Národní park Gesäuse- výstup na Großer Buchstein 2224m

Vápencové masivy, bujná vegetace a dravá řeka Enns, to vše nás čeká při návštěvě NP Gesäuse, v sousedním Rakousku.

Uplynuly dva týdny a my se opět vracíme k našim sousedům, tentokrát na sever Štýrska, do NP Gesäuse, kde se pokusíme vylézt na vápencový útes Großer Buchstein do výšky 2.224m.

Celý týden je krásné, téměř tropické počasí, ale to se má jak z udělání na víkend pokazit, oblast v okolí národního parku mají zasáhnout silné deště a bouřky. Proto není divu, že jsme ještě v pátek ráno na vážkách, zda vyjet, nebo akci odložit na neurčito, ale konečné slovo zní-jedeme. Rychle o tom spravuji Láďu a Jendu, moje dva parťáky a začínám s balením všeho potřebného k dvou dennímu pobytu v horách. Dnes to mám oproti jiným výletům o poznání složitější, tentokrát totiž měním pohodlí karavanu za chatku v kempu a tak šíbuji mezi karavanem a kufrem vozu, přendávám a zase vracím věci zpět a při tom se snažím odolat panice, že něco opomenu vzít s sebou. Při cestách obytným vozem mám všechno hezky po ruce a vím kam sáhnout za každých okolností, ale teď? Mám všechno? Ještě jednou očima projíždím obsah zavazadlového prostoru a rezignovaně ho zavírám. Ono to nějak dopadne. Cesta do údolí řeky Enns nám trvá téměř čtyři hodiny, takže do kempu Forsgarten (47°35'22.00"S, 14°37'39.30"V) přijíždíme krátce před dvacátou hodinou a paní Ulrike, nás ubytovává v útulném podkroví nad recepcí.

Před námi hučící řeka Enns, za zády masiv Hochtoru, nádherné místo. Sotva se dotknou naše batohy podlahy, už vím, co nemám, víno na večer! Hlavou mi proletí obraz chlazeného vína v karavanové lednici, ale snad i tady si poradíme. Úkolu se ujímá Láďa a spěchá do recepce. Vzhledem k tomu, že je sváteční piják je to tak trochu sázka na neznámou, ale když vidím v jeho ruce lahev bílého a navíc ještě lokálního produktu, moje srdce plesá. Jenže moje radost končí s přečtením etikety, v ruce držím místní víno, prý klaret jiskrné barvy a plné chuti, ale z jablek! A sakra! Po prvním ochutnání si připadám jako Bušek z Velhartic, také mi zlatavý mok křiví ústa a i já si s další sklenkou zvykám.  Naštěstí jsme na to dva…. S postupujícím čase se stále častěji díváme na mobilní telefon a hypnotizujeme zítřejší předpověď počasí, ale marně! Od jedné hodiny odpolední má pršet a hrozí i bouřky. Jdeme spát, ráno moudřejší večera. Láďa je ranní ptáče, takže se posteli začíná vrtět před šestou hodinou a jasně nám tak dává na vědomí, abychom vyskočili z pelechů. U mě se mu to daří, Jenda je zatím imunní. Hned první pohled z okna nasvědčuje tomu, že se tentokrát předpověď asi nespletla, nebe je plné mraků a po slunci ani památka. No, nic, nasnídáme se, počkáme na kamarády, kteří za námi přijedou dnes ráno, a společně vyrazíme na kopec, vždyť ono to nějak dopadne. A co nás vlastě čeká? Poctivých pět hodin šlapání až k vrcholu s převýšením 1.700m a se závěrečným zpestřením v podobě ferraty Südwandband Klettersteig. Batohy máme sbalené, auto přeparkované, když v tom mi na telefonu pípá zpráva, ze které se dozvídáme, že parta dorazí až za hodinu a půl. To je trochu čára přes rozpočet, takovou dobu se nám tu nečině čekat nechce a tak k vrcholu vyrážíme sami a počkáme na ně v půli cesty, na chatě Buchsteinhaus (1546 m). Cesta vzhůru vede po stezce č. 641 a podle rozcestníku, bychom měli být na chatě za dvě a půl hodiny.

Široká, pohodlná cesta podél řeky se brzo mění v pěšinku, zakusující se do lesa. Pomalu nabíráme výšku, odkládáme přebytečné ošacení do batohů a míříme přes suťový žlab Kuhgraben až k sedlu Brucktsattel (1.117m), odkud je ohromující výhled na protější masiv Hochtoru. Zatím se zdá, že počasí drží a tak příliš neotálíme a stoupáme dál ke spodní nákladové lanovce, vedoucí k chatě Buchsteinhaus, kde se stezka začíná pořádně klikatět a míří kolmo do kopce. Chlapci nasadili již od začátku pekelné tempo, takže mi kopec příliš „nechutná“, ale výsledek je vidět, na chatě jsme o čtyřicet pět minut dříve, než avizoval rozcestník.

