Benátský záliv na lodi

Benátky, cíl všech, co cestují za historií, památkami a romantikou. Kolik let již plánuji jejich návštěvu? Nepočítaně, ale letos to vyjde, i když poněkud netradičně, po vodě.

Do Velikonoc zbývají dva týdny a přede mnou stojí rozhodnutí, kam se vydat. Pojedeme zakončit lyžařskou sezónu do Alp, kde jsou díky bohaté sněhové nadílce ideální lyžařské podmínky, nebo se přidáme ke kamarádům a vydáme se napříč naší krajinou? Ať přemýšlím, jak chci, stále to není úplně ono. Brouzdám po internetu, hledám inspiraci, když v tom mi na e-mail přistává jedna z tisíců nabídek, kterými nás tenhle globální svět zahrnuje. Už, už se chystám automaticky použít tlačítko delete, když mě do očí udeří text a v něm tučně Benátky. To je ono, pojedeme naším karavanem do Benátek! Rychle otvírám složku, kam si ukládám různé typy na výlety, informace o místech, možnostech parkování karavanem a vida, informací o Benátkách mám hodně. Jenže novinek není nikdy dost a tak se vracím do pošty, načerpat další. Benátky....jasně, záliv....aha, řeka Sile....co?hausbod....heuréka! Změna, jedeme do Benátek, ale na lodi!

A pak, že jsou ty reklamy k ničemu….Cíl i prostředek tedy mám, teď ještě složit posádku, ale to je podle očekávání, ten nejsnadnější úkol, pojede celá rodina, vyjma Jendy, kterého “nepustí příprava na maturitu”. Prostřednictvím agentury si pronajímáme hausbót a je hotovo, ale jeden háček by tu přeci jen byl. Kapitánské zkoušky pro řízení lodi. A teď pozor, oni nejsou třeba! Stačí prý krátké proškolení a může se vyplout. Den D se blíží a s ním i jedna mrzutost kterou je počasí, vypadá to, že nás čeká chladno a déšť. Nic příjemného, musíme se s tím nějak popasovat a doufat v malý zázrak. Ve čtvrtek ráno se loučíme s Jendou, udílíme mu poslední moudré rady a vydáváme se na osmi hodinovou cestu do městečka Casier, kde na nás v přístavu čeká naše loď. Ta je plně vybavena vším potřebným, jediné, co si musíme přivést, je proviant a ten nakoupíme až  v supermarketu za městem. A je to ráj chutí, mezitím, co holky do košíku vrství všechno, co máme na italské kuchyni rádi, já oblézám regál s alkoholem a hledám lahve s místním vyhlášeným prosekem Valdobbiadene. To by byl hřích si nějakou tu lahvičku nekoupit. Mám! Ale těch druhů. Nedá se nic dělat “holky, pojďte pěkně všechny k páníčkovi”, košík vypadá věru reprezentativně, a kdyby ho viděl MUDr. Nešpor z Bohnic, už by mi pomalu rozestýlal lůžko v léčebně. Taková hromada chlastu by si zasloužila uložit do kartonů a tak se nesměle ptám paní prodavačky, která zrovna rovná nějaké dobroty do regálu, zda by se tu nějaké nenašly. Očima nejprve míří na košík, pak na mě a s úsměvem na tváři vyhazuje chypsy na zem, aby karton od nezdravých pochutin, posloužil bohulibějšímu obsahu. “Odkud jste? Z Čech. Opravdu?” Zní mezi regály naše anglická konverzace, která má překvapivý konec v lámané češtině “já jsem byla pracovat v Praha, berore quado měsíca”. Svět je malý.V marině už na nás čeká podsaditý muž, usazený hluboko do koženého křesla a s úsměvem na tváři nám předkládá hromadu papírů k vyplnění. Tady končí moje vůdcovská role, z duše nenávidím dotazníky. Mezi tím, co holky papírují, tak spolu s Pavlem nakukujeme do učebny, kde má za chvíli probíhat rychlá “autoškola”. Pár obrázků a mapa, to má být ono? Vyplněno, zaplaceno a jdeme si převzít náš parník. Jen vstoupíte na molo, hlavou nám všem proběhne: To je fakt ono? Vždyť je to veliký, jako kráva. Během pěti minut dostáváme instrukce o tom kde co je, jak se to zapíná a už spěcháme do učebny. Tady to trvá o něco déle, než nás vykopali na vodu. V ruce svíráme mapu, katalog s kotvišti a dostává se nám rady, abychom ještě dnes popojeli hodinu cesty do Casale sul Sile, protože zítra bude silný vítr a na ostrov Burano, kde máme být v poledne, je to pět hodin cesty. Na to, že se blíží osmnáctá hodina, dost fofr a to nás ještě čeká krátká praxe na vodě. Kormidla se ujímá Pavel, já budu druhý kapitán s kompetencí do všeho krafat. Náš instruktor s námi provedl pár nezbytných úkonů, jako je jízda vpřed, vzad, otočka, kotvení a teď otevírá bránu a vypouští vyjukané námořníky na řeku. Stále tomu nemohu uvěřit, že nám po pár desítkách minut svěřili do rukou loď za takové peníze, snad jsme dobře pojištěni. Prší i přes to jsme všichni na horní palubě a se zatajeným dechem pozorujeme, jak se Pavel vypořádá s novou výzvou.

