SEA: Z Ajman do Dubaje

23. 03. 2018 16:13:23
Dubai jsem mnohokrát využíval, jako přestupní místo pro cesty do Asie a nikdy mi nezbyl čas na jeho prohlídku. Nastal čas na nápravu.

Hlavním důvodem, proč byly Emiráty na okraji mého zájmu, je jistota, že mi nemůže nic utéct, maximálně přijdu o pár rozestavěných výškových budov, což mě netrápí. Nicméně letos by to mohlo vyjít, jen se musíme rozhodnout, zda jarní prázdniny strávíme na sněhu, nebo na rozpáleném písku. Rodinné referendum vyšlo naprosto jednoznačně, byť jsem tajně doufal alespoň v pár "sněhových" hlasů a tak nezbývá, než dodržet slovo. Zpropadená demokracie! Rozhodnutí padlo, nyní ještě vybrat lokalitu, což je překvapivě složitější krok, než samotné rozhodnutí, kam jet. Buď týden strávíme uprostřed rušné Dubaje, nebo si vybereme klidnější emirát a na výlety po SEA obětujeme díky větším vzdálenostem více času. Nakonec se kloníme ke druhé variantě a volba padá na nejmenší ze všech emirátů, Ammán, který zabírá svojí rozlohou 260 km2, jen 0,3% plochy SEA. Turistický ruch je zde teprve v plenkách, ale díky tlaku konkurenčních emirátů Dubaj a Abú Dhabí, se i místní šejkové pustili do zvelebování svého území, byť mají zásadní hendikep v absenci výskytu nalezišť ropy a plynu. Zajímavostí je, že šejci například pro vylepšení vzhledu města zakázali vylepovat plakáty na ulicích a domech (pochopitelně vyjma podobizen šejků), nebo je zapovězeno věšení prádlo směrem do ulice. Zvláštní je i zákaz otevírání nových restaurací, aby nadměrný hluk nerušil veřejnost. Kromě těchto nezvyklých vyhlášek má emirát jednu příjemnou výjimku a tou je povolení prodávat alkohol v obchodech nazývaných „liquor shopy“. Vybrán je emirát i hotel, teď ještě naplánovat nějaké výlety za poznáním SEA, protože ležet sedm dní u moře by mě asi zabilo. Mám na to několik měsíců čas, ale čím více se nořím do příprav, tím více zjišťuji, že to tentokrát bude nad moje síly. SEA není Itálie a tak naplánovat výjezd autem napříč emiráty, najít si půjčovnu aut a trefit tam, kam bych chtěl, nebude snadné. Takže se mohu spolehnout buď na hotelové služby, ke kterým mám z principu odpor, nebo si na místě najít místního průvodce, což se mi v minulosti již osvědčilo a tak začínám intenzivně brouzdat po internetu a hledat až do okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na můj dávný kontakt s paní Emou, která v Dubaji žije již několik let a průvodcuje. Mám štěstí, Ema mi obratem odepisuje a po pár e-mailech jsme domluveni, společně pojedeme do Dubaje a Al Ajn. Zatím co já řeším, co uvidíme, Lenka se stará o papíry a naráží na problém, jak ošetřit vycestování sedmnáctileté Barči. "Buďte v klidu, stačí jen plná moc od rodičů", dostává se jí ujištění od agentury, ale to Lence nestačí, nelení a s dotazem se obrací na SEA ambasádu. Za "odměnu" se jí dostává následující odpovědi: Plná moc v češtině, angličtině, ověřená notářem a parafovaná SEA ambasádou! Jsou tři pracovní dny do odletu! Zmatek zalil zbytek dne, telefonování na všechny strany, dotazy všem známým a výsledek neurčitý. Riskujeme jen notáře a věříme, že horlivost úředníka na ambasádě, byla jen aprílovým vtipem. Hotovo a můžeme se těšit k Perskému zálivu. Na letišti V. Havla si posouváme hodinky o tři hodiny dopředu a doufáme, že šesti hodinový let přežijeme bez úhony a na to si tradičně musím dát jednu odletovou Plzeň.