Tím jsme si udělali ještě větší rozestup od kamarádů a tak je jasné, že čekání na ně, by byla hloupost. Navíc máme nad sebou hrozbu zhoršení počasí a tak se nám náš náskok může hodit, i chatař se na naši otázku o počasí moc netváří a tak je rozhodnuto. Nahoru jdeme jen s nejnutnější výbavou-ferratové sety, jídlo, pití a pláštěnky. Za chatou se noříme do kleče a krok za krokem se blížíme ke stěně Großer Buchstein, tu a tam se vyplatí zastavit a ohlédnout se, protože pohled na jižní masiv s vrcholy Hochtor, Kalbling a Sparafeld je opravdu podmanivý.

Zatím co protější strana je zalitá sluncem, náš hřeben halí nízká oblačnost, ale nestěžujeme si, mohlo to být horší.

Je poledne a my jsme si na oběd vybrali vskutku senzační místo, sedíme u nástupu na ferratu, žmouláme housku a hledíme na protější údolí a hora. Pro tyhle chvíle trocha té námahy stojí.

To nejtěžší máme za sebou a nyní nás čeká třešinka na dortu, ferrata Südwandband. Jde o lehčí variantu B, která se vine po celém úbočí masivu, až pod samotný vrchol hory a její překonání by nám mělo zabrat asi dvě hodiny. Ještě než zacvakneme první karabiny na lano, musí proběhnout malé zacvičení, Jenda je dnes poprvé na zajištěné cestě a tak musí vyslechnout několik ponaučení rad od nás zkušenějších, aby se i on stal „ferraťákem“. Jdu první, za mnou Jenda a zkušený Láďa vše jistí ze zádu, pomalu postupujeme, netlačíme na pilu a pozorujeme, jak Jenda nabírá větší a větší jistoty.

Za normálních okolností bych si cesty užíval více, ale dnes tu mám syna a každý rodič ví, co dokáže strach o dítě. Jedním okem pozoruji, kam lezu, druhým sleduji Jendovy kroky, fotím a vše doplňuji radami, ale jak to tak bývá, brzy je všechno jinak. V půli cesty se Jenda přecvakává přede mně a až k vrcholu je v čele. Ferrata je krásná, nic těžkého, jen pár říms, komínů a jinak ohromné pohledy dolů.

A počasí? Světe div se, mraky ustupují a my se můžeme do syta vynadívat na to velké přírodní divadlo okolo nás. Po hodině a půl jsme u cíle, vlastně téměř u cíle. Vyhoupli jsme se na skalní hřebínek a vrcholový kříž nikde, jen ukazatel směřující vlevo nám dává tušit, že pro vrcholové foto si musíme ještě trochu popojít, ale nejde to hned. Chvíli musíme posedět a vychutnat si pohledy na okolní kotlinku, pokrytou silně vrásčitou skalní plochou, kde se tu a tam bělají sněhové plochy.

Vpravo, v místech, odkud jsme se vyškrábali, se „vaří“ mraky a naopak před námi se rozestupují a my alespoň na krátký okamžik vidíme vzdálené pohoří Totes Gebirge.

Po cestě ke kříži neodolám pokušení trochu se sklouznout po sněhovém poli, komu se to poštěstí, teď v červnu! A je tu konečně vrcholový kříž, teď už bohužel bez výhledů, mraky nastoupaly výš a my pod sebou můžeme jen tušit dravou řeku Enns a údolí, z kterého jsme dnes ráno začali svoji cestu vzhůru. 

 Člověk by si řekl, že tu nejhorší práci má za sebou, ale omyl, sestup zpět k rozcestí je fakt o hubu, alespoň jeho horní část. S opatrností našlapujeme po příkrém svahu, vlhkých balvanech a obezřetnost je na místě, stačí blbě šlápnout a je průšvih.

I tohle úskalí máme za sebou a začínáme klesat k chatě. A koho to nepotkáme? Naší skupinu, která teprve teď míří k vrcholu. Ti si na rozdíl od nás naordinovali klidnou cestu, nikam nespěchají, protože nemusí, nocleh je zajištěn na chalupě a podle toho, jak jsou rozjuchaní už teď, dá se tušit bujarý večer. Ale co my? Jsou dvě hodiny po poledni, a kdybychom tu chtěli i my spát, znamená to minimálně čtyři hodiny čekání na chatě a tak raději dáváme přednost sestupu do údolí a večernímu odjezdu domů. Jenže bez pořádného oběda to nepůjde, a když říkám pořádného, tak nepřeháním. Žebra na štýrský způsob, která jsme si objednali, byly skvostná, ale porce snad z poloviny krávy.

Pozdní oběd je za námi a můžeme se spustit do údolí.  Každý, kdo chodil po kopcích, mi dá jistě za pravdu, že cesta dolů, bolí víc, než šplhání do kopce. Kolena, stehna, hrůza… a k tomu všemu jsme ignorovali stezku a šli kolmo kopcem dolů. Tím jsme sice získali časový náskok, ale ne takový, aby nás v poslední půl hodině sestupu nestihla průtrž mračen. Není na nás nit suchá, všechno mokré letí do zavazadlového prostoru auta a na mokrá těla si navlékáme suché oblečení. Konečně jsme uvnitř auta a můžeme si odfouknout. Byla to poctivá dřina, kterou jsme si okořenili zběsilým tempem, čímž jsme stlačili konečný čas výstupu a sestupu na osm hodin, což je o dvě méně, než je na navigacích.