Lezení po skalách nad Lago di Garda

Svátek práce pravidelně slavíme aktivním odpočinkem, nabalíme karavan a ujíždíme pryč z české kotliny. Letos je v našem hledáčku Lago di Garda, i když v trochu netradiční podobě a složení.

A o čem mluvím? Začnu od konce, od "účastníků zájezdu". Torbe, bývá vždy zaručeným lákadlem pro celou mojí rodinu, ale letošní rok, zdá se býti přelomovým. Lenča se po studiích na plno pustila do práce a ta ji začíná limitovat, už to není ten sladký studentský život, kdy se mohla prakticky kdykoli sbalit a odjet na pár dní. Teď má své klienty, děti ve školce a také omezenou dovolenou, takže si každé volno musí dopředu promyslet. Druhý parťák Jenda má nyní jiné starosti, drtí se na zkoušku z dospělosti a i kdyby chtěl vyjet, nemůže, maturita má přednost.  A Lenka? Ta se musela převtělit do trpělivé matky, na kterou zbyl "servis" a tvoření pozitivní nálady před maturitou. A přiznávám, že v její absenci je i trocha té obavy z Jendova učebního nasazení. Co z toho tedy vyplývá? Že budu míc celý karavan jen pro sebe? Ne, rozhodl jsem se trochu vyvětrat rodiče a ukázat jim místa, o kterých od nás za ta léta, tolik slyšeli. Ale i to je tak trochu na půl pravda, sice se mnou pojedou, jenže ubytováni budou v penzionu, hezky pohodlně, v komfortu a beze stresu. A když jsem zmiňoval tu netradiční náplň, měl jsem na mysli něco, co na břehu jezera zažiji poprvé, jezení po horách, respektive, zdolávání ferrat v jejím okolí a i na to nebudu sám, přidám se ke skupince lezců, v čele s Lukášem, pod jehož křídly jsem před pár týdny prožil svůj ferraťácký křest. Zdá se, že je vše připraveno, rodiče i já jsme sbaleni, teď si jen potvrdím, zda je otevřený náš kemp v Torbole a můžeme jet. Tak přeci jenom na konec zádrhel, chlapec na druhém konci drátu nám sděluje, že o víkendu je v Riva del Garda festival horských kol a tudíž nám nemůže zaručit, že chytíme místo a o rezervaci nemůže být ani řeči. Jedinou šancí prý je, přijet v pátek brzo ráno. Tím padá můj plán si cestu k jezeru rozdělit do dvou dnů a nezbývá, než odtáhnout osm hodin v kuse. Nu což, nebude to poprvé a ani na posledy. Vyjíždíme, je pozdní odpoledne a navigace mi hlásí příjezd hodinu po půlnoci, ale to už budou brány kempu zavřené, takže nebudu riskovat s nějakou noční bojovkou v Torbole a noc přečkáváme na parkovišti za mýtnou bránou v Roverettu.Tonda i Jiřka cestu přečkali a pro jednu noc se z nich stanou karavanisté, zejména Jiřka šíří paniku, že stejně neusne, ale jen co dolehla do peří, usnula, jako do vody hozená. O brzký budíček se nám postaraly projíždějící vlaky, ale pro dnešek to vítáme, spěcháme do Torbole, urvat nějaký ten flek v kempu. Ten se na první pohled zdá být poloprázdný a tak si pohodlně vybíráme místo a počkáme, než otevřou recepci, ale mezi tím je čas na cappuccino a croissant. Jaké je naše překvapení, když se po návratu do kempu dozvídáme, že sice stojíme dobře, ale na špatném místě, tahle část je celá zamluvená. Nepomáhá mi ani moje skučení, že máme dlouhý karavan a na ostatních parcelách tudíž nezaparkujeme. Ber nebo nech být, takový je závěr naší debaty. Balíme tedy fidlátka a přejíždíme do druhé části kempu, kde asi po půl hodině hledání, šíbování sem a tam, definitivně parkujeme. Tak to bychom měli, teď ještě ubytovat rodiče. Pension je hned za plotem kempu a navíc balkón pokoje, kde budou trávit následující volné dny, míří rovnou na něj. Ideální! Ještě, než Tondu a Jiřku nechám vybalit, poukazuji na opěrné body v okolí, abych jim pomohl se lépe orientovat při cestě z a do kempu a konečně se mohu i já trochu adaptovat.  Dnes bych rád rodiče vyvlekl po Strade del Ponale k vyhlídkové restauraci Beleveder, ale je to poctivých 12km, z čehož třetina vede stále do kopce, takže doufám, že je hned první den nezničím. Do batohu skládám kromě neprofuků i jídlo, dobroty a pití, vzhledem k tomu, že se seniorskou turistikou nemám žádné zkušenosti, raději toho beru více, než aby mi něco po cestě scházelo. Nezbytnou součástí výšlapu budou i hůlky, ale na ty přijde řada, až za dobrou hodinku, tu strávíme cestou podél vody do Riva del Garda. Jdu hezky pomalu, rozvážně a snažím se našim vyprávět o všem, co nás obklopuje a k čemu mám nějaký osobní příběh, a že jich za ta léta je. Na náměstí, pod věží, je první zastávka na aperol a kávu, po očku sleduji, jaký je fyzický stav staroušků a protože se zdá, že je vše v pořádku, včetně chutě jít dál, rozdávám hole a jdeme do kopce.