Nejčastější slova, která padají, jsou: doleva, doprava, pomalu a je to v hajzlu. S přibývajícím časem obavy mizí a my také, do podpalubí k druhému kormidlu. Řeka se klikatí a my se po ní řítíme závratnou rychlostí, alespoň tak vnímáme těch 12 km/hod, což je maximální rychlost, kterou je schopen hausbót jet. Po hodině jízdy je tu další dnešní dávka adrenalinu Jsme v Casale sul Sile, musíme přistát, což znamená otočit loď proti proudu  a přirazit k molu. Pavel manévruje, holky radí a já jdu na příď lodě, s bydlet v ruce, zachraňovat případné tvrdší přistání. Obavy jsou liché, kapitán s námi hupsnul k molu, jako do peří, teď ještě loď přivázat a je to. No jo, ono se řekne přivázat, ale stačí lano zašmodrchat blbě a v noci nás proud hodí do rákosí, a to v té lepší variantě. Lana jsem zavázal, jak nejlépe umím, ale toho pocitu zodpovědnosti se nemohu zbavit a tak mě během večera čeká ještě několik kontrol.

Jenže na to je čas, teď je na řadě večeře a prosecco.

Páteční ráno je deštivé, ale při pohledu oknem kajuty ven, se zdá, že než se stačíme nasnídat, mraky ustoupí a na naší dvou hodinovou plavbu do Portegrandi nám bude svítit slunce. Koryto řeky se klikatí pestrou krajinou, Pavel už naprosto suverénně zvládá řízení lodě a dokonce se odhodlává svěřit kormidlo i holkám, ale když naše bárka začíná kličkovat po hladině, jako zajíc před myslivcem na honu, rychle přebírá řízení do svých rukou a poklidnou jízdou připlouváme do Portegrand, hranici mezi řekou Sila a Benátským zálivem, tvořenou zdymadlem. Hlavou nám probíhají všechny možné rady, co jsme včera slyšeli, v duchu si přehráváme videa z yotoube a chystáme se na vplutí mezi vrata.

A hele, ono jde raz, dva, žádná velká komplikace, srdečně zdravíme obsluhu zdymadla u už vplouváme do ústí zálivu.

Pomalu se podél rákosí blížíme k rozsáhlé vodní ploše, která by lákala na volné plutí, ale pozor, musíme se striktně držet vymezené trasy, protože byť jen malá odchylka, by znamenala najetí na mělčinu! Kůly trčící z pod hladiny, nás spolehlivě dovádí až na dohled ostrova Burano, kde strávíme zbytek dnešního dne.

Je poledne a jak se zdá, obava ze silného větru se naplňuje, pomalu kotvíme v přístavišti a s velikou pečlivostí uvazujeme neposedný hausbót k molu.

Vítr je sice nepříjemný, ale na druhou stranu dokonale vymetl oblohu a na prohlídku ostrova odcházíme se sluncem nad hlavou. Buráno je vlastně seskupení několika malých ostrůvků, navzájem propojených mosty s jednou dominantou, věží San Martino, která si svým výrazným nakloněním mnoho nezadá se svojí „slavnější sestrou“ v Pise.

