Riva del Garda-trek do skal

Jaro klepe na dveře a kde jinde ho přivítat, než v naší oblíbené Riva del Garda. Spojíme příjemné s užitečným a po cestě za pracovními povinnostmi, se na jeden den zastavíme u jezera.

Cest na Lago di Garda bylo již nepočítaně, ale tato bude první, kdy k ledovcovému jezeru vyrážíme nikoli s karavanem, ale osobním vozem a do pensionu. Ten jsme předem zabukovali a vybrali si strategické místo uprostřed cesty, mezi Torbole a Riva d. Garda. Už při vybírání ubytování, mě zarazilo, že teď na začátku jara, je téměř vše plné a důvod proč tomu tak je, jsme zjistili záhy po příjezdu. Na jezeře se konaly několikadenní mezinárodní jachtařské závody mládeže, takže si připadáme, že jsme se ocitli v plné letní sezóně, naštěstí nám tenhle shon nevadí, zítra před ním utečeme do kopců nad jezero.

Ale ještě před tím máme dvě povinnosti: Dát si v nejlepší gelaterii u jezera zmrzlinu a zajíst jí pizzou. Tyhle úkoly se plní snadno, uvidíme, jak nám to půjde zítra. Vlastě prožíváme dvojí premiéru, vedle ubytování je to první pokus o horské trekování a to v terénu, který ještě nemáme zmapovaný. Na kolech jsme zde sjezdili každou pěšinu, ale na skály nad jezerem jsme se vždy dívali jen z břehu a se sklenkou vína v ruce. Mám sice připravené nějaké trasy, ale podklady, z kterých jsem vycházel, nejsou úplně ideální, proto se musíme ráno zastavit v infocentru a prověřit možnosti. Nedělní ráno je sice zamračené, ale podle předpovědi se má po obědě ukázat slunce, takže se zdá, že nás čekají ideální podmínky. Do batohu balíme vše potřebné, ještě zkontrolovat foťák a můžeme vyrazit. A sakra! Foťák mám, ale chybí mi v ní paměťová karta, takže je po focení, budu se muset spolehnout jen na telefon. V info centru si nabíráme lepší mapové podklady a jdeme na to, první zastávkou bude Bastila, ke které vede pohodlná cesta, stačí dvacet minut a naskýtá se nám krásný výhled na město.

Zde končí cesta pro ty, kteří se sem vyškrabali v teniskách a dál, ke kapli Sv. Barbory už směřují jen zdatnější turisté. Po cestě míjíme mladý pár, který je obtěžkán nejen batohem, přilbou, ale i vybavením pro zdolání ferrat, těm se my chceme vyhnout, protože jsme zatím v tomto směru nepolíbeni. Ještě pod kaplí nás čeká milé překvapení, otevřená bouda Capanna Santa Barbara, kde si dáváme pivo a kocháme se krásným výhledem na jezero. „To by byly fotky, co?“ utahuje si ze mě Jenda, ale mě nerozhodí (no, trochu jo…).

U kaple se snažíme zorientovat v mapě a trvá nám nějakou chvíli, než nacházíme ten správný chodník 404, který vede až na Bochet dei Concoli. Stoupáme vzhůru po úzké pěšině, pár žebřících a na každém kroku se nám naskýtá ohromující pohled na modrou hladinu jezera.

Je těsně po jedné hodině a tudíž nejvyšší čas na malý oběd, sedáme si na jedné z vyhlídek do trávy a pomalu v nás mizí prosciutto a foccacia. Parádní den!  Po další hodině narážíme na rozcestník, která ukazuje k našemu cíli dvě cesty, na tu přes ferratu si netroufáme a volíme tedy chodník okolo skály.

Blížíme se do výšky nad tisíc metrů, což při nadmořské výšce Riva d.G. (60m), znamená překonání hezké porce výškových metrů, a nejen to, začíná se lehce ochlazovat a chodník se ztrácí pod vrstvou sněhu. Sice jen na chvíli, ale je vidět, že zima se letos nechce vzdát své vlády nad horami tak snadno.

 Pod vrcholkem si ještě nabíráme vodu do lahví z jezírka a za pár minut jsme nahoře. Chodník se stáčí za Grotta Dazi a my klesáme dolů po 417, směrem na Molino di Ledro, pro mě vždy tak trochu nuda, raději bych sto krát stoupal, než se spouštěl do údolí. Snad i to byla moje motivace přemluvit Jendu, abychom trochu pozměnili plán a místo údolím, se k jezeru vrátili chodníkem ve skalách. Vím, že Jenda nemá rád tyhle změny, ale když mi v očích vidí můj zápal, kýve na souhlas a opět stoupáme. Stezka se klikatí úbočím skály a my se pomalu prokousáváme na východní stranu masivu, s výhledy na Lago di Garda. Paradoxem je, že ten nejhezčí je pro nás poslední.

U chodníku je cedule se zákazem vstupu a jedinou možností, jak se dostat do Riva, je zdolání ferraty. Tak to je konečná! Nevíme, jak ferrata vypadá, nemáme ani sedáky a tak nezbývá, než se otočit o vrátit se na začátek.

Jenda nemluví a zrychluje krok! Marná je moje obrana, že jsem přeci nemohl vědět o tom uzavření, je prostě nasranej a hotovo. Tahle „zkratka“ nás stála hodinu a půl, ale nevadí, teď to cestou údolím doženeme. Jen rychlý pohled na rozcestník a ….cože? Ještě dvě a půl hodiny? Zkrátím to, do Riva del Garda jsme se došourali v šest hodin, v nohou 30km s výškovým převýšením 2km. Ale výlet to byl parádní, příště už se sedáky a hurá na ferraty! Jo, a Jendo, slibuji, že nebudou žádné zkraty.