Díky rezervaci sedadel u nouzového východu se máme jako páni, nohy natažené, žádné mačkání kolen a zejména pro dvou metrového Honzu je to výhra, takže let jsme skousli, jako malinu a už nás čeká jen 25 kilometrový přejezd do hotelu. Je půl hodina před půlnocí a my se ocitáme na recepci hotelu, kde se nás ujímá recepční a ochotně nám zařizuje lehkou večeři na pokoje. Máme zamluvené tři dvoulůžkové pokoje a při mé smůle je nad slunce jasné, kdo vyfasuje ten nejhorší -já s Lenkou! Obě děti mají obrovské terasy a koupelnu s výhledem na moře. A my? Terásku sotva na dvě židle a o výhledu na moře z vany, se mi můžeme nechat jenom snít. Kromě téhle maličkosti jsme ale v oáze luxusu, vlastně si uvědomuji, že je to poprvé, co se necháváme takhle hýčkat, do téhle chvíle nás naše cestovatelské kroky nikdy nezavedly do hotelu tohoto kalibru. Po krátké chvíli už klepe obsluha na dveře a na terasu nám servíruje "malou" večeři. Na to se dá zvyknout, říkáme si a připíjíme rudým vínem na zdar naší dovolené.

Pondělní ráno není z těch nejlepších, díky posunu času, pozdnímu příjezdu a brzkému rannímu srazu s Emou, jsme spali sotva tři hodiny. Jsme zmačkaní jak papír od svačiny, ale už se těšíme na Dubaj, kterou máme dnes v plánu trochu poznat. Ema je sympatická dáma, která v Dubaji žije už sedm let, a věříme, že nám nejen ukáže ta nejzajímavější místa metropole, ale poví i informace z běžného života, ke kterým se na internetu jen tak nedostaneme. "Dobré ráno, vy jste ale přesní", vítá nás se širokým úsměvem Ema a jedním dechem nám sděluje svojí radost, že jsme taková hezká rodinka. Slovem hezká, má na mysli hubená a hned upřesňuje proč "půjčila jsem si totiž sedmimístného Hyundai a bála se, že když budete trochu masitější, tak se nevejdeme". Seznámení se z našimi váhami a mírami je za námi a teď hurá na to, holky na třetí zadní sedačku, my před ně a Honza dopředu. Vyrážíme.

Naše představa, že do Dubaje pojedeme pár desítek minut, dostává hned na začátku trhlinu "připravte se na malé zácpy, musíme přejet přes emirát Šardža a to nás bude stát trochu nervů" a je to tak, i když Ema dělá, co může, stejně se po všech zkratkách vynořujeme na zacpané sedmi proudé silnici a nezbývá, než se obrnit trpělivostí. Čas nám krátí vyprávění vitální Emy, která nás mezi přejížděním z pruhu do pruhu a nadáváním na Šaržany, zasvěcuje do života v Emirátech. "Třeba auta, když se podíváte na jejich SPZ a uvidíte číslo pod 100, zcela jistě půjde o někoho ze šejkovi rodiny či jejich nejbližšího okolí. Každý kdo si zde pořizuje nový vůz, jsou mimochodem zhruba o třetinu levnější, než v Evropě, si musí kromě peněz na samotnou koupi, připravit i bonitní kredit kartu a to pro případ, že spáchá nějaký dopravní přestupek. V Emirátech Vás nezastaví policista, jste pod kontrolou kamer a radarů, které při jakémkoli přestupku okamžitě reagují a automaticky strhávají pokutu z Vaší karty. Vše bezhotovostně, spravedlivě a nekompromisně.

A benzín? No ten nám tu pěkně zdražili! Litr už stojí 15 Kč!" Dozvídáme se a tato informace vyvolává na našich tvářích lehký úsměv, vždyť my platíme dvojnásobek. " No počkejte, vždyť jste přímo u zdroje, kde jinde by měl být benzín levnější, než tady? Ještě před pár lety stál o polovinu méně." To už se ale na cedulích u silnice objevují směrovky na Dubaj a zdá se, že za nedlouho budeme u cíle, vlastně je to pro nás neznalé, jediné vodítko, jak poznat hranice jednotlivých emirátů, které se podél pobřeží navzájem vizuálně spojují.

