SEA: Z Dubaje k hranicím s Ománem

Emiráty není jen Dubaj, nebo Abú Dhabí, je tu rozlehlá poušť, oázy, velbloudi a hory na hranicích s Ománem.

Volné pokračování prvního dílu: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655486

Po dni oddychu je tu další výlet za poznáním pouštního státu, tentokrát nás Ema odveze až na samé hranice s Ománem, do města Al Ain. Cesta začíná opět dlouhým kličkováním širokou dálnicí ven z Dubaje a trvá to dobrou půl hodinu, než se konečně napojujeme na silnici, vedoucí k hranicím. Vystupujeme z „Dubajské bubliny“ a uháníme napříč pouští do jiného světa, černý pás asfaltu se zakusuje do žlutého písku a vine se daleko za horizont.

Ema nás, stejně, jako v pondělí, nepřestává udivovat, nejen, že na nás hrne spoustu informací, ale je tak nabuzená a pozitivní, až to udivuje. „Emo, to není možný, kde berete tu energii?“, ptám se vysmáté průvodkyni a ona, jako kdyby tušila podtext mého dotazu, spouští dlouhý monolog. „Jo alkohol? Ne, to ne, jednak bych si to netroufla a hlavně není kde brát. K alkoholu se můžeme my rezidenti dostat jen v hotelech, kam občas s rodinou zavítáme anebo ho nakoupit v jiném emirátu, což není tak snadné. Navíc nám hrozí vyhoštění za porušení pravidla o pití alkoholu. I my musíme v tomto bodě ctít jejich pravidla. Dobře, ale neříkejte mi, že si Arabové někde za rohem trochu necucnou, vyzvídám.  To víte, že někteří ano, ale dělají to mazaně a to jen o víkendu. Ten tu začíná pátkem, posledním dnem v týdnu, a mnoho Arabů najíždí do hotelů, které využívají jako svou víkendovou chalupu a tam, ve skrytu luxusních rezidencí, srkají alkohol.“ Svěřujeme se Emě i se svými obavami o bezpečnost, ale dostává se nám ujištění, že můžeme zůstat, zdejší Arabové čtou korán čistě a jsou naprosto míru milovní, navíc jsou zde nastavena naprosto tvrdá pravidla a nikdo si je nedovolí překročit: Za drogy-smrt, za zabití-smrt.“  Cesta ubíhá a máme tu první zastávku, kterou je malá velbloudí farma, za kterou se vydáváme pěšky do pouště.

Slunce se vyhouplo vysoko nad naše hlavy a příliš nás nešetří, naštěstí to není dlouhá cesta a po pár stovkách „horkých kroků“ jsme u farmy. Ta má dvě části, tu odlehlou, oplocenou, kde žije velbloudářova rodina a druhou, u které stojíme, a natahujeme ruce k sametově hladké srsti korábů pouště. Jsou milí, natahují k nám svoje dlouhé krky a je vidět, jak moc si užívají našich pohlazení.

„Barčo, od taťky mám povolení tě vyměnit za pár hrbáčů, tak bych to viděl tak na pět kusů“ otáčím svojí pozornost k nejmladší ženě naší skupinky. „ Za pět?“ Barča vytřeští oči, ale zároveň nepřestává škrábat velblouda za uchem. Vlastně nevím, co jí zarazilo víc, zda to, že ji chci vyměnit, nebo jen její nízká cen. „Tak to Petře přitlačte“, vkládá se do hovoru Ema“ já to vidím na minimálně dvacet kusů, vždyť cena kvalitního závodního velblouda je několik set tisíc dolarů.“ Trefa do černého, Barča je atletka, takže to na nejbližším trhu zkusíme, nebo už za chvíli, před námi je velbloudí závodiště. Očekával jsem hodně, ale tohle? Nekonečná oplocená plocha, na ní parkoviště snad pro všechny Emiráťany, kryté tribuny a dlouhá závodní dráha a vedle ní široká asfaltka, připomínající přistávací dráhu. Ohromující.

Není se čemu divit, zde v SEA platí tři jistoty, na které jsou muži pyšní koně, draví ptáci a velbloudi. S otevřenou pusou sledujeme pompéznost díla a zároveň v dáli vyhlížíme i nějaký pohyb, který by znamenal tréning místních krasavců. Sláva! Na horizontu vidíme oblaka prachu! Řítí se k nám hrbáči a vedle nich, na „přistávací ploše“, terénní auto s trenérem.

