušit, co je to nabrat vítr do plachet.

Po polední siestě a troše spánku je na řadě další "atrakce" a tou je ferrata Monte Albano nedaleko Mori. Z původního plánu jít s průvodcem sešlo a tak se budu muset této role ujmout sám a kluky ferratou provést. K tomuto troufalému kroku mě opravňuje snad jen jediné a to je moje nedávná zkušenost z touto stěnou, kterou jsem zdolal asi před měsícem, tehdy se zkušenou skupinou lezců. S trochou obavy a velkou dávkou zodpovědnosti vyrážíme ke skále, čeká nás hodina a půl lezení s převýšením 460 m. Zdejší ferrata byla postavena v roce 1976 a klasifikována, jako jedna z nejtěžších, až v mezidobí 2012-2014 byla osazena větším množstvím kramlí a tím se otevřela více nám, méně zkušeným lezcům. Ale pozor, i přes to se nejedná o žádnou procházku, její obtížnost je C/D a už samotný nástup na skálu má odradit případné hazardéry. Jsme na místě, soukáme se do sedáků a stoupáme po kramlích vzhůru až k prvnímu platu, kde je jediná šance, jak z ferraty utéct, to se nás ale netýká, kluci zvládli začátek bez zaváhání a tak můžeme pokračovat výš až k prvnímu vzdušnému úseku.

Tady už lze pozorovat lehkou nervozitu, ale to je dobře, pro machrování tu není místo. Skála má takovéto úseky dva a dobře si vzpomínám, jak jsem se cítil já, když jsem visel ve vzduchu a pode mnou byla tři sta metrová díra, trochu jim to teď závidím, ale když vidím v jejich očích tu radost, jsem nadšený spolu s nimi.

Po celou dobu lezení máme nádherný výhled na Mori a široké okolí, jenže tenhle pohled se může rychle zvrtnout ve velikou nevýhodu a to proto, že stěna je orientovaná celá na jih a teď v létě je skála pod jižním sluncem doslova rozpálená. My máme to štěstí, že je dnes pod mrakem, takže se k poslední kramly sice přitahujeme propocení, ale nespálení. Je to za námi! Parádní odpoledne, které posunulo naše hranice zase o kousek dál.

Čtvrté dopoledne u jezera opět věnujeme surfování a dnes už se to tak nazvat neostýchám, zdá se, že jdeme správnou cestou, jenže stačí jeden špatný pohyb a vše je jinak. Ruplo mi v zádech a je konec! Do karavanu se ještě došourávám, ale tím to končí, je ze mě kompletní invalida. Zobnu se brufen a budu doufat, že to trochu povolí, ale už předem vím, že je to marný boj. Tuhle bolest znám, ta se jen tak nepustí. Jenže co teď? To budu další tři dny jen ležet? Naštěstí mám po ruce strýčka Google a tak se ho zkusím zeptat na nějakou pomoc v okolí. A výsledek je více jak nadějný, přímo v Torbole je sportovní fyzioterapeut, který mě ještě dnes přijme. S nadějí odcházím do jeho ordinace a po hodinové terapii doufám ve zlepšení. Každopádně mám minimálně pro zítřejší den utrum, budu se muset povalovat, což pro mě znamená ten největší trest. A trest pokračuje i pro následující dny, bolest zad nepovoluje a jediné, na co se zmohu, je pomalá chůze k vodě a zpět. Tím pro mě končí dovolená, alespoň ta aktivní část. Doufám, že jsem si smůlu vybral a další vylomeniny mě už záda podrží.