Po více jak hodině, jsme konečně v Dubaji a může začít naše prohlídka této dynamicky se rozvíjející metropole. První je na řadě historická čtvrť Bur Dubai, která je spolu s Deirou považována za centrum města. Bur Dubai je oblast táhnoucí se od Jumeirah až po záliv, který Bur Dubai odděluje od Deiry a tím hlavním, proč sem turisté jezdí, jsou místní trhy-souky. My začínáme textilními trhy, jdeme uličkami plnými všeho možného, na co si jen vzpomenete. Před obchody postávají prodavači a jejich hlavním úkolem je, nás nějak zaujmout a nalákat do svého krámku, ale není to nic násilného, žádné tahání za rukáv, jen na nás pokřikují, že mají to nejlepší zboží za nejlepší ceny. Někteří z nich jsou i vtipní, takže Lenča je v jejich očích Shakira a my ostatní bychom z našimi přezdívkami natočili hollywoodský film.

Statečně jsme odolali a už míříme abrou, vodním taxi, přes záliv Dubai Creek, kde v malé rybářské vesnici, po roce 1971 začal příběh velké Dubaje, do Deira, k dalším trhům. Abry jsou malé dřevěné lodě, slouží nejen turistům, ale i místním, jako dopravní prostředek a po zálivu jich křižuje nekonečné množství. Dalším z trhů je ten s kořením a prý je nejautentičtější, tady bychom se mohli vyřádit a nakoupit si nějaké dobroty domů, pochopitelně za ceny, které si musíme usmlouvat.

Hned u vchodu nás přes nos praští tolik vůní, že jednu přes druhou nelze rozpoznat, krámky jsou obsypány nejpestřejším sortimentem všeho koření, které si lze představit. Ema nás vede rovnou do "svého" obchůdku a usměvavý chlápek, s pečlivě střiženými vousy začíná rozehrávat koncert. Pokládá před nás jednu dobrotu za druhou, nechává ochutnat a s potěšením sleduje, jak se kolem nás pomalu utahuje smyčka.

Po půl hodině máme plné všechny batohy a jsme "propuštěni", vůbec nevím, co mi zabralo místo v batohu, ale když vidím spokojené úsměvy všech holek, jsem i já spokojený, jen doufám, že mi to vydrží, vcházíme totiž do zlatých trhů... Tak velkou koncentraci zlata jsem nikdy neviděl, výlohy jsou doslova k prasknutí naplněny vším možným, co se dá z blyštivého kovu vyrobit. Naštěstí nejsme nikdo z nás vyznavači zlatého kultu, takže brzy couváme ven a vracíme se přes starou čtvrť Bastakyia k autu.

Než přejedeme do Dubai Marina, supermoderní čtvrti, plné mrakodrapů, dostává se nám od Emy několik dalších zajímavostí. Do SEA se prakticky vše dováží a to včetně stavebního materiálu, kterého je, soudě podle stavebního ruchu všude okolo nás, zapotřebí opravdu mnoho. A světe div se, dováží se i písek, ten místní je natolik jemný, že ho pro stavebnictví nelze použít. Všechny zásadní investice má pod kontrolou šejkova rodina, která s urbanistickou vizí zpracovanou do roku 2050 neuvěřitelným tempem staví jeden výškový dům, za druhým. Kromě ropných peněz, se rodině šejka Muhammad bin Rašíd Al Maktum, významně vrací peníze vložené do cestovního ruchu, takže s financováním vizí, tu problém není. Stejně, jako s levnou pracovní silou, dělníci se rekrutují s chudých asijských zemí a zde v SEA se jim splnil životní sen, zabezpečení svých rodin, byť je to vykoupeno tvrdou prací. Celá země čítá něco okolo 10 miliónů obyvatel, z čehož Arabů jsou pouze dva miliony, ten zbytek je pro ně, jakým si servisem. Oni sami pracují v průměru čtyři hodiny denně.