Zbývá ještě jedna neznámá, kdo bude žokejem. Bývají to mladí chlapci, ve věku 5-7let, kteří jsou z valné většiny buď prodáni svojí rodinou, nebo rovnou uneseni ze zemí, jako je Bangladéš, Pákistán nebo Súdán. Nebo budou mít velbloudi na hrbu malého robota? Ani jedno, ani druhé, na velbloudech sedí muži středního věku s kamenným výrazem ve tváři, ale emoce tu při závodech beze sporu jsou a prý jde o naprosté šílenství, podpořené miliony petrodolarů na prize money. Jednu odlišnost od kontinentálních závodů tu ale najdeme a tou jsou sázky, které jsou vírou zapovězeny. Nicméně i nad tím dokáží sázkaři vyzrát tím, že si pronajmou celý hotel, kde bydlí i sází zároveň.

Je poledne, rychle mizíme do klimatizovaného auta a nabíráme východní směr emirátu Abú Dhabí, k městu- Al Ain (v překladu „pramen“), jsme v oblasti oáz Buraimi. Pomalu se blížíme k Al-Ain, okolní poušť se halí do rudého hávu a před námi se tyčí Jebel Hafít a Ománské hory, jsme v jiném světě, diametrálně odlišném od Dubaje. Blízkost ománské hranice nám nepřipomínají jen hory, ale hlavně ostnaté dráty, které prochází městem a rozdělují ománskou část města Al Buraimi, od té emirátské.

Město působí upraveně, čistě a díky zákazu výstavby vyšších domů, než sedmi patrových, zde horizont neroztíná žádná výšková budova, jako na pobřeží. Město nabízí i mnohé pamětihodnosti, ale nás víc než historie, láká návštěva palmové oázy, jenže je tu malý zádrhel, Ema nemůže najít tu „svou“ a tak se necháme vést ukazateli do jiné a budeme doufat, že to nebude průšvih. Vzhledem k tomu, že je tu na 3.000 akrech, téměř 150.000 kusů datlových palem, není se čeho obávat. Moje představa oázy, kterou znám z filmů, bere brzo za své, ocitáme se v upravené zahradě obehnané vysokou kamennou zdí, pečlivě protkanou tisíc let starým, důmyslným zavlažovacím systémem „falaj“, využívajícím samospádu vody z hor.

Prohlížím koruny palem, ale žádné datle nevidím, to správné období pro sklizeň přijde až za dva měsíce, musím si tedy nechat zajít chuť, ale ne na dlouho, čeká nás oběd v místní hospodě, i když nevím, zda název hospoda, je ten správný výraz. Vcházíme do obrovské prostory, kde je odhadem 80 stolů, ale obsazené jsou jen tři, což nebývá dobré znamení, ale aplikovat tuzemské zkušenosti sem do SEA, nemusí být správná cesta.  Usedáme na plastové židle a pomalu se rozhlížíme po obsluze, která se mezitím ztratila do nejzazšího kouta místnosti a vyčkává, co si ty bílé tváře počnou. Nicméně hra na schovávanou netrvá dlouho a ochotný číšník nám začíná na stůl snášet všechny pochutiny, které jsme si objednali a nutno přiznat, že jídlo nejen že vypadalo skvěle, ale i skvěle i chutnalo. Zejména humus, typické arabské jídlo je skvostné.

Malé talířky putují od jednoho z nás k druhému a přes plná ústa slyším jen samé slastné výkřiky. Tohle se povedlo a teď hurá do kopců! Bezprostředně za městem se vypíná Jebel Hafeet (1.300m.n.m.), druhá nejvyšší hora SEA, ale nečekejme adrenalin, vzhůru vede pohodlná asfaltová silnice až k obrovskému parkovišti pod vrcholem. Ach jo, moje srdce touží po troše námahy a propoceném triku, ale nedá se nic dělat, snad příště, při treku do Ománských hor.

A aby bylo vše v místních kolejích, stojí tu i luxusní hotel. Co nelze hoře upřít je fascinující pohled na město a širé okolí.

Po „námaze“ je čas na relax, který si odbudeme u minerálních pramenů těsně pod Jebel Hafeet. Ema nás navnadila natolik, že se mi se v hlavě vyrojily vzpomínky na syrné lázně Saturnina v Toskánsku a očekávám něco podobného, vždyť jsme v SEA, kde je všechno „na max“. Náš Hyunday vjíždí do brány areálu kde jsou na zeleném trávníku dětské hrací prvky a vedle budova rychlého občerstvení. A do prdle, to bude „hali gali“, prolétne mi hlavou, ale to ještě netuším, co mě čeká. Kde pak sirné lázně, přírodní vývěr vody, vřídlo, jen jedna malá betonová strouha a v něm sotva neznatelný pramen vody. Aha, kde je ta jejich megalomanie? Pramen se nedá koupit nebo postavit… Moje zklamání mírní Ema a nabízí vysvětlení, které chápu. “Nesmíte to brát evropským pohledem, daty v Emirátech je pramen vody malý zázrak“. Cachtání vody je naším dnešním posledním povyražením, balíme a míříme zpět do Dubaje.