Oba bojují jako lvi, žádné remcání a snaha to otočit, poctivě si to odšlapali a teď za odměnu sedí na terasa vyhlídkové restaurace a do syta si vychutnávají nejen úžasné výhledy, ale i svůj úspěch.

 Cesta dolů je už pohodová, hezky z kopce a s výhledem na jezero. Když už před sebou máme poslední kilometr sestupu do Riva del Garda, rozezní se mi v kapse telefon, volá Lukáš. "Ahoj, tak my jsme dorazili do Arco a tak za půl hodiny bych si tě vyzvedl v kempu, stíháš to?" Za normálních okolností bych neváhal říci, že ano, ale dnes mám v zádech rodiče a s nimi to za třicet minut to z Riva do Torbole nedám. Jenže naděje umírá poslední "Jasný, to zvládnu", odpovídám a už teď vím, že je to nereálné. Jenže připraveným přeje štěstí, v Riva del Garda se zrovna chystá k odjezdu parník do Torbole! Pochopitelně to je náhoda, ale i z té je zapotřebí udělat záměr a příběh. "Tati, mami, už jste se prošli po pobřeží, vyškrábali na kopec, vypili dva aperoly a teď schází jen plavba po jezeře, takže nasedáme a jedeme". Očima tlačím loď kupředu a sleduji ručičky hodinek, jak se neúprosně blíží k šestnácté hodině. To snad není možné, zrychli to, popoháním v duchu kapitána. Za sedm minut celá, vystupujeme z lodi a já jdu s pravdou ven: "Takže, pro dnešek jste viděli vše, co bylo v plánu a teď jdeme do kempu. Já si trochu přichvátnu, musím se obléknout a zabalit, protože za pět minut jedu na feraty". Nastal trochu zmatek, v očích rodičů vidím úlek, obavy, únavu, ale i odhodlání splnit úkol a dojít do kempu bez mé pomoci. Mizím v dálce a rychlostí blesku se přesouvám do karavanu. Batoh, lezecké věci, kontaktní čočky, vodu, jídlo, tak, zamknout a ...naši. Na minutu přesně, únavou padají do křesel a s máváním mi přejí pěkné polezeníčko. Na sraz přicházím jen s dvou minutovým zpožděním. "Pardón, pardón" omlouvám se osazenstvu auta a s podáváním ruky, jim vyprávím o mé anabázi a než se dostanu ke konci příběhu, jsme v Mori, odkud je to jen pár minut k nástupu na ferratu Monte Albano, podle Lukáše prý ideální  kopec na rozlezení. Nevím, 210 metrů převýšení a devadesát minut lezení, uvidíme.

V každém případě nastupuji na skálu s respektem, protože jde o moje první lezení v Itálii a těžko říct, zda anoncovaná obtížnost C/D bude tou, kterou znám z Rakouska. Nástup je trochu obtížnější, protože první úchyty jsou ve třech metrech, ale potom to už jde ráz na ráz, nádherné lezení po téměř strmé skále, někdy kramle, jinde zase jen přírodní římsy a výhledy na městečko, krčící se v hlubině pod námi. Snažím se fotit, jednou na fotoaparát, podruhé telefonem, ale stále s obavou, že o jedno či druhé definitivně přijdu při neobratném pohybu. Naštěstí jsem nahoru vylezl bez hmotné újmy a navíc náramně spokojen.