Šejkova rodina má mezi sebou rozdělené všechny zásadní posty a například korunní princ spravuje ministerstvo tolerance a štěstí a zásobuje své ovečky motivujícími výzvami. Pro mě překvapující informací je, že šejka je možné potkat i mezi obyčejnými lidmi a dokonce má pro všechny obyvatele zpřístupněnou přímou telefonní linku. I naše Ema měla tu možnost se se šejkem setkat, při pravidelných setkáních průvodců a prý je nabádal, aby ho nešetřili. Podle toho, co slyším, je zde chován ve veliké úctě. "Tak a jsme na místě, čeká nás Mariana, rychle z vozu", zazní od volantu. Marina je skutečně místem, kde se tají dech z nespočetného množství výškových budov, dokonalé infrastruktury a člověk se tu cítí jako mravenec mezi obry. Až tady, v jejich těsné blízkosti si uvědomuji sílu myšlenky zbudování něčeho tak dokonalého a luxusního.

V Marině má největší zastoupení komunita Evropanů a Američanů, byty se tu pronajímají i kupují, to vše za patřičný obnos. Ale i tohle může mít svůj háček, je zapotřebí mít na paměti, že nejste v demokracii a vzpomene-li šejk, můžete se ze dne na ocitnout bez majetku či jako nežádoucí, tak, jak se to stalo Quatařanům. Šejk pod záminkou podpory vyhlásil Quatar za nepřátelskou zemi a její obyvatelé museli SEA opustit do pár týdnů. Ve skutečnosti byla hlavním důvodem ekonomika a boj o Iránský trh. My se chvíli potulujeme po Jumeirah Beach Walk, zvedáme hlavy k nejvyšším patrům mrakodrapů, obdivujeme luxusní jachty a přemítáme o tom, zda by tohle místo mohlo být naším, byť jen přechodným bydlištěm. Názory se liší, za mě říkám lehké ne, jsem sice obklopen naprostou dokonalostí a luxusem, ale právě tohle by mi možná vadilo a hlavně zde postrádám zeleň, lesy, louky, hory... Zde v Emirátech se bohatství měří nejen luxusními vozy, počtem velbloudů či plnokrevníků, ale i velikostí zeleně, kterou se Arabové obklopují. V luxusních čtvrtích a u hotelů vidíme zelené pásy trávy, palmy a keře, to vše je pečlivě a nepřetržitě zavlažováno, což zde uprostřed pouště, znamená velké výdaje. Takže s malou nadsázkou lze říci, že tráva tu znamená víc, než kde jaká nemovitost. Voda je tu vzácností a Emiráťané si ji patřičně váží, získávají ji odsolováním mořské vody a tu odpadní ještě čistí k zavlažování zelené plochy. Jejich starost o zeleň nekončí na hranici města, ale vodou udržují při životě i keře po stranách dopravních tepen, které svou přítomností zabraňují písku proniknout dál, než k okraji silnic. Opouštíme Marinu a před námi jsou tři ikony Dubaje, tou první v pořadí je uměle vytvořený ostrov Palma-Palm Jumeirah, důkaz lidské vynalézavosti a také síly peněz. Ale stejně jako jiné stavby i tato není jen šejkův rozmar, nýbrž pragmatická ekonomická úvaha. Šejk si velice dobře uvědomuje, že ropa tu nebude navěky a tak tyto developerské projekty bere jako zdroj budoucích příjmů, což je mi velice sympatické. Výstavba budov v Dubaji, má jednu zásadní limitu a tou je délka pobřeží, čítající pouhých 72 kilometrů. Tím, že se nasype umělý ostrov ve tvaru palmy, nabyde pobřeží o dalších 80 kilometrů své délky. Stavba trvala 5 let a postupně na ostrově vyrůstaly nejprve apartmánové domy na kmeni a poté dalších 2.000 vil na listech palmy, které byly do tří týdnů od zahájení prodeje zcela vyprodány a ani cena od jednoho milionu eur, nebyla překážkou. Podle Emy má ale tahle dokonalost jednu skvrnu na kráse, a tou je teplota vody u apartmánů, která v létě dosahuje, až 35 st C. Nevím, asi bych za to nebyl naštvaný...

Charakteristikou a prodejní ikonou Palm Jumeirah je hotel Atlantis, který se objevuje na všech propagačních materiálech. Ale Palm Jumeirah nezůstává osamocena, rostou zde další dva ostrovy Jebel Ali a Deira, kterým v budoucnu bude konkurovat 300 ostrůvků ve tvaru jednotlivých světadílů-The World. Zkrátka zde není nic nemožné. My se naším Hyundai pomalu proplétáme ostrovem až na jeho levou část, která byla vytvořena jako vlnolam a nyní slouží jako široký bulvár všem sportu chtivým obyvatelům, ale i těm, kteří si chtějí jen tak korzovat po obvodu Palmy.