Ale to hlavní, co nás na první pohled upoutává, je barevná pestrost fasád domů, rozesetých podél kanálů a pobřeží ostrova. Tahle rarita není jen vějičkou na turisty, ale mají jí prý na svědomí místní rybáři, kterým pestrobarevnost fasád, usnadňovala návrat domů z dlouhých výprav za rybolovem. Aby se dnes tato tradice nezvrhla v pouhý kýč, funguje na ostrově komise, která dohlíží nad správností výběru barev fasád. A třetím lákadlem je ruční výroba krajek, která tu má dlouhou tradici a produkty z místních dílen tu najdete snad v každém krámku.

Touláme se uličkami podél kanálů, přecházíme mosty, nasáváme jedinečnou atmosféru městečka a spouště fotoaparátů cvakají jako o život. Motivů, které přímo lákají ke zvěčnění je tu nespočet. Uličky se pomalu plní turisty, ale nepřijde mi, že je tu nějak nesnesitelně narváno, stačí pár kroků dál od kanálů a ocitáme se zcela mimo dění, uprostřed barevných domů, jejichž fasády zdobí čerstvě vyprané prádlo, vlnící se v rytmu sílícího větru.

Jestli bych měl nějak zhmotnit romantiku, tak tohle je ten pravý okamžik. Jenže člověk není živ jen ze zážitků, ke slovu se hlásí prach obyčejný hlad, je čas na pozdní oběd. Hospůdky jsou plné a tak nám chvíli trvá, než najdeme prázdný stůl, ale za trpělivost jsme odměněni nejen skvělou a bodrou obsluhou, ale i výborným jídlem. Moje risotto nero je famózní. Dalším dnešním cílem bude malý ostrůvek na dohled od Burana, Torcello a k jeho návštěvě použijeme zdejší „městskou dopravu“ vaporetto, tedy jednu z lodí, které křižují mezi ostrovy a slouží nejen turistům, ale i místním obyvatelům k cestě za prací či nákupy. Torcello je malý, klidný ostrůvek, plný zeleně a jediným místem, kam se ubírají kroky turistů, jsou byzantské kostely Santa Maria Assunta a Santa Fosca. Krom toho se ostrov může pyšnit i tím, že svým géniem loci uchvátil i E. Hemingwaye, jenž tu strávil několik let svého plodného literárního života.

Den se chýlí ke konci, a po celém dni jsme již pořádně ušoupaní, ale na krátkou procházku okolo sousedního ostrova Mazzorbo, ještě sílu najdeme. S příchodem večera vítr nabral na síle a náš domeček na vodě vyvadí na hladině pořádné skopičiny, takže před ulehnutím se jdeme pro jistotu ujistit, že naše úvazy tuto bouři přečkají a my se nedočkáme nepříjemného překvapení. Byť jsem se fyzicky ujistil, že je vše v pořádku, neusíná se mi vůbec dobře, těsně za hlavou mi do boku lodě naráží jedna vlna za druhou a jako návdavek máme občasné vlnobití a výrazné zhoupnutí hausbótu od projíždějících lodí. Pokud nás nechytí mořská nemoc, nebo se nepotopíme na dno zátoky, uvidíme zítra slavné Benátky. Sobotní navigace k Benátkám je okolo hodiny, pomalu se ploužíme lagunou mezi kůly vytyčující trasu a v dálce vyhlížíme benátské věže, ale rovnou do Benátek nemíříme, loď zakotvíme na ostrůvku Vignole, kde má naše agentura kotviště v malé zátoce a do města poplujeme vaporettem.

Vystupujeme na západní straně města a první, co mě upoutalo je velká plachta visící z jednoho z oken domu, na které je výrazným písmem napsáno protestní heslo proti masové turistice. Benátky se postupně vylidňují a město každoročně zaplavuje až 28 milionů turistů. Není se tedy čemu divit, že místní obyvatelé vyšli do ulic a žádají regulaci turismu, v kdysi tak vlídném a otevřeném městě. Už je nebaví prodírat se mezi selfie tyčkami, stát frontu na mostech či dostávat rány kufry na kolečkách při cestě do práce. To vše si dnes vyzkoušíme na vlastní kůži, i když doufáme, že díky brzkému datu se těm masám vyhneme, jenže chyba lávky, tedy mostu, konkrétně Ponte Rialto, jehož schody jsou doslova obsypány turisty a my se jen s vypětím všech sil dostáváme k zábradlí, abychom pohlédli na hladinu kanálu.