Na první den, super!  A rodiče? Ty se po mém odchodu prý došourali do pokoje, kde na chvíli padli do postele, aby nabrali trochu síly, protože večer je společné sezení u karavanu, přijel totiž i brácha s rodinou.

Sobotu jsem vyhlásil dnem volna, tedy jen pro rodiče, já odjíždím na celý den do skal a oni mají jediný úkol, nabrat síly na zítřejší výšlap. Zase to bude trochu do kopce. Naše mini skupina odjíždí do Nago Segrom, oblasti nad jezerem, která je doslova poseta obrovskými balvany, vklíněnými mezi kolmé stěny skal. Ideální terén pro začátečníky i pokročilé lezce. Ano, dopoledne se budeme věnovat klasickému lezení. Jdu do toho s malým despektem, raději bych dal nějakou tu ferátku, ale nakonec i do tohoto jdu na plno. A výsledek? Skvělé! Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak fajn zábava. Jenže i ta má svůj háček a nutnou podmínku, kterou je síla v rukou. Po skále se plazíš jen tak, bez dopomoci a ruce tu hrají hlavní prim, když nemáš „osvalené“ předloktí, jako bys nebyl. Zprvu jsem na lajny, jak říkají těm jednotlivým cestám, šplhal jako Spiderman, ale s přibývajícím počtem výlezů, to bylo horší a horší. Až dnes jsem si uvědomil, jak grandiózní úspěch, podložený nezměrnou dřinou, má za sebou náš světový lezec Ondra.

Křestem jsem prošel bez následků a po krátkém oddychu v Pregasině se vrháme na Via Ferrata Sentiero dei Contrabbandieri - stezku pro pašeráky. Podle podkladů jde o nenáročnou pěšinu na západním úbočí skály, nicméně je zde i několik těžkých úseků a převisů. Tedy nevím, kdo psal tenhle canc, protože to, co vidím před sebou je dost síla. Vysekaná kapsa do skály a pěšinka místy jen 30 cm široká, navíc nejištěná.

A když, tak je tady natažené lanko od kola, na konci roztřepené! První kroky jsou opatrné a snažím se zvyknout si na to, že stačí krok vedle a je po mě. Přikrčený, sunu nohu před nohu a po pravdě musím přiznat, že se bojím, je to poprvé, co mě tenhle pocit ve skalách dohání a radost z toho nemám. Naštěstí Lukáš některé brutální úseky dojišťuje svým lanem a nebýt toho, myslím, že by z naší skupinky zbylo jen torzo.

V hlavě mi zůstane jeden úsek, to když se pěšina scvrkla na šířku boty, a navíc skončila někde hluboko pode mnou, v rozeklané skále. Pokračování je o dobré dva metry dál. Bez nášlapu, bez jištění, jen díra. Nevěřícně hledíme na Lukáše a ve skrytu duše doufáme, že zmáčkne na nějaké tlačítko, ona se sklopí lávka a všichni se tomu vtipu zasmějeme. Ne! Musíme to přelézt sami! Po tomhle eskamotérském kousku, jsem si svůj práh odvahy posunul o pořádný krok dál. Ferrata je po dvou hodinách za námi, bylo to příšerné i krásné současně. Svoje pocity jsem poté na facebook vyjádřil asi takhle: Přátelé, bylo to úžasné, ale strašně jsem se bál. Ještě že mám dost spodního prádla. A teď mě omluvte, jdu se ožrat. A jak jsem napsal, tak jsem i udělal.

Dnes dávám lezení valé a budu se plně věnovat rodičům, ty si včera udělali oddychové volníčko, trochu se pocourali po pobřeží a teď se mi hlásí u karavanu v plné síle. Chce se mi říct: "Ták milé děti dnes nás čeká...." , ale nechám vtipy stranou a obracím jejich pozornost ke kopci za našimi zády - Monte Brione, zvaný též klobouk.