Druhou zastávkou bude hotel Burdž al-Arab (Věž Arabů), kterému se také říká, díky jeho tvaru, plachetnice a řadí se mezi TOP 10 nejdražších hotelů světa a stejně, jako Palma, i on stojí na uměle zbudovaném ostrově. Myslím, že není výraznější ikony Dubaje, než právě tento hotel. Ema nás zaváží na "svoje místečko", z kterého je na tento designový skvost krásný pohled přes zelené listy palem.

Zážitek z kávy na terase hotelu si z pragmatických důvodů odpouštíme a na Burdž al-Arab se ještě jedeme podívat z druhé strany, z pláže, kam jezdí rezidenti za odpočinkem. Pláž je sice dlouhá 8 kilometrů, ale když si představím to ohromné množství lidí z vnitřní Dubaje, tak jsem si téměř jist, že se sem nemohou v žádném případě vejít, jedině, že by leželi ve dvou patrech na sobě a tak mi moje otázka přišla naprosto na místě: "Emo, kam se všichni chodíte koupat? Ono je to jednoduché", dostává se mi odpovědi, "místní a Asiaté se příliš nekoupou a my rezidenti sem jezdíme jen na pár hodin.

Žádné celodenní vylehávání tu není zvykem. S tím jde ruku v ruce i počasí, přes zimu je na nás "chladno", od března přichází na tři měsíce ideální počasí do teplot okolo 30°C a v létě jsme rádi, že se můžeme skrýt v klimatizovaných bytech. Dnes je snesitelně, teploměr ukazuje 28°C, ale pláž zeje prázdnotou. Poslední fotografie hotelu a nabíráme směr Burj Khalifa, na jehož prohlídku jsme si předem zaplatili vstupenky na 16 hodinu, ale než nás vyveze výtah do 125 patra, musíme alespoň na pár chvil do druhého největšího obchodního domu na světě, do Mall of the Emirates, kde se na ploše 600.000 m2, "krčí" 520 obchodů a celé jedno patro, Magic Planet, je věnováno virtuálním i nevirtuálním hrám.

Právě sem se v horkých dnech stahují obyvatelé (rozuměj Arabové, rezidenti a turisté) a tráví zde dlouhé hodiny. Asi nemusím opisovat ani možnost lyžování na kryté sjezdovce uprostřed obchoďáku, o kterém si myslím své a s trochou despektu se vyptávám na tu atrakci i Emy. Místo úsměvných historek o svahu s parametry louky za naší chalupou, se dozvídám překvapivou informaci o tom, jak malí kluci, včetně syna paní Emy, z místního Ski Dubaj, vytřeli zrak všem alpským velmocem při závodech ve Švýcarsku. My lyžování vynecháváme a spěcháme do nejvyšší budovy světa (828m, 163 pater) Burj Khalif.

Kromě všech nej, co tahle budova má, se s ní pojí i příběh o vzniku názvu budovy. Bylo by logické, kdyby se chlouba Dubaje, jmenovala po místním šejkovy a mělo to tak i být, ale krizový rok 2008 vše změnil. V roce světové krize šejk Muhamed pozastavil stavbu a začal hledat zdroje pro další pokračování stavby (celková cena 1,5 miliardy UDS) a obrátil se na šejka sousedního emirátu Abú Dabí, Khalifa bin Zayed bin Sultan Al Nahyan, který mu rád poskytl prostředky, ale s jednou malou podmínkou, mrakodrap ponese jeho jméno, tedy Burj Khalifa. Dubajský šejk Muhammad bin Rašíd Al Maktúm, svolil a Dubajská pýcha nese jméno šejka sousedního emirátu. Do výšky 452 metrů nás vyváží rychlovýtah produkce české firmy a není to jediný otisk šikovných českých rukou, zde v Emirátech. Kromě Otis se na zdejším trhu významně uchytila i firma Lasvit, producent křišťálových lustrů a Ema přidává ještě jednu historku, spojující Čechy a Emiráty. Je to příběh farmáře, který seno ze svých luk začal dodávat do sítě českých zverimexů, aby si ho po létech našla královská rodina šejků a on se stal výhradním dodavatelem sena pro ušlechtilé šejkovy plnokrevníky. Dnes vozí do Emirátů seno v provzdušněných kontejnerech i s mnoha bylinnými příměsemi a díky tomu se na dno své kapsy, dívá z uctivé výšky. Na 125 patře, se nám naskýtá neobyčejný pohled na vše, co jsme dnes míjeli, jen perspektiva je jiná, vysoké věžáky se pod námi tísní jeden na druhém a odsud se jeví, jako malé krabičky roztodivných tvarů a výšek. Spouště našich fotoaparátů cvakají o sto šest, protože snímky tohoto typu, ve svém archivu ještě nemáme a rozhodně se bude čím chlubit.