Pomalu se šouráme spolu s davem k ikoně města, na náměstí San Marco a to, že jsme na místě poznáváme podle toho, že se lidský špunt uvolnil a nás to vyplivlo mezi další dav lidí, tentokrát poslušně stojících v předlouhé frontě na prohlídku baziliky. Jak může být dlouhá? Těžko odhadnout délku klikatícího se hada, ale rozhodně to bude několik délek atletického oválu. Postupně se prokousáváme mimo hlavní proud a teprve nyní si můžeme vychutnat tu absolutní krásu rozlehlého prostoru i okolních budov.

Je to bez přehánění dech beroucí! Jen ty davy lidí, kdyby byly třetinové. Zkusíme před nimi pláchnout ke Canale Grande, ale marnost nad marnost a co víc, začíná pršet.

Ještě chvíli  zkoušíme nepodlehnout truchlivé náladě, ale nejde to. Davy lidí nás natolik udusily, že prcháme zpět do „své“ klidné laguny ve Vignole a jako by to ten nahoře viděl, rozhání mraky a na palubu naší lodě dopadají hřejivé paprsky slunce.

Den je zachráněn a s ní i dobrá nálada. Mám-li po pravdě říci svůj názor na Benátky a nepodléhat mainstreamu, musím konstatovat, že jsem prožil jedno velké zklamání. Neupírám městu jeho jedinečnost a výjimečnost, ale to vše je přebito komercí, protkanou křížem, krážem městem, uličkami plnými značkových obchodů, otrávenými prodavači a dusnou atmosférou. Poslední den našeho mořského dobrodružství začínáme na ostrově Murano.

Ten tvoří devět, původně samostatných ostrovů, které byly postupem času pospojovány mosty a vytvořily tak jeden z největších celistvých ostrovů v Benátské laguně.  Možná to je tím, že jsme na ostrově brzo ráno, ale zatím se podél kanálů touláme téměř sami, prohlížíme si výlohy plné sklářských výrobků, které se vyrábí přímo zde na ostrově, a do jedné z malých skláren teď nahlížíme.

U pece sedí sklářský mistr a pokynem ruky nám dává najevo, že jsme zváni, tedy za malý poplatek. Za ten se před námi rozehrává malá ukázka tvorby skleněných výrobků a přes to, že pocházíme ze sklářské velmoci, vidím něco takového poprvé na vlastní oči.

Zbytek dopoledne se potulujeme po ostrově a užíváme si posledních chvil u moře, protože dnes nás čeká cesta zpět na řeku Sila. Odplouváme směrem k ostrovu St.Erasmo, nazývanému též benátská zahrada, kde je krásné kotviště a doufáme, že i otevřená hospoda, ale máme smůlu, vše je zavřené, kromě malé kaple, kde se právě odbývá sváteční mše.

Nezbývá, než pokračovat dál na Buráno, ostrov, který nám nejvíce přirostl k srdci a tak je symbolické, že právě zde, zakončujeme náš výlet skvělým obědem. Nyní už jen čtyř hodinová cesta po řece do Cenon, kde složíme naposledy hlavu.

Jsme již zkušení mořští vlci a tak to, z čehož jsme byli před pár dny vyplašení, nám nyní přijde jako nuda a rutina. Například rychlost lodě, fakt se vlečeme a očima přitahujeme cíl cesty. Konečně vidíme molo a u něj romantickou hospodu, ovšem zavřenou!

Nevadí, poslední noc se královsky najíme z vlastních zásob, dopijeme poslední lahev prosecca a sbalíme zavazadla, abychom si udělali náskok, před ranním předáváním lodě. To probíhá zcela hladce a po půl hodině už místo kormidla, svírám volant mého vozu. Končí dobrodružství, o kterém si ještě dlouho budeme vyprávět.