Dlouhá cesta zpět nabízí prostor pro další povídání o zemi, s kterou Ema natolik srostla, že ji považuje za svůj druhý domov a s láskou o ní vypráví. Třeba o monohoženství, které zde má hlubokou tradici. Téma, které u nás chlapů vyvolává jiskru v oku. „No nevím kluci, na první pohled dobrý, ale zkuste to domyslet dál. Za každou ženu musí nápadník zaplatit tučné věno, samozřejmostí je postavit dům, který má centrální, společnou část a samostatná křídla pro jednotlivé ženy, takže nic levného, jeho povinností je se o ně finančně postarat a snést i jejich občasné hašteření. Ženy se navzájem berou spíše jako sestry, než konkurentky a tak spolu „drží basu“, což chlapa staví do obtížné pozice. A teprve když tohle překonáte, můžete pomyslet na slast, o které muži sní. Nic jednoduchého, co“? No, když to poslouchám, tak mi to mnohoženství nepřijde až tolik atraktivní, ale útočím dál. „Dobře, ale zase tu mají chlapy výhodu v tom, že ušetří za ženské oblečení, vždyť ony jsou  zahaleny v černé abáje a ty jí stačí dvě! A co myslíte, že mají pod ní? Mnohdy značkové oblečení za stovky dolarů“, vrací úder Ema. „A věřte, že byť to nevypadá, žena zde má zásadní slovo. Třeba dámské taxi, které tu není proto, že ženy nesmí jezdit s muži, ale naopak! Mému muži se například několikrát stalo, že ho ženy odmítly vzít do výtahu“. Když jsme vyčerpali téma žen, otáčím kormidlo rozhovoru na sport, protože právě míjíme hřiště, které na první pohled vypadá, jako fotbalové, ale to je asi hloupost. „Fotbal ne, to je hřiště na rugby“, zní překvapivá odpověď, která mě upřímně překvapuje. „Ona ta hra tu má kořeny z dob britských kolonií a v sedmdesátých letech tradici obnovil šejk Rashid bin Saeed Al Maktoume, který zde postavil moderní svatostánek, na kterém se dnes koná jeden z deseti nejvýznamnějších turnajů“. Cesta uběhla jako voda, dokonce nejsou ani dlouhé kolony, takže jsme před hotelem ještě před setměním a nastal čas loučení s naší průvodkyní Emou, pro zbylé dny si budeme muset vystačit sami.

Na čtvrtek jsme si naplánovali kombinaci dopoledního oddychu a následného výletu do pouště, čeká nás jízda v dunách. Adrenalin, který si prostě nemůžeme nechat ujít, teď jen vybrat správnou agenturu, která nás neoškube jízdou na malých dunách za Dubají a vezme nás dál do pouště, k červeným dunám. V hotelu se nabízí agentura pod jménem Red Dunes a dáma, která služby nabízí, slibuje opravdový zážitek, navíc když nás je šest, pojedeme sami. To ve mně zlomilo odpor k výletům „hotelového typu“ a kýveme na souhlas. Moje představa byla naivní, přijede borec, odveze nás do dun, kde se vyblbneme a den zakončíme v oáze při západu slunce a sledováním tradičních arabských tanců. Jak jsem starej, tak jsem blbej.  Jsou dvě hodiny odpoledne a máme tu řidiče. Bílý Jeep, v něm Sauďan oblečený do bílého dišdaše, na hlavě šátek a profesionálně nás vítá, začátek je slibný. Jen co vyjedeme z brány hotelu, zahrnuji řidiče přátelským úsměvem a čekám alespoň poloviční odezvu, ale to se pletu, dostává se nám úsečného uvítání a sdělení, že nás odváží do místa v poušti, kde si můžeme koupit tradiční suvenýry a odskočit si na toaletu. Naše pohledy se ani nepotkaly, jen strohé sdělení a dost. V duchu nám všem projela vzpomínka na naší zlatou Emu…