Závěrečným zážitkem dne je tančící fontána Dubai Fountain, která před našimi zraky rozehrává vodní show v doprovodu hudby a světel. Do sedmé hodiny večerní zbývá pár desítek minut a my jsme u konce dnešní prohlídky Dubaje.

Ema se s námi pro dnešek loučí a pro cestu zpět do Ajmanu využíváme místní Uber. Řidič přijíždí s obrovskou "amerikou", jeho sedačky jsou jako z peří, do kterých se boříme a vyjíždíme v očekávání brzkého návratu do hotelu. Ale ouha, do cesty se nám staví nekonečné kolony a tak z předpokládané hodiny jízdy jsou dvě a půl. Jediným zpestřením nám je Pavlova fotografická "šikovnost" při focení přistávajících letadel, nejprve je to černá plocha, potom odlesk blesku z okénka vozu a pokus o zachycení nízko letících Boeingů, končí selfíčkem.

Sice se říká, že se nemá chodit spát s plným žaludkem, ale kdo by to řešil, jsme na dovolené, takže jedna vydatná hotelová večeře na závěr dne a padáme do postelí.

Autor: Petr Havránek | pátek 23.3.2018 16:13 | karma článku: 16.52 | přečteno: 816x

Další články blogera

Petr Havránek

Přírodní park Fanes-Sennes

Sotva nám stačily oschnout stoupací pásy a už míříme na další zastávku naší skialpové tour. Tentokrát to bude jihotyrolská část Dolomit, přírodní park Fanes.

13.2.2024 v 6:12 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 162 | Diskuse

Petr Havránek

Lechtálské Alpy, Bach.

Pro otevření letošní skialpové sezóny si vybíráme západní kout Rakouska, Lechtálské Alpy s úzkými údolími a strmými vršky kopců, sahající vysoko nad dva tisíce metrů.

27.1.2024 v 6:00 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 160 | Diskuse

Petr Havránek

Turecko, výstup na Ararat 5.137 m n.m.

Většina turistů míří do Turecka za mořem a památkami, my vybočíme z řady. Naším cílem je východ země a bájná hora Ararat.

5.9.2023 v 6:00 | Karma článku: 22.41 | Přečteno: 688 | Diskuse

Petr Havránek

Grossglockner trochu jinak...

Nejvyšší horu Rakouska není třeba dlouze představovat. Na jejím vrcholu jsem stanul v roce 2019, tehdy v plné lezecké výzbroji. Tentokrát to celé bude trochu jiné...

6.8.2023 v 8:00 | Karma článku: 17.43 | Přečteno: 681 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 10.04 | Přečteno: 139 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu

Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.

15.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 161 | Diskuse

Martin Faltýn

Když prvně na Západ, tak do USA - 13

Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.

15.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 240 | Diskuse

Martin Faltýn

Když prvně na Západ, tak do USA - 12

Na konci měsíčního pobytu v USA na přelomu 1991/92 jsem se konečně dostal do New Yorku. Musel jsem si to tak trochu prosadit. A udělal jsem dobře. Za pár dní jsem toho zažil tolik, co před tím za měsíc. Včetně největšího trapasu.

11.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 294 | Diskuse
Počet článků 221 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 728

Občasný cestovatel, který svými nápady"ničí" dovolené své rodině i přátelům. Moto je : I cesta je cíl".

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...