Není nic charakterističtějšího pro sever Gardy, než právě tahle hora, která díky svému tvaru vévodí snad všem fotkám, které si tu turisté pořizují. Když jsem plánoval tenhle výšlap, byl jsem si jist i malého rizika, byť jsem u jezera snad po třicáté, na tenhle kopec jsem nikdy nevyšel, ani nevyjel. Vlastně ani nevím proč, možná mi to přišlo jako jednoduchá výzva, ale teď je to každopádně jiné. Uvidíme, zkusíme to, a když toho bude moc, můžeme se otočit, vždyť i cesta je cíl. Na stezku nastupujeme u pevnosti San Nicoló ve stejnojmenném přístavu a pomalu, schod po schodu jdeme po hraně skalního masivu vzhůru. Po cestě se nám otvírají nové pohledy na jezero i město a den je zase krásný. Dnes to je sice kratší cesta, než v pátek, za to o poznání příkřejší. Mám tedy trochu obavy, zda mým parťákům nedojde dech, ale zatím jdou parádně. Po necelé hodince jsme u pevnosti Garda, která byla významnou součástí obrany údolí při první světové válce a při pohledu na Riva del Garda je jasné, že šlo o strategický bod. Vše máme jako na dlani. Doba oběda je již dávno za námi a nám zatím musí stačit jen nějaké energetické tyčinky a banán, ale jen co to na vrcholku obrátíme a sejdeme zpět dolů, dojde k nápravě a to tak, že k pořádné. Tonda i Jiřka jen koulí očima před tím nášupem na stole, ale stejně, jako se statečně popasovali s kopcem, dohráli i zde vítěznou bitvu. Den uběhl jako voda a večerní grilování bylo jeho příjemnou tečkou.

Konečně jsem se dočkal! Pondělí mi přineslo to, na co jsem se těšil nejvíc, ferratu přímo nad jezerem a rovnou tu nejpopulárnější Via dell' Amicizia, končící na vrcholu Cima S.A.T. (1245 m). Vzhledem k tomu, že Riva del Garda je v nadmořské výšce 65m, čeká nás hezké převýšení a prý i jedinečný pohled z vrcholu na město. Ferratě se říká i žebříková a to proto, že valná část stoupání je právě po kovových žebřících, přičemž ten nejdelší má 70 metrů. Nástup je mi dobře známý z předešlé cesty ke kapli Santa Barbara, kterou jsem šel před třemi týdny s Jendou, jdeme pohodlným terén stále vzhůru až k chatě, kde se již ustrojujeme do sedáků a odkláníme se k ferratě.

Díky již zmiňovanému festivalu horských kol je okolí jezera narvané k prasknutí a je to bohužel vidět i tady na kopci. Stejný nápad jako my, mělo několik dalších desítek lidí, takže před prvním žebříkem se tvoří doslova kolona a my si musíme trpělivě vystát naši šanci postoupit vzhůru. Hned začátek je vtipný, na žebříku visí cedule, která nabádá lezce k tomu, aby dodržovali maximální počet třech lidí na žebříku, jenže stačí zaklonit hlavu a napočítal jsem jich nade mnou dobrých deset. Dole to nebylo tak znát, ale v polovině, kdy můj život visí jen na dvou slabých roxorech, jsem pochopil důvod téhle cedule. Ale to byl asi jediný "nebezpečný" okamžik celého dne, pomalu se po žebřících i volným terénem prokousáváme k vrcholu a těšíme se pohledy do údolí. K vrcholu jsme se doškrábali po třech hodinách a na dlouhou dobu nechci vidět žebřík...jenže ten výhled dal všemu zapomenout. Jedním slovem-nádhera.

Po nezbytné vrcholové fotce nastává obvyklé trápení, cesta dolů, dnes dvou hodinová. To tam nemohou nabízet seskok s padákovým tandemem? Díky „dopravní zácpě“ jsme u vody o dvě hodiny později, než jsme předpokládali, takže další ferrata se odkládá a jede se lézt na skály, ale to už beze mě. Já mám na programu klidnou procházku se seniory podél řeky Sarca. Po tom adrenalinu mi to přišlo vhod, a když den zakončíte v hospodě u břehu jezera s kávou, zákuskem a pivem, není co si přát víc.

Dneškem končí naše dobrodružství, zítra odjíždíme domů a podle toho, jak se oba mí rodiče doslova rozsvítili, věřím, že ty dny nebyly marné. A obohaceni nebyli jen oni, ale hlavně já. Je těžké zpomalit na deset procent svého výkonu, trpělivě vysvětlovat již mnohokrát řečené a být stále ve střehu, ale stojí to za to.