Vůz se blíží na hranici oblasti rudých dun a my vidíme téměř všude okolo sebe stopy v písku a mnoho jeepů, brázdících písečné duny, jsme na místě. Řidič odbočuje z dálnice a nám je jasné, že jsme v pasti! Malý oplocený areál, před ním dvě desítky jeepů a davy nažhavených turistů, natěšených na „autentickou Arábii“. „Tady si vystupte, dojděte si na toaletu, odpočiňte si a až budete hotovi, pojedeme“, zní suchý příkaz řidiče. Jdeme brankou dovnitř a ocitáme se v naprostém panoptiku, pořvávající Arabové lákající do obchodu, muž s dravým ptákem na ruce nabízející za mrzký peníz kontakt s jeho miláčkem, malý prodavač, který je přesvědčeným, že bez šátku gutra nemůžete být a to vše podtrženo řvoucími motory čtyřkolek, brázdící písek za polotem areálu. Tím vším se proplétají snad všechny národy světa, muži v džínách i v čerstvě zakoupených dišdaš, ženy ve střevíčkách i s kabelkou od Diora. Zklamání je tady! Moje nálada spadla hluboko ke dnu, ale naštěstí můžeme jet pryč, stačí jen říci řidiči – we are ready. Ale moje snaha je marná, řidič pokuřuje v hloučku ostatních řidičů a evidentně nás má na háku. Jdeme tedy ostentativně za branku a doufáme, že to s ním hne. Ne, nic! Moje trpělivost je u konce a krev mi vře v žilách, cítím absolutní bezmoc a sám sobě vyčítám, že jsem skočil na špek. Žádný individuální výlet, jsme jen součástí stáda ovcí, které si chlapci vodí, jak uznají za vhodné.  Snad bych mu to i odpustil, ale to jeho pohrdání námi, je strašné! Konečně dokouřil, startuje motor a my se snad dočkáme vysněné jízdy v dunách. Ale chyba lávky, čekáme na dalších deset aut, s kterými pojedeme do pouště v koloně, takže je čas ještě na malou sušenku, to vše v naprostém klidu, před našimi zraky. Rusové i Japonci naskákali do aut a vyjíždíme, naše auto pojede jako první, o to by mohl být zážitek silnější. Řidiči nutno přiznat jeho um, přejíždí duny na hraně možného překlopení vozu, smýká s námi nahoru, dolu a my se alespoň na chvíli ocitáme v pozici účastníka Rallye Paříž Dakar.

Představa, že tenhle terén musí účastníci zvládat v závodním tempu a několik dní, ve mně vyvolává velikou úctu ke všem, kdo závod absolvují.

Jízda je za námi, teď ještě dohustit u našeho vozu pneumatiky a odjíždíme mezi duny, pozorovat západ slunce.

Každá agentura, která pořádá tuhle atrakci, má v poušti svoji „základnu“, kam sváží klienty. Ta naše je za devatero dunami a devatero kotlinami a nepůsobí tak stísněně, jako ta ohrada na začátku, ale hlavně je tu možnost vyzkoušet si snowboarding. Nebo vlastně sandboarding.

Mezitím, co si holky krášlí ruce henou, my spěcháme na nejbližší dunu a pokoušíme se o první sjezdy.

Je to překvapivě snadnější, než jsem očekával a tak stačí pár sklouznutí a jsme skoro profíci. Den se blíží ke svému konci a slunce si pomalu hledá místo, kam se mezi dunami uloží ke spánku. Okamžik, který vylákal všechny na nejvyšší dunu a s fotoaparáty v ruce, očekáváme západ slunce.

Romantika jako prase, jak by řekl jeden můj kamarád, ale moment, co to je? Právě ve chvíli, kdy se rudý kotouč blíží k horizontu, se před nás vyřítila dvojice jezdců na čtyřkolkách a přesně v ose západu nám předvádí svoje umění. Romantika je pryč, stejně, jako snímek západu slunce.

Vracíme se zpět do osady, kde je pro nás připraveno malé pohoštění a ukázka místních tanců. Obojí hrůza, malá tortilla šla rovnou do koše a místo arabské tanečnice se před námi vlní jaká si Filipínka. „Holírna“ pokračuje… v přestávce před ohňovou show se k nám přitočil prodejce suvenýrů a začíná před nás skládat celý obsah tašky, kterou vláčí s sebou.

Od blikající miniatury Burj Khalif, přes desítky náramků a serepetiček až po malé cínové velbloudy. Bingo, do toho jdeme. Nechal jsem ho odpracovat jeho díl práce a na řadu přichází smlouvání, bez toho by to nebavilo mě a ani jeho. Jde nám to hezky, cifry lítají vzduchem, stáváme se na pár okamžiků přáteli, trochu oba pláčeme, že nemáme tolik peněz, až je dílo hotovo. U obchodníka v ruce končí pár bankovek a u nás suvenýry. Po ohňové show je připraveno další kolo občerstvení, prý originální arabské, alespoň to tvrdí chraplavý hlas z amplionu, ale jen co domluví, nastává chaotický úprk do fronty a my zůstáváme sedět na polštářích osamoceni. Jedeme domů - we are ready! To je poprvé, co vidím na tváři řidiče lehký náznak úsměvu, bodejť ne, končí mu směna dřív, než čekal. Jak zhodnotit dnešní den? Víc jak jindy platí, že na to špatné se rychle zapomene a ve vzpomínkách nám zůstanou vzpomínky na adrenalin v dunách.

Poslední den a půl do odletu, proválíme na pláži a nastřádáme trochu slunce, před naším návratem do chladného Česka.

Video: https://www.youtube.com/watch?v=uPwSPtXaQQ8